Cesty Páně

11. září 2011 v 21:38 |  Povídky nemocniční
Volné pokračování povídky Tichý měsíc, události po roce...


"Možná bys to měla otočit." Ozvalo se z prázdného sedadla spolujezdce.
"Proč, protože nemá náladu?" Odsekla jsem. Nesnášim, když se mě snaží nahlodat.
"Už nic neřikám. Ale vzpomeneš si na mě."
"Fajn. Tak to to můžu rovnou otočit..." Reagovala jsem podrážděně.
"Dyť to řikám!"
"Hovno. Nedám se zviklat, ani zastrašovat někým, kdo tu není! Dám na svůj instinkt a zdravej rozum."
.
Vysvětlila jsem mu to jasně. Snad.
.
"Ty tam něco říkáš?" Naklonila se ke mně dopředu ségra.
"Zpívám si." Odpověděla jsem duchapřítomně.
.
Jelo se dál, přestože Elenka pořád pokňourávala. Ale pak se její tetě podařilo zabavit ji, takže jsem byla ráda, že jsem hlas neposlechla a zbytečně ji nepřipravila o víkend na chalupě. Není důvod strachovat se a panikařit, to bych musela dřepět doma pořád. Nejhorší jsou úzkostlivý matky.

*

"Tak povídejte, co se přihodilo?" Zeptal se sympaťák v oranžové vestě a já spustila:
.
"Vysadila jsem ji z auta, aby se prošla, ale ona nechtěla, a pak se chytla dveří a svezla se po nich..."
"Jak dlouho to bezvědomí trvalo?"
"Hrozně moc dlouho..."
"Minutu, půl minuty?"
"Určitě dýl!"
"Ono se to vždycky zdá nekonečný, ale přehrajte si to znova..."
"Třičtvrtě minuty."

Cítila jsem, jak nade mnou hlas kroutí hlavou, ale bylo mi to jedno. Doktor chápe, že jsem v šoku.
.
Cesta sanitkou do Prahy se mi taky zdála nekonečná. Elenka se každou chvíli svinula s obrovským brekem, jako když ji někdo bodá do břicha a nedala na sebe sáhnout. I mě odháněla. Ještě, že Kiki má řidičák a může mi odvézt auto. Sice tuhle krávu velkou ještě neřídila, ale musí si holt poradit.
.
"Nebul a vschop se!" Radil hlas, ale jak teď zůstat v klidu, když se jí něco děje a já nevim co.
.
.
Sanitka na dálnici začala houkat, aby měla volný pruh k rychlé jízdě a mně se začal svírat žaludek. Kolik už bylo nehod při převozech pacientů? Jak může takhle riskovat?
Když někdo odmítl uhnout, nalepili jsme se mu na "zadek" a řidič několikrát silně zatroubil. Jako když zahouká parník, to znělo.
.
.
Naivně jsem se domnívala, že Kiki pojede hned za námi, jako v závěsu. Vykoukla jsem nad bílé pruhy na zadním skle, abych se podívala, jak se jí řídí, ale nebyla tam. Kupodivu.
.
"Budeš ráda, jestli vůbec dorazí." Komentoval hned mé pochody hlas.
"Tak snad dorazí, ne? Ty to přece víš..." Uhodila jsem na něj, a nedala žádný prostor pro hry. Teď vážně ne, ať to vůbec nezkouší.
"Jo, je šikovná." Pochopil, že bychom jinak nebyli kamarádi. Ani za to nezkoušel nic chtít.


*

Na urgentním příjmu se kolem Elenky seběhl houf žen v bílých pláštích, a pro mě u ní nebylo místo. Postávala jsem opodál, venku byla už tma a mně se hlavou honilo, jak jsme teď měly být u babičky, a ona se z vnučky těšit...

"Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, ale já ti řikal, ať nikam nejezdíš." Vyrušil mě ze snění hlas.
"Samozřejmě, dyť tys mi to přece řikal!"
"Bylo to jasný už u Muzea, že není oukej. Sice jsi ji uklidnila, ale na jak dlouho... Akorát bys pohodlně dojela zpátky do Dejvic. Nebo rovnou k doktorce. Ale stodvacet kilometrů... ?"
"Jasný, ty jsi prostě nejlepší."
"Zato ty..." Dloubl do mý duše hlas. "Ty a tvůj INSTINKT!"
.
.
Otočila jsem se a už jsem se s ním nebavila. Na výčitky teď fakt nemám náladu. Už jsem si celkem zvykla, že se mnou všechno konzultuje a do všeho mi kecá, dokonce jsme si i potykali, ale někdy je ho prostě moc.
Byla jsem ze všeho tak splavená, že mě napadlo využít času, a zatímco se všichni zaobírají Elenkou, přepudrovat se. No co!
Začala jsem se hrabat v kabelce.

"A nechci nic slyšet, já vim, že bych měla mít jiný starosti a taky je mám, ale to neznamená, že při tom nemůžu vypadat normálně." Uvědomila jsem předem hlas, aby se zdržel případných poznámek.

"Ale jen si posluž, když to neuděláš, stejně tím ničemu nepomůžeš. Aspoň se na tebe bude dát koukat."
.
*

Doktor, který měl noční službu na oddělení dětského kardia, a který Elenku zná, považoval za nejlepší, na pár dní nás tady ubytovat...
Musela jsem uznat, že mi jeho nápad udělal radost, protože jsem si jaksi netroufala být sama doma s Elenkou. Kdyby se jí to stalo znova...
Ještě, že v autě máme tašky se vším potřebným. Jely jsme přece na chalupu. Takže nemáme akorát ručníky a šampon, pastu a sprcháč... To si k babičce nevozíme.
Měla jsem si ty vlasy přecejen umýt doma a ne to odkládat až na chalupu. Teď si je umyju kdoví kdy.
.
.
"Teď zas přijdeš s tím, že kdyby sis je bývala umyla doma, neskončily byste tady, že jo?"
.
"Jo, jsou to takový zákony schválnosti..."
.
"Blbost, o tvý vlasy tady vůbec nešlo a nejde. Kdyby sis je doma umyla, teď bys tady byla taky. A byla bys tu dokonce, i kdybyste nikam nejely. Jenom by sis říkala, jak se ti vyplatilo si ty vlasy umejt. Ale takhle máš zas sbaleno, to bys z domova neměla..."
.
"Už jsi skončil?"
.
"Jasně, máš slovo." Oznámil mi významně.
.
"Nechci."

"Ale chceš..."
.
"Ne!"
.
"Ale jo. Víš, jak to je. Pořádek musí bejt."


.
"Takže bychom tu operaci uspíšili. Kdyby tyhle stavy způsobovala ta plicní hypertenze, tak aby se jí to už nedělo."
Řekl najednou doktor.
Tak a je to. Místo za měsíc, už teď.

"Akorát bysme teda nechtěli, aby to bylo teď před úplňkem... To se prý nedoporučuje..."
Předhodila jsem něco z pytlíku svých obav. Nebo spíš z pytle. Co si ho nosím s sebou přes rameno, jako Honza pytel mouky.
.
"Drž se tématu a neodbíhej, prosim tě, to tvý věčný filozofování..." Pošeptal mi hlas, zatímco doktor koukal do stolního kalendáře.
.
"Dobře, my samozřejmě obavám nebo přáním rodičů vycházíme vstříc, když to jde, takže... Takže po pondělku už operovat můžeme, jo?" Zeptal se lékař a znělo to malinko ironicky.
.
"Taky to tak myslí. Má z tebe prdel." Ozval se hlas.
.
"Kušuj!" Špitla jsem, abych ho okřikla.
.
"Prosim?" Zvedl doktor své huňaté obočí zpoza kalendáře.
.
"Už už! Říkala jsem už už, aby to bylo... Jsme dost nervózní, víte."
Plácala jsem nervózně o své nervozitě, zatím co hlas se bavil, a doktor pak příjem malé pacientky uzavřel s tím, že do té operace ji tady budou sledovat. To prý pro případ, že by se výpadek vědomí u ní opakoval a já si třeba nedokázala dobře a rychle poradit. Saniťák asi referoval, napadlo mě.
.
"To si piš. Nošením omdlenýho sem a tam ještě nikdo nikoho neprobral."
Přisadil si hlas a pak asi odešel s doktorem hledat nám volný pokoj.
.
Protože pak už mi dal pokoj.

*

Dostaly jsme pokoj na oddělení dětské nefrologie, což jsem do té doby vůbec nevěděla, co znamená.
Ležely tu divné děti. Divné na pohled.
Oteklé nebo pokřivené, případně s vyboulenými částmi těla.
.
Elenka, když už se rozkoukala, volala chodbou ke dveřím: "Jiné děti!"
Chtěla za jinými. Asi za zdravými.
.
Ještě ten večer, někdy po desáté, dorazila Kiki s taškami. Zvládla to.
Akorát byla plná ošklivého zážitku, který jí připravila milovaná neteř, a tak místo domů, jela se opít.
A pak spala až do odpoledne, kdy za námi zase přijela.
.
I zbytek rodiny přijel. Každý v jinou hodinu, abychom měly víc návštěv. U nás to tak děláme.
Naše filozofie zní, mít všeho dost. Hlavně fyzicky, když už strádá duše.
-
"A kdo nemá dost, na toho koukáte skrz prsty." Doplnil mě můj drzý hlas.
"Co to zas povídáš?" Napomenula jsem ho. Ale asi mu došly argumenty, protože ztichnul.
.
Když jsem si tu noc chtěla uložit igelitku plnou potravin do lednice, kterou jsem našla v kuchyňce na konci chodby, překvapily mě lednice hned tři. Tak jsem si jednu vybrala - a ona byla prázdná!
.
"SOCKY!" Skočil mi do řeči hlas.
"Co že?"
"... Pomyslela sis právě na adresu ostatních pacientů..." Dodal na vysvětlenou. "Myslíš, že jsem tě neslyšel?"
Zeptal se už jen řečnicky, protože dobře věděl, že na to nemám co říct.

Přesto jsem to zkusila: "Já jen, že nechápu, když někdo leží v nemocnici a spokojí se s jejich jídlem.
Že nechce, na co má chuť, že mu to stačí...
To my jsme plně vybavené; sýry, jogurty, pribináčky, máslo, rybičky, pudinky, šunečka..."
-
"Kdo se směje naposled, znáš to." Naznačil něco z dějů budoucích
a já už věděla, že asi nebudu ta, co se zasměje nejlíp.
*
,
První den probíhal dobře, Elence sice dělali EEG a odběry krve, ale jinak měla volnost
a směla si hrát v herně a pobíhat svobodně po chodbě oddělení.
Snídaně pochopitelně byla nedostačující, tak jsem se před desátou vydala k "naší" ledničce, abych nám přilepšila.
.
"Tahle není zapnutá. Je připravená k vyřazení." Uvědomila mě nějaká uklízečka, co právě pucovala kuchyni.
"Jo tak..." Přejela jsem očima po vypojené šňůře, která volně ležela vedle tiché a teplé chladničky.
,
Vyndala jsem tašku, rybičky rovnou vyhodila a otevřela další lednici. Byla plná jídla.
A ta třetí jakbysmet.
.
"Povídalas něco o sockách?" Ozvalo se za mnou se salvou smíchu.
Měla jsem pocit, že se mi smějou i zdi.
.
"No, překvapili..." Utrousila jsem.
"Já se bavim. Tak čekám, až se budu moct revanšovat." Oznámil mi hlas.
.
"Dobře, tak bych potřebovala vědět, kam si to jako mám dát."
"Srabe! Bojíš se zeptat. Ale jak chceš. Když to vyndáš z tý tašky a vyskládáš po jednom, vejdeš se."

,
Má pravdu, zatím jsem nenašla odvahu zeptat se...

*
pokračování:

Hned, jak po obědě Elenka usnula, vydala jsem se pro zbytek našich věcí do auta, protože Kiki všechno nepobrala.
Hlavně krabici s hračkami, ať má Elenka víc...

Cestou jsem se zastavila u automatu na kafe. Chtěla jsem si dát čaj.
Cítila jsem, jak se o mě něco pokouší. Nějaká viróza, či co.
.
12,- bylo napsáno na tlačítku s čajem.
Otevřela jsem peněženku a napočítala jedenáct korun. To snad ne.
.
"Někde se ti tam válí dvoukoruna." Prozradil mi, jako by mimochodem, hlas.
Takže bude čaj!
.
Obrátila jsem na lavičce kabelku vzhůru nohama a našla ji. Hned jsem všechny své drobné vhodila do dírky v automatu,
ale poslední dvě koruny se vrátily zpátky. A znova a znova. Takže asi nebude čaj.
-
"Ale bude..." Ujistil mě otrávený hlas. Asi ho to se mnou u automatu nebavilo.
.
K vedlejšímu stroji si přišel koupit kávu nějaký mladík. Naházel mince a už čekal, až se mu nápoj natočí. Takhle to má vypadat; přijít, zaplatit a mít. A vypít a jít.
A ne jako já, nemít a nepít, protože mít falešné koruny.
-
"Prosim vás, mohl byste mi tyhle dvě koruny vyměnit?"
-
"Já ale nemám dvoukorunu, jenom zase dvě koruny..."
"Aha... Koruny to totiž nebere..." Prozradila jsem mu.
"Tak je zkuste." Řekl kluk a podával mi je.

Rozpačitě jsem tam ty jeho mince naházela a ejhle - zůstaly tam.
Polilo mě horko, takže čaj pro zahřátí už jsem ani nepotřebovala.
-
"Tak máte ňáký lepší koruny." Zasmála jsem se, a přitom nechápala, jak je to možné.
.
"Nemysli si zas, že tohle se děje jenom tobě..." Vložil se do mých pocitů hlas.
"A ne? Komu ještě? Kdo má hned dvě mince, který tenhle krám nebere, dokud je nevymění u někoho normálního,
kdo má normální prachy? A osud a všechno..."
.
"Neskuhrej... Ty už ten čaj fakt nepotřebuješ, jak ses rozpálila."
"To je fakt, dám si kafe."
"Kafe nepiješ."
"Laté!" Řekla jsem důrazně, aby už do mě přestal šťourat. Někdy je ho vážně dost.
.
Mám s ním sice smlouvu na dobu neurčitou, protože jsem se ho loni nějak nedokázala nakonec vzdát,
ale někdy si říkám, jestli mi nebylo líp bez těch jeho mouder. Člověk se pak cítí kolikrát jako blbec.
Navíc má neustále publikum...
Když se mi Laté natočilo, vypadla koruna zpátky.

"Nebyl čas ti to říct... Stačilo u kluka vyměnit jen jednu, počtářko."
.
*
Při cestě naším oddělením, když jsem tlačila Elenku na vozíčku pro panenky, kam mermomocí chtěla,
jsem si zběžně pročítala jména dětí psaná na dveřích pokojů. Zaujalo mě ženské jméno, které znělo exoticky.
A pak jsem ji u oběda viděla. Seděla u počítače v herně a na internetu si prohlížela své vlastní fotky.
Nebylo jí vidět do tváře, ale monitor, jako by jí nastavoval zrcadlo.
Přesně tak jsem si ji představovala.
.
Věděla jsem hned, že je to ona. Indka. Podle vlasů, rtů, šířky obličeje, obočí, čela... Jen ta červená tečka na kořeni nosu jí chyběla.
Později se ona zadívala na Elenku a trošku si s ní pohrála. Využila jsem situace:

"Vy jste Indka, že jo?" Zeptala jsem se exotické krásky, která kolem sebe šířila vůni dálek.
Ještě, než stačila odpovědět, slyšela jsem hlas vyprsknout smíchy.
¨
"Né! Já jsem Romka!" Sdělila mi dívka bez rozpaků. Řekla to skoro tak, jako by to dokonce bylo o něco lepší.
Nebo o dost. Bejt z Klatov, než z Dillí. Její sebevědomí bych chtěla mít.

"Ale nechtěla." Srazil mě hlas. "Nevíš, co mluvíš."
.
"A s čím tady jste?" Zajímala jsem se dál.
"Mně transplantovali ledvinu. Mám novou od dárce."
"A co to máte na ruce?"
.
"Nevyzvídej!" Okřikl mě hlas, ale ona odpovídala celkem ochotně, a mě to fakt zajímalo...
"Umělou ledvinu." Řekla zas, jako by se nechumelilo.

"Co že? Jak to?" Nezastírala jsem překvapení.
"Tak si sáhněte..." Vzala holka mou ruku a přiložila ji na vyboulené místo na svém předkloktí.
-
"Ona se domnívá, že máš aspoň ponětí, jaký tvar má ledvina. Ale to se mýlí..." Dobíral si mě hlas.
"Tys neměla ponětí, jak vypadá srdce, natož ledvina." Pokračoval, ale já si ho nevšímala.
Neznám anatomii, každej nezná všechno.
-
"A někdo nezná nic." Neodpustil si ještě jednu rýpavou poznámku, zatímco já už ohmatávala umělou vrnící věc pod snědou kůží Romky.

"To kdyby se ta od dárce neujala, budou mi dělat zas dialýzu krz tuhle."
Vysvětlila mi, když viděla můj nechápavý výraz v obličeji.
-
Statečná holka, jen co je pravda. Já tohle mít...
"Tak se posereš, to už dávno víme." Doplnil mě hlas.
-
*
Stella vysedávala u počítače snad nonstop. To exotické jméno z tabulky dveří nakonec nepatřilo jí.
Neustále si dokola pouštěla nějakou jejich písničku.
Aspoň mi tak zněla. Elenka na ni natřásala zadeček, tedy tancovala.
Ta muzika dotvářela atmosféru každé snídaně, oběda i večeře...
.
Pokud jde o objasnění příčiny Elenky záchvatů, šetření zůstalo i třetí den bez výsledku.
Každou noc spí napojena na přístroje, co nám nedají vyspat.

"Jí nedají vyspat, jak se chudák do těch kabelů zamotává, co ty zas?"
"Mně budí ona, jak se dycky zamotá... A jak to houká, když jí poklesne tlak nebo tep nebo co..."
"Chudinko..."
"Taky potřebuju bejt na další den fit, víš jakej už mám spánkovej deficit?"
"Tak choď spát s ní a nepiš po nocích." Doporučil mi hlas.

To se mu řekne, ale kde brát přes den čas? Na terapii, kterou mi navíc sám naordinoval...
.
*
Čtvrtý den po snídani za mnou přišla zdravotní sestra, ať si prý vezmu dceru a jdem do kliniky antropologie,
kde ji neurolog nakázal přeměřit a prozkoumat.
.
"Kdybys mu nevykládala, že vídá duchy, nenakázal by." Dal se hned slyšet hlas.
"Chtěla jsem jim usnadnit práci. Ale jemu se stejně zdálo, že má nějakou velkou hlavičku, tak spíš proto..."
"No a otázku pro mě nemáš?"
"Jestli má velkou hlavu? Já snad vidim, že nemá. Jestli je normální? Já vim, že je!"
"Jak to víš? Jsou jí dva, leccos se ještě nepozná..."
.
Nahlodával mě hlas tak dlouho, až jsem se zatvrdila a rozhodla se trvat na svém. A to definitivně a jednou provždy.
Moje dcera je normální. Jen má nemocné srdce.
A budu tvrdě odrážet veškeré pokusy dát jí nálepku nějakého dementa!

*

"Dobrý den, tak neurologům se na vaší dceři něco nezdálo, takže se na nás obrátili..." Uvítala mě postarší nesympatická doktorka hned ve dveřích.
"A co se jim nezdálo?" Ptala jsem se hned.
.
"A já už to taky vidim... No jo! Ten vystouplý čelní lalok měla takhle vždycky nebo se jí vyklenul až v poslední době?"
.
"Klid, nadechni se a odpověz. Dělá jen svou práci." Povzbudil mě hlas.
-
"To má nejspíš po mně... Všechno už měla, nic se na ní v poslední době nezměnilo."
Odpověděla jsem ve snaze o vstřícný tón v hlase.
.
"Dobrá, dobrá... Tak to všechno přeměříme." Vzdychla doktorka a začala navigovat o něco sympatičtější sestru, kde co poměřit, a ta brala do rukou střídavě metr a kleště...
-
"Hotovo! Jinam! Jiné děti!" Volala Elenka a bylo jasné, že by teď nepohrdla ani "jinými" dětmi z našeho oddělení.

"Ještě bych skoro přeměřila ty ruce..." Nadhodila zkušeně lékařka, a když tak učinila, vyprskla smíchy:
"Já to věděla! To bylo jasný, stačí se na ni podívat."

Když viděla v mých očích otazníky, protože nic jiného tam v tu chvíli nebylo, dodala: "No krátký ruce!"

"A čemu se směje?" Zeptal se udiveně hlas, snad aby mě popíchl k nějaké akci.
-
"Jak krátký ruce?" Vyhrkla jsem.
"No když takhle rozpažíte, tak jste na šířku stejně dlouhá, jako jste vysoká, a to ona zdaleka není.
Ale to patří k tomu syndromu, všechno. I ta hlava..."
,
"K jakýmu syndromu?" Nestačila jsem se divit.
.
"Každá vada nějakýho orgánu bejvá spjatá většinou s nějakým tělesným nedostatkem..."
Vysvětlovala mi lékařka, zatímco já pohledem studovala Elenky nahé tělíčko.
.
Oznámila mi, že sečte všechny její parametry, vypočte a dle tabulek dohledá, do jakého syndromu Elenka zapadá. Výborně. Takže ne jen srdce.
.
.
Zdrcená jsem si odnášela naši krátkorukou dceru, jejíž drobné ručky jsem neustále pusinkovala a opakovala jí do ouška, jak je má krásné, a že jí ta délka moc sluší.

"Nemáš je vůbec krátký, miláčku..."
.
"Nezavírej před tim oči! Dyť to musíš vidět sama..." Ozvalo se za mnou.
"A co jako mám vidět?"
"No tak... Má je krátký, dyť se podívej." Vybízel mě hlas.
.
Odmlčela jsem se. Její ruce se mi fakt zdály strašně krátké a nechápala jsem, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla.
Jak je to možné? Dokonce bych řekla, že má jednu ruku ještě kratší, než tu druhou...
¨
"Nic si z toho nedělej, všechny matky jsou zaslepený. Chyby neviděj..."
"Tak ti dík." Řekla jsem svému hlasu a nastoupila s Elenkou do výtahu.
Jeho jsem nechala dole, teď chci být sama.

*
Odpoledne, které jsem s Elenkou trávila v herně, byl hlas už zase s námi. Dlouho bez sebe nevydržíme.

"Sleduješ Stellu, tu její rýmu, že jo?" Všiml si.
"To si piš. Nechápu, že tady roznáší bacily a nikomu to nevadí. Elenka má pozítří operaci..."
"Ale tobě taky neni úplně dobře, ne?" Namítal hlas a měl pravdu. Cítila jsem se příšerně, ale
říct jim to, by znamenalo, nechat tu Elenku samotnou, a to nemůžu.

Tím spíš, když tady posmrkává kdekdo!

Ten večer dostala Elenka teplotu. Docela vysokou, přes 38.
Byla jsem naštvaná, protože se hned mluvilo o tom, že její operace je ohrožena.
Sestra jí zakázala hernu, i chodbu, a musela jen ležet. Takže nuda.

"Když tak vás poprosim, abyste omezily i návštěvy, protože tady máme děti úplně zdravý, a musej takový zůstat."

Ta kecá! Pomyslela jsem si.
"Tak to na Stellu řekni." Naváděl mě hlas, ale neřekla jsem nic. Má chudák v ruce ledvinu...

Ovšem u večeře mi to nedalo, a když začala popotahovat, zeptala jsem se jí soucitně:
"Ty máš nějakou děsnou rýmu, viď?"

Ale ona mi odpověděla: "To je alergie. Mám ji na chemikálie, takže nemocnice je pro ni ideální místo..."

Zkoprněla jsem.

"To čumíš, viď! Takže sis ji nakazila sama..." Navezl se do mě hlas.

A Stella ještě dodala: "Jé, to kdybych měla rýmu z nachlazení, to by mě odtud hnali!
Ležela bych na samotce a nesměla bych ani na chodbu..."

Sakra. Cítila jsem se hrozně. A hlas mlčel. Nechal mě si to vyžrat. Ten pocit zákeřného bacilonosiče
a snad navíc i rasisty...
*

Přestože teploty Elenku trápily pouhý den, rozhodlo se operaci na poslední chvíli přecejen raději odložit.
Na neurčito. A nepustit nás domů, protože se stále neví, co způsobuje její občasné stavy bezvědomí, tak aby
doma, bez rychlé pomoci, nebyla ohrožená.

"Bojí se jí s tebou nechat samotnou, matko." Rejpl si zas hlas.
"Dyť já se bojim taky, dobře dělaj." Překvapila jsem ho.

"Tak aspoň, že máš rozum a nedomáháš se propuštění. Čekal bych, že jo." Dobíral si mě.
"Strach je větší, než touha po svobodě." Zasmála jsem se.

"A kdy se konečně budem na něco ptát, co?" Zajímalo ho.
"Mám vlastně jednu odpověď předem zaslouženou, viď?" Uvědomila jsem si.
"Řekl bych, že dvě..."

"Tak má ty ruce krátký?"
"Seš si jistá, že se chceš ptát na tohle?"

"Tak má krátký ruce, sakra?"
"Tebe snad víc žere, že by měla zakrnělý končetiny, než že má nemocný srdce..."

"To zas ne, akorát to pro ni nechci..."
"Styděla by ses za ni?"

"Ne! To v žádnym případě!"
"Stačí to říct normálně, nemusíš řvát..."
"Nestyděla."
"Nemá."
"Nemá?!" Vyrazila jsem ze sebe s úlevou. "Vždyť jsi sám říkal, jak je to vidět..."
"To ty taky! Jsi tak strašně ovlivnitelná... Má ruce úplně normální. Spokojená?"

"Tak ještě to srdce..."

*
pokračování:
.
Pro výsledky z antropologie jsem si měla přijít následující den. Elence pro nálepku.
Přestože mě hlas uklidnil, oficiálně je pořád divná.
.
Odpoledne za námi přišla moje kamarádka. Hrála si s Elenkou v herně, kde zas Stella pařila na počítači a já si rovnala nové zásoby jídla od ní do skříňky v našem pokoji číslo dvě. Elenka s Evou za chvíli vešly a já ucítila smrad.
.
"Ona se pokadila, jo?" Zeptala jsem se Evy.
"Jo? Já myslela, že to tak smrdí ta cikánka." Pošeptala mi rozpačitě.
.
Hlas kroutil očima a já na chvíli politovala všechny Romy pro tu jejich nálepku.
.
"Zas ale lepší syndrom smraďocha, než velký hlavy, krátkých rukou, jemných vlasů a přepadlé kůže přes víčka." Vyjmenoval hlas všechno, co jsem se o své dceři dověděla, že má a mít by neměla.
.
"Nemluv o ní, jako o mutantovi!" Obořila jsem se na něj tiše, ale on se bránil: "To já ne! To jim vynadej tam..."

Hlavou pokýval směrem ke klinice, kde vysmátá doktorka vyrábí tělesně postižené, a já zas očima přejela všechny ty "divné" části Elenčina těla, kterou jsem právě přebalovala.
A to všude říkáme, že jinak je úplně zdravá a bez potíží...
Chudinka, všechno špatně.
.
"Tak ty mi nevěříš?" Zeptal se dotčeně hlas.
"Slyšíš, o čem se baví ty dvě? Poslechni si to." Navedl mě potom za ženskými hlasy ke stolu v herně, kam jsem se usadila, a zatímco si Eva hrála s Elenkou, zaposlouchala jsem se do rozhovoru psycholožky a jedné z matek...
.
"Tu dialýzu budete Péťovi provádět vy?"
"Jo, ale i manžel někdy."
"To by bylo dobrý, aby to umělo víc lidí z rodiny, kdybyste třeba některý večer nemohla..."
"My už přestavěli nábytek, aby se tam všechny ty přístroje vešly." Vyprávěla matka.
"A jak na to reaguje jeho bráška?"
"Je teď dost zaraženej, asi mu je Péti líto, no."
.
"Ono se vlastně nic nezmění, akorát je potřeba každý večer v určitou hodinu tu krev vyměnit, takže upravit režim dne... Jinak dětem většinou nejvíc vadí, že třeba nemůžou přespat u kamaráda... Nebo se koupat, no ale to se dá přežít."
Uzavřela to psycholožka s úsměvem a mně naskočila husí kůže.
Nesmí se koupat a přespávat mimo domov? A ona mu bude měnit krev? Každej večer? Ty vole...
.
"Hned vidíš věci trochu jinak, co?"
"Věci? Celej život!" Odpověděla jsem.

*
Pokračování:

Za jednou z maminek na oddělení "potíží s ledvinami", kde netuším, proč ležíme (zřejmě jinde nebylo místo),
chodí na návštěvu taková zvláštní stará paní. Podle všeho jsem usoudila, že je to její tchyně.
Sem tam jsem nerada vyslechla pár jejich rozhovorů, a bylo to jasné.

"Dej Lucince nějaký ovoce!" Radila.
"Maminko, Lucinka ovoce nejí."
"To přece nejde, aby nejedla vitaminky!"
"Ale s tim asi nic nenaděláme, prostě odmítá."
"Tak to musíš nasát do stříkačky a dát jí to holt tak, když odmítá, to nejde jinak..."
"Maminko... Přece nebudu nasávat jablko nebo broskev do stříkačky..."
"No to se nedá nic dělat, vitaminky Lucinka mít musí! Viď Lucinko, to musíš papat vitaminky,
víš... Teda, já, která tolika vitaminků do svých dětí za život dostala, abych měla vnučku, která
nepozře ovoce?!"

Nedivila jsem se ztrápenému výrazu ve tváři té maminy, bylo znát, že z takových návštěv nemá zrovna radost.
A babka kušnila v jednom kuse, samé rady a poučování a navigování, co a jak se má a nemá...

"Teď se v klidu najez, já s Lucinkou počkám. Jde o to, abys neměla žaludeční vředy, víš..." Pravila třeba své snaše.

Sem tam jsem se na ni koukla, ale přesto, že můj soucitný pohled musela cítit, dívala se jinam.
Asi jí bylo trapně.

"A co tady holčička, ta papá ovocíčko?" Otočila se babča na Elenku, která před sebou tlačila kočárek s panenkou.
Samozřejmě jí neodpověděla, bylo to podle všeho na mně.


pokračování v pokračování :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adlik | 14. září 2011 v 14:51 | Reagovat

tyjo mám fakt solidně smíšený pocity z toho čtení... jako z obsahu... jak se člověk směje některým humorným formulacím a zároveň vnímá závažnost situace... píšeš opravdu krásně Jani... smekám!

2 Andrea | 21. září 2011 v 18:16 | Reagovat

moc hezké Jani!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.