Co v povídce nebylo (Cesty Páně)

28. září 2011 v 6:00 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*
Elenka dostala virózu a s ní i zákaz zdržovat se na chodbě bez roušky. Sice si na ni ne a ne zvyknout (na roušku, a vlastně i na virózu), ale když jsem ji posadila na její odrážedlo a vozila ji chodbou, na roušku rychle zapomněla. Jezdila jsem s ní tam a zpátky a ona jen seděla a troubila. Přidávala jsem na rychlosti a jí se to líbilo, tak se smála a volala UHNI! JEDU!
.
"Neměla by tady takhle lítat, když má teplotu!" Upozornila mě sestra z recepce.
Zarazila jsem se.
"Ale vždyť tady lítám já..."
.
*
.
Po snídani jsem telefonovala s mámou a stěžovala si jí na věčně narušovaný noční klid, zatímco Elenka lezla po židli. Po takové malé, dětské. Naučila se vylézt na ni, postavit se a zase slézt. Kdoví, co jí na tom tak bavilo, že to vydržela dělat, dokud ... dokud nespadla.
To byl řev! A hned boule na čele, ach jo...
.
Přiběhly hned všechny sestry, co jich v sesterně bylo, s tím že tu ránu slyšely až k nim. No ježíšmarjá, tak děti snad padaj, to je normální jev... Běželo mi hlavou, když jsem viděla ty jejich vytřeštěné pohledy.
.
"Tak na monitor! A na rentgen půjdete!" Oznámila mi Elenky ošetřující sestřička, co hned nalepila plačící Elence diody na hruď, aby mohly v sesterně sledovat její životní funkce. Ty z toho dělaj!
.
Po návratu z rentgenu lebky se sestra chystala znovu Elenku připojit k blikající krabici nad její postelí. Ta ale spustila usedavý pláč, kdykoliv jsem ji chtěla do té postýlky dát, takže jsem nakonec řekla sestře, že to nepůjde.
.
"Jak nepůjde! Musí na monitor!" Zahromovala ona a jala se mi Elenku vyrvat z náručí.
.
Elenka se rozeřvala na celé oddělení, jako když ji vraždí a já řekla DOST!
"Víte, že právě teď je ohrožená na životě?!!!" Zařvala jsem na sestru, která se otočila a odešla z našeho pokoje.
.

Doktorka se později zmínila, že bylo hloupé, jak mi spadla, protože úlek je jeden z momentů, kdy by mohla upadnout v bezvědomí.
.
*
Dávala jsem od té chvíle na ni pozor, aby se žádný další pád už nekonal. Myla jsem si jednou před obědem ruce v naší koupelně, kde se Elenka ráda houpe na žebřinovém topení. A co čert nechtěl, sjela jí noha, kterou měla našlápnuto směrem vzhůru a nějakým nedopatřením - politování hodným - si natrhla ret. To bylo křiku!
Napadlo mě, že si vylomila zub, tak jsem ji čapla a běžela na sesternu.
.
.
"Můžete se jí na to podívat?"
"Zase vám spadla?"
"Ale tentokrát za to nemůžu!"
"A minule jo?"
"Vlastně taky ne..."
.
*

Elenka pochodovala oddělením s napuchlým rtem, který schovává pod rouškou, na kterou už si tak zvykla,
že bez ní se cítí mezi dětmi nesvá.
.
"Proč myslíš?"
"Odvozuju od toho, že si o ni pořád říká."
"To aby mezi ně mohla!"
.
"No tak mi nekoukej pod ruku, když píšu."
"Tak nepiš kraviny."
.
Na dnešek se mi zdál zvláštní sen. Byl tam kluk, nebo chlap, s dlouhými vlasy a docela pohledným obličejem, který
jsem ale neznala. Loučila jsem se s ním v nějakém domě, což mohl být hotel nebo i nemocnice, a když odešel, našla jsem
ve svém pokoji lézt želvu. Vzala jsem ji a ukazovala mu ji z okna...
.
"Zase kraviny..."Zakroutil hlavou hlas.
.
"Ty nevíš, koho jsem v tom chlapovi ráno poznala! Nesvěřuju se ti se všim!" Uzemnila jsem ho.
.
"No nekecej... Doktora, jo? A v tý želvě"
.
Ráno na naše dveře zaklepal doktor, kterého jsem dosud neviděla a představil se jako nový ošetřující lékař Elenky.
Prý mu ji předala do péče paní doktorka...
.
"Páč už tě měla dost!"Podotkl hlas, co jsem věděla sama.
.
Jak na mě mluvil, začalo mi to v hlavě šrotovat a pak to naskočilo. Ten ze sna! Skutečně zvláštní shoda.
Pan doktor má jen delší vlasy.
.
"A ty jsi z něj hotová..."Vykřikl hlas s gustem.
.
"Jak tě tohle napadlo?" Okřikla jsem ho já.
.
"Protože ti ho předpověděl sen a na tohle ty přece dáš... Sny, věštby, předtuchy, čáry máry..."
.
"Je to Elenky doktor, to je všechno. Navíc, chlapy s dlouhými vlasy nemusim."
"Jo proto ten tvůj pro jistotu nemá žádný!"
"To už přeháníš, ne?"
*

.

Když Elenka dopoledne usnula, posbírala jsem její špinavé lžičky, vložila do svého špinavého hrnku, připadala jsem ještě ostrý nůž, který s sebou mám, a šla umýt nádobí do kuchyňky naproti lékařskému pokoji. Umyté jsem zase všechno nandala do hrníčku a chtěla jít zpátky. Jakmile jsem vyšla na chodbu, nějak jsem zavadila o dveře kuchyňky a nůž z hrnku vypadl a zabodl se do lina těsně vedle mé nohy.
Zkoprněla jsem.
.
"Vy jste nebezpečná." Usoudil Elenky dlouhovlasý doktor, který právě vyšel z protějších dveří.
.
"Ty kráso, tak tohle je něco! To jsem ještě neviděl!" Řezal se hlas. "Skoro bych si přál, abys měla psánu probodnutou nohu…"
.
*
Najednou do našeho pokoje vešla Stella. Měla jsem telefon u ucha a ona stála ve dveřích a chtěla mi něco říct.
"Já telefonuju!" Řekla jsem takovým tónem, že okamžitě odešla.
Určitě chtěla zase něco půjčit, nejspíš telefon. Už nikdy jí nepůjčím nic, a ať si klidně hlas opakuje tu svou poučku do Haleluja - Nikdy se nemá říkat nikdy… Prostě nikdy a hotovo.
.
"To neni moje poučka, ta je vaše." Ozval se hned. "Já říkám, říkej si kdy chceš, co chceš, stejně bude všechno jinak."
"To je tak chytrý… Ještě něco?"
"Co je psáno, to je dáno. Tu ale znáte taky."
.
Později, když jsem se v herně ke Stelle přiblížila víc, než jsem chtěla, jak jsem se natahovala do skříně za počítačem pro pastelky, a když by už bylo trapné nezeptat se, zeptala jsem se.
.
"Cos předtím chtěla?"
"Já ani nevim." Odvětila rozverně. "Až si vzpomenu, řeknu ti." Dodala a mně to bylo jasné. Něco chtěla, ale už si to půjčila jinde.
.
*
Máma volala, že jim přejeli Maxíka, psa, co měli snad od pravěku.
Prý bežel, běžel a najednou se srazil s autem, co vyjelo ze zatáčky a bylo po něm. Na místě. Žádná krev, ani křik, nic. Konec.
Přemýšlela jsem před spaním, jak ta smrt takhle číhá… Měl to psaný nebo ne?
.
"Přišel jeho čas."
"To jako ta zubatá stála za tím rohem s tou svou kosou a čekala, až poběží?"
"Ty vaše představy… "
.
"Nikdo ji neviděl, ale byla tam. Jak to, že není vidět?"
"Vzduch taky není vidět a dýcháte ho. Lásku taky nevidíš, hněv taky ne. Tak ani smrt. Jen o ní víš. To stačí."
"Ani Max ji neviděl?"
.
"Zapomeň na zubatýho kostlivce s kosou, prosim tě… Když jsi zamilovaná, vidíš nějakou vílu Lásku s kytkou za uchem?"
"To je tak zvláštní, všechno."
"A to ještě o všem nevíš…"
"O čem třeba?"
"Kup si časopis Záhady života, to teprve budeš koukat."
.
*
A tak jsem si koupila časopis, a když Elenka usnula, začetla jsem se do článku jasně nejzajímavějšího - o regresi.
Konkrétně o regresích dětí, jejichž výpovědi byly v tom časopisu přepsané. Jeden hoch měl leukemii a ukázalo se, že v minulém životě byl velmi zlý, zabíjel chudinské poddané, coby šlechtic…
Všechno se prý vrací, když ne teď, tak příště…
Zaujalo mě to.
.
"A samozřejmě tě taky zajímá, cos byla v minulym životě, že jo?"
"A koho by ne! Taky to podstoupim…"
"Na to nemáš!"
.
"Tak mi řekni ty, čím jsem byla."
"Já s tebou tehdy ještě nebyl…"
"Takže se taky rád podíváš…"
"Na historii tvý duše? Jak by ne! Doufám, že se zase zasměju. A vem s sebou i čtenáře!"
.
*
Dopoledne na chodbě stála ta krásná ženská, co jí je jako mně a má osmiletého syna. Daly jsme se do řeči a ona mi vyprávěla jeho diagnózy.
.
"Od jeho roku a půl jsme v nemocnici; vyrostl mu nádor na ledvině, pak na druhý, jsme furt na dialýzách, teď čeká na transplantaci, kýlu měl, mandle musely pryč, varlátka už nemáme…"
Jak tohle řekla, kluk odešel se slovy:
"Já jdu do pokoje."
.
"Asi se stydí, ne?" Odhadovala jsem.
"Ne, to on je zvyklej." Řekla mi jeho máma a povídala dál: "Takže jsme věčně na onkologii, má ty nádory prej genetický, ale to nám zjistili až teď…"
.
"Neříkej to nahlas!" Varoval mě svižně hlas, když mě napadlo, že v minulém životě byl ten hoch možná zlý...
.
***
"Ty vole, já nevim co mám s nim dělat!" Volal chlápek v tílku, co třásl kočárem, v němž bulel malý kluk.
Na mě to volal.
Nějací Arabi, asi.

"Proč kdykoliv vidíš Cikána, přisuzuješ mu jinou národnost? Arab, Indka..." Podivoval se hlas.
"Tak to netušim..."

Donesla jsem malému Cikáněti naše hračky a nějaké knížky, ale řvalo dál.
"Co má pod tím pyžamem?" Ptala jsem se jeho táty.
"Nic!" Byla jeho odpověď.

Pak jsem si ale všimla, že mu vykukují punčocháče.

"Vždyť má punčocháče!"
"No jenom punčocháče a pyžamo, no!"
"A ... a triko s dlouhým rukávem pod tím! Dyť je tomu klukovi horko!" Objevila jsem jádro pudla.

Bylo to naposled, co jsem se těmi lidmi zabývala. Ještě jsem taťku upozornila, že by neměl dávat klukovi dudlík z podlahy
a dál ať si žijou svým osudem, dušovala jsem se, když jsem si čistila zuby.

"Nekecej, ještě na ně chceš napráskat ten čaj!" Skočil mi hlas do závěrů.

"Jo, protože je to hodně nechutný, vracet čaj z lahvičky zpátky do hrnce, odkud si ho nalejvaj všichni. Dá mu dudlík ze špinavý podlahy, ten z toho může bejt klidně nemocnej, a pak tady ten bacil takhle šíří... Fakt čuňata!"

"Ty tvý dedukce ohledně putování bacila mě bavěj. Mimochodem koukni, co dělá Elenka."

Elenka si právě smáčela prstíky v záchodové míse.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 28. září 2011 v 14:23 | Reagovat

Líbil se mi stěr, že po chodbě běháš ty a ne nemocná Elenka. A tvůj cit pro identifikaci původu národnostní menšiny. Jasně, dneska musí být člověk opatrný. Nazveš roma cikánem a hned z tebe udělaj rasistu.

2 Veronika | 28. září 2011 v 19:22 | Reagovat

jj, s chodbou to bylo dobré i ten závěr :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.