Cesty Páně II

15. září 2011 v 19:26 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*
"Ta papá hlavně ovocíčko." Chopila jsem se toho.
.
"Tak to taky není ideální, no. Ale aspoň nechybí vitaminky..."
.
Pár jejích návštěv a stala jsem se alergická na slova: Vitaminky a jogurtík. To druhé je pro změnu specialita Lucinčiny maminky.
.
"A jakej je prosim tě rozdíl, mezi jogurtíkem a tvým montíkem?" Skočil mi do úvahy hlas.
"Jde o ten její tón a tak... Ani si neholí podpaží... Dobře, tak jsem ke svýmu okolí kritická a nesnášenlivá, ok?"
"Ok. A vyspi se."
.
Se spánkem to není slavné. Pár nocí prohoukal monitor, na nějž byla Elenka napojená, a když jsem se domáhala ztlumení
zvuku, bylo mi řečeno, že by monitoring pak neměl smysl.
.
"Což dává celkem smysl, že ano?"
"Nedává, milý zlatý, jestliže to začne houkat a sestra stejně nepřiběhne, protože usoudí, že se do toho pacientka zamotala..."
.
Jednoho brzkého rána, kdy se Elenka opět nevyspala, jsem jí sama z monitoru odpojila. Ať se třeba poserou.
Byly u nás hned. Prý to nejde, musí mít nad ní kontrolu a kdesi cosi. Nakonec doktorka polevila; jestliže nás prý monitoring ruší ze spaní, má opačný efekt, než zamýšleli. Měl být pro můj klidný spánek!

*
Ani šestý den nebyly výsledky všech vyšetření, které Elen podstoupila, a které měly objasnit ty "záchvaty".
Celá nervózní jsem čekala na vizitu a nic.
Ale já už prostě chci vědět, z čeho to má! Ležíme tu tejden, operace v nedohlednu, domů nesmíme
a neděje se nic. Akorát mi tu chudinka chřadne.
.
"Tvou vinou..." Popřál mi dobré ráno hlas.
"Jak to že?"
"Kdo ji nakazil? Kvůli komu tady na všechny strany chrchlá?"
.
Všimla jsem si, že se na ni všichni u snídaně dívají a bylo jasné, co si o tom jejím kašli myslí.
.
"Jistěže totéž, co ty předtím o Stelle. Měla bys je ujistit, že krev má dobrou a výtěry taky. Ať jsou klidní..."Soudil hlas.
"Ty už znáš výsledky krve?" Zeptala jsem se ho, a v tom to ze mě vypadlo:
"Z čeho má ty svý stavy?!"
.
"Konečně! Bude to ale drahý..."
"Tak nic, stejně mi to řeknou."
"Neřeknou."
"Jak to?"
"Na nic nepřijdou."
"To jsou šmejdi!"
.
"Tak až se budeš ochotná trochu pobavit, dej vědět."
.
Odešla jsem Elence pro montíka do kuchyňky a setkala jsem se tam s maminkou Lucinky. Šla jí pro jogurtík.
Než se jí uvařila voda na kávu a mně na Elenky čaj, počaly jsme konverzovat.
A téma bylo nasnadě...

"Všimla jsem si, že za váma chodí tchyně... Že jste z ní vždycky celá nadšená." Usmála jsem se, ale vzápětí mi úsměv zmrznul.
"To je moje maminka." Zněla její reakce a bylo ticho.
.
Hlas se zasmál a já se rychle snažila nějak situaci zachránit.

"Moje maminka mi taky do všeho mluví..." Řekla jsem.
"Jo? Tak to jsem ráda, že v tom nejsem sama." Prolomila ledy paní a já si oddychla.
Dokonce se mi pak svěřila, že ta její maminka by jí nejradši organizovala celý život. To mi ale říkat nemusela,
pochopila jsem to.
Proč jsou ty mámy všechny takový?
.
"To se mně jako ptáš?"
"Třeba. Za ten trapas..."
"Ten jsi měla dávno psanej ve scénáři!"
"Stejně to nevíš."
"Vim to hlavní, že budeš stejná."
.
Tak to nebudu. To už jsem si dávno řekla.

"A neřekla sis náhodou taky to, že nebudeš svý dítě nutit do jídla a do spaní a dělat takový ty fígle, jako že když neudělá tohle, nedostane tohle...? Lidi mají vždycky tolik předsevzetí do budoucna, a když to pak přijde a můžou se předvést, dělaj to jinak. Hůř, než chtěli, samozřejmě. Tamto se týkalo totiž jinýho budoucna. Ideálního. Na který furt čekaj... Čekáte!"

"A ty ne?" Zeptala jsem se schválně chvástajícího se hlasu.

"Já na nic nečekám..."
*
pokračování:

Po snídani přišli nasadit Elence holtera, který měl čtyřiadvacet hodin sledovat činnost jejího nemocného srdce. Na mně bylo zapisovat, co kdy dělá; jestli bdí, či sní, pláče nebo se směje... A ještě něco se zdálo být mým úkolem, v souvislosti s touhle škatulí na drátkách, co musela Elenka nosit s sebou v příruční taštičce...
..
"To jí upněte třeba kolem pasu nebo jako kabelku, ať si to nosí... Případně jí to noste vy, stejně jste pořád spolu."
Instruovala mě lékařka, než odešla.
Co že? Mám celý den chodit krok za Elenkou a nosit za ní tašku?
.
"Co by ne? Máš tu něco lepšího na práci?"
"Všechno! Hlavně třeba sedět, když ona jezdí chodbou na autíčku a tak..." Uvědomila jsem hlas a pokoušela se Elence ten postroj zapnout kolem pasu.
..
Sakra, padá jí to a víc utáhnout už to nejde.
.
"Tak Elí, zapneme tu tašku tady, pod paží a okolo krčku, jo?" Nabídla jsem dceři, ale ta to odmítala:
"Tašku ne! Tašku ne!"
"No taštičku si musíš nosit s sebou, to by ti hapaly ty drátky, víš?"
"Drátky ne!"
.
Ach jo... Variantu, že bych se stala pro ten den jejím nosičem, jsem dávno vypustila, takže jsem ji vzala a zanesla do sesterny, kde jsem poprosila, jestli by "to" nějak vymyslely.
Nepřišly na nic lepšího, buď přes rameno, anebo kolem pasu...
.
"Ono je to na ni docela těžký, co? Chudinka... Tak ať dneska sedí a hraje si v sedě, to může mít tu tašku položenou vedle..." Navrhla jedna ze sester.
.
Mně se nápad celkem zamlouval. Jenže Elence ne, takže po půl hodině běhání s taškou kolem ramene, měla rudou otlačeninu na krku.
A pak přišla teta Kiki. Dohodly jsme se, že si skočím na oběd, zatímco ony dvě budou spolu.
"A co s tou taškou?" Ptala se ségra.
"Tu musí mít dneska všude s sebou..." Odpověděla jsem a čekala, jak Kiki protočí panenky. Jenže místo toho tašku čapla a vydala se s ní za svou neteří.
.
Cítila jsem se v tu chvíli kapku zahambená.
"Kapku? Jsi děsná!" Ozval se hlas, aby mé pocity prohloubil.
.
Kiki láskyplně nosila, a zdálo se, že si to snad i užívá. Čekala jsem, že přijdu z oběda a budou spolu někde sedět s taškou odloženou na zemi. A ono ne.
.
No dobře no, tak je čerstvá, je vyspalá, není s Elenkou denně, nonstop...
.
"Jen si to zdůvodni, když se pak budeš cítit líp." Řekl hlas..
"Dobře, tak až odejde, budu to za ní taky tahat, spokojenej?"
"Tak to bude spokojená hlavně ona..."
.
Jenže Kiki vystřídal Elenky táta, takže nosil on.
"Elenka dneska chodí s taškou, jo? Tak jí asi budem říkat paní Stašková!" Smál se na ni a ochotně jí tašku přenášel z místa na místo.
.
No co, tak to na mě holt nevyšlo, vydala jsem se myšlenkou záměrně všanc svému hlasu, ale ten nade mnou jen mávl rukou.
.
"Lidi tě maj za úžasnou matku - tohle by měli vidět!"
"No jo, prosim tě." Mávla jsem rukou pro změnu já.
.
"Jsem zvědav, jestli do toho svýho blogu napíšeš i tyhle věci. Nebo o tom, že spíš pod Elenky peřinou. A rozhřešení by ti mohli dát čtenáři..."
Napadlo hlas a já zaskřípala zuby.
.
"Elence přivezli její peřinu z domova a já mám jenom deku, tak promiň, že jsem si přes sebe hodila i tu její deku, co tu vyfásla. A stejně mi je zima!"
.
"Tak dělej, křehotinko, jdem pro ty výsledky antropologie..."

Zatímco za Elenkou běhal její táta "Stašek", zaklepala jsem na dveře nesympatické doktorky, která mi slíbila vypočíst, jakým syndromem naše malá Stašková trpí.
.
Otevřela sestra s tím, že "ona" tu není, ale výsledek mi předá za ni.
"A řeknete mi k tomu něco?" Žádala jsem ji a ona vzala zprávu do ruky a začala mi ji překládat do lidské řeči.
-
"Mozkovna ideálně velká... To nic, tohle dobrý, tohle nic... Jediný vlastně, co na ní našla, je enormní podvýživa, ale to jste asi věděla." Podívala se na mě sestra zkoumavě.
.
"To víme, no, ona holt moc nejí."
"Tak to se snad po tý operaci srovná, teď na to asi nemá energii..." Usoudila zdravotnice.
"A co ty ruce krátký a všechno to, co se pani doktorce nelíbilo?"
"Prosim vás, ona mluví víc, než by měla; když si to spočítala, tak zjistila, že všechno je v normálu."
.
A bylo to. Syndrom se lepit nebude. Akorát je podvyživená, chudinka...
"No tak když jíš za ni..." Vložil se zas do mých úvah hlas.
"Co zas jsem jí snědla?"
"Včera... Moc dobře vim, žes byla ráda, že ten oběd nechtěla."
"To přeháníš, ne?"
"Ale prosim tě... Nedělej se. Dokonce ti nebylo blbý jít si to přisolit."
"Bylo!"
"Ale jenom proto, žes byla líná jít přes celou chodbu pro sůl."
.
Ubitá hlasem jsem se svalila do svého křesla, které se mi na noc stává postelí, a můj muž se pomalu chystal k odchodu. Přivedl Elenku z herny, kde si s ní hrál.
.
"Máte tady teda příšernej vzduch, už mě bolí hlava." Řekl mi ještě.
"Já taky tu klimošku nesnášim, hrozně vysušuje; jsme tu tejden a už mám suchý rty a víc se mi mastí vlasy, po ránu mě škrábe v krku... Ta Elenka to má možná celý jen z toho."
.
"To je možný. Tak já letim, zas zítra!"
Rozloučili jsme se a já utřela Elence mokrý nos. Rýmu má teda strašnou, to jsem zvědavá, kdy bude fit na tu operaci.
Čeká se, až jí ta viróza přejde, a čeká se na to, už co jsme tady.
.
Dnes doktorka mluvila o dalších, klidně i čtrnácti dnech. Týden po uzdravení je prý tělo ještě oslabené, tedy nepřipravené k operaci... Vysvětlovala jsem svým čtenářům na blogu.
.
Ale na druhou stranu, když v krvi, ani v moči nic nenašli, tak třeba vážně takhle reaguje jen na tu klimatizaci a operovat by se dalo... Musím to při vizitě zmínit.
.
"Chtěla ses zeptat na ty její záchvaty?" Vyrušil mě hlas.
"Tebe ne." Odbyla jsem ho.
"Pročpak?"
"Bylo by to drahý."
"Ale ty na to máš..." Nastínil hlas opět něco z karet budoucnosti.
-
Otočila jsem se k němu zády a k umyvadlu předem. Ošplouchla jsem v něm Elenku a uložila ji.
Její večeři jsem si dala sama; ona pojedla ze zásob v ledničce, a jak jsem si tak čekala ve frontě u výdeje, všimla jsem si, že Stella je ročník 93. Měla to napsáno u jména na dveřích.
.
"Neříkala, že jí je devatenáct?" Zarazil se hlas a já taky.
Schválně se jí zeptám.
A hned jsem měla příležitost, seděla kousek dál, zas u internetu.
.
"Čau, kolik jsi říkala, že ti je?" Začala jsem přátelsky.
"Devatenáct." Zalhala.
"A ne sedmnáct?"
"Ne, bude mi za měsíc devatenáct."
"A ne osmnáct?"
.
"Ne! DEVATENÁCT! Zdůraznila a tvářila se, jako by byla přesvěčená, že ví, kolik jí je.
"Když jsi ročník 93, tak ti musí bejt sedmnáct." Usmála jsem se - hlavně v klidu.
"U nás se to tak říká."
"Jak jako?"
"No u nás už říkáme ten věk, co nám bude."

Nejdřív jsem se chtěla zeptat, jestli u nich, jako u cikánů, ale při mém štěstí by nejspíš odpověděla, že ne,
že jako v rodině - jak se mi vzápětí potvrdilo, když dodala:

"V každý rodině je to jinak, víš..."
.
"Aha... Tak mně bude padesát."
Nechala jsem tam Stellu sedět s vykulenýma očima a odnesla si tác s Elenky večeří na dvojku, kde jsem se do žervé hned pustila. Mohli k němu dát víc chleba. Aby člověk nemusel do zásob.
.
*
"Koukám, že kašel se ještě zhoršil, že..." Podivila se lékařka při večerní vizitě, když Elenku poslouchala, zatímco ta sledovala Vlka a zajíce na svém malém DVD přehrávači.
.
Pak lékařka vykládala několika dalším přítomným doktorům něco o zdravotní stavu malé pacientky, aby je zasvětila. Přecejen jsou od ledvin.
No a nakonec zmínila, že operace je touhle virózou samozřejmě opět ohrožena.
.
"Ale třeba to má jenom z tý klimatizace." Nadhodila jsem.
"Kde vidíte klimatizaci?" Zeptala se mě pohotově doktorka a já ztuhla.
"Eeee...." Rozhlížela jsem se po stropě a hledala, kam ukázat. Můj prst už mířil k otevřenému oknu, když mi jeden z doktorů pomohl:

"Žádná tady neni."
A bílý zástup se vydal ze dveří.
.
"Paci...paci...pacičky..." Spráskl naprázdno své tlapy vlk, když se mu z nich na poslední chvíli zajíc zase vysmekl...
.A já si zase připadala jako blbec.

Když se hlas dosmál, řekl jen: "Ono jí to časem přejde, je toho na ni moc."

Hned jsem věděla, k čemu jeho větu přiřadit. Byla to zasloužená odpověď.

*
Pokračování:

Příštího rána k nám do pokoje přišla kardioložka, aby se seznámila s tou, o níž se teď na jejich oddělení
hodně mluví, v souvislosti s hledáním stále nových a pozdějších termínů operace.

"Ta operace bude tak těžká a závažná, že na ni musí být úplně perfektní. Samozřejmě v rámci jejích možností."

Sdělila mi a začala Elenku prohlížet.

"Ty záchvaty bezvědomí bychom mohli přičíst afektivním stavům, které děti v jejím věku často mívají, ale zároveň
by je mohla způsobovat i její plicní hypertenze a to by pak byly hodně nebezpečné, proto vás tady vlastně držíme."

"Jak hodně nebezpečné?" Lekla jsem se.
"Tak, že by při nich mohla i umřít." Odvětila stroze, ale významně lékařka.
"Ale dalo by se jí pomoct, ne?" Chtěla jsem vědět.
"To teď nebudem probírat, ať nemalujem čerta na zeď... Ale pro jistotu si ji tady do té operace necháme."

Nemá smysl se tomu bránit, jestli jí jde o život, usoudila jsem, a nic nenamítala.
Akorát mě šokovala představa, že mi klidně mohla umřít v náručí, když se jí "to" stalo doma a já neměla ani páru,
jak jí pomoct. V tom mě tedy zaškolit mohli. Plicní hypertenzi má od jara, ne-li dýl.


Na chodbě, cestou do lednice, jsem potkala nějakou novou pacientku. Tý je hej, nosí se tady, jako by šla na rande; načesaná, voňavá, štíhlounká...

"Obézní nerandí?" Namítl pobaveně hlas.
"Hele ty, tys mi řekl, že ty stavy jí přejdou a teď to vypadá, že leda po operaci."
"Pokud jsou od plic..."

"No dobře, nechme toho."
"Teď tě zaujala tady pani, že jo?" Nadhodil a ukazál směrem k jejímu pokoji. K pokoji té mrchy hubené, usměvavé.

"Prej pani, dyť tý je tak patnáct."
Hlas se ušklíbl: "Myslíš? Tak pak nemáš co závidět, ne?"
"A kdo ti řekl, že jí závidim?! Já mít čas jenom pro sebe, tak vypadám ještě líp!"

Myslím, že se zasmál, ale možná spíš zaplakal. Nade mnou.

*

"Představ si, že tady neni klimatizace."
Řekla jsem svému muži, když za námi zase přišel.

"Fakt ne, jo? Tak co je tohle?" Troufl si ukázat na konkrétní místo na zdi.
"Zamřížovaný okno do koupelny."
"A tamhle to?"
"Rozhlas..."
"A... aha. Tak proč jsme si to mysleli?"
"Protože jsme na sobě cejtili příznaky."

"Vy jste se hledali..." Uchichtnul se hlas.

"Zas přijímali nový pacoše, co?" Zeptal se mě Zdeněk.

"Je ti jasný, proč se ptá, že jo?" Skočil nám hlas do řeči.

"Ne, neni..." Podívala jsem se na něj zkoumavě.
"Potkal na chodbě tu patnáctku..."
"Jo tak, tak to jsem opravdu klidná."
"Nekecej... Žere tě to!"
"Mě teď žerou jiný věci..."
"Že Elen nesmí solit, takže máš neslaný obědy?"
"Jsi trapnej." Ukončila jsem debatu se svým hlasem a Zdeňkovi odpověděla:

"Ani nevim, proč?"

"Viděl jsem na chodbě nějaký nový tváře." Odpověděl jako by mimochodem, a přitom si hrál s Elenkou.

Jen nekecej... Pomyslela jsem si.
Ale kdybych se měla zabývat ještě tím, že Zdeňkovi se na celém světě nelíbim jenom já, tak už bych si rovnou
mohla říct o svěrací kazajku a nechat se tu někde zavřít, mezi čtyři zdi.

"Když kolikrát vidim, čím vším se zabýváš, tak by ti ta kazajka docela sekla."

*
Pokračování:

Velká vizita nás ten den zcela vynechala. Tedy ne zcela, mluvilo se o nás bez nás.
Elenky ošetřující lékařka, která ji zná od chvíle, co nás přivezla sanitka,
dělala na chodbě ostatním lékařům takovou "exkurzi" do Elenčina zdravotního stavu.

Stáli přede dveřmi do našeho pokoje, takže jsem všechno slyšela. Dokud se Elenka nezačala
rozčilovat, že jí nejde otevřít krabice s hračkami. A pak vyndat konkrétní hračka. A pak zas něco...
Zkrátka se zrovna, jak na potvoru, rozčilovala nad vším.

"Holčička je v observaci pro stavy bezvědomí... Nejde to, mami! Nejde to! ... Matka není schopná
popsat... Nejde to! Nejde to! ... Kardiologové si nemyslí, že ty záchvaty jsou od srdce..."

Něco takového se dostalo k mým uším, kterým jsem nemohla uvěřit. Jak, že matka není schopná
něco popsat?!

Doktorka mluvila zaníceně dál a ve mně to vřelo.
Bezděky jsem zrakem spočinula na hacicím přístroji, co nám visí v pokoji na zdi.

1) Vytáhni pojistku
2) Nasměruj na oheň
3) Stiskni páku ventilu!

Měla jsem chuť začít hasit. Sejmout ten přístroj, vyběhnout mezi ně a tu ženskou zchladit.

"Možná bys měla začít u sebe."
"To bych tam pak vběhla celá bílá od tý pěny..."
"A Elenka by taky snesla studenou spršku, jak ji tak sleduju." Usoudil on.

Konečně jsme se taky společně zasmáli - já a hlas.

I když jinak na naší situaci nebylo k smíchu vůbec nic...

*

A pak mě zapálili ještě víc. Vešla ta doktorka s kardioložkou, podívat se, jak se malé pacientce daří.
Zeptala jsem se na předem připravenou otázku:
"Co spouští ty záchvaty, kdyby byly od plicní hypertenze?"

Dověděla jsem se, že neklid, pláč, rozrušení... Stejné podněty, jako ty od afektů.
Takže to znamená... To znamená, že...
"Ve všem jí vyhovte, neměla by se rozčílit, vztekat, plakat. Když bude chtít, vemte ji k sobě do postele...
Ať tomu záchvatu předejdeme."

CO ŽE?!!! Jak to, že tohle slyším poprvé až teď a ještě se musím ptát?!

Během následující hodiny nám do pokoje nanosila sestra nějaké propriety, které si tu mínila "jen odložit".
Dýchací přístroj, roztok k injekci, hadičky...
Prý se nic neděje, mám být v klidu. Jen, aby bylo všechno nachystané, kdyby něco.
To mě tedy uklidnila.

"Elenko, chceš piškotky?" Nabídla jsem jí, protože celý den málo jedla. To jak jí není dobře.
"Ne!" Zněla odpověď z malých úst.

Přesto jsem jí je položila do postýlky. Kdyby se rozmyslela.
Celá rozrušená z předešlé události jsem volala mámě. A Elenka během našeho telefonátu otočila krabičku piškotů dnem vzhůru.

"Víš, že jí nesmíš nic říct!" Upozornil mě rychle hlas.
"Jo, já vim... Dobrý Elenko, tak maminka je sesbírá, ano?"

Přidržela jsem si mobil u ucha ramenem a začala sbírat piškoty. Elenka mi začala pomáhat, ale po chvilce znova celou krabičku otočila...

"Elenkó..." Povzdechla jsem si.
"No tak!" Napomenul mě hlas. "Sbírej a mlč."

*

Měla jsem pocit, že se musím nutně zbláznit. Jestli jí mám ve všem vyhovět a za nic nevynadat, ani ji nenaštvat, tak to
je naprosto příšerný...

"Jenom do operace!" Uklidňoval mě hlas.
"Ale, ale... A najednou připouštíš, že je to od tý hypertenze?"
"Vždyť ty to víš celou dobu, dávno sis četla na internetu, že se k tomu vážou takový stavy..."
"Ale doufala jsem, že je to od nervů."
"Ale cítila, že ne... A nemá smysl to spolu řešit.

Řekl mi na konec hlas.
*

Na chodbě jsem potkala tu "Krasomilu". Vlekla s sebou nějakého školáka.
Neovládla jsem se - cosi uvnitř bylo silnější, než má důstojnost, a vyhrkla jsem:

"To neni váš syn, že ne?"

Všimla jsem si, že hlas se chytil za hlavu a zabouchl za sebou dveře číslo dvě.

"No jasně, že je!" Odpověděla ona rozpačitě.

"Já myslela, že vy jste pacientka." Vysvětlila jsem jí svůj údiv.
"Na dětským? Dyť mně je tricet jedna!" Zasmála se a mně v tu chvíli někdo polil horkým koktejlem závisti a obdivu.

Kde je ten hasák?

Zalezla jsem za hlasem a už vůbec ničemu nerozuměla.

"Tak co ta patnáctka?" Zahlaholil v radosti z cizího neštěstí.
"Dej mi pokoj!"

"Tady ho máš..." Rozhodil teatrálně rukama do stran ke zdem a pak znova k oknu a ke dveřím.

"Tak to jsi všechno způsobil ty?!" Vyhrkla jsem nepříčetně, ale on na to řekl klidně: "Zavolal bych ty s tou kazajkou, co ty na to?"

*
Vzhledem k tomu, že operace je vážně v nedohlednu, zakazuju si veškeré otázky života a smrti. Kdekdo by možná řekl, že v nemocnici to jde hůř, ale já to vnímám naopak. V nemocnici je rychlá pomoc po ruce. To pro případ těch záchvatů.
A až se bude operovat, teprve bude čas hroutit se.
A teprve pak se ho možná zeptám...

Ono není dobré vědět dopředu něco zlého, říkala jsem si večer před spaním. Jaký smysl by pak měla ta doba do té doby?
"Solidní úvahy..." Vmísil se mi pod víčka zase hlas. "Doba do doby... hmm, tos vymýšlela určitě dlouho."

"Mně by jenom zajímalo, jestli má smysl všechno to pachtění teď."
"Ty se mi zdáš. Takže jsi tu otázku položila, akorát obráceně. Když řeknu, že žádnej, bude jasný, že bude zle. Ne? Aspoň podle tvých pochodů..."

Pokrčila jsem zoufale rameny.

"Má to smysl. A už spi."

"Dobře, ale to stejně nevylučuje, že to skončí nějak špatně..." Napadlo mě.
"Pšššttttt..."
*
Pokračování:

Dalšího dne za námi hned dopoledne přijela Kiki. Ptala se, jestli má něco přivézt, tak jsem jí poprosila
o pár věcí pro sebe - Elenka toho tady má! A stejně teď nic pořádně nejí.
A tak mi Kiki přivezla obrovskou tašku plnou mých oblíbených laskomin - sušenky, kafíčka, brusinky, olivky,
džusík...
Jelikož mě s Elenkou hnali na rentgen plic, neměla jsem hned čas to všechno vybalit, takže jsem tašku nechlala
stát u postele, že to vybalím pak.

Do Elenky stále nebylo možné dostat pořádné jídlo, anebo aspoň dostatek jídla jakéhokoliv.
Dokonce měla úbytek na váze, což si při své podvýživě nemůže dovolit.
Měla by před operací sbírat síly, ne je ztrácet! Zoufala jsem si.

Přivolaná doktorka zkonstatovala, že jestli se pacientka nenají do večera, dostane infuzi nebo sondu,
kterou do ní vpraví výživu. Takže na to má celé odpoledne.

"Zkuste jí nabízet, co má ráda, řekněte třeba i rodině, ať vám sem navezou dobrůtky."
Vymýšlela doktorka a já na to řekla, že máme všeho dost.

"Ano, koukám, že vy máte dostatek..." Pohlédla na mou obrovskou tašku, do níž bylo dobře vidět.
Zastyděla jsem se.
Teď to vypadá, jako že rodina přilepšuje jen mně, že Elenku snad zanedbáváme, že ji trápíme hlady.
Přitom opak je pravdou!

"Kdyby byl pravdou opak, tak jsi podvyživená ty, a to teda rozhodně nejsi..." Pravil hlas.
"A mám snad držet protestní hladovku, že Elenka nejí?" Zeptala jsem se ho naštvaně.
"To ne, ale mohla by ses snažit víc..."
.
Celá zdeptaná jsem vzala Elenku k ledničce, aby si sama vybrala, co by ráda. Sáhla po všem, na chvíli.
A nakonec vytáhla sýr. Mazací sýr.
Už vidím, jak si dá namazaný chleba...

"Zkus to... Když chce." Radil hlas.

Posadila jsem si ji vedle sebe a namazala nám oběma krajíc chleba tím jejím sýrem.
Zapla jsem vlka a sledovala ho s ní.
A šlo to. Kousla jednou, kousla podruhé... A tak jsme spolu papaly a já se radovala, že tak pěkně baští.

Nikdy bych nevěřila, že se jednou budu radovat z toho, že někdo baští.

"To jsou ty cesty Páně..." Podotknul hlas.

*

Stella přišla, že si chce půjčit šampon. Prý už nemá peníze a nechce psát domů mámě, aby jí ho na těch pár dnů poslala.
Doufám, že myslela "esemesku psát." V dnešní době...
I když, kdoví, jak to chodí v jejich rodině.

Rentgen plic, co dělali Elence, neukázal nic špatného, takže dostala předepsané pouze inhalace, aby se jejím těžce zkoušeným plicím ulevilo.

"Až usne, podržte jí to u pusiny, ať to vdechuje." Instruovala mě sestra, když bylo jasné, že ve bdělém stavu si Elenka nedá inhalaci líbit.

A já se zrovna těšila, že si po obědě taky zdřímnu. Ne, já budu držet tuhle kravinu, aby se miláčkovi dobře dýchalo.

"Však ty si poradíš." Ozval se hlas a mně se ulevilo, protože jsem z té jeho věty vyrozuměla, že to nějak půjde.

*
Po obědě k nám do pokoje vešla Stella. Asi rozloučit se, včera říkala, že ji budou pouštět.

"Prosim tě, já si potřebuju zavolat mámě, ať mi pošle sanitku."

Ach tak. Elenka sice kouká zrovna na video, ale když nepůjčim, řekne, že jsem rasista.

"A když to sebereš bílý, řeknu to já..." Špitl bokem hlas.

Sebrala jsem překvapené Elence svůj mobil a podala ho přisednuvší Stelle. Posadila se k nám, na mé rozložené křeslo.
(Pokračování ve III.části)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 16. září 2011 v 14:29 | Reagovat

Nevíte, kde se dá koupit nějaká kniha od Sabiny Janíčkové?

2 niternice | Web | 16. září 2011 v 16:37 | Reagovat

Asi spíš budu mít jinej pseudonym... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.