Příspěvek na svědomí

4. září 2011 v 11:55 | Niternice |  ZPOVĚDNICE
Přijela jsem nakupovat do obchodního centra a cestou z parkingu jsem procházela kolem krásnýho auta.
Nevyznám se v nich, nestudovala jsem značku, typ, ani jeho technické parametry - ty jsou mi celkem jedno,
prostě se mi tohle auto jen líbí. Je takový bílý...
Už jsem ho párkrát někde zahlídla, to se vždycky zasním...
Takový bych si dala líbit. Mít na něj... Bude určitě hodně
drahý. Ale fakt nádhera.

Uvnitř v hale mezi obchody stál kolotoč a auto pro děti. Na desetikorunu. Elenka tam hned chtěla,
tak jsem vhodila minci do otvoru a auto se začalo tak moc pohybovat, že chudák chtěla zase hned
ven. Lekla se a brečela, kdykoliv jsem ji tam chtěla vrátit.
V tom přiběhl malý kluk, vyskočil do vrčícího autíčka a začal si jízdu užívat.
A víte, co já jsem udělala?

"To jsem zaplatila Elence, jdi z toho!" Obořila jsem se na něj.

Kluk se zarazil, okamžitě seskočil a pelášil za svou mámou.
Obejmul mě ošklivý pocit...

Elenka na to nechce, auto je stejně už zaplacený a skáče tu bez pasažéra, a já toho chudáka vyhnala.
Místo, abych udělala dobrý skutek...

Sžíralo mě to, cítila jsem se mizerně. Jsem děsná!
Ale volat kluka zpátky bylo už hloupý. Už se dávno držel za ruku svý mámy, která se kochala nějakou výlohou
a kopal špičkama bot do dlaždic na podlaze. To z nudy.

Autíčko dovrčelo, Elenka přestala fňukat a šlo se nakoupit.
Když jsme se potom vracely na parkoviště, koupila jsem si kafe v automatu.
Stála u něj malá copatá holčička a prosila svou mámu o horkou čokoládu.

Jenže ta jí odsekla, že nemá drobný, takže nic nebude. A ať nezdržuje a jde.
A já měla drobných plnou peněženku, některé mi navíc vrátil automat, když se můj kelímek
napustil kávou, a tak s pocitem, že se očistím, že napravím ten svůj nehezký skutek,
podala jsem deset korun holčičce na čokoládu.

Ta byla ráda, její máma mi řekla: Jé, tak díky moc!
A mně bylo zas líp. Díky mně má holčička čokoládu...

Šla jsem s Elenkou do auta, a když jsem ji uvázala do sedačky a sama usedla za volant,
viděla jsem ještě tu holčičku a její mámu. Už šly taky k autu.
.
K tomu krásnýmu, bílýmu..

Se smíšenými pocity jsem nastartovala a napadlo mě, že taková ironie
mě vlastně provází každým z mých příběhů.
Když mám šanci udělat něco správnýho,
většinou to zazdim, nezareaguju včas nebo tu příležitost vůbec nevidim.
A pak se s těžkým svědomím vrhám na dobrodiní a platím tam, kde to vůbec není potřeba
a doufám, že to taky platí...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 4. září 2011 v 20:12 | Reagovat

Napadlo me to taky, ze se ti dejou tyhle situace. Ale kouzlo okamziku je pryc. Melas nechat chlapecka vrtet se v divokym auticku. Treba by se to i Elence libilo. Je to pouceni pro priste, ale vsadim se, ze stejna situace se ti uz nikdy nestane.

2 Kiki | 15. října 2011 v 9:47 | Reagovat

To je teda ironie....:)) ale  stejne jsi hodna:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.