2. 9. 2011

2. září 2011 v 18:00 |  DNES
Dneska jsem si doma zařídila koutek pro lepení řas.
Přišlo mi kurýrní službou úžasné lehátko - nechala mi ho poslat máma (opožděný dárek k srpnovým narozeninám).
Šoupla jsem ho ke zdi, nad něj nalepila svůj certifikát, pod něj zasunula kufřík plný řas
a je to.
.
Moje povrchní část žije! Má svůj prostor, své zázemí.
Zjistila jsem, že je to důležitá složka mé osobnosti, která se jinak až příliš babrá v sobě
a nesmrtelnosti chrousta. A kdyby jednoho...

A taková osoba, co létá v oblacích a nedívá se pod sebe, potřebuje kapku uzemnit.
Cítila jsem to úplně intenzivně.

Takže vyrábím pomíjivou krásu a jsem při tom úplně šťastná. Je to tak jednoduché,
nic se neřeší - žádná minulost, budoucnost, ani smysl a to vůbec ničeho...
A právě to smysl má!
Čistí to hlavu. A tu druhou to zkrášluje.

.
Já třeba nikdy neuznávala prodej řezaných květin. Respektive jejich nákup.
Jsou předražené a uvadnou... K čemu jsou? Pro pár dnů?
A jako dárek je stejně nikdo neuznává. Je to stejné, jako papírové přání.
Jen něco navíc, co stejně nikdo neocení, jen někam odloží a nakonec mu to
(v případě) toho přáníčka ještě překáží, protože je mu líto ho vyhodit, i líto
ho skladovat...

Před pár dny měla má sestra tricetiny a já zašla do květinářství, že jí TEDA nechám
uvázat kytku. Už při pohledu na ty ceny jsem měla chuť odjet k babičce na chalupu
a tam si nějakou sama natrhat v předzahrádce. Sice bych to tak pěkně neuvázala,
ale taky by to stačilo.

Ale vytrvala jsem a oznámila nadšené květinářce, že kytka má být maximálně do pětistovky.
Nadšená už byla, než jsem cenu řekla - ta pětistovka jako by ji trochu zchladila,
brzdila v rozletu nad svou voňavou alejí váz.

Nicméně dala se do toho a pod rukama jí začal vznikat zajímavý puget.
Ještě tady ohnout lupen, tady ho natrhnout, tady přicvaknout, tady to zkrátit,
tady vystrčit... A já se přistihla, že zírám s otevřenou pusou na tu krásu.

Pestrobarevná kytice hodná princezny. Ta bude koukat, napadlo mě.
Jako sestra.
Nejvíc tam bylo růží, ty ona nejradši.

.
"To je taková pomíjivá krása, na které je nejlepší, že za chvíli zmizí."
Vysvětlila mi květinářka s úsměvem.

.
Vida. Tak ona to vidí takhle. Obráceně, než já. Oslavuje pomíjivost okamžiku
a to má vlastně taky něco do sebe.

Ven jsem vyšla s krásnou pomíjivou chvilkou a opatrně ji uložila do auta.
Vezu TEĎ! Pozor! Křehké!

Jenže sestře se těch přítomných krás sešlo moc. A jedna krásnější, než druhá.

Takže má nejen pomíjivou krásu, ale rovnou překrásu. Ovšem taky pomíjivou.
Ale to je na ní přece to nejlepší...

.

Můj dedeček, když ještě žil, mě jednou, už jako dospělou, vezl na pohotovost,
protože jsem u nich na chalupě dostala vysoké horečky.
Miloval mě a proto to pro něj byla radost. Měl radost, že si mě může odvézt a kurýrovat.
Vařit mi čajíčky s medem, číst mi, starat se...
Už v autě cestou domů jsem se mu omlouvala, že ho, starého člověka, takhle proháním,
že mu přidělávám starosti, navíc v noci, kdy mohl spát.
A on mi na to řekl: Ale Janinko! Vždyť já to dělám rád! Aspoň vim, že žiju!

Dědeček jinak pořád četl, anebo se dlouhé hodiny díval na své včely, jak pilně pracují
a nechával čas běžet. Tahle situace ho na okamžik vytrhla z toho času věků, kterým plul,
a hodila ho do prchavé přítomnosti.


A to je podstata té přítomné, pomíjivé krásy. S ní, stejně jako v nenadálé situaci,
aspoň víte, že žijete.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adinka | 3. září 2011 v 1:00 | Reagovat

Tááák pěkný..... a milý... Lajk it! :-)

2 niternice | 3. září 2011 v 9:52 | Reagovat

:-)

3 niternice | 3. září 2011 v 9:53 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.