16. 10. 2011

16. října 2011 v 6:00 |  DNES
Za Elenkou do nemocnice přišla v den jejích druhých narozenin Dáda.
Přijela ji potěšit, protože znala její příběh z našeho dopisu, který jsme jí poslali.
Neprosili jsme sice o návštěvu, to bychom si netroufli, přáli jsme si dort s portrétem Dády, který
je možné získat zasláním obrázku, ale hodná Dáda přijela svou malou obdivovatelku
osobně navštívit. I s tím dortem.

Radost byla veliká, ačkoliv Elence zrovna ten den vyndavali dreny - hadičky zavedené do hrudníku,
aby odváděly nějaký pooperační sajrajt nebo co...
Na tenhle úkon ji utlumili a dali léky proti bolesti, takže nebyla úplně ve své kůži, když se Dáda objevila ve
dveřích.
Skoro se zdálo, že Dádu ignoruje, když si poručila papír a pastelky a začala si malovat, zatímco královna jejích
dývídýček stála nad její postelí.
Ale když se potom sehnula, aby si zavázala tkaničku, naklonila se Elenka z postýlky, aby se přesvědčila,
že se jí to jenom nezdá. Dívala se do jejích černých vlasů a pak zvedla hlavu ke mně a pošeptala:
"Dáda!"

Obrázek, který nakreslila, zatímco jsme pojídali výborný dort, věnovala Dádě. Byla to čmáranice, ale Dáda přesto
hádala, kdo je na papíře nakreslený.
Elenka jí sdělila, že je to ona. A Dáda měla radost a umělecké dílo si odnesla s sebou domů...

Dort jsme potom rozdali všem dětem na oddělení, i sestrám a doktorům... Elence se do něj nějak nechtělo.
Ta nejvíc ocenila spánek, do kterého upadla hned po Dády odchodu.
Když se vzbudila, možná měla pocit, že to všechno byl jenom sen, když se zase dívala na své dývko s Dádou
a viděla ji tam... Aspoň tak na mě působil její výraz ve tváři.

Ještě, že jsme udělali fotku a tím jí podali důkaz, že své druhé narozeniny skutečně slavila s Dádou...

***

Dumala jsem, jestli mám rozebírat okolnosti, za kterých Dáda za Elenkou přijela.
Někdy šťastné zážitky budí v lidech závist. A tenhle blog je přecejenom veřejný...
Ale i kdybych napsala, že jsme jí třeba za návštěvu zaplatili, mohlo by to tak dopadnout.
Navíc bychom mohli vypadat, jako chlubilové a snobi...

Ale já se tu nechci chlubit štěstím, za které takovou návštěvu pro Elenku považuju,
jen říkám, jak to bylo, těm, které to zajímá, a kteří chápou, že to bylo štěstí v neštěstí,
a přejou ho holčičce, která od narození bojuje o svůj život.
***

K tomu boji o život mám ještě něco. Teprve před pár dny začala vysoká čísla plicní hypertenze,
která Elenku ohrožovala, klesat. Pan primář říkal, že nynější číslo je zázračné.
Ačkoliv příčinu odstranili, nebylo jisté, že hypertenze začne ustupovat. Poškození plic mohlo
být nevratné.
Pacienti s vysokou plicní hypertenzí jsou ohroženi náhlým úmrtím.
To se kdykoliv mohlo Elence stát. Právě při těch záchvatech bezdeší, kterých několik prodělala.

Jeden mladý doktor mi domlouval, abych to nebrala tak tragicky, prý máme žít normálně a nemyslet
pořát na to, že by k tomu mohlo dojít. Prý ví, že se mu to dobře říká, ale je to tak. Smyslem mého života
prý není se zbláznit strachy, ale žít.
Namítala jsem, že se třeba mýlí, že se třeba mám zbláznit.
A byly chvíle, kdy jsem cítila, že už to na mě jde.

A pak se to stalo. Zázračné číslo mi bylo sděleno nejdřív opatrně, a když ho ještě jiný lékař potvrdil,
teprve bylo jasno. Je mimo ohrožení. Snad.

Oni vám to totiž nikdy neřeknou, kryjou se...

A tak nakonec zbyly jen ty protivné injekce, kterými jí teď doma ředíme krev, aby nová, umělá chlopeň
nebyla zanešena nějakou krevní sraženinou a nic se nestalo...

A to už je to nejmenší. Z našeho pohledu ovšem.

Potkala jsem tam v dětské herně paní, která čekala, až dooperují její dcerku, které se náhle objevila srdeční vada.
Ve dvanácti letech. Jedna operace, která dobře dopadla, všechno jednou pro vždy vyřešila.
Ta paní z toho byla špatná, řekla mi, že to celé je děsná epizoda, kterou těžce nese.

Já jí řekla, že mohlo být hůř, než jedna operace a hotovo.
Nechápala, prý to nemuselo být vůbec!
Ale když slyšela, že Elenka má za sebou pátou operaci a ještě hotovo není, minimálně ji časem čeká výměna té chlopně
za větší a doživotní ředění krve, což momentálně provádíme injekčně, pomohlo jí to přijmout jejich ošklivou epizodu daleko snáz.

A já si znova říkala, jak je to všechno zvláštní. Ty úhly pohledu a jak se mění v závislosti na tíze osudu.
No, a když jsem si už chtěla stýskat, že ta paní (její dcera) to má daleko lepší, potkala jsem na chodbě, cestou z oběda,
zase jinou paní, která vezla svého syna na vozíčku, a ten měl oči vsloup a po bradě mu tekly sliny...
A taky jsem během toho měsíce procházela dětskou onkologií nebo viděla provádět dialýzu ledvin.

Ale proč se mám utěšovat tím, že není úplně nejhůř? Vždyť mohlo být líp, proč jsme na té škále postižení tak daleko?!
Ptal by se člověk ve stejném duchu, jako ta paní.
.
Jenže zrovna v nemocnici vás to tímhle směrem myslet nenechá.
Tam se nejde ptát, proč zrovna my; tam si člověk spíš říká, že by neměnil...
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronika | 16. října 2011 v 8:49 | Reagovat

To musela být Elenka ráda, za Dádu, ikdyž to nebylo zrovna ideálně načasované - skrz vytahování drenů, ale určitě je aspoň ráda za tu fotku :-)
Snad už bude jen dobře :-)

2 niternice | Web | 16. října 2011 v 9:24 | Reagovat

Snad bude, děkuju!

3 Kiki | 16. října 2011 v 13:01 | Reagovat

Je to krasne  napsany, Elenka bude  mit  krasnej dlouhej zivot, verim tomu uplne  vazne  z  celeho srdce a vsechny nas jeste prekvapi, co vsechno dokaze. Je to moc velka  sikulka a  krasne  si to napsala, az  mi u toho ukapla  slza.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.