18. 10. 2011

18. října 2011 v 6:00 |  DNES
Potkala jsem svého dávného milence. Na parkingu za Billou.
Zrovna naložil nákup do auta a jeho přítelkyně nasedala.

Když jsme byli spolu, auto neměl. Ani řidičák. A ani přítelkyni.

Jak se všechno mění...

Chvilku jsem ho sledovala, abych zjistila, jestli vypadá pořád dobře, anebo hůř.
Vypadá líp.
A já hned věděla, že já vypadám rozhodně hůř, protože on si mě ani nevšiml.
Dřív mu neutekla žádná "sukně", co se mihla kolem.

Možná to bylo tím, že jsem měla džíny. A to o dvě čísla širší, než které
ze mě svlékal on...

Jak se všechno mění...

A to jsem se tehdy zapřísáhla, že svého těla se rozhodně nevzdám.
Nevzdala jsem se ho - jsem v něm pořád, ale v těžším!

Zatímco Zdeněk usazoval do auta Elenku, já nenápadně sledovala, zpoza otevřeného kufru našeho auta,
svou někdejší lásku a srovnávala jeho nynější podobu se svou.
Tedy ne se svou, chci říct, že jsem srovnávala nás dva, jak jsme jako dopadli.

A je to vůbec to správné slovo? Dopadá všechno až nakonec a my jsme oba snad teprve na začátku...
Ačkoliv on, jak se zdá, ještě nevystartoval, zatímco já už vyběhla...

Chci říct, že nemá rodinu, jen přítelkyni... Nebo se už vzali? Třeba je dokonce v tom!
Stejně jsem dál. Vždycky jsem byla dál, bylo to takový dítě...

Ale udělal si řidičák, koupil auto, jezdí po nákupech...
Škoda, že jsem nestihla očíhnout, co koupili, z toho se taky leccos pozná...

"Koho šmíruješ?" Zeptal se Zdeněk, když mi zabouchl dveře kufru před nosem.
"Já? Nikoho!" Odpověděla jsem hbitě, aby si Ondry nevšiml a nezačal třeba žárlit...
Znáte to, na bývalé partnery se vždycky žárlí nejvíc.

"Pěkný auto, co?" Dovtípil se můj muž, co mě asi tak zaujalo ve směru, kterým koukám.
"Jo, jo... Pěkný..." Souhlasila jsem.

A to bylo všechno. Odjeli oni, odjeli jsme my a z dramatické historky, kterou jsem očekávala,
se nestala ani historka, natož dramatická.

Prostě jsem jen zahlédla někoho, koho jsem dřív znala.
Jak jsem si mohla myslet, že by Zdeněk kvůli tomu mohl žárlit?

Jednou mi někdo řekl, že skutečnost je vždy horší, než si člověk představuje.
Často si na tuhle větu vzpomenu.
A snažím se ji aplikovat do situací, jako byla třeba tahle.

Jestliže skutečnost je horší, než si představuju, tak mě Ondra taky poznal a řekl si: No ta vypadá. Nebo
Ta dopadla...
A Zdeněk si teď všimne, že na něj civim, my se pak třeba pozdravíme a bude z toho ještě nějaká potyčka,
on je takovej horkokrevnej... Obzvlášť pokud jde o mě - a pokud skutečnost bude horší, než myslím...

Jenže, není náhodou ta horší skutečnost spíš taková, že si mě Ondra vůbec nevšiml a Zdeněk si mě taky nevšímá? :)
A já se tady v duchu zmítám v dramatických obrazech, jak nějaká herečka...
Ovšem bez publika.

Jak je všechno pořád stejné...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kiki | 19. října 2011 v 16:50 | Reagovat

jo, to se  mi taky  stava,  ze  si myslim, kdo jaka  by  mohla  vzniknout  situace  kdyby neco.. nekoho jsem potkala a  nakonec  to je uplne  normalni a zadny  drama vysneny  se  nekona:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.