23. 10. 2011

23. října 2011 v 7:00 |  Dnes - jednorázovky
Houpala jsem v chodbě Elenku na houpačce zavěšené mezi futry a zacítila trávu. Marihuanu!
Vím, že můj muž si občas dá, ale doma tedy ne, tady mi hulit nebude!

Udeřila jsem na něj, hned jak vylezl z koupelny.
Bránil se, že nic takového dnes nedělal, a když, tak stejně nehulí doma...

"Vím, co cejtim! Tohle poznám!"
"Já tady trávu necejtim, a myslim, že ji poznám líp, než ty." Přisadil si on.
"Proč bys ji jako měl poznat líp?!" Rozčilila jsem se.
"Proč asi..."
"No to mi teda řekni!"
"Protože jsem konzument!"
"Co se tady na mě vytahuješ?!"

A hádka byla na světě.

Co si o sobě myslí? Že jenom on pozná ten pach? Já ho taky poznám! A nepotřebuju k tomu hulit...
Pche!

"Už to tady zase cejtim, to musíš mít snad v tašce!" Hudrovala jsem, ale on se bránil, že rozhodně ne,
prý kdoví, co cítím...

Později večer, když už Elenka spala, zavolal mě do chodby.
"Zavři oči a čuchni si k tomuhle." Vybídl mě a pak mi dal k něčemu přivonět.

"No, to je vono! Takže máš..." Chtěla jsem usvědčit konzumenta jeho vlastní zbraní.
"Ne, to je květák." Řekl opovržlivým tónem a odložil hlavu květáku zpátky do ošatky mezi zeleninu.

Chtělo se mi smát, ale vydržela jsem to.
To bych přiznala porážku...

Potřebovala jsem něco říct, intenzivně jsem přemýšlela, jak pravdu otočit na svou stranu, ale
moje prohra byla evidentní; tak evidentní, že cokoliv bych řekla...
MOMENT!

"A jak tě napadlo, že je to ten květák, aha? Protože je to podobný, že jo?!"
Vyhrkla jsem.

"Podobný to neni vůbec, ale je to jediný, co je tady cejtit. A pro tebe je tráva jako květák..."

A bylo to. Ještě, že po mně nechtěl, abych si ten květák zapálila... I když on si možná
říkal totéž :)
***

Ráno jsem přinesla do obýváku podnos s připravenou injekcí a dalšími léky, které Elenka bere,
a ta se dala hned do pláče, jako pokaždé, když to všechno vidí.
Ví, co bude následovat.

Ale nedá se nic dělat, pěkně vyhrnout rukávek, otřít místo dezinfekcí a pích... CO TO JE?
Nešlo mi to. Napíchla jsem kůži a hlouběji se ne a ne dostat. Přitlačila jsem, ještě víc jsem přitlačila,
ale jako by měla ztuhlou nebo zmrzlou kůži...
Když jsem píchla znova o kus dál a znova to nešlo,
usoudila jsem skutečně, že jí strachy ztuhla kůže.

"No Elenko, to se nesmíš takhle bát, to potom nejde píchnout, víš..." Konejšila jsem ji
podivným způsobem, a pochopitelně marně.

Vyhrnula jsem jí nohavičku a vpíchla jehlu do stehna. Opět jsem narazila na odpor jejích tkání
(už zvracíte?), ale překonala jsem ho - asi už se trošku uklidnila...

Volal mi pak muž z práce, tak jsem se mu svěřila s ranními obtížemi při podávání injekce.
"Vůbec to nešlo! Píchala jsem ji chudinku na třikrát, jak byla ztuhlá strachy." Vysvětlovala jsem mu.

"Jak to?" Podivil se.

"No, asi jak zatnula svaly nebo co... Bylo to hrozný, tohle kdybys udělal ty, tak ti vynadám, že ji trápíš.
Kdybys mě ráno viděl, jak ji píchám, tak bys měl trumf proti mně v rukávu.."

"Já ho mám! Vždyť mi to říkáš!"
"Jo aha..."
"Ty jsi hloupá, miláčku..."
.
"Hmmm, ach jo. Ale fakt to nešlo, nemohla jsem za to." Snažila jsem se obhájit.
"Tak byla tupá jehla, to tě nenapadlo?"

Opět příčina mého nezdaru nebyla tak komplikovaná a zapeklitá, nýbrž zcela prostá.
Tisíckrát jsem si řekla, že uberu na fantazii, škoda, že ne i ráno - to by mě možná napadlo,
vyměnit jehlu a Elenka by měla o dva vpichy na svých rozpíchaných končetinách míň.

A Zdeňka by nelechtalo to eso v rukávu...
***

Potřebovala jsem si dojet na poštu a nikdo z mé rodiny neměl čas pohlídat Elenku.
Tak jsem zavolala kamarádovi, který bydlí nedaleko, jestli by se na půl hodiny stavil.

"Ona je nemocná, víš, tak ji nechci tahat s sebou..." Dodala jsem na vysvětlenou.
"Ale já jsem taky nemocnej!" Překvapil mě on.
"Jo?"
"Zrovna mám úplně ucpanou jednu nosní dirku..."

Aha, já zapomněla, jak chlapa dokáže skolit rýma.

Připomnělo mi to, jak mi nedávno můj muž hlásil, že v noci, aniž bych věděla, i on vstal k Elence.
Prý nevolala, ale přece ji šel zkontrolovat. A ne nadarmo! Byla prý totiž "strašně odkopaná".

.
Z toho mi vyplývá jediné:
.
Chválu a nosní kapky
dopřej všem chlapům,
když chceš, aby zvedli zadky...
:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki | 23. října 2011 v 14:36 | Reagovat

to je  super:))  hezke  porekadlo na  konec, ale je  mi moc  lito elenky:(  je to fakt  chudinka:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.