30. 9. 2011

30. září 2011 v 7:00 |  Dnes - jednorázovky
Dnes Vám samozřejmě napíšu, jak probíhalo naše včerejší bání...

V podvečer předchozího dne za mnou přišel nějaký doktor z kardia, že prý jim někdo vypadl a vzali by místo něj Elenku.
Operaci jsme čekali podle předchozích informací od doktorů až příští týden, takže jsme byli zaskočeni, ale na druhou stranu i rádi, že to bude za námi.

Hned jsem s Elenkou oběhala všechna předoperační vyšetření, krev a EKG a rentgen, ovšem s močí byla sranda.
Jako by měla nějaký blok, ne a ne se do toho nočníku vyčurat.
Seděla na něm hodinu, já jí nalejvala čajem, pouštěla vodu v umyvadle - to prý pomáhá, a rozkazovala jí, ať čurá, ale nic. Akorát měla rudé kolečko na zadku.
Pak ji sestra nalepila pytlík, což ji ale zřejmě bolelo, a tak další hodinu s pytlíkem v plínce proplakala.
Sundat to nešlo, jak to lepidlo drželo. Tak to sestra pomalu sloupávala a Eli bulela moc.

A znova na nočník.
Nakonec jsem polevila a dovolila jí postavit se. Na chvíli, aby se protáhla.
A ona začala čurat na lino a do bot...
Nočník mi nešel mezi ty její nožky rychle vpasovat, a tak byla nakonec po dvouhodinovém snažení na zemi loužička,
jak od psa.

A já dostala nápad. Vzala jsem starou stříkačku, co v ní dostala léky, a co šlo, to jsem nasála a vystříkla do nočníku...
Takhle asi desetkrát, pak už klesla hladina :)

Sestru jsem upozornila, že je to sesbíraný z podlahy a naštěstí to nevadilo.
Kdyby to řekla rovnou, ať ji nechám vychcat na lino, že si to pak seberou a rozeberou, ušetřila by nám oběma nervy... :)

***

Jako by Elenka něco tušila, celou noc se budila, snad každou hodinu, a plakala. Nesměla už pít, možná proto se pořád domáhala čaje a chovat se chtěla...
V sedm měla budíček. Možná jí bylo i divný, že ráno u postýlky našla oba rodiče. Měřila si nás zkoumavým pohledem,
a když jsem ji pak dala do sprchy, měla tuším jasno.

Pod tlumícími léky jsme ji dovezli ke dveřím kardiochirurgického sálu, kde si ji na takovém černém páse, co po něm v samošce jezdí zboží, přebrali.
Bylo to smutný a šest následujících hodin bylo nekonečných.

Když vyšel primář kardiochirurgie, MUDr. prof. Tláskal, jehož všechny tituly Vám teď skutečně nepovím, vyskočili jsme z lavice a byli jak na trní, jakou zprávu nese.
Rozhodil rukama, jako by si právě dohrál s modelínou, a že prý dobrý. Šlo to bez problémů, podle ultrazvuku všechno funguje, jak má a hned se uvolnil tlak v plicním řečišti, který způsoboval nebezpečnou plicní hypertenzi.
Ta byla velkým strašákem, mohla neustoupit a způsobit i srdeční selhání.

Jak takovému člověku poděkovat? Skočit mu kolem krku, to asi ne. Dát mu pusu, to by taky asi nebyl rád.
Tak jsme mu tiskli ruce a děkovali. Co víc.

Obvolali jsme rodinu, sdělili dobrou zprávu a odstěhovali se z nemocnice domů, já tedy jen na pár dní, až Elenku probudí, budu tam zase s ní a bude se pracovat na ředění krve... Dlouhá cesta ještě před námi, ale to nejtěžší máme snad za sebou. Tedy hlavně ona.

Znova bych tímto chtěla poděkovat všem, kteří jste na ni mysleli a drželi jí palce.

A ještě něco. Říkali jsme si s mužem, jak je to zdraví vlatně nejdůležitější ze všeho.
Často se to zdá jako fráze, ale co ze všeho, když člověku je zle, anebo má zdravotní omezení, která mu neumožní žít
podle svých představ?
Ani nakonec z tý lásky moc nemá, když si ji nemůže spokojeně prožít.
Když je člověku dobře, což je základ, teprve přichází na řadu další důležité věci. Ale tam už láska je.

To jsme si zase pěkně zafilozofovali... :)
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.