8. 9. 2011

8. září 2011 v 9:33 |  Dnes - jednorázovky

Jestli to vyjde, tak během dneška odjedu na chalupu. Na pár dní, jen aby babička ještě viděla Elenku, než
půjde na operaci. Elenka, ne babička.

Musím Vám vyprávět, co se zdálo mé sestře Kristýnce. Bude jí dvacet, ale pro mě je to pořád malá holčička,
proto ta zdrobnělinka... Jinak je to Kiki, prostě.
Ve snu hovořila s naším zesnulým dědečkem. Chodí za ní takhle často.
Pochválila ho, že vypadá dobře a on jí řekl, že se dobře má, že je spokojený.
Pak mu řekla, že je škoda, že teď nevidí Elenku, že hezky roste a je skvělá.
A on na to, že ví, že ji vidí.

Dál se ho ptala, jak to, že je ještě tady a ne na tom druhém břehu.
Odpověděl, že ještě nemá hotovo. Prý musí pomáhat babičce.
A pak se bavili o jeho nemoci, na níž zemřel (rakovina kůže) a on jí vysvětlil, že byl se smrtí smířený,
proto se nedal léčit.
Léčbu chemoterapií by stejně prý ve svých osmdesáti letech nepřežil - jak mi řekl jeho lékař.

Zkrátka jejich rozhovor měl hlavu a patu, Kiki mluvila stejně, jak by s ním mluvila i ve skutečnosti,
kdyby mohla, a kromě toho, že šlo o sen a zjevení ducha, když ho tak nazvu, nebylo na tom nic
šíleného, žádné bludy, blázniviny, scifi...
Jen klidný rozhovor, který Kiki vedla jako by promyšleně. Moderovala ho.
A ještě ve mně budí obdiv ta její otázka na druhý břeh. Jak ji napadlo, že tam děda není,
když se jí zdá? Proč by tam kvůli tomu nebyl?
Tohle by mě nenapadlo. A ona to trefila.
Já vím, že to byl JEN sen. Ale Kiki mívá takové často. Takové jako by opravdové.
Jednou se jí zdálo i o Bohu. Normálně ho viděla.
To dědeček ještě žil, a protože byl věřící, říkal Kristýnce, že takový krásný sen jí závidí.
Jemu se o Bohu nezdálo. Aspoň ne tak, že by se s ním setkal.

To prý Kiki běžela kolem vrat, zrovna se potřebovala před někým zlým schovat, tak zalezla do nich.
A ukázalo se, že to je kostel, kde právě probíhá bohoslužba.
Vešla do něj ze strany, viděla z boku všechny ty věřící, modlící se a vpravo stál oltář, za ním kazatel
a nad ním, nad všemi, se vznášel Bůh. Měl založené ruce a gestem pobídl mou sestru, aby klidně vešla.
Usmál se dokonce. A tvář měl Kristovu.

Jenže Kiki tam nebyla sama. Přišla v doprovodu našich dvou sestřenic, které jsou poněkud jiné,
takové necitlivé, jemně řečeno, nebyly ani na dědečkově pohřbu. A ty dvě se lekly. Jedna vykřikla:
Ty vole! To je Bůh!
A odtáhly Kristýnku ven z těch vrat.
I teď, jak mluvila s dědečkem naposled, tam byly holky s ní. Ale ony ho prý neviděly.

Ptali jsme se Kiki, jak k takovým snům přichází. Řekla, že před spaním dědečka prosí, aby ji navštívil.
Prý si nepřipadá vůbec divně, když k němu mluví. Má prý pocit, že ji slyší.
Ale že je v těch snech tak duchapřítomná, to vysvětlit nedokáže.

Dá se to brát jako poselství shora? Nebo jen výplod její snící mysli? Jelikož na to nikdo nedá spolehlivou odpověď,
budu to brát, jak tomu věřím já. Po zralé úvaze jednatřicetileté ženy a matky, která už má leccos za sebou,
to beru jako poselství od dědečka... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.