Cesty Páně V

24. září 2011 v 17:52 |  Povídky nemocniční
Pokračování:

Večer, když sestra přinesla ve stříkačce antibiotika, byla už Elenka po večeři; snědla hodně kaše, a já se radovala, jak zase pěkně nabere, co tady zhubla.
.
"Tak Elí, otevřít pusinku, dostaneš léčky…" Naváděla jsem ji ke spolupráci a stříkačkou do ní vpravovala zřejmě nechutný roztok, podle toho, jak se ksichtila.

Pak se nade mě nahnula a pozvracela se mi do klína.
Všechny ty léčky, a taky celou kaši, jsem měla zpátky.
.
"Fuj! A teď to všechno steče na podlahu, až se postavíš! A jak to smrdí!" Chytal se hlas za nos a já se podivila nad jeho přecitlivělostí.
.
"Je tady nějaký úklid? Úklid potřebuju!" Volala jsem ze svého křesla směrem k pootevřeným dveřím, ale nic se nedělo.
"Kde si myslíš, že seš! Někde v hotelu, ne?!" Burácel pobaveně hlas, a tak jsem si musela poradit sama. I tohle by bylo doma snažší. Musíme se odtud dostat.
.
.
Jako každý večer, i dnes jsem toho měla až nad hlavu, takže hned, jak jsem si lehla, spala bych. Kdyby nebylo té neutuchající zvědavosti v mé duši.
.
"Jak je to s tím kódem osudu?" Šitla jsem do tmy.
"Už jsem ti to dávno říkal, všechno je psáno, a to, co ne, dá se změnit." Zopakoval mi klidným hlasem hlas.
"A jak poznám, co je z který kategorie?"
"Že to nezměníš, i kdyby ses … "
.
"Chápu. A jak se eventuelně dá měnit?"
"Jestli nevíš, tak na to zapomeň."
"Proč?"
"Není ti to souzeno, bude co má bejt."
"I kdyby mohlo bejt líp?"
"Nemohlo, pokud to není ve tvý moci."
.
"Ale já to chci mít v moci. Chci, aby se dělo všechno tak, jak já chci, moje přání jsou jenom reálný, nepřeju si žádný velký mega zázraky."
"Někdy je velkej mega zázrak, jak říkáš, i obyčejnej život. A nejde to."
.
"Mluvíš o mně?"
"Vždyť ty vedeš obyčejnej život. Nebo se ti nezdá?"
"Zdá se mi, že jsem smolař."
"Ráno uvidíš, co je to smůla."
.
"Co že? Nechci!" Vyděsila jsem se.
"Potřebuješ si ujasnit důležitý věci. A už spi."
.
To jsem si teda zavařila. Snad se nic nestane, beželo mi hlavou, než jsem konečně usnula.
*


Ráno, když jsme s Elenkou přicházely do jídelny plné dětí a rodičů, ustavičně jsem se rozhlížela kolem, odkud co poletí.

Posadily jsme se k jedné malé holce, o které jsem si původně myslela, že je kluk, dokud na ni sestra nezavolala Lado.
Je samá červená tečka a flíček, po celém těle. Navíc oteklá a malá... Člověku se nechce věřit, že jí je osm.
.
Při jídle jsem se jí ptala, s čím tady leží, aniž by mě napadlo, že ona je ta "ztělesněná smůla", skrze níž mi hlas hodlá smůlu předvést.
Ta její nemoc se jmenuje Maskulatura, a přesto, že mi ji Lada důkladně popsala, uvízlo mi v hlavě jen to, že je zcela vyřazena ze společnosti; musí se stranit kolektivu, do školy nesmí, aby něco nechytila, dochází za ní učitelka domů a s každým zakašláním musí do nemocnice.
Když vyprávěla, všimla jsem si, že má na sobě pyžamo zapůjčené nemocnicí. Je tu sama, bez rodičů, bez svých věcí…
Proč jí aspoň nesbalili pyžamo s sebou? Asi na ni kašlou...
.
"To je smůla." Vylétlo mi spontánně z pusy a v tu chvíli mi došlo, že to je TA smůla. Prohlížela jsem si ji, ale než jsem se ponořila do hlubších úvah, nechal se slyšet hlas:
.
"Nesuď, nehodnoť, nerozebírej, nesrovnávej."
.
"A co bych teda potom celej život dělala?"
"Cha! Lidi…" Zahartusil opovržlivě a bylo ticho.

.
Lada si z krabice vytáhla jinou pastelku a vymalovala s ní panenku v omalovánkách, co našla v herně.
A Elenka si stáhla roušku, že už ji nechce, tak jsme šly do pokoje.
Stejně se blížila vizita.
*

Elenka se jim líbila a já se hned zeptala, proč musí mít antibiotika ještě dva týdny. Tak dlouho je nikdy na nic nebrala.

"To ne, bude je brát týden, a když bude hodně dobrá, koncem toho příštího bychom ji předali k operaci."

Takže ne, jak říkala tamta doktorka. Tahle opět říká něco jiného. Čemu věřit?!
Ale hlas se jen usmál: "Čemu chceš, na tom stejně nezáleží."

"Fajn. A už ti nemusim dělat kašpara, že mi pořád na něco odpovídáš?"
"Vždyť ses jich nadělala! Máš ještě dvě otázky předplacený." Vyjasnili jsme si s hlasem, jak na tom jsem.

Cítila jsem, na co se zeptat, co je důležité, ale nechtělo se mi do toho. Kdyby řekl to nejhorší, bylo by všechno, co je dnes, úplně jedno. Nechci to vědět. Jestli to patří do škatulky s možností změny, pak to dopadne dobře, musí. Přeju si to, nevím, co sakra udělat víc. Modlit se, chtít, snít, toužit...

"Věděl jsem, že na to přijdeš. Víc se vážně dělat nedá."

"To je ten kód?" Zeptala jsem se opatrně.
"To je klíč." Odpověděl hlas.
"Ke kokpitu?"
"K obratu v dobré. Jde-li to."
"A tohle půjde? Nééé! Nechci to vědět."
"Dobře děláš..."
"Hlavně mi zase neříkej, že nevědět je zajímavější."

"Tak neřeknu."

"Né, tak řekni, cos chtěl."
"Nevědět má smysl. A toužit a přát si, je váš úděl. Anebo taky naopak. Nevědět, je váš úděl a přát si má smysl.

"Má smysl si přát... Protože to možná vyjde, jestli není psáno jinak?" Snažila jsem se dovtípit.
"Nevědět, je váš úděl..."
*

Z chodby zněla, skrz díru pode dveřmi, ta romská písnička, co si ji Stella tak oblíbila, že ji sjížděla tolikrát denně, a snad se kvůli ní i vrátila zpátky sem, a Elenka se dívala na dývko Dády.
"Pohromadě když je pět, nic se nestane." Zpívala zrovna, obklopená dětmi. A Elenka se nakrucovala a jako by rozuměla; působila vyrovnaně a bezstarostně, až jsem se trochu zastyděla, že to dítě je na tom možná psychicky líp, než já.
A dost možná i fyzicky. Jak by jistě podotkl hlas, kdyby to stihnul dřív, než já.

Ještě jednu písničku má oblíbenou; zajíc zpívá: Já se nebojím, já se nebojím, i když se sovy a vlka trošku bojím, a já se nebojím...

"Jsem sám zvědav, kam tím míříš." Špitl mi opatrně hlas, když jsem ta slova ťukala na blog.

"Že se taky nebojím. Jenom sovy a vlka. Přeneseně, samozřejmě."
"A kdo je kdo?"
"Sova je osud, ten psanej, a vlk jsou zlí lidi."

Hlas mě pohladil a řekl: "Osud je všechno v jednom slově... Už chceš končit?"
Zeptal se v narážce na mou povídku.

"Asi radši jo, stejně nevím, jak to dopadne, a kdyby špatně, tak už bych to potom nedopsala..."

*
Do pokoje se vrátila doktorka. Psycholožka ji prý za mnou poslala, že jsem si chtěla něco ujasnit.

"Jestli nesmím Elenku nechat brečet; předtím jste říkala, že vůbec a pak ji přišli odsávat a já se o ni bála, tak jsem to nedovolila..."

"Ano, to byl pokus, když to nešlo, tak jsme od toho ustoupili. Nesmí se vážně rozčílit. Moment, kdy se jí rozbuší srdce, je pro ni nebezpečný."

"A to jako nově, anebo byla v ohrožení od jara, kdy jsme tu s těmi záchvaty byli poprvé?" Zajímalo mě.
"Ty stavy bezvědomí mají nějaký vývoj, teď naposledy už to bylo delší a horší... Už tu operaci vážně potřebuje."

"A proč jste jí nedali antibiotika hned? Už mohla být zdravá a po operaci, třeba..." Namítla jsem ještě.
"Nebyl důvod. Jestliže jí je vaše paní doktorka dává i na rýmu, tak to nám moc nepomáhá; naopak, až je pak bude potřebovat, už jí třeba nezaberou. Má je mít jen na výkon nebo na nějaký úraz, a samozřejmě na chřipku, angínu..."

"Aha."

"Ta operace bude velmi těžká, paní Mikulová, hlavně ať k ní nechodí nikdo s kašlem nebo rýmou... A po té výměně chlopní tu ještě zůstanete a budeme pracovat na tom naředění krve, to není lehké nastavit optimálně..."

Dál už jsem ji nevnímala. Říkala něco o komplikované budoucnosti Elenky, pokud půjde o údržbu jejích umělých chlopní. Ostatně i jinak. Plicní hypertenze nemusí ustoupit, můžou nastat komplikace, ať teď nebo později... Nic pěkného neříkala.

To máme tedy dobré vyhlídky... Viděla jsem hned všechno černě.

"Nevím, jestli ti to pomůže, ale dovol, abych ti připomněl, co dávno víš."
"Hm..." Svolila jsem odevzdaně.
"Cesty Páně jsou nevyzpytatelné."

Kupodivu pomohlo. Všechno může být jinak, všechno může být...
Smysl je toužit a nevědět. A mě to vlastně baví.
A stačí.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.