27. 10. 2011

27. října 2011 v 7:00 |  Dnes - jednorázovky
Dneska se ještě vrátím ke svému chlebu štěstí - už jen krátce, nebojte...

Maminka se mě ptala, jestli už jsme ho snědli.
Zbyl jen kousek, který jsem už mínila vyhodit...

"A jestlipak sis něco přála, když jsi ten chleba jedla?"

"Ne..." Zarazila jsem se.

"Tak on ti má splnit všechna přání a ty si nic nepřeješ?!"

Nevěděla jsem hned, co říct. Chtělo se mi otočit na podpatku, odjet rychle domů,
a tam dojíst ten zbytek a přát si úplně všechno...
Netušila jsem, že si musím přát při tom pojídání!
To v návodu nebylo!

"Já myslela, že to vědi, co si přeju..." Namítla jsem zahloubaně.
"Kdo jako?" Zasmála se moje matka a já si připadala jako blbec.

Příští ráno jsem si na stůl přichystala ztvrdlý zbytek toho chleba,
kůrčičku takovou, která už ani moc nevoněla, ani moc nešmakovala,
ale byla to moje poslední šance, jak z toho chleba něco vytřískat.

Jedla jsem ho pod tlakem, vůbec mi nechutnal, takže se mi křivil obličej,
ale v duchu poctivě odříkavala svá přání.
Z krajíčku rychle ubívalo a já ještě zdaleka neskončila.

Nebudu to dál rozebírat, jen jsem Vám chtěla nastínit, v jaké komické situaci
jsem se ocitla.
A to den teprve začal...

Měla jsem namířeno do pojišťovny, odhlásit konečně pojistku svého prvního, dnes už
sešrotovaného, auta.
Jak jsem byla teď dlouho v té nemocnici, skoro jsem zapomněla, co že tam po mně všechno
chtěli - co mám vzít s sebou.
Pamatovala jsem si pouze, že velký techničák.

Vešla jsem do dveří a hned proti mně seděla za stolem úřednice, která zvedla oči
a dala mi prostor povědět, s čím přicházím.

Vytáhla jsem z kabelky ten průkaz, položila ho před ní a povídám:

"Já jsem vám přišla vrátit velký techničák od auta. Už je sešrotovaný."

Dáma se odmlčela a pak řekla:
"Vy jste nám přišla vrátit techničák?"

Důraz přitom kladla na slovo vrátit. A techničák.

Když se dosmála, vysvětlily jsme si, že je to nesmysl, že jim bude stačit jeho kopie
a zelená karta.

Ráda bych řekla, že takhle hloupě jsem se dlouho necítila, anebo, že si nepamatuju,
kdy naposledy, ale to bych lhala :)

Doma si můj muž ukládal do telefonu nějakého svého nového známého,
který je odborníkem přes počítače.
Právě ten jeho zachránil, respektive všechna data z něj, takže o něm
celý den můj muž mluvil v superlativech.

Pan nese jméno Probošt. Nebo tak nějak.
Říkal to nahlas, když si ho vpisoval do kontaktů, a já kdoví proč slyšela
BOŽSTVO.

"To nemyslíš vážně... Trošku přehnaný, ne?" Houkla jsem z gauče.

"Ty někoho takovýho znáš?"

"Božstvo?"

"Co to meleš, jaký Božstvo?"

Dál to rozebírat nebudu, závěr téhle debaty si odvoďte sami :)
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.