Říjen 2011

31. 10. 2011

31. října 2011 v 7:00 DNES

Dnes taková perlička z rodinné podpokličky:
V noci jsem plačící Elenku přenesla k nám do ložnice a uložila ji mezi nás.
Elenka hned ožila, slzičky byly pryč, a začala se shánět, co bychom tak mohly dělat.
Ve dvě v noci.
Zdeněk spal a ji to náramně pobavilo. Nebo možná pobouřilo.
Řekla totiž:

"Táta spí! Blbec!"

Bylo obtížné se nezasmát, ale jednou jsem matka, tak holt musím vychovávat a jít příkladem.
Vydržela jsem to, ale tutově si na to vzpomenu, až budu stát někde ve frontě - jako obvykle.
Taky se Vám to stává?
Ten smích si prostě asi musíme odbýt...

.
Hezký závěr října a odbývejte si smích pokud možno okamžitě - což Vám ale nezaručí,
že si na to v nějaké frontě nevzpomenete znova :)



***




Psala jsem to už v létě, ale nějak zapomněla uveřejnit. Možná už jste naladěni spíš zimně, ale co se ještě
drobátko ohlédnout a zadovádět si s venkovskými dětmi na hřišti? Mně se to teď hodí, protože zrovna nemám na psaní
blogu moc času...

Kdoví VII - Moc času

31. října 2011 v 6:00 Seriály
Malý Jára přijel na hřiště na kole.
Jeho bráška, Venoušek, přijel na traktůrku.

Kačenka přišla v červených teplákách a nasbírala šišky, klacíky a kamínky. Stavěla z nich na písku hrad.
Lucinka tam přinesla brouky a kobylky a zavřely je do toho hradu.

Dášenka, která nosí brýle, šla na klouzačku.
Karlička, která má křivou pusinku, se zeptala Elenky, jestli si smí půjčit její bábovky a kyblík.
Elenka jí to dovolila, protože zrovna malovala křídou. Sedla si s maminkou na zem a kreslila jí
po noze.

Potom přijel malý Pavlík, taky na kole, a nějaký velký kluk ho povalil na zem.
To se nesmí! Ty ty ty! Křičí Elenka. To by Pavlík plakal.
Ale Pavlík vyskočil, protože to nebolelo a smál se.
Dělal na Elenku: Budliky budliky!

Pak přijel Kája. A ten si pod klouzačkou sundal boty. A řekl Elence, že se tam v botách
nesmí. Ale Elenka řekla, že smí a klouzala se. Tak šel Kája taky na klouzačku, ale boty si nevzal.

A Marcelka přišla pěšky a zapnula na telefonu písničky a všechny holčičky potom tancovaly a zpívaly.

A mezitím jim utekly kobylky a brouci z hradu.
A ony je potom hledaly, ale tamty už nenašly, našly jiný...

A když si potom všechny děti šly kreslit křídou, kterou tam Elenka zapomněla,
tak její maminka ty jiný brouky a kobylky z toho hradu zachránila a odnesla do trávy.
A holčičky už je nehledaly, utíkaly honit kluky, protože si myslely, že jim ta zvířátka sebrali oni.

Jára rychle sedl na své kolo a jel domů.
Venoušek sedl na svůj traktůrek a taky jel rychle domů.
Pavlík taky jel domů na svém kole,
ale Kája to nestihl, protože nemohl najít své boty.

Elenka si je obula na své botičky a chodila v nich...

***
Tuhle pohádku vyprávím každý večer Elence. Je o venkovských dětech, které poznala
na hřišti letos v létě.
Je to nekonečný příběh, má mnoho konců a obměn...
Jmenuje se prostě, Děti.

***

... A tak malý Kája musel za trest jít a přinést holčičkám nová zvířátka.
Jenže nenašel žádné kobylky, ani brouky, přinesl jim šneky.
A když mu za odměnu holčičky šly pomoct hledat boty, pustila maminka s Elenkou ty šneky
zpátky do trávy...

***

Když jsem Elence tuhle její oblíbenou "povídku" vyprávěla před svými sourozenci,
ozývaly se samé výbuchy smíchu. Prý burani! A křupani! A že je to děs, jak si tam hrajou...
A že je děs, co vyprávim.

Ale Elenka nechápala, proč se její tety a strejda smějou. Čemu? Vždyť ona ty děti
obdivuje. Taky by chtěla nosit brýle, jako Dášenka a červené tepláky, jako Kačenka...

A chtěla by si tam s nimi hrát každý podvečer, nejen přes léto.
Taky by ráda stavěla hrad z klacíků, kamínků a šišek a chovala v něm kobylky.
Kdybych jí neupozornila, že budou plakat a tohle se jim nedělá, brala by to jako hru.
Přirozenou hru. Je to jen hmyz. A teď jsou to prostě vězni hradu...

Když ten velký kluk povalil malého Pavlíka na zem, a všechny děti tomu klukovi fandili,
Elenka by mu třeba fandila taky, kdybych jí neřekla, že tohle se Pavlíkovi nedělá, že ho to bolí
a plakal by...

Brala by to jako hru. Jako přirozené měření sil dvou kluků. No a co, že jeden je o dvě hlavy vyšší!
To je prostě život!

A dost možná by křivohubé Karličce nepůjčila své bábovky a kyblík, kdybych jí neřekla, ať jí ho půjčí,
když si s ním teď nehraje. Ať je hodná holčička.
Přestože se ještě nestalo, aby Elence ty děti něco půjčily.
Ani motorku, natož kolo...

Prostě se to nepůjčuje, co je moje, je moje a hotovo.
A když někdo někomu něco sebere, tak hra končí a ten si to vypije, až ho děti chytí...
Třeba i brouky. Anebo botičky.
Ještě, že tam Elenka měla mě, kdoví, jak by si odskákala ty Kájovy botičky!

Ale takhle si netroufl, ten malý usmrkánek, cokoliv říct. Jen křiknul: Ona je má!
Asi nás, dospěláky úzkostlivé, zná. Věděl, že tohle by si nakonec odskákal on.
A to se mu nechtělo, navíc bez bot...
***

No a Elenka? Té tímhle vlastně nedávám šanci se vpít do té přírody, do dění na vsi, zapadnout mezi ...
Tady to vzniká, ten odstup, kdy si nebude hrát s kobylkou, aby jí neublížila, nebude jednat impulzivně,
ale s rozmyslem, aby nefandila silnější straně a tak dál.
A jednou bude stát před vší tou krásou přírody a chtít se do ní vpít, nabažit se jí, užít si jí, být její součástí.
Ale nepůjde to. Kdežto její vesničtí vrstevníci jsou vpiti už teď.

Jedna kolej vedla do přírody a druhá do hlediště, na posed. A tam sedíme my, kterým tehdy rodiče
přehodili výhybku a vyslali je jiným směrem. Ani lepším, ani horším, opravdu jen jiným.

Na tribuně se pozastavíme nad každým motýlkem, stromem a květinou.
Na hřišti ne, tam všechno bere jen jako součást celku. Na jedné části tolik nezáleží. O kobylku míň nebo víc,
to už je fuk.

Diváci, kteří shlédli zabíjačku nebo porážku jakéhokoliv dobytka, včetně králíka,
byli mnohdy tak rozčarováni, že se automaticky (aspoň na čas) vyhnuli masu.
Nic tím nezměnili, jen pro svůj klid...

Hráči to takhle neberou. Proto ta zvířata přece chovají...
Už jste, mimochodem, viděli vesničana vegetariána, případně vegana?
Často ani neznají rozdíl (protože je nezajímá). Maso a živočišná strava přece k člověku patří, co svět světem stojí...

No, a já nakonec musím říct, že jsem se asi přecejen vpila. Ne v těch chvílích, kdy jsem stála v lese
a přála si být stromem, ani na louce diviznou, ale během toho hasičského juchání, kdy jsem rozprávěla
s Tondou a dalšími starými známými, s nimiž jsem sbírala zátky od piva a jimž jsem tajně kradla z plechovek
žížaly, abych je pustila na svobodu, a taky na hřišti s Elenkou, když jsem se tak vžila do hry,
až jsem zapomněla sledovat, jak si hrají děti.
Tedy ne, když se snažím být součástí, ne když si toužím kus té vesnické atmosféry odvézt do Prahy,
a tak chytám na mobil zvuky ptáků a cvrčků a fotím si duhu, a déšt, a slunečno, a louku a les...
Čím víc památek, tím vís vesnice u mě doma...
Kdepak!

Jedině, když se zapomenu a o nic se právě nesnažím...
To jsou potom ty chvíle, na které nejlíp vzpomínám, a kdy se mi sama najednou ta duha vybaví,
i to cvrčení ve strouhách, Tondovy modré oči, anebo křik dětí, když na ně dobrovolní hasiči pro legraci stříkali vodu.

A když pak večer, po tom každodenního shonu plného stresu a nervů, kdy je všude kolem akorát hluk aut ze silnic, smog,
šeď, když nesvítí slunce, nebo když ho pro vysoké domy není vidět, vyprávím Elence tu její oblíbenou pohádku o dětech, to je Vám relax. Všechno je tak jasné, nekomplikované, prosté...


Přitom paradoxně na vsi nemají lehký život. Ten bych měla mít já ve městě. Tedy usnadněný právě o výhody velkoměsta.
Nemusím si topit a starat se o to, čím přiložím - stačí otočit kohoutkem; a tak dál.
Mám zkrátka ušetřeno spousta času.

A v tom je ta potíž nás měšťanů; na venkonvě znají sílu a moc času, a my máme jen moc času.
***

Náročné povolání

30. října 2011 v 6:00 Pojednání
Když jsme byli malí, měli jsme nejeden sen a představu o svém budoucím povolání.
Já jsem například chtěla být herečkou, pak baletkou, učitelkou...
Málokomu se ovšem jeho dětská vize přetaví v realitu, když dospěje.

Jedním z těch, komu se toto v mém okolí poštěstilo, je moje sestra Zuzka a náš dědeček.
Jinak ale neznám další takový příklad.
Já taky nejsem herečka, natož baletka nebo učitelka.

Zato jsem se nějakým nedopatřením ocitla na pozici bezbečnostní kontrola -
a o tom jsem skutečně nikdy nesnila.

Takhle to často chodí.

Dalo by se říct, že jsou to ty Cesty Páně, ovšem mnohdy bychom tím jen maskovali
pohodlnost a chybějící cílevědomost.

Ať tak, nebo tak, zůstaňme u toho, že naše dětská přání ohledně profesí,
se později od našich skutečných povolání většinou diametrálně liší.
A dlužno dodat, že kolikrát nejen ta přání dětská...

Nedávno jsem z okna svého bytu sledovala, jak se nějaký pobuda přehrabuje v popelnici
a vyndavá z ní všechno, co by mohl ještě nějak upotřebit; papír do sběru, taktéž kovy,
jídlo pochopitelně k snědku, a tak dále.

Měl s sebou starý zničený kočárek, tedy už jen konstrukci na kolečkách, kterou určitě našel taky v nějaké
popelnici a využil k převozu dalších nálezů.

Takový bezdomovec si zcela jistě v dětsví takovou kariéru nepředstavoval, určitě se netěšil na to,
jak se bude dnes a denně hrabat v popelnicích...
Ale dopadlo to tak.
A já, jak jsem ho tak sledovala, říkala jsem si, že má vlastně docela těžkou práci.
Kolik popelnic denně musí převrátit naruby, aby se uživil?

To není zrovna flákárna, být takovým bezdomovcem.
V mrazu, v dešti, v parnu, vozit všechno, co má, s sebou na děravý káře, od popelnice
k popelnici, být vystaven infekci, kousnutí od krysy, hrabat se v dětských plenách,
v odpadu po všech lidech z téhle čtvrti s vyhlídkou leda toho, že příště zase z jiné...

Nesnadný život. Navíc s nálepkou spodiny, póvlu, bez možnosti se dobře najíst, dobře vyspat,
umýt se...

Tohle náročné zaměstnání, si pro sebe zvolí jen drsný chlap. To není pro slabé nátury.
Třasořitkové by odpadli po prvním dnu.

Představila jsem si svého muže, jak by tohle zvládal a musela jsem se smát.
Kdepak, málokteré povolání je větší nápor na psychiku, málokdo se musí tak ohánět,
aby se uživil.
To pak není divu, že takový člověk si po šichtě rád přihne.
Doktoři, anebo jiná náročná povolání, to také tak dělají.
Ale ti pijí aspoň důstojně, v suchu a teple, kdežto bezdomovec nanejvýš na lavičce v nádražní hale.
A pokud jde o odpočinek, o spánek, tak ani na ten jim není dopřán klid.
Kolikrát se stane, že se musí stěhovat během noci jinam; on je totiž většinou všude
bezdomovcům vstup zakázán.



Jó, kdo to měl ve škole snadné, nemá to snadné v životě.
To mi z toho vyplývá.
Já se taky zrovna nepředřela, při těch svých slavných studiích.
Přestože jsem si své živobytí představovala jinak, není to se mnou nejhorší.
Když mám čas pozorovat bezdomovce z okna a psát o nich pojednání...

:)

Svezu vás!

29. října 2011 v 6:00 Fejetony
Ale busem tam budete dřív...

Kdykoliv autem projíždím kolem přeplněné autobusové zastávky,
a jedu sama, napadne mě, proč někoho nevzít?
Proč aspoň někomu neulevit? - Když všichni se mi pochopitelně do auta
nevejdou.

Nedávno jsem vezla svou sestru Kiki, a když jsme míjely ten dav čekající
na zastávce, řekla mi, že když tudy projíždí sama, pokaždé ji napadne, že by mohla někoho vzít...

Nechci tím říct, že jsme stejné, jenom to, že nás pokaždé v téhle situaci
napadne stejná věc.

A tak jsme počaly rozebírat, jak by takové svezení probíhalo v praxi.
Protože, jak jistě chápete, člověk taky nesveze každého, to je o strach, kolikrát.

Stanovily jsme si takové podmínky:

Předně to musí být lidi, kteří se neznají - hrozba organizovaného zločinu!
Ne samé chlapy - hrozba, že se rychle sčuchnou a spolčí...
Důsledná typologie člověka - pohled do očí, a pár otázeček by to mohlo zfouknout.

A teď tedy, jak by to vypadalo v té praxi, konečně...
Nuže, asi tak - zastavím na zastávce plné znuděných lidí, kteří na mě hned upřou své zraky
v očekávání, že se zřejmě budu ptát na cestu.

Řeknu: Dva až tři lidi do Dejvic!
Vy jste parta, tak to nic, vy se znáte, tak taky čekejte dál...
Začnu lidi přebírat a nakonec ukážu na jednoho zleva, druhého zprava a třetího zprostředka.

Oni přistoupí blíž, už už budou mít nakročeno, že jako nasednou, ale já rozjedu druhé kolo
selekce...

Kuk do očí! Kampak jedeme? Jo, do práce... Copak děláme, co? Jo, kuchař, tak nasedat.
Teď vy, podívat na mě, šup! Čim se živíte vy? Jo pán je podnikatel, jo? A od kdy podnikatelé jezdí sockou?
Někdo jinej, třeba vy! Vyměňte se, šup!

Houkla bych do davu a nakonec bych v podobném duchu prověřila druhého a třetího, a teprve potom by
směli nasednout.
Zkrátka intuice by mi byla hlavním pomocníkem při rozhodování se, koho vzít a koho nechat
jet busem - který by právě přijel, a než já bych otipovala náhradníka za toho třetího, neboť ten by se mi
nějak nezdál, a než by si taky noví pasažéři otipovali mě, autobus už by byl v Dejvicích.

Co si budeme povídat, ono z té Podbaby to už je, co by kamenem dohodil...
***

28. 10. 2011

28. října 2011 v 7:00 DNES
Máme tady státní svátek a já pro Vás mám něco k pousmání,
a to nejen proto, že je sváteční den, nýbrž spíš proto, že mé
životní příhody prostě takové jsou...

Před časem jsem Vás informovala, že jsem zřejmě - s velkou pravděpodobností,
nalezla drahý kámen.
U nás před domem.

Vzpomínáte, jo?

Dostalo se mi od některých z Vás odezev, v nichž jste mě vybídli,
nenechávat si odpověď od geologů pro sebe.
Odpověď na můj dopis, že jsem zřejmě - tedy s velkou pravděpodobností,
nalezla drahý kámen...

Jak víte, dopis jsem doprovodila několika fotografiemi. Vám jsem ukázala
aspoň pro zajímavost jednu z nich.

Nuže, dámy a pánové, odpověď přišla včera...

"Už píšou!" Vykřikla jsem, když můj muž zrovna srovnal příbor na talíři - právě dovečeřel.
"Tak to jsem zvědavej, jak se Ti vytlemili, čti..." Zněla jeho reakce.
Někdy se mi zdá, že je mnohem mladší, než já, ačkoliv je starší. Ale to už jsem Vám, tuším, taky kdysi svěřila...

"Dobrý den, bla bla bla, odpovídám se zpožděním, byl jsem v terénu. Bohužel podle fotografií
nelze přesně určit, o jaký nerost se jedná, velmi pravděpodobně však o několik minerálů prorostlých
do sebe (minimálně dva, světlý a tmavý). Kdybych mohl vzorek osobně prohlédnout, určit by se velmi
pravděpodobně dal..."

"Vidíš, píše vzorek!" Dmula se Zdeňkova stará žena neskrývanou pýchou, že její kámen nikdo neoznačil
ani za prostý kámen, natož její dopis s fotodokumentací za kravinu, jak jí bylo prostořekým mužem předpovězeno!

"To si dělaj prdel. Co je to za lidi? Oni se vůbec obtěžovali kvůli tomuhle dát do pohybu prsty
a vyťukat ti odpověď?!" Žasl.

"To víš, asi je to fakt něco, prostě jsem na to měla čuch, a oni chtěj můj VZOREK vidět..."
Chvástala jsem se dál.

"Já asi pošlu tebe jako vzorek, ale jinam..."

"Takže mu napíšu, že se můžem sejít..." Pokračovala jsem a velkoryse přešla, co ošklivého právě řekl.

"Já to nechápu! Dva lidi se budou navzájem obtěžovat kvůli kusu nějakýho trusu..."
Zaveršoval můj vtipný a překvapený muž a já se zaradovala hned třikrát - zklaplo mu,
to za prvé (bylo to už potřeba!), za druhé nepovažují mě za blázna s nějakým šutrem
(mám několik prorostlých minerálů! Z Dejvic!) a za třetí, můžu Vás o tom spravit
(a tím pobavit).

Tak co na to říkáte, moji milý čtenáři? ;)
To jste nečekali, že ne?

Já taky ne...

Doufám, že mě teď nebudou z toho Geologickýho ústavu otravovat.
Já zas nemám tolik času, jak se možná (na základě mého objevu a dopisu s pečlivou fotodokumentací)
domnívají.
Snad nebudou potřebovat víc takových vzorků, opravdu nevím, jak bych zkloubila
péči o Elenku s výjezdy do terénu.
Leda by mě nechali pracovat dál tady, v Dejvicích...
***


.
Jo, a ve Zpovědnici je Příliš plochý sládek.
Vlastně tam je a není...

Krásný sváteční den! :)

Příliš plochý sládek

28. října 2011 v 6:00 Zpovědnice
Aneb Sládek, kterého neuvidíte

Byla jsem nakupovat.

Taky se někdy přistihnete, že si povídáte pro sebe?
Respektive, že přemýšlíte nahlas?

Mně se to nejčastěji stává doma a při nákupech.
V autě nahlas jen nadávám a zpívám.

Když tak chodím od regálu k regálu,
vybírám někdy i pusou. Ne, že bych ochutnávala,
prostě si opakuju, co ještě potřebuju koupit,
argumentuju, proč jsem vybrala právě tohle a ne tohle,
vysmívám se ceně jednoho, pohoršuju se nad cenou druhého,
obhajuju si, proč beru i to, či ono, když se to minule vyhodilo,
a když nakonec přihodím pár lahváčů, dokládám to prohlášením, že holt
i matky mají žízeň, že na tom není nic špatného...

Sem tam si všimnu, že si toho mého žvanění někdo všimne,
ale stejně tak si všímám, že nejsem zdaleka sama, kdo si při nákupech povídá.
Sám.

Z toho usuzuju, že je to normální.

Ale zdá se Vám normální tohle?

Jdu směrem k těm pivům, k těm basám vyskládaným do komínů,
a plným nejrůznějších druhů piv, že si jako vyberu a z dálky vidím,
že tam dokonce stojí nějaký sládek a dává snad ochutnávky, či co.
To se mě sice netýká, když jsem tu autem, ale mohl by mi poradit třeba
nějaké dobroučké pivečko, které jsem ještě neochutnala...

Zamířila jsem přímo k němu, ovšem když jsem přišla blíž,
zjistila jsem, že sládek, ač se původně zdál správně baculatý,
jak se na sládka patří, je naopak poněkud plochý...

Byla to televize, vykrojená v kyprých tvarech sládka v životní velikosti,
který se na ní promítal.
Zepředu vypadal věrohodně, přitom byl skutečně plochý.

A jeho nabídka taky, jen Plzeň.
A to jsme byli v Hradci...
***

Celý tenhle článek vznikl jako doprovod videa, které jsem v té "samošce" pořídila.
Jenže když byl dopsán a napětí patřičně vygradováno, ukázalo se, že ukázku
nejsem schopna vložit.
Volala jsem kamarádovi, o němž jsem se domnívala, že je "expert" na tyhle banality
ohledně počítačů, ale i on zklamal.
Sice nějaký postup nastínil, ale nebyl to postup správný - v tomhle případě.

To "Božstvo" Probošta, který tuhle zachránil celý filmový archiv v počítači mého muže,
jsem obtěžovat nechtěla, navíc číslo na něj má uložené Zdeněk - nakonec pod jménem
Probošt, ne Božstvo, jak jsem původně nesprávně rozuměla, a pak, už pro nás udělal dost,
kdybych se na něj obrátila za rok nebo aspoň
za měsíc, tak budiž, ale hned pozítří...?

A tak jsem musela v závěru textu tu video-ukázku popsat slovy.
Vědět to na začátku, nezačala bych o sládkovi vůbec psát.
Doprovodný článek k videoklipu, ovšem bez videoklipu...
Celá já :)
***

27. 10. 2011

27. října 2011 v 7:00 DNES
Dneska se ještě vrátím ke svému chlebu štěstí - už jen krátce, nebojte...

Maminka se mě ptala, jestli už jsme ho snědli.
Zbyl jen kousek, který jsem už mínila vyhodit...

"A jestlipak sis něco přála, když jsi ten chleba jedla?"

"Ne..." Zarazila jsem se.

"Tak on ti má splnit všechna přání a ty si nic nepřeješ?!"

Nevěděla jsem hned, co říct. Chtělo se mi otočit na podpatku, odjet rychle domů,
a tam dojíst ten zbytek a přát si úplně všechno...
Netušila jsem, že si musím přát při tom pojídání!
To v návodu nebylo!

"Já myslela, že to vědi, co si přeju..." Namítla jsem zahloubaně.
"Kdo jako?" Zasmála se moje matka a já si připadala jako blbec.

Příští ráno jsem si na stůl přichystala ztvrdlý zbytek toho chleba,
kůrčičku takovou, která už ani moc nevoněla, ani moc nešmakovala,
ale byla to moje poslední šance, jak z toho chleba něco vytřískat.

Jedla jsem ho pod tlakem, vůbec mi nechutnal, takže se mi křivil obličej,
ale v duchu poctivě odříkavala svá přání.
Z krajíčku rychle ubívalo a já ještě zdaleka neskončila.

Nebudu to dál rozebírat, jen jsem Vám chtěla nastínit, v jaké komické situaci
jsem se ocitla.
A to den teprve začal...

Měla jsem namířeno do pojišťovny, odhlásit konečně pojistku svého prvního, dnes už
sešrotovaného, auta.
Jak jsem byla teď dlouho v té nemocnici, skoro jsem zapomněla, co že tam po mně všechno
chtěli - co mám vzít s sebou.
Pamatovala jsem si pouze, že velký techničák.

Vešla jsem do dveří a hned proti mně seděla za stolem úřednice, která zvedla oči
a dala mi prostor povědět, s čím přicházím.

Vytáhla jsem z kabelky ten průkaz, položila ho před ní a povídám:

"Já jsem vám přišla vrátit velký techničák od auta. Už je sešrotovaný."

Dáma se odmlčela a pak řekla:
"Vy jste nám přišla vrátit techničák?"

Důraz přitom kladla na slovo vrátit. A techničák.

Když se dosmála, vysvětlily jsme si, že je to nesmysl, že jim bude stačit jeho kopie
a zelená karta.

Ráda bych řekla, že takhle hloupě jsem se dlouho necítila, anebo, že si nepamatuju,
kdy naposledy, ale to bych lhala :)

Doma si můj muž ukládal do telefonu nějakého svého nového známého,
který je odborníkem přes počítače.
Právě ten jeho zachránil, respektive všechna data z něj, takže o něm
celý den můj muž mluvil v superlativech.

Pan nese jméno Probošt. Nebo tak nějak.
Říkal to nahlas, když si ho vpisoval do kontaktů, a já kdoví proč slyšela
BOŽSTVO.

"To nemyslíš vážně... Trošku přehnaný, ne?" Houkla jsem z gauče.

"Ty někoho takovýho znáš?"

"Božstvo?"

"Co to meleš, jaký Božstvo?"

Dál to rozebírat nebudu, závěr téhle debaty si odvoďte sami :)
***

26. 10. 2011

26. října 2011 v 7:00 DNES
Dávno platíme měsíční poplatky prostřednictvím internetového bankovnictví,
nevzpomínám si, kdy jsem složenku naposledy platila na poště, natož kdy jsem ji
naposledy sama vyplňovala.

Až včera...
Vystála jsem nejprve frontu, abych se poradila, jaký mám uvést ve složence variabilní symbol,
když v údajích o platbě, které jsem měla s sebou, není uveden.

Paní za sklem ho tam ale našla, byl úplně nahoře, mrška jeden...

Posunula jsem se o kus dál, abych ho přepsala do prázdných okének na složence,
ale když jsem se mínila vrátit zpátky k okýnku, zrovna tam někdo stál.
A za ním dalších pět, šest lidí, kteří mi svými nepřátelskými pohledy poslali jasný vzkaz
- ať se koukám zařadit.

Odšourala jsem se zpátky na konec fronty, abych se za deset minut u okýnka dověděla,
že mám špatně vyplněné číslo účtu.
"Vždycky od zadu!" Kladla mi na srdce staro-novou informaci pošťačka.

Věděla jsem to, ale už je to dávno...
Nuže jsem vyfásla novou složenku a odebrala se ke stolku vyplňovat.
Propisky k dispozici měli i tam, jejich víčka byla přilepena přímo ke stolu, aby je nikdo
neodcizil.
Akorát, že někdo odcizil ty propisky...
A tu, kterou ne, tak byla vypsaná.

Vyhrabala jsem ve své hluboké a nepřehledné kabelce vlastní propisku
a dala se do toho. Pomalu mě to na té poště přestávalo bavit.

Vedle mě přisednul nějaký mladík, položil před sebe obrovskou bílou obálku
a začal do ní soukat dopis, který vyndal z baťohu.

Vyndal také vlastní propisku a začal psát velkými písmeny oslovení adresáta:

P R I N C E Z N A

Zavadila jsem pohledem nejprve jen letmo, ale zaujalo mě to; kdo dneska ještě
posílá milostné dopisy poštou?!

Následovalo jméno jeho lásky, a přibyla také nějaká srdíčka a květinky,
na to, že nešlo o školáka, nýbrž o kluka mého věku - dobře, tak o pár let
mladšího, docela infantilní počin.

No nic. Ať si čmárá, jeho starosti bych chtěla mít. Růžový, zamilovaný...

Když jsem měla hotovo, hoch dál tvořil. Postavila jsem se do fronty a čekala
čtvrt hodiny, až na mě přijde řada.

"Variabilní symbol vždycky od zadu, mladá pani!" Lomila rukama dáma za sklem,
a já málem vylomila to sklo a skočila jí na krk.
"Proč jste mi to neřekla hned?" Vyhrkla jsem, ale hned pak mi došlo, že předtím
jsem stála v jiné frontě, a tak jsem se na její tázavý pohled jen trpce usmála,
jako že TO NIC, nic neříkám...

S novou složenkou jsem se vrátila k zamilovanému malířovi - do dílen, dalo by se říct.
Na stole se válely fixy a pár samolepek - už jen fólií z nich.

Po chvíli jeho dopis už vypadal dostatečně zamilovaně, jak se dalo vyčíst z jeho kontrolního
pohledu, kterým se na svůj výtvor zadíval, než uklidil barvičky a vyrazil do fronty.

Netrvalo dlouho a stála jsem za ním. Fronta ubíhala docela svižně, libovala jsem si,
že už budu mít tuhle komedii se složenkou brzy za sebou, jenže nechval dne před večerem...

Kluk se u pokladny zasek´, skoro to vypadalo, že si chce počkat na zprávu, že dopis jeho milé
byl v pořádku doručen.
Druhou přepážku měl snad rezervovanou nějaký starý pán pro celý zbytek dne, tak nezbývalo,
než čekat, až princezna dopis obdrží. Snad ne dýl. Třeba dokud neodpoví...
Jestli by se s tím taky tak vykreslovala, tak by se to mohlo pěkně protáhnout.

Snažila jsem se zaposlouchat do hovoru mezi tím bláznem zamilovaným a pokladní,
ale slyšela jsem jen smích a hluk.
Ona někam odběhla. Přiběhla s archem známek.
Vyndala ze šuplíku houbičku a jednu známku po druhé o ni namáčela a lepila na obálku.
A jak pečlivě lepila! Aby snad klukovi nepokazila celkový umělecký dojem z jeho výtvoru
nebo co.

A kolik jich tam lepila! To snad neni možný. Rovnala je do jedné, vodorovné linie, a s odesílatelem
to snad dokonce konzultovala, jestli je efekt v pořádku. Doufám, že hoch nebude protestovat...

Naštěstí ne, poděkoval a s úsměvem odešel středem.
To se mu to nese, to se mu to vznáší! To se mu to usmívá na svět, když má plnou hlavu tý
svý princezny. A nemusí platit žádný složenky a ... A vůbec.

Doufala jsem, že už půjdu na řadu, ale to jsem se spletla.
Pošťačka vyhrábla z přihrádky razítka. A kolik jich tam dala!

Říkala jsem si, kolik taková jedna láska zaměstná a zdrží lidí.
Ještě, že už existujou ty maily a mobily, díky nimž si to ti dva vyřídí bez prostředníků,
rychle a soukromě, a nikoho tou svou růžovou láskou neobtěžují.

Koho tady zajímá, že tenhle miluje nějakou princeznu?
Komu se chce čekat na poště ve frontě, než pošťačka dooznámkuje
a doorazítkuje nějaké vyznání lásky, které je stejně plné plků a žvástů
o ničem, protože ti dva o sobě neví vůbec nic, přesto mají pocit,
že jejich láska je nekonečná...

Proč se má státní instituce zabývat něčím takovým?!

Proč mi státní instituce radši nedá někoho k ruce, kdo mi pomůže vyplnit složenku,
kterou holt zaplatit musim, a se kterou jsem strávila u stolku a ve frontě (ve frontách!)
celkem snad hodinu, protože mi byly podány jen kusé informace, jak na to?!

Hnala bych to až k soudu světa, kdyby pokladní nekývla hlavou, ať přistoupím k přepážce,
že UŽ jsem na řadě...

.
Soud světa nakonec usoudil, že zamilovanému mládenci mám odpustit,
prý jsem byla taky mladá.
To přehnal.
Ale budiž.
Hlavně, že už mám tu zatracenou složenku vyplněnou dobře.
***

Obchodník se štěstím

25. října 2011 v 7:00 Pojednání
Měla jsem hodně odezev na Vatikánský chleba "štěstí", o kterém jsem Vám psala,
že budu péct.
Už je hotov. Upečen a téměř sněden.

Hned jsem vsadila Sportku.
Už je slosováno. Zkontrolováno a nevyhráno. Ne téměř, zcela nevyhráno.

Zřejmě se to štěstí projeví jinde.
Má ostatně fůru příležitostí se realizovat. Jsme štěstím, řekla bych, zanedbaní...

Včera jsem dumala, komu rozdám ty tři zbylé díly těsta, které se mají darovat.
Není to tam psáno, ale je možné, že když se tahle stať návodu poruší, celé pečení pozbyde efektu.
Nevím.
Ale vysvětlovalo by to, že plno lidem ten chleba nepřinese nic. Jen vůni - ta se tedy linula celým bytem.
Možná, abychom si uvědomili, jaké štěstí je cítit - navíc vůni :)

Moje máma prý měla to těsto po celý týden v lednici - oproti radám v návodu, kde stojí, mít ho celý týden
na lince!
A já nerozdala těsto potřebným.
Navíc jsem místo rozinek přidala brusinky.
Myslím, že vždycky se něco najde, u tak složitého a zdlouhavého recepisu, co člověk provede jinak,
než by měl.

Mají to dobře vymyšlené! Ti obchodníci se štěstím.
Usilují o to, abychom pekli, ale odmění se jen několika šťastlivcům, kteří neudělali žádnou chybu.
Ale to šťastlivci už jsou, tak jaképak štěstí ještě navrch?!
Tak to asi chodí, šťastným ještě víc štěstí, smolařům ještě víc smůly...
Já to znám.

Obchodníci se štěstím jsou tak trochu jako
Billa. Abyste rozuměli, tam totiž ke každému nákupu dostanete u kasy stírací los.
Můžete vyhrát majlant! Nebo třeba celý koš nákupu zdarma. Nebo zájezd...

Ovšem pokud budute mít štěstí.
Pokud ho mít nebudete, vyhrajete malou Billa igelitku, pro kterou se musíte vrátit na konec fronty
a sundat si ji z věšáku. A cestou říkat lidem: "Zdovolením, já vyhrála igelitku, tak si ji tady jen vezmu... Pardón!"

Příště jsem ji vyhrála zas a příště zas. Pokaždé vyhraju igelitku. Mám si myslet, že mám kliku,
ale to bych snad musela být členem Billa klubu, abych na tohle skočila...

Já, inteligentní občan, který nevěří ani na slevy, natož na výhry losů od pokladen,
jsem na to přišla. Na to, proč nedávají rovnou každému tu igelitku - bez losů.

Jim nejde o igelitky. Jim jde o tržby! :)

Ale to není všechno, co jsem prokoukla...
To hlavní čtěte zde: Žádný zájezd ve hře vůbec není. Ani ten plný nákupní vozík, natož majlant!
Víte, jak to vím?

Ukázala jsem totiž paní za kasou jen ten los, na dálku, a ona mě okamžitě odkázala na začátek pojízdných
pásů, kde visí ty igelitky...

Nenapadlo ji, že jsem ten "štastný výherce" a že se prokazuju propustkou k výjezdu s vozíkem zboží
bez placení.
Ani že chci letenky, nebo celou jejich dnešní tržbu - minimálně.

Tak to vidíte. Štěstí neexistuje!
Jsou jen šťastní lidé - jak praví klasik.

A to jsou ti, kteří se za štěstím nehoní, nedělají pro něj psí kusy, jako smolaři, kteří mají smůlu právě
proto, že štěstí neexistuje. Už to chápete? :)

Moje sestra Zuzka, která je šťastný člověk, navíc realisticky uvažující, u mě včera byla.
Hlídala Elenku, zatímco já jela nakoupit do Billy a vyhrát novou tašku.

A vsadit nevýherní čísla do Sportky.

Když jsem se vrátila, nabízela jsem jí těsto, aby si taky upekla chleba štěstí.
Koukala na mě nechápavě a pak odmítla. Prý by musela kupovat všechny ty ingredience
a nemá moc času se tím zabývat... Prostě výmluvy.

"No tak," Snažila jsem se ji přesvědčit, "ať máš štěstí, to se peče jenom jednou za život. A příště už se to k tobě třeba nedostane..."
"To doufám..." Pravila ona.

Doufá, že ji nebudou obtěžovat žádní obchodníci se štěstím.
A věšet jí bulíky na nos. Stavět před ní vzdušné zámky a slibovat hory doly.
A chtít po ní spolupráci, která k ničemu z toho nevede.

Ale já přesto doufám, že ten chleba mi to štěstí přinese.
Chci, aby stačilo upéct chleba.
Nebo vyplnit tiket.

A jestli je štěstí na to nevěřit, pak jsem asi opravdu smolař.
***

Ještě dovětek pro čtenáře, kteří jsou členy Billa klubu a cítí se případně uraženi...

Nedávno jsem viděla v regálu dětských jídel přesnídávku za polovic. Borůvkovou!
Ta je normálně dražší, než všechny ostatní.
A Elenka ji miluje.

Odchytila jsem opodál stojící skladnici a zeptala se jí, jestli by bylo možné
dojet ke kase, tam nejdřív vyplnit ten jejich kupón pro vstup do toho jejich klubu,
stát se tudíž členem toho jejich klubu, a pak teprve platit...

Možné to prý je. Ale byla tam taková fronta, že jsem ty přesnídávky vzala za plnou cenu.
Ovšem nebýt tam fronta - jsem teď členem Billa klubu!

Ani nevím, jestli se ti lidi někde scházejí a co na těch schůzích dělají.
Jestli se třeba probírají novými letáky a vychytávají slevy...
Jestli si tam sepisují své nákupní seznamy, případně vyměňují zkušenosti se zbožím
a dostávají u toho ochutnávky nového taveného sýra...

Ne, nechci to vědět :)

25. 10. 2011

25. října 2011 v 7:00 DNES
Původně jsem Vám chtěla napsat o tom Vatikánském chlebu jenom krátce, ale nějak jsem se rozepsala,
takže mi z té honitby za štěstím vzniklo celé pojednání...

Stejně by mě zajímalo, kdo jsou ti lidi, co vymýšlí a spisují tyhle metody, kterými se dá ke štěstí přijít.
A stejně tak by mě zajímalo, proč mě nenapadlo, že je to pečení chleba jenom další takový výmysl.
Člověk, jako já, tomu holt věřit chce.

Ale takové ty řetězové emaily, co když nepošlete do pěti minut padesáti známým, přivoláte na sebe neštěstí,
ty tedy přerušuju!
Ááá... Možná tady je zakopaný pes mé smůly :)


Představuju si tlustou kuchařku, co upeče tenhle chleba a pak si moc přeje, aby se její recept ujal.
Nikomu to ale moc nechutná, do kuchařky jí to otisknout nechtějí, tak si prostě sedne ke stroji
- protože jak mi psala jedna čtenářka, je tenhle recept z doby psacích strojů,
no a sesmolí k tomu svému recepisu ještě i báchorku.
A to takovou, která zaručí, že si každý slaboch ten chleba upeče.

Každý, kdo touží po štěstí.
A navíc věří báchorkám. Jsme zvláštní druh lidí :)

Po nás jdou obchodníci se štěstím...

Nalistujte Obchodník se štěstím v Pojednání.
***

24. 10. 2011

24. října 2011 v 7:00 DNES
Uvědomujete si, že dva měcíce přijde Ježíšek?
Strašně to letí...

Už přemýšlím, co Elence přinese. A vůbec všem mým blízkým. To mě vždycky
baví vymýšlet. Míň už shánět a ještě míň financovat :)

Ale výzdoba mě baví moc. A taková ta atmoška toho období.
Já vždycky zdobim celej dům. Bytovku. Vchodová okna nastříkám
umělým mrazem (to je mazec, že něco takovýho fakt existuje - a není to mrazák :))
a nalepím tam vánoční dekorace...

Na venkovní zábradlí uvážu řetězy a na ně kouličky a zvonečky...
Už tradičně mi je během pár dní někdo očeše. Ukradne.
To bych byla celá nesvá, kdyby tam zůstaly do Silvestra.

Prostě naše Vánoce jsou plné tradic.
Ale letos budou jiné, než dřív. S dvouletým dítětem to bude něco.
A co teprve s tříletým, čtyřletým...

Ne, nebudeme zvát přátele s malými dětmi, mám na mysli Elenku za rok, dva.
Myslím, že to bude čím dál lepší, aspoň do určitého věku.
A od té doby zase už čím dál horší :)

Mně moc chybí Vánoce, které jsme prožívali se sourozenci, když jsme
je u našich trávili ještě všichni společně.
To jsme se během těch pár vánočních dní vždycky tolik nasmáli,
jako za celý rok.
Vyhovovalo mi to: Maminka chystala večeři a všechno to vánoční kolem
a my blbnuly. Čtyři odrostlé děti, umíte si to představit...

Ale teď už bývám na Štědrý den se svou "novou" rodinkou a nedat mi maminka
obaleného kapra a bramborový salát, tak bych si za celý večer snad ani nesedla.
Netušila jsem, že je s Vánocemi tolik dřiny.
Už to prostě není ono.
A teď doufám, že s Elenkou to zase ONO být začne...

Tak Vám nakonec dneska povídám o Vánocích, v říjnu.
Přitom jsem se ještě před pár dny rejpala před domem v hlíně, abych přesadila
jeden krásný keř - bylo mu tam moc dobře, tak jsem ho šoupla do květináče, aby
přes zimu zmrznul...
A našla jsem kámen. Na první pohled zvláštní, černý s odlesky.
Je plný šupinek, co se odštěpujou a třpytí - ale Slída to není!

Hned jsem kámen podrobila amatérskému testu - jestli barví, a jestli magnetizuje.
Ale není to ani uhlí(k), ani magnet (magnezium - Je-li to vůbec kámen...).

Tudíž je to evidentně buď kámen z vesmíru, anebo minerál. Případně polodrahokam.
Já se přikláním k vesmíru, protože nebyl hluboko v zemi, naopak válel se na povrchu
a kdo by vyhodil vzácný kámen, že?

Že vzácný není, o tom nemůže být řeč, protože já mám na to čuch.
Léta sbírám kameny. Obyčejné šutříky různých barev. Fascinujou mě.
Mám jich doma plno a před domem taky; jen nevím, jak se sousedům chodí po kamenné
cestě - protože já je sypu ke vchodu, na beton - ale vypadá to teda krásně...

No ale vraťme se k tomu vesmírnému nerostu...
A k dalšímu zrodu důchodkyně ve mně.

Ta ho odmítala položit jen tak do poličky, tu zajímalo, jestli by nepřispěla svým objevem do národní
(nejmíň) pokladnice vzácných nerostů!

Napsala tedy do Geologického ústavu.
Zdeněk ji sice odkazoval na ústav jiný, prý tím ušetří spoustu času a telefonátů těm
geologům, ale bába nedbala.

Nafotila šutr a k dopisu připojila i několik fotografií. Ať viděj, že to skutečně není jen tak
nějaký prachobyčejný kámen z předzahrádky.

Až jí přijde vyrozumění a pozvánka na vědecký kongres, dá Vám vědět.
A jejímu muži zklapne brada.

Až se společně vydají do Národního Muzea - až ho opraví, ovšem, ať je ten stánek hodný toho kamene
- podívat se na ten černý zázrak
z dalekého kosmu, který tam bude "zářit" na rudém sametovém polštářku, chráněný neprůstřelným bezpečnostním
sklem...

Doufám, že za tím bezpečnostním sklem na polštářku neskončím já - doufám, že můj muž by mě aspoň navštěvoval!
Kdyby mě zavřeli ještě do Vánoc, tak doufám, že by nezapomněl dát před dům k dispozici zlodějům novou krabici vánočních ozdob...
***

Jak jsem psala doktorce a jaké jsem s tím měla svízele, se dočtete ve Fejetonech (Blondetony):
Zpráva doktorce bez Z a bez Y, no a fotku toho kamínku přikládám - a posuďte sami, kam patří (případně já ;))


*

Zpráva doktorce bez Z a bez Y

24. října 2011 v 6:00 Fejetony
V sobotu v 11 jsem měla volat Elenky doktorce, jak dopadly výtěry z krku a krev (z žil).

Jenže jsem na to zapomněla a volala jsem až ve tři. Telefon nebrala, tak jsem psala SMS.
Ovšem jako na potvoru mi přestalo fungovat tlačítko s písmeny w,x,y,z. To hloupé poslední tlačítko
mi sebralo hodinu času!


Nejdřív jsem se ho pokoušela rozchodit, což nešlo.
Říkám si, že když ta písmena, co nejdou, vynechám, tak se snad paní doktorka dovtípí...

Znělo by to: Dobrý den, omlouvám se, že se ovám se zpožděním...

Hned první větu by asi nedala. Ach jo.



Kdybych aspoň nezapomněla zavolat včas, tak by to bylo snažší. To "zpoždění"
se dvěma Z mi byl čert dlužen.
I když, jak dopadlY vÝtěrY, případně jaké jsou vÝsledkY, byl pro mě taky oříšek.

V zoufalství jsem zkoušela i pouhé: O.věte se!
A taky .avolejte!
Volat mně! (To VY už tam nedostanu...)
Pak mě napadlo řešení: Napiště, na čem jsme se domluvili (Účelová pravopisná chyba, ovšem trubku se mi dělat nechtělo).
A nebo: Napište, co mi máte dnes sdělit. (Ale to zní tak drze...)
Snad by stačilo: Nedá se Vám dovolat! (Jenže taky volám o čtyři hodiny později...)

Ta věta prostě musela být uvedena omluvou a za Omlouvám se, vždycky následuje slovo ŽE, případně ZA TO, ŽE...


Celá zdrchaná tím přemýšlením jsem volala Zdeňkovi, ať jí napíše on, že mi nejdou psát Z a Y. Nevěděl, co jí napsat, ani neznal její číslo, tak jsme se dohodli,
že mu předepsanou zprávu - bez těch písmen pošlu, on tam ty litery doplní a odešle to na číslo,
které mu taky pošlu...

"Akorát nevim, jestli to zvládneš rozluštit... Tak já místo těch "zetek" udělám tečky
a místo tvrdýho Y třeba čárky, ne?" Napadlo mě.

"V tom budu mít chaoz, radši mi to pošli s těma zetkama..." Pravil můj milý, chytrý muž.

"Kdybych to mohla poslat s těma zetkama, tak to pošlu rovnou jí, nemyslíš!" Vyjela jsem.
"A jo, vlastně! Já jsem kokot!" Rozesmál se on a hned na to i já. Tak jsme se chvíli takhle smáli do telefonu
a já mu to pak odeslala.

Jen doufám, že dosadil správná písmena, že to nějak nepoplet´.

To by paní doktorka měla nakonec snažší obdržet tu mou esemesku a dosadit si sama...



A vůbec, mohla jsem jí narovinu vysvětlit neúplnost textu, třeba takhle:
Nefunguje mi na klávesnici tlačítko . a , Dosadte si sama. Prelo.te si to .kuste to Jde to Místo . dělám tečk, a místo , .ase čárk, Aby Vás do toho nemátla interpunkce tak jsem ji vynechala - nejsem negramot Tak .ačínáme:


Další varianta:
.dravím Vás. Dob, den.
Pozdrav bych nahradila větou: Jak se máte? Já dobře. (Ne!) Já blbě.
Nefungujou mi toti. určitá tlačítka na klávesnici mého mobilního telefonu. Omluvte neúplnost vět. Volala jsem po.dě, pac jsem .apomněla. Jak to dopadlo? Děkuju.


Ale nakonec jsem na to kápla! Škoda, že Zdeněk už to odeslal...

Jak se máte? Prominte, nevolala jsem včas - mám děravou hlavu. Jak to dopadlo? (To, co jste dělala Elence... však víte, co.) Děkuju Vám, dejte vědět.

.
A pak, .e se be. těch .atracen,ch písmen neobejdu!


23. 10. 2011

23. října 2011 v 7:00 DNES
Houpala jsem v chodbě Elenku na houpačce zavěšené mezi futry a zacítila trávu. Marihuanu!
Vím, že můj muž si občas dá, ale doma tedy ne, tady mi hulit nebude!

Udeřila jsem na něj, hned jak vylezl z koupelny.
Bránil se, že nic takového dnes nedělal, a když, tak stejně nehulí doma...

"Vím, co cejtim! Tohle poznám!"
"Já tady trávu necejtim, a myslim, že ji poznám líp, než ty." Přisadil si on.
"Proč bys ji jako měl poznat líp?!" Rozčilila jsem se.
"Proč asi..."
"No to mi teda řekni!"
"Protože jsem konzument!"
"Co se tady na mě vytahuješ?!"

A hádka byla na světě.

Co si o sobě myslí? Že jenom on pozná ten pach? Já ho taky poznám! A nepotřebuju k tomu hulit...
Pche!

"Už to tady zase cejtim, to musíš mít snad v tašce!" Hudrovala jsem, ale on se bránil, že rozhodně ne,
prý kdoví, co cítím...

Později večer, když už Elenka spala, zavolal mě do chodby.
"Zavři oči a čuchni si k tomuhle." Vybídl mě a pak mi dal k něčemu přivonět.

"No, to je vono! Takže máš..." Chtěla jsem usvědčit konzumenta jeho vlastní zbraní.
"Ne, to je květák." Řekl opovržlivým tónem a odložil hlavu květáku zpátky do ošatky mezi zeleninu.

Chtělo se mi smát, ale vydržela jsem to.
To bych přiznala porážku...

Potřebovala jsem něco říct, intenzivně jsem přemýšlela, jak pravdu otočit na svou stranu, ale
moje prohra byla evidentní; tak evidentní, že cokoliv bych řekla...
MOMENT!

"A jak tě napadlo, že je to ten květák, aha? Protože je to podobný, že jo?!"
Vyhrkla jsem.

"Podobný to neni vůbec, ale je to jediný, co je tady cejtit. A pro tebe je tráva jako květák..."

A bylo to. Ještě, že po mně nechtěl, abych si ten květák zapálila... I když on si možná
říkal totéž :)
***

Ráno jsem přinesla do obýváku podnos s připravenou injekcí a dalšími léky, které Elenka bere,
a ta se dala hned do pláče, jako pokaždé, když to všechno vidí.
Ví, co bude následovat.

Ale nedá se nic dělat, pěkně vyhrnout rukávek, otřít místo dezinfekcí a pích... CO TO JE?
Nešlo mi to. Napíchla jsem kůži a hlouběji se ne a ne dostat. Přitlačila jsem, ještě víc jsem přitlačila,
ale jako by měla ztuhlou nebo zmrzlou kůži...
Když jsem píchla znova o kus dál a znova to nešlo,
usoudila jsem skutečně, že jí strachy ztuhla kůže.

"No Elenko, to se nesmíš takhle bát, to potom nejde píchnout, víš..." Konejšila jsem ji
podivným způsobem, a pochopitelně marně.

Vyhrnula jsem jí nohavičku a vpíchla jehlu do stehna. Opět jsem narazila na odpor jejích tkání
(už zvracíte?), ale překonala jsem ho - asi už se trošku uklidnila...

Volal mi pak muž z práce, tak jsem se mu svěřila s ranními obtížemi při podávání injekce.
"Vůbec to nešlo! Píchala jsem ji chudinku na třikrát, jak byla ztuhlá strachy." Vysvětlovala jsem mu.

"Jak to?" Podivil se.

"No, asi jak zatnula svaly nebo co... Bylo to hrozný, tohle kdybys udělal ty, tak ti vynadám, že ji trápíš.
Kdybys mě ráno viděl, jak ji píchám, tak bys měl trumf proti mně v rukávu.."

"Já ho mám! Vždyť mi to říkáš!"
"Jo aha..."
"Ty jsi hloupá, miláčku..."
.
"Hmmm, ach jo. Ale fakt to nešlo, nemohla jsem za to." Snažila jsem se obhájit.
"Tak byla tupá jehla, to tě nenapadlo?"

Opět příčina mého nezdaru nebyla tak komplikovaná a zapeklitá, nýbrž zcela prostá.
Tisíckrát jsem si řekla, že uberu na fantazii, škoda, že ne i ráno - to by mě možná napadlo,
vyměnit jehlu a Elenka by měla o dva vpichy na svých rozpíchaných končetinách míň.

A Zdeňka by nelechtalo to eso v rukávu...
***

Potřebovala jsem si dojet na poštu a nikdo z mé rodiny neměl čas pohlídat Elenku.
Tak jsem zavolala kamarádovi, který bydlí nedaleko, jestli by se na půl hodiny stavil.

"Ona je nemocná, víš, tak ji nechci tahat s sebou..." Dodala jsem na vysvětlenou.
"Ale já jsem taky nemocnej!" Překvapil mě on.
"Jo?"
"Zrovna mám úplně ucpanou jednu nosní dirku..."

Aha, já zapomněla, jak chlapa dokáže skolit rýma.

Připomnělo mi to, jak mi nedávno můj muž hlásil, že v noci, aniž bych věděla, i on vstal k Elence.
Prý nevolala, ale přece ji šel zkontrolovat. A ne nadarmo! Byla prý totiž "strašně odkopaná".

.
Z toho mi vyplývá jediné:
.
Chválu a nosní kapky
dopřej všem chlapům,
když chceš, aby zvedli zadky...
:)

22. 10. 2011

22. října 2011 v 7:00 DNES
Dobrý krásný den moji milí čtenáři...

Dnes nemám čas.

Dny současné jsou náročné a mám pocit, že nestíhám vůbec nic.
Holt moje záliby jdou stranou jako první...
Takže nespím a nejím :)


Čtení na víkend tady máte dost, a já se ohlásím co nevidět.

Jestli se mi splní přání od chleba, tak bych měla mít toho času na psaní pak víc...

(Kdo nečetl včera, tak teď samozřejmě netuší, od jakého chleba čekám štěstí
a má mě za blázna... Nedá se nic dělat, na vysvětlování holt nemám čas... :))
***

Těšte se na vyprávění o záhadném kamenu, který jsem našla...
A co udělá důchodkyně, když má pocit, že našla drahokam? ;)
.
Po tom, proč se lidi párují, pořád pátrám. A pořád mi vychází to jedno ohraný slovo... Ale nudit Vás nechci.
Tak k tomu řeknu jen to, že kdo se ptá, proč se má párovat, ať se radši nepáruje :)

Krásný víkend!

21. 10. 2011

21. října 2011 v 7:00 DNES
Dostalo se ke mně těsto na nějaký "Vatikánský chleba štěstí".
Těsto má být darované a peče se jednou za život. Splní všechna přání...

Ach jo.

Nezbývá, než se do toho pustit.

Peče se celý týden!

V pondělí se do těsta přidá cukr, v úterý mouka, ve středu mléko, ve čtvrtek se celý den míchá,
v pátek se přidává znovu všechno, co už se přidávalo a v sobotu se těsto dělí na díly, z nichž
tři rozdám a z jednoho chléb upeču.

Moje máma říkala, že už pekla. Prý to doma všem moc chutnalo.
Ptala jsem se jí, jestli už se jí splnila všechna přání, ale zatím prý ne. Pekla nedávno.

Takže si účinnost receptu nemám jak ověřit, nezbývá, než doufat...

Jestli mě příště ve večerce osloví Clive Owen, tak to funguje.

Kde že by se tam vzal? Chodí tam, potkala jsem ho...
Mrkněte do Zpovědnice, jak to celé bylo...


*
A taky mi volali z vodáren. Znáte ten dětský žertík?
Tak to nebyl on..

Další novinka ve Zpovědnici:


***

Přeju Vám všem krásný den a příjemné čtení. A dávejte komenty, mám to ráda ;)
*
Novinku v Pojednání na téma Blogu.cz, které zní "Druhý svět", jste tu mohli číst už včera -
jmenuje se V žitě a je doprovozena fotkami.

Chystám další pojednání, tentokrát na téma, které mi nadhodil kamarád.
Prý co si myslím o "tendenci lidí párovat se". Musím se nad touhle odvěkkou skutečností
zamyslet. Já si o tom totiž momentálně nemyslím vůbec nic :)
***

Ano, teplá voda nám teče

21. října 2011 v 6:00 Zpovědnice
Včera mi volali z vodáren...

Opravdu. Normálně na mobil, pan se představil jako Pražská teplárenská a ptal se,
jestli nám doma teče teplá voda.

"Jestli nám teče teplá voda?" Zopakovala jsem nahlas a šla se přesvědčit.

Všimla jsem si, že Zdeněk na gauči kroutí hlavou a usmívá se.
Vzpomněl si na ten dětský vtípek, kdy jsme z budek obvolávaly
náhodné občany, že si mají v té teplé umejt nohy, protože jim smrdí až sem.
Jak vtipné děti jsme byly!

"Teče."
"Takže už teče, ano? Nám to totiž zlobí, měli jsme hlášeno, že ráno netekla."
"Celý dopoledne netekla, ale už teče." Ujistila jsem ho znova a rozloučili jsme se.


"Tobě fakt volaly vodárny?" Zvážněl Zdeněk, který očekával jiný závěr toho telefonátu.


"Nikdy jsem neslyšel, že by někomu volaly opravdový vodárny, ty jsi skutečně vzácnej exemplář..." Dodal
a zase zmáčknul PLAY na ovladači, kterým si před chvílí zastavil film, aby nepřišel o legraci.


Jenže tentokrát jsem ho zklamala, hovor byl míněn ve vší vážnosti. A mě to zase tolik nepřekvapilo, protože kdykoliv zaznamenám, že neteče voda, volám jim já.
Znají mě tam, mají mě uloženou. A asi mě mají i za spolehlivý zdroj informací, když se na mě pánové teď sami
obrátili...

Akorát určitě netuší, že mi není sto let...

Ale stejně, měla bych se sebou něco dělat. Nesčetněkrát jsem se jako malá holka představila do sluchátka,
jako VODÁRNY a teď mě ani nenapadlo, že by to mohl být vtip. A ani si nepřejte slyšet, jak by mě
takový vtipálek rozčílil.

Navíc úplně slyším svou ségru.
Ty si telefonuješ s vodárnou?!
A těší tě, že si u tebe ověřujou, jestli teče voda?
Kolik ti je?!

Tak těch sto, řekla bych, když se na sebe podívám jejíma očima.
Snad bych měla vzít telefon, otevřít Zlaté stránky a zase to po letech zkusit.
Třeba by mi to pomohlo.
A Zdeňkovi možná taky...
*

Clive Owen a chovinko

20. října 2011 v 21:52 Zpovědnice
Potkala jsem Cliva Owena. V samošce u nás za rohem.
Mohlo mě napadnout, že tam bude, když jsem si v podvečer vyrazila reklamovat veku,
navíc ve vytahaných džínách, nenamalovaná, nečesaná...

Vím, že víte, že mám muže a dítě, takže je nebudu zatloukat, ovšem tenhle chlápek
tedy skutečně stál za to. Stál by, přesněji řečeno.
Za co? Za cokoliv!

Za cokoliv, co by proběhlo rychle a potají, přece jenom bych si nerada rozbourala
rodinku, znáte to. Tak znáte?

Vás možná zaujal ten důvod mé návštěvy krámu. Ano, šla jsem reklamovat veku.
Ráno ji tam koupil můj muž a nevšiml si, že se v ní skrývá myší hovínko.
Ani si všimnout nemohl, bylo uvnitř a já byla ráda, že jsem veku nakrojila zrovna v tom
místě, kam ho pekař zapekl, protože představa, že na bobek nenarazím a sníme ho, mi teda vůbec nelahodila.

V prodejně jsem se i s inkriminovanou vekou postavila ke kase a čekala, až
Větnamka vyleze zpoza plenty.
Reklamace proběhla úplně hladce, sice nerozuměla slovu hovínko, ani výtrus, dokonce ani bobek,
ale chápala, že veku nechci.
Jinou měla jedině s prošlým datem spotřeby, takže jsem místo ní vzala rohlíky.

A potom vešel Clive.

Brouzdala jsem mezi regály s pytlíkem těch rohlíků, sem tam něco přihodila, a čekala, až si mě všimne.
Když jsem po chvíli míjela prosklenou lednici a viděla se ve skle, došlo mi, že na to čekám zbytečně.

Zamířila jsem rovnou k pokladně a namlouvala si, že mi právě teď čumí na zadek.
Mýlila jsem se, samozřejmě. Ověřila jsem si to prudkým otočením, ale stál ke mně zády.

Víc ho zaujala kachní paštika. Takhle jsem dopadla.

"... a minus dvacet sa tu feku s chofinko..." Řekla mi Větnamka a omluvně se zasmála,
jako že si je vědoma špatné výslovnosti.

Ztuhla jsem. Už mě ani nenapadlo se otáčet, už jsem se viděla venku.
Cítila jsem, že Clive stojí za mnou. Jako ve frontě, kterou jsem ale tvořila jenom já a on.
Vlastně jenom on.

Když jsem nahrnula dlaní do peněženky všechny drobné, co mi zmatená prodavačka vrátila,
vzala jsem za kliku, otevřela a - otočila se.
Už stál na místě, které jsem právě opustila, tedy u kasy, a jako by tušil, že se otočím,
v tom momentě zvedl hlavu a jeho modré oči mnou projely jako blesk.

Byl ještě hezčí, než v Krupiérovi.

Zavřela jsem za sebou dveře a vyrazila k domovu.
Ne, nedoběhl mě, aby mi řekl o číslo nebo mě pozval na drink.
To už bych asi od osudu chtěla moc, zájem Cliva Owena...
To takhle myší hovno v pečivu,
to jo! Ale něco pořádnýho, to ne...
No tak ne, no.
***

V žitě

20. října 2011 v 7:00 | Niternice |  Pojednání
Když jsem byla malá holka, s oblibou jsem si prohlížela rodinné fotografie
a snila o tom, že až budu velká holka, budu v létě taky "takhle kempovat"
jako teta, a vozit svůj kočárek s mimčem po Průhonickém parku, jako
na "těhlech fotkách" nás babička s dědou, "takhle se opalovat" na břehu Rožmberka,
jako máma, česat ovoce na podzim, pálit shrabané listí, pouštět draka se svými dětmi...
A to jsme jenom u podzimu.

Prostě budu dělat všechno to, co se dělává... Ať v rámci jednotlivých ročních období,
anebo co přísluší věku.

Z toho alba plného obrázků mé početné rodiny, na mě dýchal život, dobře užívaný
a plný zábavy, tradic a slavností...
Nedocházelo mi tehdy, že právě takové události se nejvíc fotí.

Prim hrála ta fotka s tetou, které bylo na obrázku asi pětadvacet, prostě děsně dospělá,
a válela se s naším strejdou někde v kempu u řeky. Na fotce se tedy zrovna neválela,
tam stála v plavkách s rukama v bok a vyplazovala jazyk do objektivu.

Pro mě se ten její výraz stal synonymem dobré nálady a veselého letního dovádění.
Ne navždy, samozřejmě, ale tehdy ano.

A taky fotky, kdy je naše máma ještě slečna a je se svými rodiči u moře. Na pláži
si ji děda vyfotil, jak dělá stojku. Jsou tam jen vlny, písek a máma vzhůru nohama.

No, mohlo jí nebejt dobře?

Věděla jsem, že i já budu jednou mít spoustu podobných fotek, že to tak prostě život přináší...

.
Jak šel čas, začala jsem si říkat, že bych měla pomalu vyrazit na nějaký ten čundr.
Byla jsem pořád samá díza a příroda žádná. A žádná taková fotka, zachycující mý bezstarostný mládí...

Nebudu Vás napínat, jestli jich dneska, v jednatřiceti, pár takových mám, tak je to moc.
Některé pak vznikly účelově, cíleně - třeba, aby na ně jednou moje děti koukaly a domnívaly se,
jak si to jejich máma parádně užívala...


Už vím, čím to je, že ten svět ze starých obrázků je takový jiný, lákavý a bezstarostný.
Tam totiž stojí čas, v tom druhém světě.
Není tam vidět, že jsou dvě odpoledne a před chvílí měl ten člověk oběd, co mu vůbec nechutnal,
že se pohádal se šéfem, že tohle je jediný slunečný den jeho dovolené, že má na noze puchýř, co ho tlačí
v botě...
A že má plno starostí, jako každý z nás.

Svět z těch papírků je většinou výňatkem toho dobrého, co nás potkalo během naší životní pouti.
Tam to vypadá, že teta si užívala léto ve stanu, a přitom to byl třeba jen jeden víkend v jejím životě,
a z jejího pohledu se možná ani nevyvedl.

Nevím, oni se pak se strejdou rozvedli. Ovšem fotky máme jenom ze svatby...
Taky jsem chtěla takovou, rozesmátou a s kyticí, co letí do davu vdavekchtivých družiček...
My se ale pro jistotu nevzali vůbec.

Ten druhý svět, v němž čas a osud nehraje roli, ten stojí za to. Sice děsně lže, ale to nezúčastnění těžko
prokouknou..
Rádi se nechají unášet iluzí, rádi se zasní, rádi si vytvoří vlastní domněnku o té či oné akci,
na které Vás obrázek zachycuje, a je úplně jedno, v jaké životní epizodě se právě nacházíte.
Hlavně, že vypadáte dobře a máte úsměv na rtech.

Zeptejte se mě, kolikrát jsem zatím trávila podzimní dny hrabáním listí, jeho pálením, česáním jablek, anebo
honěním se za papírovým drakem.
Ani se neptejte!
Ani jednou.
Když nepočítám dětství, kdy jsme přesně tohle provozovali s prarodiči na chalupě. Ale copak můžu za to, že
v Rožmberku se už dneska nikdo nekoupe?

A jestli jsem stanovala? Jo, ale asi s nesprávnými lidmi nebo co, a alkoholu bylo víc, než být mělo,
navíc to počasí...
Takovou "šťastnou" fotku, jako teta, z toho tedy nemám.

A u moře mě sice naši fotili, ale stojku jsem nedělala, zvedla by se mi sukně.
A když jsem pak měla plavky, už mě zase nefotili. Navíc, stojku ani neumím...

Ani si nejsem jistá, že by taková fotka "platila". Nepotřebuju fascinovat své potomky, listující
někdy v budoucnu rodinným albem. Já potřebuju cítit to, co jsem cítila kdysi, že budu cítit, až si budu
taky tak užívat, jako teta. Jestli mi rozumíte.

Potřebuju vniknout do toho druhého světa, odstřihnout se - aspoň pro většinu chvil - od kontextu
starostí a obtíží a stresů a nervování se, a různých dalších vlivů, které na mě dopadají každou chvíli,
i v takovou, kdy mě zrovna někdo fotí.

Druhý svět je nadosah. Ale nedá se do něj dostat. Já ho například mám v krabici ve skříni.
Až pak, když se vidíme na fotkách z doby, kdy nám bylo dobře, najednou zjistíme, že jsme tam byli.

Jo, pár takových fotek mám.
Ale čekala jsem trochu víc. Ne obrázků, ale života.
***



Stojku neumím...
*

A v žitě.
Možná je to spíš ječmen nebo proso... Prostě obilí.
Ale Vy si myslete, že jsem byla v žitě.


*
A tady v tom "žitě" skutečně jsem. Šťastná se svou Elenkou.
(2010)


19. 10. 2011

19. října 2011 v 6:00 DNES
Máme problém.
S kočkou.
Nevíme, co s ní v noci.
Elenka spí ve svém pokojíčku přes chodbu, a my pochopitelně v ložnici, a abychom ji slyšeli,
kdyby v noci volala, necháváme všechny dveře na cestě k ní otevřené.
Takže všechny.

Někde jsem slyšela nebo četla, teď už nevím, že kočka, když v noci spíte, je schopná
si vám lehnout na hruď, anebo hůř, na krk. A klidně vám zalehne nějakou krční tepnu,
a vy se ráno už nevzbudíte...

Možná je to trochu přitažené za vlasy, protože by to možná člověka vzbudilo, kdyby mu nešla krev do hlavy...
Nebo ne?
No, kdyby byl náhodou pod parou, anebo příliš slabej...

Jako třeba naše Elenka. Ta by ze sebe v noci kočku nesetřásla.
Proto jsme usoudili, že Sára je v noci nebezpečná. Volně běhající po bytě.
Tedy, usoudila jsem to já, Zdeněk o tomhle nic nevěděl... Ale už ví.

Jenže, co teď s ní?
Přes léto to bylo snadné; vypustili jsme ji ven a vracela se až ráno.
Ale teď, přece nevyženu kočku na mráz?

Zavřela jsem ji do koupelny, ale co ta tam předváděla... Skákala na dveře, škrábala, kňučela a mňoukala,
že se nedalo spát.
Tak jsme se rozhodli zavřít dveře k Elence.
.
Nemohli jsme usnout.
Co když ji neuslyšíme, kdyby volala? Nebo měla nějaký zdravotní problém, třeba?
To nejde!

Kočka musí ven.
Tak šla.
Nerada, to se ví, ale musela. Škrábala, sekala, zpříčila se dokonce v okně, ale vyhrála jsem.
A připadala si jako tyran...

Zatímco její stín se rýsoval za zataženými žaluziemi, přemýšlela jsem před spaním, jak tuhle prekérní situaci
vyřešit.
Snila jsem o kleci pro Sáru.
Jako maj´lvi a medvědi, něco takového, ovšem s menšími skulinami, ona se protáhne všude.
Klec bychom umístili klidně do obýváku a bylo by vystaráno.
Dala by se jí tam nějaká kláda a misky s mlékem... Bylo by jí tam dobře.

Jenže na takovou klec, kterou si já představuju, je u nás málo místa.
Zbytek toho, které zbývalo, zabral můj domácí zkrášlující salón...
Leda by Elenka spala u nás a kočka u ní.
Nechat kočce Elenky pokoj, včetně postele, mi ale nepřipadá jako ideální řešení.
To ta klec se mi zamlouvá líp. V noci pro kočku
a přes den bychom do ní zavírali Elenku - ta holka vleze všude a člověk u ní nemůže pořád stát
a hlídat...

A když budu dělat nějaké hezké klientce řasy, tak tam zavřu Zdeňka.
A toho bych tam vůbec mohla zavírat častěji, obzvlášť jestli se časem začne toulat...

To bychom pak "uléhací" pořádek doma přehodnotili třeba následovně:
Já (samozřejmě) ve své, Elenka v tátově, Sára v její a táta v kleci.
A přes léto venku.
A kdyby mohl přes léto, tak i v zimě, aspoň by ho to brzy přešlo.
A jestli ne, tak už na tom budu hodně, ale hodně špatně :)

No ale teď teda co s tou kočkou...
***

18. 10. 2011

18. října 2011 v 6:00 DNES
Potkala jsem svého dávného milence. Na parkingu za Billou.
Zrovna naložil nákup do auta a jeho přítelkyně nasedala.

Když jsme byli spolu, auto neměl. Ani řidičák. A ani přítelkyni.

Jak se všechno mění...

Chvilku jsem ho sledovala, abych zjistila, jestli vypadá pořád dobře, anebo hůř.
Vypadá líp.
A já hned věděla, že já vypadám rozhodně hůř, protože on si mě ani nevšiml.
Dřív mu neutekla žádná "sukně", co se mihla kolem.

Možná to bylo tím, že jsem měla džíny. A to o dvě čísla širší, než které
ze mě svlékal on...

Jak se všechno mění...

A to jsem se tehdy zapřísáhla, že svého těla se rozhodně nevzdám.
Nevzdala jsem se ho - jsem v něm pořád, ale v těžším!

Zatímco Zdeněk usazoval do auta Elenku, já nenápadně sledovala, zpoza otevřeného kufru našeho auta,
svou někdejší lásku a srovnávala jeho nynější podobu se svou.
Tedy ne se svou, chci říct, že jsem srovnávala nás dva, jak jsme jako dopadli.

A je to vůbec to správné slovo? Dopadá všechno až nakonec a my jsme oba snad teprve na začátku...
Ačkoliv on, jak se zdá, ještě nevystartoval, zatímco já už vyběhla...

Chci říct, že nemá rodinu, jen přítelkyni... Nebo se už vzali? Třeba je dokonce v tom!
Stejně jsem dál. Vždycky jsem byla dál, bylo to takový dítě...

Ale udělal si řidičák, koupil auto, jezdí po nákupech...
Škoda, že jsem nestihla očíhnout, co koupili, z toho se taky leccos pozná...

"Koho šmíruješ?" Zeptal se Zdeněk, když mi zabouchl dveře kufru před nosem.
"Já? Nikoho!" Odpověděla jsem hbitě, aby si Ondry nevšiml a nezačal třeba žárlit...
Znáte to, na bývalé partnery se vždycky žárlí nejvíc.

"Pěkný auto, co?" Dovtípil se můj muž, co mě asi tak zaujalo ve směru, kterým koukám.
"Jo, jo... Pěkný..." Souhlasila jsem.

A to bylo všechno. Odjeli oni, odjeli jsme my a z dramatické historky, kterou jsem očekávala,
se nestala ani historka, natož dramatická.

Prostě jsem jen zahlédla někoho, koho jsem dřív znala.
Jak jsem si mohla myslet, že by Zdeněk kvůli tomu mohl žárlit?

Jednou mi někdo řekl, že skutečnost je vždy horší, než si člověk představuje.
Často si na tuhle větu vzpomenu.
A snažím se ji aplikovat do situací, jako byla třeba tahle.

Jestliže skutečnost je horší, než si představuju, tak mě Ondra taky poznal a řekl si: No ta vypadá. Nebo
Ta dopadla...
A Zdeněk si teď všimne, že na něj civim, my se pak třeba pozdravíme a bude z toho ještě nějaká potyčka,
on je takovej horkokrevnej... Obzvlášť pokud jde o mě - a pokud skutečnost bude horší, než myslím...

Jenže, není náhodou ta horší skutečnost spíš taková, že si mě Ondra vůbec nevšiml a Zdeněk si mě taky nevšímá? :)
A já se tady v duchu zmítám v dramatických obrazech, jak nějaká herečka...
Ovšem bez publika.

Jak je všechno pořád stejné...
***