Cesty Páně III

18. září 2011 v 12:59 |  Povídky nemocniční


Hned vytočila číslo své matky a čekala, až ta hovor přijme.
.
Přistihla jsem se, jak nastražuju uši, abych slyšela její hlas, a nejradši bych ji i viděla, a to rovnou u nich doma. Jak žijou, co jsou zač...
.
Ale neslyšela jsem nic, než jak se Stella zlobí, že sanitka může z Klatov přijet až odpoledne. Jako odvézt ji domů, jelikož nemá vlastní dopravu.
To mě zarazilo; sanitka pro ni pojede z Klatov do Prahy?
.
"Proč tě nepoveze motolská?" Zeptala jsem se jí.
"To už nikdy. Ty bych si nevzala. Jednou jsem s nima jela odtud domů a saniťák po mně vyjel. Táta mu pak chtěl rozbít hubu. To už nikdy."
.
Co že? Po týhle holčičce že vyjel dospělej chlap, záchranář?! Nemohla jsem uvěřit.
.
"Třeba se u nich říká "vyjel" něčemu úplně jinýmu." Napadlo hlas. Narážel na tu její báchorku o počítání roků.
.
Beze slova díku odešla z pokoje, s tím, že zase přijde. Hned jsem zdůraznila, že Elenka teď bude spát, tak že když, tak až později.
Asi za hodinu mi někdo volal, představil se jako "Záchranná služba města Klatovy" a žádal slečnu Stellu Jirkovou.
Spadla mi brada. Ta to má dobře ošéfovaný.
.
"Přece se nedaj nařknout z rasismu!" Vysvětlil mi hlas.
.
Od té doby jsem Stellu neviděla. Od té doby, co si skrze můj mobil dohodla přesný čas příjezdu klatovské sanitky.
Nepřišla se už ani rozloučit.
*
.
Pokud šlo o Elenku a její váhový úbytek, byla jsem zoufalá. Křičela na mě, že papat nechce, i když už jedla líp, než předchozí den. Asi se i líp cítila. Nosila jsem z lednice, co nám skýtaly naše tučné zásoby, ale nevybrala si. A když, tak to nejedla. Montíka, kterého svolila otevřít, a pak se ho ani nedotkla, jsem vracela zpátky do chladničky.
Víčko jsem na něj jen připlácla, ale propadlo dovnitř a já se rozhodla ho neskladovat.
Stejně, když ho vyhodím a nebudu tak lpět na těch našich zásobách, její apetit se určitě zlepší...
.
"Co si to zase spojuješ?" Kroutil hlas nad mou filozofií hlavou.
"To jsou zákony!" Ujistila jsem ho.
"Spíš blbiny." Ujistil on mě. "Ale když budeš klidnější, třeba to přeneseš i na ni... Navíc si klidně můžete dovolit o ten načatý punding přijít, takže v klidu."
....
Usmála jsem se, ale jen do chvíle, než dodal: "Jinak se tomu říká obsese..."
.
*
Pokračování:
..
Přišel čas podat Elence inhalaci. Tedy přidržet jí u pusy nějaký podivný dýchací přístroj, z něhož se line pára. Blahodárná pára.
Jenže, když jsem to položila na polštář vedle její hlavy, nedrželo to. Tak jsem to podložila. Uducala polštářem,
i za pomoci peřiny. Vydávalo to jiný zvuk, než když mi sestra ukazovala, jak to funguje.

Vydala jsem se za ní, ať mi to předvede znova, že to zní nějak jinak.

"Protože to nakláníte, to musíte držet vodorovně." Poučila mě.
"Ale... Jo, dobře." Nebudu jí vysvětlovat, že to držet nechci.

I vsadila jsem dýchátko do vyhloubené jamky v peřině. Řádně jsem ho ukotvila a pak ještě precizně nasměrovala
trubici pod Elenky nosík. Když bylo hotovo, všimla jsem si, že dýchá pusinou. Tak jsem to trochu přestavěla a bylo to.
Dobrá práce, pochválila jsem se.

V tom vešla sestra: "Tak hotovo, už to můžete vypnout."
"Jak to?" Zarazila jsem se.
"No, deset minut!"

Deset minut jsem to štelovala!
To nemohli říct hned? Člověk se tu vysiluje řešením ukotvení tý ptákoviny v peřinách...

*
Z mého omezeného a sobeckého hlediska byl největší problém v nedostatku spánku. Elenka to snad doháněla přes den, než jí někdo přišel měřit tep, okysličení krve, tlak, či než se z rozhlasu ozvala věta: "Pojďte si pro oběd!"

Jednoho dne, když zase takhle spinkala přes poledne, jsem jejímu vzbuzení tím posledním způsobem chtěla předejít, a tak jsem předem vyběhla na chodbu, odchytila tu Ukrajinku, co tady rozdává dětem jídlo a řekla jsem jí, že bych všechny pokoje obešla sama, hlavně ať to nehlásí. A ani ať nám to nenosí, což vždycky iniciativně dělá, když si hned nepřijdu. Že si to sním tady.

"Ale to je oběd pro malou..." Zatvářila se rozpačitě.
"Ehhh, já vim, ale ona má svoje obídky z lékárny... Tyhle knedlíky s masem by nejedla..." Zakoktala jsem.

"Ty nezklameš!" Zasmál se hlas.

*
Bylo na čase, začít řešit Elenky podvýživu, protože během desetidenního pobytu v nemocnici ještě zhubla. Ovšem neřešilo se to. Jen se o tom mluvilo, jako o nežádoucím.
A z mého hlediska, jak už jsem říkala, bylo na čase, začít řešit můj spánkový deficit, který jsem si přivezla již z domova.

Ovšem to už se vůbec neřešilo. Naopak mi ho tady důsledně prohlubovali, až jsem jednoho rána myslela, že nevstanu. Nešly mi otevřít oči, jak pálily, a když jsem vstala, cítila jsem, jak se mi motá hlava a nejsem úplně "tady".
A pak se má člověk celý den starat, aby na Elenku nepřenášel žádné negace, ani nervozitu, aby zkrátka spolehlivě fungoval, a to nejen jako opora a utěšitel, ale i jako pravá ruka zdravotních sester, ve smyslu měření teploty, podávání léků a inhalací, vážení plen a počítání rozdílu mezi příjmem tekutin a jejich výdejem... A počítání úbytku na váze.

Cítila jsem, jak už na to prostě nemám. A přitom by stačilo tak málo - jen se normálně a prostě vyspat. V noci, v kuse... Jak nemožné, jak nedosažitelné! Nechápu, že jsem si dřív, ještě před Elenkou, tak málo spánku vážila. Byla jsem tak marnotratná!

Elenka se tady budí ještě častěji, než doma, asi z toho stresu. Šla bych si lehnout už třeba v sedm, ale v deset má inhalaci, navíc tou dobou bývá ještě vzhůru... A holt nemůžu jít spát dřív, než ona.
Dumala jsem, jak si pomoct.

"Co kdyby jí dali prášky na spaní?" Přišel hlas s návrhem.
"Myslíš? To je blbý, jim o to říkat, ne?" Zdráhala jsem se.
"Zkus to, třeba budeš mile překvapená..."

Hned, jak přišla doktorka, čekala jsem na vhodnou chvíli jí o to požádat. Sice jsem se cítila jako hodně divná matka, ale nedá se nic dělat, přece tady nechcípnu...

"Tak v deset jí podržíte tu inhalaci a potom až ve čtyři, ano?" Ujišťovala se, že znám svůj noční program.

Co si, k sakru, myslí? Že jsem robot?

"Pani doktorko, já bych se už nutně potřebovala vyspat, víte... A Elenka se dost často budí... Koneckonců, i ona se potřebuje vyspat v kuse, nešlo by jí třeba dát něco na spaní?"
Usmála jsem se provinile a čekala striktní odmítnutí. I když - byl to hlasův nápad a ten by to neříkal, kdyby to nešlo...

"Jasně, to víte, že jí můžem něco dát. Připomeňte se večer."

To se může spolehnout, prolétlo mi hlavou. Jé, jak já se těším na dnešní noc! Ale počkat...

"A tu inhalaci ve čtyři, nemohla by jí to podržet sestřička?"

"Tak dobře, já jí řeknu."

A bylo to. Jak snadné! Já mohla celou dobu krásně spát, kdybych si troufla zeptat se dřív... No, aspoň že teď už je můj problém vyřešen.

"Neraduj se předčasně, znáš to svý štěstí..."
"Co si to zas spojuješ?" Položila jsem hlasu stejnou otázku, jako on mně včera.
"Tebe se štěstím."
"A co ti vychází?"
"Ani se neptej."

*

Pokračování:

--
V půl deváté večer, když už se zdálo, že se Elence klíží oči, šla jsem prosit sestru o to "uspávadlo". Šla hned se mnou a vpravila chudince nějakou tekutinu do zadečku. Když plakala, měla jsem kapku špatné svědomí. Ale vždyť přece i jí prospěje, pořádně a nerušeně se celou noc prospat!
.-
"To víš, že jo, nic si nevyčítej, vyplatí se to. Respektive vyplatilo by se…" Řekl hlas a já už tušila, že to nevyjde.
.
První hodina a půl po podání toho medikamentu o tom svědčila; Elenka byla naopak jako nabitá novou energií. Řádila v pokoji a byla úplně čilá. Ptala jsem se sestry, jestli už by se nemělo pomalu něco dít - byla jsem umytá a v noční košili, jen zalehnout. Netrpělivě jsem tedy očekávala ten sladký moment, kdy Elenka usne.
Sestra ale řekla, že je to teprve půl hodinka, takže ať vydržím, prý se zklidní.
Asi toho má moc, anebo se ztrácí v čase. Krásná sestra.
-
"No jo, když ji viděl Zdeněk, mohl na ní oči nechat, všimla sis? Taková severská kráska..." Přitakal mi hlas.
"Mrcha je to!" Špitla jsem z postele.
-
A pak se čekání konečně vyplatilo. V deset Elenka zabrala.
Přidržela jsem jí u pusy inhalátor a pak přišla moje chvíle - ulehla jsem s představou dlouhé a ničím nerušené noci.
.
Nemohla jsem ani usnout, jak jsem se těšila…
.
*

O půlnoci mě vzbudil příšerný řev z postýlky. Nad Elenkou stála sestra a lepila jí na hrudník přísavky - připojovala ji na monitor.
.
"Co to děláte?!" Vykřikla jsem.
"Byla tu doktorka a řekla, že by si ji přála sledovat." Odvětila.
.
"Ale vždyť jsme ji před chvílí uspaly a teď ji takhle necitlivě probudíte? Ta holka neví, která bije, proto tak řve!" Rozčilovala jsem se.
.
Sestra se odvolávala na lékařku, prý plní jen její přání a pak odešla. A nechala mi řvoucí Elenku k utěšení a znovuuspání, což se zdálo jako nemožný úkol.
.
Vzhledem k tomu, že jsem byla poučena, nenechat ji řvát a ve všem jí vyhovět, aby neupadla do bezvědomí a nebyl ohrožen její život, propadla jsem hysterii, že právě teď je natolik rozrušená, že by k něčemu takovému dojít mohlo. Elenka křičela snad čím dál víc a rvala si z prsou ty přísavky, monitor houkal a já šílela.
.
Vyběhla jsem z pokoje a rovnou za sestrou, ať jí to všechno hned sundá. Řekla, že to nejde, ale neměla na výběr; sundala bych to sama. Dvě hodiny jsem potom nosila Elenku po pokoji, dokud se nezklidnila a neusnula mi v náruči. Od té chvíle se každou chvíli budila a volala mě - nechtěla nic, jen jestli tu jsem.
.
Tak jsem ji nakonec vzala k sobě na rozložené křeslo a pochopitelně jsme obě spaly jen tak napůl.
.
*
.
V půl sedmé ráno, když se Elenka vzbudila, moje zoufalství z nevyspání dosáhlo vrcholu. Hlava mě bolela, oči pálily, divně mi bylo. Zcela bez energie jsem ji oblékala a krmila. Léky jsem chystala na dvakrát, protože místo dvou jsem najednou v kalíšku měla tři. A teď které? Takže vysypat a znova. Zkrátka mi to nemyslelo. Člověk by brečel, kdyby mu to bylo co platné.
.
Odpotácela jsem se do koupelny, kde jsem sama sobě pohlédla do očí. Zrcadlo mě líčilo ještě hůř, než jsem se cítila. Dneska poprvé jsem neměla chuť se líčit.
.
Do pokoje vešel malý Martínek, nový kamarád Elenky, který tu leží s ledvinami. I přes přísný zákaz sester a jeho maminky, za Elenkou tajně chodí. Vždycky ho tu vyčápnou, ale i ty chvilky mu evidentně za to stojí.
.
Chvíli si pohráli, a když se ve dveřích objevila jeho máma, tak si od nás aspoň půjčil krabici s kostkami.
.
Nešťastná Elenka ho volala zpátky, ale marně. Tak bylo na mně, přivést ji na jiné myšlenky. Vzala jsem telefon a šla do herny natočit hrající si děti. Elenka se ráda dívá na videa v mobilu, mám jich tam už slušnou zásobu, a kdykoliv je potřeba ji zabavit, skvěle to funguje. Na všech těch videích je ona v různých situacích - na písku, u zvířátek, v bazénu…
Kdoví, proč těm filmečkům o sobě říká "děti".
.
Když jsem jí ukázala nové "děti", užasla. A já měla chvíli pro sebe, kterou jsem celou proseděla v křesle s pohledem upřeným do prázdna. Cítila jsem se jako v oparu. Snad tu ani nejsem…
.
A pak jsem dostala ten spásný nápad. Zdeněk bude mít od zítra volno…
.
*
.
Když jsem šla Elence, potažmo sobě, pro oběd, volal na mě z konce chodby malý Martínek, že už nám nese tu "hru".
Krabici kostek nesl slavnostně oběma rukama a vykračoval, jako by nesl dort. Přišel před naše otevřené dveře, z nichž vykukovala Elenka, která na chodbu nesměla už ani s rouškou, a pravil:
.
"Nesu vám dort!"
.
Pak mi předal krabici a já se zeptala: "A kde je ňáká svíčka?"
.
"Přece tady!" Jedna kostka stála na víku. Ach ta dětská fantazie!
.
"A musíš si něco přát, víš." Upozornil mě úplně vážným tónem a tak se na mě důležitě díval, jako by se to přání mělo fakt splnit.
Snad to bylo tou únavou, že jsem si vážně přála. A ne vyspat se, kupodivu…
-
*
.
Zdeněk s mým návrhem souhlasil a dokonce se za Elenkou těšil. A já se těšila domů, do své postele.
Výměna "stráží" proběhla rychle, stačilo tatínka zaškolit, kde se co zapisuje, kdy a jak se co měří, váží, počítá…
.
"Ty vole, toho je nějak moc, ne?" Vykulil oči, když jsem ukončila školení.
"To zvládneš… Sestry ti když tak poraděj. Elenku bude mít na starost ta krásná…" Uvědomila jsem ho o jeho štěstí.
.
Normálně bych zřejmě žárlila, ale dnes? Čert to vem, nezajímá mě nic, jen už být doma a spát.
.
Zavřela jsem za nimi dveře a šla. Bylo mi líto Elenky, že ji nemůže taky někdo vystřídat…


*
Pokračování:

Cestou autem domů jsem měla pocit, jako bych byla opilá. Viděla jsem trochu zamlženě, sem tam rozmazaně, dvojitě, barevně s efekty, něco se podivně táhlo, jako by mé oči měly paměť a pouštěly realitu zpomaleně... Usoudila jsem, že jsem se zbláznila a propadala panice, že už ani nedojedu domů a někde se tady, cestou po Evropské, zhroutím. Což proběhne nejspíš tak, že zastavím, dám ruku na trubku (na tu na volantu, ne na sebe, podotkla jsem pro hlas), a budu mačkat, dokud někdo nepřijde, nezjistí, že tady sedí blázen a nezavolá ty s kazajkou.

"No konečně připouštíš, že seš zralá!" Zaradoval se hlas nad mou uvědomělostí.

"Tak to s tebou ještě neni tak zlý..." Dodal.

A já si pustila svou oblíbenou hudbu a zaposlouchala se do slov, abych odpoutala svou pozornost od těch divných vjemů.

Snad jen díky tomu jsem dojela normálně až domů. Myslím, že nikdo ze spoluúčastníků silničního provozu nepoznal, že tohohle peugeota řídí magor. Ženská, co jí hráblo, protože dva týdny nespala.

Když jsem se, ověšená taškami, vlekla ke vchodu našeho domu, potkala jsem souseda. Nikdy jsme se nemuseli, ale tentokrát vstal ze schodu, na němž nám, jako obvykle, kouřil přímo do oken, a odemkl mi dveře. A slušně pozdravil.
Tím spíš jsem si připadala jako blázen; všechno je jinak, lidi jsou ke mně milí... Ach jo!

Moje kočka Sára se na mě hned vrhla a začala mi slintat na krk a do vlasů. Bylo mi to jedno, ať si se mnou dělá, co chce.
Na posteli jsem našla připravené špunty do uší od Zdeňka, se vzkazem, ať se krásně vyspím.
Lehla jsem si na gauč, zapnula to cédéčko z auta, abych si ho doposlechla, a jen tak jsem ležela a byla. Nebo spíš polobyla.

Na půl jsem se totiž přemístila jinam. Nemluvím tu o druhém břehu, i když jako před smrtí jsem se možná cítila; jen o říši fantazie, do které jsem zdrhla ode všech těch starostí a strachu o Elenky život.
Dostala jsem se, pod zavřenými víčky, do situací, do kterých bych asi neměla - ale kdo to řekl? Sny jsou přece soukromá záležitost, až oči otevřu, budu zase tady - tam s Elenkou a se Zdeňkem, se svou rodinkou, pro kterou jsem tady nonstop a nadoraz. Tak co!

"No jistěže, zdůvodni si ho..." Nezůstaly mé úvahy bez odezvy všetečného hlasu, ale neřekla jsem mu na to už nic.

"Nechceš se jít radši umýt a spát?" Ozval se po chvíli zas.

Poslechla jsem, ale v koupelně jsem se zasekla u rozčesávání vlasů. Se sestrou Kiki máme společnou, kromě jiného, taky nelibost v česání. Radši si kolikrát vlasy svážem do drdolu a jdem, než se mořit s jejich rozčesáváním, když to nejde...

"Tak řekni na rovinu, žes to nechávala až domů..." Poňoukal mě hlas.
"A teď, abys na to vzala nůžky, milá zlatá."

"A víš, že jo? Mně na těch vlasech nezáleží! Než v tomhle stavu trávit hodinu česáním, radši sem tam šmiknu."
Šla jsem si pro nůžky.

"Uvědomuješ si, že to by udělal jen blázen..." Ujišťoval se hlas, že vím, co dělám. A kdo jsem...

Šmik tady, a tady, a ještě... Klidně vzadu, klidně nad krkem nechám jen pět čísel dlouhý pramen, nezájem. Stejně je to jedno, jakou roli v tom všem, co se právě děje, hrajou moje vlasy?!

Když jsem skončila, leželo na pračce vlasů jak na paruku. Člověk by řekl, že jsem holohlavá. Ale v podstatě se nic nezměnilo, jen jsem se zbavila nepřizpůsobivých vlasů.

"Ty si prostě zdůvodníš všechno, viď?" Zakroutil hlavou hlas.
A já šla spát. Úplně apatická, mimo, daleko, s vidinami, s iluzemi, zblázněná.
*

*
Bylo před půlnocí, jak jsem zjistila pohledem na mobil, když mě vzbudil pokřik z ulice: Sparta! Sparta!
To snad ne. Někdo mě chce zabít. Zničit. Tolik souher náhod a schválností!

"Klid, hned lehni a spi dál, to se nepočítá." Uklidňoval mě hlas a já ho chtěla poslechnout, ale cítila jsem se divně. Psychicky na dně. Snad to ráno bude lepší. Snad vyspalá všechno uvidím líp. I uvidím líp...

Ráno jsem opatrně otevřela oči, abych zjistila, jestli je mi líp. Docela snad ano. Jenže na Zdeňkově polštáři už na mě čekal ten pytel plný starostí, aby mi zas skočil na záda. On snad vůbec nespal, aby mě nezmeškal a neodjela jsem snad bez něj.

Jak se ho zbavit? Už ho nechci vláčet, mám ho dost. Tohle je snad špatný vtip, zlý sen, celá tahle životní epizoda...

V koupelně na pračce jsem viděla ty své vlasy. Hned jsem se sama sebe ptala, jestli bych to udělala i dneska, jakš takš vyspalá.

"To víš, že udělala, jsi retard." Zahuhlal hlas a já musela souhlasit.

A najednou se mi zdálo, že se pohnulo koště. Buď mě zlobí oči, anebo jsem totální magor. V tom se mi podlomila noha v koleni. Kruci!

"Uklidni se, jsi vynervovaná, nechce se ti zpátky, jsi vytržená z kontextu, ta jedna noc ti taky moc nepomohla, zítra budeš tam, kde jsi byla. A to doslova."
Promlouval ke mně hlas.

Začala jsem balit nové věci, nové hračky - ty, co tam Elenka má, jsou už okoukané, nová dývka, tamta jsou ohraná, kobereček z pokojíčku, ať nesedí na podlaze, když si hraje...
Stačila jsem vyprat dvě pračky, i když prádlo z nich nestačilo uschnout. Nedá se nic dělat, musím jet.
Ještě do Billy nakoupit nové zásoby, plno papáníčka, ať má chřadnoucí Elenka na výběr.

Co ještě? Vypadá to, že je hotovo, kočka má co jíst, můžu jet.
A v tom se to stalo.

Ataka závratě a slabosti, tlak v hlavě, šmouhy před očima, tělo i mysl jako v obalu. Nejsem tady.
Nezajímá mě celá nemocnice; Elenka mi připadala strašně vzdálená, nevím kde jsem a proč...

Volala jsem ségře. Jak to zvedla, rozbrečela jsem se.
Vyděsila se, že je něco s Elenkou, takže se s úlevou rozesmála, že se JENOM necítím dobře. Pak ale pochopila, že vážně nejsem OK a snažila se mě uklidnit, abych byla schopná vrátit se TAM.

"Já bych okamžitě podepsala reverz, už jsem ti to říkala. Elenka tam strádá po všech stránkách, hubne, onemocněla tam, nesmí na chodbu, je zavřená na pár metrech čtverečních, to se nedivim, že ti hráblo..."

Slyšela jsem z telefonu, ale jako by to nepatřilo mně. Jen tomu, komu ona to říká. Já totiž teď nejsem já. Já nevím, kdo jsem. Asi už nikdo.

"Řekni jim, že odcházíte, ať tě laskavě poučej, jak ji případně vzkřísit a ať ti pošlou termín operace, že se dostavíte."
Radila mi sestra.
Měla jsem velkou chuť to udělat. A představa toho, mě snad trochu vrátila do hry...

*
V Bille nakupovalo snad jenom mé tělo. Duše cupitala někde daleko za ním, ztrácela se mezi regály a nechápala, nač tolik zboží, tolik reklam, tolik druhů téhož, tolik lidí, kteří to chtějí; protože jsou normálně v sobě, narozdíl ode mě...

Volala mi máma. Už ví, že se hroutím, tak volá, jak jsem na tom.
Znova mi začaly téct slzy po tvářích, a bylo mi úplně jedno, kde jsem. Stejně tu nejsem.

Domlouvala mi, konejšila mě, utěšovala... Probíraly jsme znova a znova celou situaci a "dohodly se", že zajdu za primářem, který má na svědomí Elenky hospitalizaci a na vážno s ním proberu možnost propuštění. Ne kvůli mně, hlavně kvůli ní. Ať před operací nabere sílu, ať se dá dohromady, ať se obě dobře vyspíme a máme...

Uklidnilo mě to a během cesty do Motola jsem zase přišla k sobě.
Mezi místy pro invalidy, na parkingu před dětskou částí nemocnice, bylo už jen jediné.
A to takové sporné. Nějaký prcek nechal ve svém vyznačeném pruhu ještě docela dost místa, tak jsem se tam vsoukala.

A už jsem ve zpětném zrcátku viděla přicházet hlídače. Bylo jasné, že mě odtud požene. Ach jo.

Pootevřela jsem dveře - víc to ani nešlo a vystrčila jsem hlavu:

"Tak co na to říkáte?" Zeptala jsem se ho odevzdaně.

"Dobrý! Jestli vylezete, tak tu můžete zůstat." Řekl a já se velice podivila nad svým nezvyklým štěstím.

"Akorát, že nevylezeš..." Podotkl hlas a já opřela hlavu o volant.
To ne! Nemám absolutně energii, ani chuť, vycouvávat a jet někam hledat jiné místo.

"Kdybyste si couvla a najela tam víc zprava, vylezla byste!" Volal na mě hlídač a mně se ulevilo.

Tři tašky jsem dotáhla do prvního patra a byla zase tam, odkud jsem včera utekla.
Elenka mě vítala, hračky vítala ještě víc, a na kobereček, který zná ze svého pokoje, se hned svalila a hověla si.
Zdeněk se mi chlubil, jak to zvládal, Elenka mu prý prospala celou noc v kuse...

*

Na večerní vizitu přišel takový mladý doktor, snad čerstvě po škole, jinak to není možné.
Mluvila jsem s ním o možnosti propuštění, ale zcela tuhle variantu vyloučil. Za prvé je Elenka před těžkou operací, na kterou musí být zdravá a fit - sebral mi z úst můj vlastní argument,
za druhé, má těžkou fázi hypotrofie a za třetí je ohrožena na životě, v případě záchvatu. Doma bych jí prý těžko podala kyslík.

Slovo hypotrofie, natož v těžké formě, mi bylo dosud cizí. Našla jsem si ho hned na internetu a nestačila se divit.
Všechny souvislosti, které mi vyjely, se týkaly podvýživy.

Celá zmatená jsem šla na sesternu a řekla, že si přeju vidět Elenky dokumentaci.

"Ano, zdravotní dokumentaci." Zopakovala jsem vyjeveným sestrám.

"To nejde, to je majetek nemocnice. Leda konzultace s lékařem, který z ní může vycházet." Byla jejich záporná odpověď.

"Jsem její matka, mám právo vědět, jaké má diagnózy!" Přestala jsem se ovládat.

"To ano, ale lékař vám je snad říkal, ne?"

"Teď mi řekl něco, co jsem do teď od nikoho neslyšela. Vím, že je podvyživená, ale bylo mi řečeno, že je to u ní dlouhodobý stav, který ji aktuálně neohrožuje a záchvaty, že jsou buď od nervů, anebo od plicní hypertenze..."

Sestry mi nakonec přislíbily novou konzultaci s lékařem. Ovšem ten mladíček mi jen řekl, že je to všechno, co o Elence slyšel. Prý nejnovější zprávy. A víc neví, není jejím lékařem...

Celá nešťastná z nemožnosti mluvit s někým zasvěceným a kompetentním udělat nějaké stanovisko, či rozhodnutí, co by mělo hlavu a patu, jsem ulehla ke spánku. Elenka už taky spala, ale špatně se nám spalo. Každou chvíli nám do pokoje chodila sestra, sledovat, měřit, inhalovat... (Respektive držet Elence inhalátor u pusy).

V noci ji tím natolik naštvala, že se probudila úplně a křičela, že chce "s mámou". Klasika, hodinku jsme si pouštěly na mém telefonu "děti" a pak konečně spala.
Ach jo.

*

Ráno jsem nevěřila svým očím. Tak rudé jsem je snad nikdy neměla. Jestliže jsem včera přijela docela vyspalá, dneska jsem skutečně tam, kde jsem byla.

Navíc s těžkou hlavou z nových skutečností o Elence, které si musím nechat od někoho už konečně vysvětlit.



Pokračování brzy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 18. září 2011 v 15:56 | Reagovat

Tak doufam, ze ses konecne vyspala. Ja bych teda asi nevydrzel bez poradnyho spanku takhle dlouho. Lituju te.

2 Adlinka | 20. září 2011 v 21:40 | Reagovat

Brutus Janinko... Neumim si představit tohle všechno absolvovat, seš nesmírně silná a ještě to dokážeš takhle "krásně" napsat... Síla... Držte se :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.