Cesty Páně IV

21. září 2011 v 13:49 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*
Pokračování:

Mé prosby o konzultaci s Elenky kardiologem nebyly několik dní vyslyšeny. Ale dnes by měl už doopravdy přijít. Konečně se vypovídám, konečně se dovím, jak co je, proč jsme na oddělení ledvin a kdy bude operace. Doufám.
On je to sympaťák, má šarm, a navíc je empatický; vždycky se dokáže na situaci podívat i očima nás, rodičů. To umí málo který z lékařů, jak jsem bohužel zjistila.
Zašla jsem se namalovat, i když hlas tvrdil, že je to zcela zbytečné. Leda se prý líčím kvůli Zdeňkovi, který má přijet.
.
"No tak samozřejmě, že ano…" Chlácholila jsem ho.
"To určitě, na mě nic nehraj." Nechtěl mi věřit.
.
Elenky lékařka, která přišla na vizitu, shledala stav své pacientky znovu horší. Prý jí hvízdá na průduškách.
.
"Neměla by dostat antibiotika?" Napadlo mě.
"Právě o tom uvažuju…" Řekla se zadumanou tváří.
"Její praktická už by jí je dala dávno." Řekla jsem možná trochu nevhodně, ale řekla jsem.
"Já se poradím, protože z nálezů a hodnot krve pro ně není důvod, ale asi bychom je dali, protože se to nějak nelepší."
"Kdyby jí je dali hned, bylo by dneska už po všem." Ozval se hlas a já mu přitakala, protože si myslím totéž. Už mohla být zdravá a třeba i po operaci...
.
*
.
Za oknem ve dveřích, kterým je do našeho pokoje vidět, a které využívají (kromě všech, co prochází chodbou) sestry, k rychlému a tichému nahlédnutí, jestli je uvnitř všechno v pořádku, se mihla Stella. V bílém plášti… Buď se mi to jenom zdálo a tudíž jsem skutečně cvok, anebo je zpátky a dělá tu teď doktorku.
.
Ale jestli ona doktorkou, tak já primářkou!
.
"Paní Mikulová, my bychom potřebovaly Elence odsát hlen z průdušek, abychom zjistily, jestli tam neroste nějaká bakterie." Sdělila mi příchozí lékařka. Ne Stella.
.
"Slyšelas, maj tě tady za vdanou paní…" Lichotil mi hlas.
.
Ale o to teď vůbec nešlo. Odsát hlen znamená velký stres a křik a kdoví, co ještě v důsledku toho… Doktorka mi vysvětlila, že potřebují zjistit, jaká je tam bakterie, protože až ji zahubí antibiotika, které se rozhodli nasadit, už se to nikdy nedoví.
.
"A neni to jedno, co tam bylo? Hlavně, že to bude zahubený, ne?" Namítla jsem.
"Bylo by určitě dobré to vědět." Trvala na svém ona.
"Ale proč?" Ptala jsem se já a ona zase jen zopakovala, že by bylo dobré to vědět.
.
Kolečko jsem zakončila já, když jsem souhlasila, aby přinesly odsávačku, abych nebyla za tu, co nespolupracuje.
.
Za pár minut přišly lékařka a sestra zpět a nesly plno hadiček k odsávání. Elenka se dala do usedavého pláče, protože jí bylo jasné, že jí zase něco budou dělat.
.
"Je to vážně nutný?" Zeptala jsem se znovu.
"Potřebovaly bychom to udělat." Řekla mi shovívavým tónem doktorka.
.
Snažila jsem se Elenku položit, ale držela se mě jako klíště a ječela tak, že mi zaléhaly uši.
"Nepůjde to." Oznámila jsem jim.
"Tak takhle, ve stoje, otočte se s ní zády k nám a sestřička ji odsaje…" Navigovala mě doktorka, ale jak jsem k nim natočila Elenky hlavičku, spustila řev nanovo a já se rychle přetočila zase tváří v tváře zdravotnicím a vyřkla resumé: "Nepůjde to, nechte toho!"
Nejdřív se zřejmě domnívaly, že blafuju a nějak to půjde, ale já už jim Elenku nepůjčila. Doktorka protočila panenky a řekla sestře, že se teda odsávat nebude.
"No co kdyby se jí u toho něco stalo, koukněte, jak řve!" Dodala jsem na vysvětlenou a ony odešly.
.
"Ták miláčku, maminka to zařídila, nic dělat nebudou…" Konejšila jsem Elenku a ta se pomalu zklidňovala.
"Teda, já čumim. Je ti jasný, že jsi tu za problémovou a nepřizpůsobivou?" Tázal se mě hlas.
"Jo a je mi to jedno. Jsem tady hlavně za Elenku, ona se bránit nemůže, těm jejich kravinám." Objasnila jsem mu své stanovisko.
.
A pak přišel Zdeněk. Přinesl své holčičce plyšového kosa Oskara, kterého si oblíbila z dývídýček Dády a vstrčil ho mezi pootevřené dveře. Připravil tím Elence jedno z mála milých překvapení.
.
Elenky kardiolog dorazil vzápětí. Oproti mému očekávání na mě neměl tolik času, ani nálady snad… Doktorka od ledvin tu byla taky a poslouchala, co s ním hodlám probírat. Zvědavka jedna. Jenže jsme toho moc neprobrali, slovo si vzal on a řekl:
.
"Já bych vás chtěl poprosit, pojďme to už směrovat k té operaci, bez dalšího zbytečného oddalování."
Koukali jsme na něho jako opaření, tak my nakonec zdržujeme?
.
"Mám pocit, že se té výměně chlopní pořád nějak bráníte a tady opravdu už není čas otálet, musíme jednat." Pokračoval, když z nás nic nevypadlo.
.
"Ale vždyť Elenka je nemocná a čeká se, až se uzdraví…" Řekla jsem konečně.
"To jo, ale hned potom už opravdu musíme."
"A vám někdo řekl, že nechceme operaci?" Zeptal se ho Zdeněk.
"To ne, ale měl jsem takový pocit, jak jste se minule pořád ujišťovali, že není jiná možnost…"
.
"Ten je teda dobrej." Zasmál se ironicky hlas.
.
Doktor si Elenku poslechl, vyslechl od doktorky postup léčby té virózy, která se nelepší a nakonec řekl:
"Tak se nebojte, to zvládneme."

Když za sebou zavřel dveře, koukli jsme se Zdeňkem jeden na druhého. To by bylo. Takže nám moc nepomohl. Stále nevíme, co se děje a jaký je pravý stav věcí, protože se mu podařilo nás úplně zaskočit.
"Taky až teď víš, cos měla říct?" Zasmál se Zdeněk. Ach jo.
.
*
Pořád mi vrtahlo hlavou, proč myslel, že operaci uměle oddalujeme. Přece je prokazatelně nemocná, jsme snad v nemocnici, už jí několikrát posunuli termín právě z toho důvodu… Nedalo mi to spát.
A nejen to.
Když jsem v deset večer konečně Elenku téměř uspala, vešla sestra a přiložila jí přes ústa a nos silikonový náústek a chvíli jí v něm dusila, dokud nevydýchá "léčivý vzduch", který jí dovnitř vstříkla. To byl zase řev. A nové uspávání, které ukončila až jedenáctá hodina.
.
V jednu byla sestra přeměřovat okysličení krve nasazením takové gumičky Elence na prst. Samozřejmě ji vzbudila a ta pak chtěla nosit. Uspala jsem ji a celá nešťastná se vrátila do postele.
Ve čtyři, sotva sestra odešla z dalšího přeměřování, Elenka chtěla nosit. A nehodlala se mé náruče vzdát; kdykoliv jsem se pokusila ji položit, začala řvát tak moc, až jsem se opět bála o její život.
.
Nejdřív jsem celá rozespalá - což mírně tlumilo můj hněv - vylezla před dveře a zahuhlala tam, ať si ji jdou uspat. Vykoukla z recepce nějaká sestra, a prý, co jsem povídala.
.
"Pojďte si ji uspat!" Zopakovala jsem.
.
Ale ona zalezla. To jsem si mohla myslet, vzbudit jo, uspávat ne.
Ani v půl šesté ještě nebylo líp. Po té hodině a půl jsem byla na dně. I s plačící Elenkou jsem se jako nějaká hysterka vydala do sesterny. Nevěděla jsem přesně, co jim tam chci, ale vztek mě zkrátka dovedl až tam.
Vyšla sestra, co měla tu noc Elenku na starost a co ji svou kontrolou vzbudila.
.
"Přejete si?"
"Abyste si ji šla uspat."
"Tak podívejte, já tam byla ve čtyři, a řev slyšíme až od čtvrt na pět."
"Protože řve čim dál víc, vzbudila jste ji a já se vás ptám, proč."
"Musim ji v noci kontrolovat."
.
"Proč?!"
"Mám to naordinovaný od paní doktorky."
"Ona má nemocný srdce, a vy ji třikrát za noc probudíte, připadá vám to normální?"
"Já ji musím kontrolovat, navíc byla i odkopaná, na to jakou má rýmu - taky byste si ji mohla v noci přikrejt."
"Ona se prostě odkopává… To si mám nařídit budíka třeba na druhou, protože bude možná zase odkopaná?"
.
Sestra dala oči vsloup a zašla zpátky do sesterny. Ta druhá, co seděla na recepci, mi řekla:
"Podívejte, paní Mikulecká…"
.
"Nejsem pani, ani Mikulecká! A léčit Elenku budem přes den, v noci nás nechte spát!"
"Tak to nám musí říct paní doktorka, ne vy!"
"Už k nám nechoďte!" Měla jsem poslední slovo, než jsem za námi zabouchla dveře s dvojkou.

V šest Elenka usnula a v sedm vstávala. Byla jsem v prdeli.
.
Během doby, co jsem ji nad ránem tišila a nespala, ukula jsem si plán. Už na ni nedám sáhnout. Žádné měření pulzů, měření okysličení, měření tlaku, počítání, kolik vypila a vymočila - s ledvinami nic nemá, a žádné noční kontroly. A jestli na to ráno doktorka nepřistoupí, tak jdeme domů.
.
"Tak jest. Jsem zvědav. I když jen na to, jak si povedeš. Jak to dopadne, vím…" Posteskl si hlas a já z jeho hlasu cítila, že jestli se něco změní, moc nám to nepomůže…

*
Hned, jak ráno vešla sestra, která pro dnešek vyfásla Elenku, uvedla se slovy:
"Já s vámi nechci mít žádné problémy, rovnou si ujasníme, co ano a co ne, ale to, co nechcete, musíte říct na vizitě doktorce a ta mi to vyškrtne, ano?" Ujistila se, že mluví dost jasně.
.
"Ano." Zněla má odpověď.
"Takže: Saturace?"
"Ne."
"Tlak?"
"Ne."
"Monitoring?"
"Ne."
"Víte co, já přijdu, až u vás bude paní doktorka a ujasníme si to před ní, ano?"
"Ano."
.
"To bylo dobrý." Uchechtl se hlas.
.
*
Sestra se vrátila, že si zapomněla opsat "bilanci tekutin". Když jsem jí spravila o tom, že jsem se přes noc rozhodla, už to nezapisovat, beze slovat odešla.
A hned vešla jiná sestra, která nesla teploměr a umělý návlek na prst.
.
"Teplotu jí změřte, ale nic víc." Řekla jsem hned zkraje.
"Prosim?" Otočila se na mě zpátky, jak procházela pokojem rovnou k Elence.
"Jenom teplotu." Zopakovala jsem.
.
Jenže ona vzala Elence prstíček a tu gumičku jí nasadila.
"Vy jste mi nerozuměla?" Zeptala jsem se s ledovým klidem.
Mlčela. Bavila se s Elenkou a mně řekla jen: "Dyť je hodná."

Teprve jsem si toho všimla, že Elence to měření tentokrát vůbec nevadí.
.
"Tak to jedině! Protože jinak už nedovolim, dělat jí cokoliv nepříjemnýho." Utrousila jsem.
Mlčela.
.
"A neignorujte mě!" Rozkázala jsem jí.

"Já plnim jenom svou práci sestry." Řekla na to.
"A já svý poslání matky!" Stihla jsem ji ještě uvědomit, než zabouchla.
.
Za dveřmi jsem slyšela, jak řekla: Na tohle nemám! Takže se, počítám, prostřídají, a já to budu muset opakovat zase další sestře. Je to vyčerpávající. A to mě čeká ještě ta doktorka.
.
"Už jde!" Vykřikl hlas a mně se sevřel žaludek.
*
"Tak paní Mikulová, copak je za problém?" Začala opatrně, jako se přistupuje k divé zvěři.
.
"Nedá se tady spát. Jako bychom byli odsouzeni nespat! Furt sem lezou a buděj nás, je to šílenýýý!!!"
Křičel na ni hlas, jenže ona ho neslyšela, takže čekala, co řeknu já.
.
"Nepřeju si, aby ji v noci sestry budily, to je celej problém."

"Já vás chápu, ale tu kontrolu prostě provádět musej, už jsme vám vyšli vstříc s tím celonočním napojením na monitor, ale aspoň nějaký přehled o ní mít musíme."
.
"Jasně, tak ať sestra chodí, ale ať ji nebudí. Ať takhle nastraží ucho a přesvědčí se, že dýchá. Ale ať ji hlavně nebudí." Líčila jsem zaníceně, o co mi jde.
.
"Ale to pro nás není žádná hodnota, nemůžeme do papírů napsat, že dýchá…" Omývali doktorku nad mými nápady.
A hlas se smál, zatímco já bojovala.
.
"Sestry musí v noci vykazovat nějakou činnost, o nic jinýho podle mě nejde…" Snažil se mi hlas podsouvat nové argumenty. Ale já už byla u bodu dvě.
.
"Taky pořád nechápu, proč tady musíme ležet, když už se ty stavy dějou od jara a vždycky nás s tím poslali domů. To jako byla celý půl rok ohrožená na životě a nikomu to nevadilo?"
.
"Jasný, teď najednou jim došlo, že by to mohlo bejt od tý hypertenze a zesrali se." Přisadil si tiše hlas.

"Teď má Elenka virózu, která se vleče a vy nevíte, do jaké míry je to způsobeno tou srdeční vadou."
Odpověděla doktorka diplomaticky. Jenže na mě si nepřišla…
.
"Ale my tady nejsme s virózou! Jsme tu proto, abyste jí pomohli, kdyby zase upadla do bezvědomí!" Upozornila jsem ji.
"Už tady jste i s virózou, a být jste tu nemusely, kdybyste s mužem neoddalovali operaci."
"Jak prosím?" Zbystřila jsem při další zmíňce o tom, že my něco zdržujeme.
"Měla být operovaná začátkem září, ale nelíbilo se vám, že na úplněk."
.
"To je pravda." Konečně mi bylo jasné, která bije. "Ale na úplněk se operovat nemá." Řekla jsem přesvědčeně.
"Na to my tady nehrajeme." Řekla mi na to a tvářila se, jako by se jí příroda netýkala.
"Vrať se k tématu…" Nabádal mě hlas. "Ať jí nedělaj zbytečnosti a nebuděj vás…" Radil mi.

"Máte ji tady do tý operace proto, abyste jí pomohli v nejhorším, tak jí nedělejte zbytečný trápení, jako nějaký odsávání, abyste si rozebrali hlen…" Žádala jsem ji.
"Normálně choděj těm záchvatům naproti!" Rozčiloval se hlas.
"To bylo potřeba proto, abychom dali antibiotika tomu viru na míru. Takhle jsme je dali naslepo, tak snad zaberou."
"To jste mi měla říct včera, že chcete hlen kvůli antibiotikům."
"Říkala jsem vám to, paní Mikulová."
"Neříkala."
"Říkala, netvrďte mi tady, že ne."

"Neříkala to, fakt!" Stěžovala jsem tajně si hlasu, ale on jen hluboce kýval hlavou, jako že mám pravdu, ale ať to nechám být.
.
"Spíš si vyjednej ten noční klid a už toho nechte…" Nabádal mě k ukončení sezení.

"A nebo jiný zbytečnosti, jako že mě s ní posíláte někam, kde se dovím, že má krátký ruce a velkou hlavu.
"Ve zprávě to není, paní doktorka se vám určitě omluvila…"
"Neomluvila."
"Tak vám to vysvětlila."
"Nevysvětlila, nebyla tam, zprávu mi překládala sestra…"

Lékařka kroutila hlavou a hluboce povzdechla. Chvíli mě zahlcovala výkladem o nezbytnosti celkového vyšetření mé dcery, protože každý orgán souvisí s každým, a já se opět potřebovala vrátit k tématu.
.
"Já jsem tak strašně ospalá, že ani nevim, co řikáte. Mám spánky jako ve svěráku, nezvládám to, a prostě nechci, aby tu holku kdokoliv v noci budil. Tim jí akorát vyvoláte ty záchvaty a co je lepší, monitorovat ji a vyvolat to, a nebo ji nechat v klidu spát a předcházet tomu?"
.
"Dobře ty." Povzbudil mě hlas.
.
"My ji nechceme budit, ani neusilujeme o to, abyste se nevyspaly, ale pochopte nás, že kontrolovat ji prostě musíme. Jste v nemocnici… Víte co, pani Mikulová, já chápu, že se potřebujete vyspat; nemohla byste se s někým prostřídat? Klidně s tetou, je nám to jedno…"
.
"Nikdo z rodiny mi momentálně pomoct nemůže." Odpověděla jsem.
A tak mi aspoň nabídla psycholožku.
.
"Ty v tý kazajce skončíš!" Poškleboval se hlas.
.
Ale já k jeho údivu s její návštěvou souhlasila. I když vím, že se potřebuju především vyspat. Je možné, že potom bych viděla plno věcí jinak. Je to možné. Ale teď není kdyby. Je teď a jsem nevyspalá.
.
Když jsem i dál trvala na tom, že v noci mi Elenku budit nebudou, našla se možnost, jak mi vyhovět. Podepsat papír, že v noci přebírám odpovědnost na sebe. Podepíšu; děj se vůle boží. Nemůžu jinak.
.
"Teď jste s tím byly půl roku doma a taky ji nikdo nemonitoroval." Snažil se hlas ulehčit mému svědomí, jehož tmavá barva mi kazila radost z vyhlídky na klidnou noc.
.
Ovšem z další debaty s lékařkou vyplynulo, že zas tak klidná nebude. Totiž inhalátor, který je na průdušky potřeba, je potřeba i dál. A když ne v deset večer a ve čtyři ráno, tak jenom o půlnoci. Jak tedy chci…
.
"Ale když přijdou a přisajou jí ho na pusu, zase bude šílet!" Hrozila jsem se.
"Ale ona ho prostě potřebuje, má ten poslech ošklivý. Je to akutní ošetření…" Otočila mé námitky proti mně a nemohla jsem nic.
.
Jen jí tu věc připlácnout v noci na nos sama. O půlnoci. Takže si budu řídit budík… Ale to si může být jistá, že si ji nevzbudím.
.
Pak už byla z naší debaty unavená a odešla. Když přišla zpátky s papírem, zeptala jsem se jí ještě, proč vůbec ležíme na ledvinách.
.
"Protože jinde by vám neudělali interní vyšetření."
Vysvětlila mi, ale moudřejší jsem tedy nebyla. Měla jsem za to, že jsme tu pro ty její stavy, a nakonec se zdá, že je tu snad úplně se vším.
.
"A jak to, že nemám nárok vidět Elenky zdravotní dokumentaci?"
"Máte! Kdykoliv na požádání."
.
"Aha, takže sestřičky neznají legislativu…" Ušklíbl se hlas. "No a jinak sis teda moc nepomohla, co? Jsi vážně smolař. Když už nebudou chodit, budeš k ní vstávat sama… A to se ti i tak budí několikrát za noc… Takže se stejně nevyspíš a navíc seš tu za krávu!" Vyprskl nakonec smíchy a já se na něj přísně podívala.
.
"Ale když se směju, ty se můžeš ptát…" Vybízel mě, ale já právě neměla na srdci nic lepšího, než:
"Jaká bude noc?"
"O půlnoci ti zazvoní budík, dáš jí inhalaci a probudíš jí, jinak by byla dobrá."
"Bezva."
*


Jak hlas předpověděl, tak noc proběhla. Půlnoční opatrná inhalace se mi nějak vymkla a Elenka se rozeřvala na celé oddělení. Aspoň sestry věděly, že nepodvádím. I když to mi bylo v tu chvíli úplně jedno.
.
Já se totiž děsila, že jsem si právě zadělala na průšvih - jestli se jí teď z toho rozčilení něco stane, je to na mně. Bála jsem se usnout a zpytovala jsem svědomí. Hlas na mě sice pracoval, ale stejně trvalo hodinu, než mě uspal.
.
Elenka se pak vzbudila ve čtvrt a pět, a já hned věděla, že nebýt půlnoční epizody, mohla jsem spát od deseti, kdy usnula, až do teď, a to máme šest a čtvrt hodiny!!!
Proč já vždycky akorát počítám ušlé zisky? Co dobrého jsem mohla mít a nemám, protože do toho něco vlezlo...
.
"To je otázka?"Tázal se hned hlas.
"Tak schválně..."
"Když ti řeknu, že jsi smolař, zeptáš se zase proč, co?"
.
"A dá se to nějak zlomit?" Zajímalo mě.
"Myslíš něco jako kód osudu?"
"Myslím vyzrát na tu smůlu.... Moment, osud je zakódovanej?" Zarazila jsem se.
"Na to jsi teď moc unavená." Odbyl mě.
"Rozkódovat osud?"
"Nejdřív si jdi rozkódovat oči a pak se uvidí." Navodil hlas hned po ránu tajemnou atmosféru a mně se hned o něco líp vstávalo. Taky jsem trochu víc spala, než obvykle.
.
*
Stella tu vážně byla zpátky. Potkala jsem ji na chodbě, když jsem šla do lednice pro snídani. Táhla za sebou průhledný pytlík plný žluté tekutiny a já si nechtěla připustit, že je to moč.
.
Vysvětlovala mi, že ji chytla i ta zdravá, vlastní ledvina, a že o ni asi přijde. Nevím proč, ale měla jsem z ní dojem, že se jí spíš doma tolik nelíbí, jako tady. Možná nemají internet...
.
"To tě tak žere, že ti před odjezdem nepřišla dát pusu na rozloučenou?"Šťouchl do mě hlas.
"Ještě to tak. Žere mě, jak tam pořád vysedává a nikoho tam nepustí."
.
"Dyť ty máš přece svůj..."
"Ale ty děti tady maj jenom tenhle."
"Tak se musej ozvat, jen je nech, ať si to vybojujou samy, ty bojuješ na úplně jiný frontě..."
.
Strašně jsem si přála mít před sebou pouze velký a přetěžký úkol jménem dostat se taky k internetu, který celodenně okupuje Stella.
.
"Ale ty děcka maj taky jiný starosti, zapomnělas, kdes jsme? Tak mrkni, co má tamhle ten na triku!"
.
Podívala jsem se na nápis na zádech jednoho z hochů a užasla. Stálo tam: LÁSKA PROCHÁZÍ LEDVINOU...
.
Ty bláho...
"Už to chápeš? Pro ně asi nebude problém říct jí, ať je tam na chvíli pustí..."Soudil hlas.
"To asi ne. Mně se akorát zdálo, že si netroufaj´."
.
"Ty si netroufáš. Ty mít pouze velký a přetěžký úkol jménem dostat se k internetu, tak ho do dneška neznáš."Zařechtal se vlastnímu vtipu hlas.
.
"Ha ha ha." Slabikovala jsem. "Ale za Elenku se peru dobře, ne?" Žadonila jsem o uznání.
A hlas si mě změřil od hlavy až k patě a řekl:
"Ale jo, za Elenku jo."
.
*

Pokračování:
..
Dopoledne za mnou přišla psycholožka. Byla to ženská, co mi byla od pohledu protivná, takový "diblík ", smíšek, s úřadovnou v kanceláři lékařů… Znala jsem ji dávno; tuhle mi v kuchyňce sebrala uvařenou vodu a zalila si s ní vlastní kávu, a včera jakbysmet.
.
"Tak to s ní zkus, co víš, jak ti může prospět…" Dal mi hlas naději, a tak jsem se jí vyzpovídala.
.
Ani jsem nevěděla, kde začít.
"A nechceš jí odkázat na svůj blog?" Zasmál se hlas a já taky, protože to by mi určitě moc neprospělo.
.
"Jestliže vám tu dva doktoři říkají protichůdné informace, přeptejte se znova."
.
Radila vlídným tónem psychložka, zatím co Elenka mi oznamovala, že kakala. Bylo mi hloupé, vstát a jít ji přebalit, doufala jsem, že mě sama omluví ze schůzky, a třeba se z našeho pokoje vzdálí, ale seděla dál.
.
"Jo, vy ji chcete přebalovat tady?" Tázala se z mého gauče.
Když jsem přikývla, tak vstala a posadila se na židli místo mě. Je zvláštní vyprávět své niterní pocity a strachy, člověku, který vám nesedí, ačkoliv sedí ve vašem pokoji, a utírat při tom pokaděný zadek.
.
"Neměla prostřít stůl, rozlejt Tokaj a zapálit svíčku?" Tázal se poťouchle hlas.
.
"Bylo by to lepší. A mohl přijít nějakej psycholog, místo ní." Řekla jsem mu na to. "A Elenku si měl někdo vzít do dětskýho kotuku. To by se jinak povídalo. Takhle to nemá smysl, tahle pro mě nemůže nic udělat."
.
Psycholožka pravila, že všechny ty noční kontroly a procedury, které se mně, jako lajkovi, zdají přehnané nebo zbytečné, jsou naopak velmi důležité. Vždyť jsem to říkala, jen mi ji sem poslali, aby mi to řekl ještě někdo třetí. Nebo čtvrtý, či kolikátý.
.
Ale nakonec přece něco vyjednala. Nechala mi do pokoje poslat tu doktorku, která radila vůbec Elenku nenechat brečet a ve všem jí vyhovět, abych se jí znova zeptala, jestli to myslela doslova a mám se bát i odsávání rýmy.
.
"Teď se jim to její strašení nehodí do krámu, takže ti ji pošlou, aby ze svých hrozeb slevila a tys tu kvůli všemu nevyšilovala a nechala jim volnou ruku." Mínil hlas.
.
"Tak to se jim nepovede, ten noční zákaz vstupu zpátky nevezmu, dokud sama neuznám, že je pro něj důvod."
"Aby nezpracovali Zdeňka přes víkend." Vyřkl hlas svou obavu a já zpozorněla. Zdeňka?
"Když mu řekneš, vystřídá tě."
.
Hned jsem vzala telefon a zavolala mu. A skutečně, neměl nejmenších námitek, má čtyřdenní volno. Objevil se světlý bod na konci mého tunelu. Na konci toho Elenčina ještě ne.
.
Doktorka mi přišla říct, že antibiotika jí nechají črnáct dní a pak ještě pár dní na zotavenou, takže operace zatím v plánu stále není. Budeme tu měsíc!
.
*
Byl čtvrtek, do víkendu velmi daleko, takže jsem se těšila na Zdeňkovu návštěvu. Přivezl mi jídlo z letiště, kde oba pracujeme. Ale kde já díky rodičovské dovolené už dva roky nejídám…
.
A zatímco si hrál v pokoji s Elenkou, já se usadila do jídelny a s každým soustem vzpomínala, jak jsem se dřív měla báječně. Jak jsem byla bezstarostná. Vyspalá. Jak jsem si užívala a jak se mi dobře žilo, samotné ve svém bytě…
Jak je ta nedávná minulost daleko! A není cesty zpět.
.
"Nerouhej se! Sama můžeš být raz dva…" Napomenul mě hlas.
.
V tom vešla sestra a zavolala směrem k počítači: "Stello, jdi se vylejt, potřebuju bilance tekutin!"
.
Hlasu se znechucením zkřivil obličej a mně se stáhnul žaludek a sevřelo hrdlo. Kolem nás se prošourala Stella se svým žlutým pytlíčkem a já zbytek ryby vyhodila do koše. Najednou smrděla, jako bych ji jedla třetí den.
.
*
Přemýšlela jsem, jak tady přežijeme ještě jednou tolik času. Pohledem jsem ulpěla na stolku s přichystanou první pomocí pro Elenku, v případě, že by dostala svůj "záchvat".
.
Kyslíková maska. Kdybych si ji opatřila, tak čeho se doma bát? S tou myšlenkou jsem si pohrávala tak dlouho, až jsem se sebrala a seběhla do přízemí, kde jsem si ji hodlala koupit ve zdravotních potřebách.
A pak hned podepíšu reverz!
.
"No tak se zase uklidni…" Vložil se do mých plánů hlas. "Vychladni, masku tam neseženeš, tu jen tak někde nemaj."
"Kruci." Zaklela jsem a dala si aspoň kapučíno v automatu. "Tak co mám dělat?"
"Cesta se sama ukáže, vydrž." Radil mi vševědoucí hlas.
A tak jsem čekala.
*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adlinka | 21. září 2011 v 16:15 | Reagovat

Budu se opakovat, no a co... ale máš můj neskonalý obdiv a fakt si hustá, držim vám strašně moc pěsti a věřim že všechny tyhle hrůzy co tam zakoušíte a všechny ty nervy, nakonec budou odměněný úspěšným výsledkem... a aspoň Ty pořádně bašti, protože nevim odkud bys jinak měla brát sílu to všechno zvládnout...jinak nemám slov... držte se!

2 Martin | 21. září 2011 v 21:41 | Reagovat

Tak tak. Držte se holky. Každý den na vás často myslim, jak to tam zvládáte a co asi děláte. S kým se zrovna hádáš, jestli s Elenkou, ať papá, nebo se sestrou, ať Elence neubližuje. Jsi taky dobrá matka bojovnice :-)

3 Martin | 22. září 2011 v 21:07 | Reagovat

Piš piš piš. Strašně mě zajímá, jak si jako "problémová" maminka stojíš a jak jsi uspěla s požadavky.

4 Adlinka | 22. září 2011 v 21:53 | Reagovat

Ano ano přesně tak, já furt refreshuju stránku a napjatě očekávám vývoj dalších událostí. Moc zdravím a bez přestání vám držím pěstičky...

5 niternice | Web | 22. září 2011 v 22:06 | Reagovat

Děkuju, to jste mě zaskočili, že tady na to čekáte :) Já dneska neměla celý den čas, když E. spala, sháněla jsem dýchací přístroj (v pokračování se dovíte, proč :))
A teď jdu konečně chrnět, hlas říká, že už je čas 8-) :-)

6 Veronika | 23. září 2011 v 8:36 | Reagovat

Tam je to teda o nervy!
Taky čekám každý den na další řádky a  kroutím nevěřícně hlavou (nad personálem nemocnice). Elence a Vám přeji pevné nervy, klidné noci a ať to máte brzo za sebou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.