Kdo se směje stáří...

3. října 2011 v 6:00 |  Pojednání - archivní články na různá témata
Jestli je vám nad třicet, tak už se stáří moc nesmějete...

My jeli včera tramvají z Malostranské do Dejvic, a když už se zavíraly dveře, vtěsnala se do nich babka.
Stařena se vší silou protlačila dovnitř, dveře přemohla za pomoci silných studentů, co stáli opodál,
a pak se tak zapotácela, až jsme se o ni báli.

My, mladí.

Když se konečně chytila tyče a ustálila se natolik, že bezprostředně nehrozil její pád pod naše nohy,
postupně jsme se všichni rozesmáli.
My, mladí.

Šlo to jako lavina. Začali ti studenti, pak mladý pár vedle nás, no a strhli nás s sebou.
Víte, proč my až nakonec?
My nad třicet totiž váhali. Mísí se v nás ta tíseň z představy sebe samých na místě té důchodkyně,
ale přece jenom nám to ještě připadá komické. Jak tam vběhla a zapresovala se do dveří...

Ta chvíle, než se člověk zařadí... Pokárat (aspoň pohledem) tu nevychovanou mládež, co se tlemí vratké staré dámě,
anebo se tlemit taky?

Já osobně už většinou kárám. A mí přátelé vrstevníci, pokud vím, taky.
Zrovna před pár dny byl můj kamarád v kině a místo, aby pak vyprávěl zážitky z filmu,
vyprávěl jiný zážitek. Ze sálu.

Nějaká nevycválaná puberťačka, pochopitelně nevychovaná a rozjívená, co seděla na sedadle před ním,
si beze všeho ostychu zula boty a bosé nohy hodila na prázdné sedadlo před sebe.

Tohle mého kamaráda natolik pohoršilo, že ho to přivedlo dokonce na myšlenku, že dnešní svět má pokleslou morálku
a chybí v něm slušné vychování, které ale jako by vůbec nikomu nechybí...

Zase se dostávám k tomu termínu "důchodce v nás".
Nevím přesně, kterým rokem se v nás probouzí, je to individuální, ale obecně bych řekla, že tak po té třicítce.
Tehdy začínáme mírně bilancovat, uvědomovat si, že život je v plném proudu, zjišťovat, že neplyne, jak jsme si přáli
a představovali, a taky že se nedá ani vrátit, ani zastavit, jen nějak tak žít.
A jednoho dne, relativně brzy, se stát důchodcem.

Těžce dobíhat tramvaj, kterou řídí nějaký padesátiletý mladík, co si neumí představit, jak těžce se nám běží,
těžce oddychovat, když už ji dohoníme a těžce si zachovávat důstojnost v očích ostatních cestujících, když se sotva
držíme na svých vratkých, starých nohách.

Když takovou podívanou nějaký důchodce v dopravním prostředku přichystá, rozdělí se lidi na dva tábory, přičemž ty lhostejné nezařazuju. Jsou to smějící se, mladí, a pohoršující se nad smějícími - staří - a stárnoucí, aneb duchem staří.

Včera v tramvaji jsem po delší době zkusila, jaké to je, někomu se smát.
Nebylo v tom nic osobního, šlo jen o tu komiku situace, ale bylo to tak uvolňující a nabíjející...

Když se zasmějete takovému divadlu, co před vašimi zraky sehraje stáří, jako byste se jím nedali zastrašit.
Jako byste mu ukázali, že na něm není nic vážného, nic strašidelného - ne pro vás a ne teď. Teď jste mladí!
Zároveň ale tušíte, že ono jednou bude ten, kdo se zasměje naposled.
Prostřednictvím úst puberťáků, co vyprsknou smíchy, až se jako šedivý stařec nestihnete vyškrábat do tramvaje včas.

A jestlipak, kdybychom se teď ovládli a té staré paní se zastali, okřikli tu zkaženou mládež, jestlipak potom se v té naší budoucí tramvaji stáří najde někdo, kdo udělá totéž pro nás?
A jestlipak nám to k něčemu bude?
Budeme o to míň komičtí?
Budeme o to míň k smíchu?
Nebo míň staří?
*

Jestli je vám nad třicet, tak vlastně nevíte, jestli jste mladí nebo staří. Jestli se smát, anebo pohoršovat.
Chystám se do kina. Vyhodím kopýtka na prázdné křeslo před sebou a budu si pohodlně užívat ten biják.

Až jednou už ty nohy tak vysoko nedám, bude čas pohoršovat se nad těmi, kteří to ještě dokážou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiki | 28. října 2011 v 8:55 | Reagovat

Zajimava a  zaroven desiva myslenka, pohled na to, jaky  to bude az my budem  stary. Je to desivy. Zaroven se tesim na  rodinny  zivot a  radost co mi prinese. Prinese i smutek, to vim. Ale  ja  jsem optimista a vidim veci spis dobre, nez spatne. Spatne by se  mi pak zilo. Nejsem moc  realista, ale mne to nevadi. Verim i porad v to,ze  se Elenka  jednou uzdravi, vim že  už  nikdy  nebude  mit   zdraví, jako jaá, nebo ty... musím  to zaklepat,ale  vím,že na tom bude dobře a bude  mít krasnej stastnej život a jeji zdravotni  problemy  ji nebudou nejak omezovat. A taky  bude jednou stara:) Vsichni  budem jednou stari, verim tomu:)

2 niternice | Web | 28. října 2011 v 9:37 | Reagovat

Tos napsala hezky, tak povzbudivě...

3 tulaska | 11. ledna 2012 v 23:03 | Reagovat

Je mi nad třicet (už hodně:) a stáří se nesměju, ale být tou paní v tramvaji, tak až se ustálím na vratkých nohách, tak se zasměju. Protože stáří neznamená ztratit smysl pro humor, a být stará vesele, je nejlepší věc na světě :-)

4 niternice | 12. ledna 2012 v 0:19 | Reagovat

Tak věděla bych o lepších věcech na světě, ale vím, jak to myslíte a je to určitě tak :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.