Kdoví VI - Pointy příběhů

28. srpna 2011 v 21:20 |  Seriály
Říkala jsem, že na nejmenší vsi jsou lidi míň sami, než v centru města?
Je to relativní, samozřejmě.

Já tuhle na chalupě cítila velkou samotu, ačkoliv jsem se snažila splynout s přírodou.
Cítit se její součástí. Vpít se do ní. Být stromem a být tu furt, ať prší nebo bouří, ať je jaro
nebo podzim, ať svítí slunce nebo měsíc...

Být trávou, být květinou, třeba tou diviznou z louky.

A nebo vlaštovkou, co sedá na drátě, motýlem, co poletuje cik cak nad polní cestou,
a nejlíp být vším, být neohrožená, věčná...

Smět dýchat tu vůni růží a cítit drsnou kůru stromů, vidět barvy duhy, slyšet ptáky a psy,
a mluvit jejich řečí. Řečí všech tvorů a rostlin na téhle Zemi.

A zatím jsem jen divák. Čím dál vyjdu z vrat naší chalupy, až na louku a k lesu, tím víc se mi
ta příroda vzdaluje. Je to jen pocit, a to takový, že si nejsem schopná tu krásu vychutnat.
Dívám se na ni, cítim vůně a slyším zpěvy ptáků, ale i když roztáhnu ruce a zavřu oči, nestanu se
součástí lesa, nebudu stromem. To se mi spíš hajnej vysměje, co že to tady dělám...

Je to marný.

V Praze, když jsem přírodě vzdálená fyzicky, tuším, že by to šlo. Vidím mezi baráky měsíc, který
zdaleka tak nezáří, jako tam venku a říkám si, že bejt teď na chalupě, to by bylo jiný kafe.
A když tam jsem, nevím jak na to. Jak to všechno pojmout. Pořád se přistihuju, že se celou tu vesnici
snažím vzít s sebou domů...

Možná mi nerozumíte. Tak jdem dál.

Jsou tam taky věci, které čpí dobrodružstvím. Na té vsi. Třeba bažina. Pravá a nefalšovaná.
Co se s vámi propadne a vy nemůžete ven, leda by vás někdo vytáh´.

Mně se to stalo. Bylo mi asi osm, když nás naši na to místo upozornili. Zakázali nám tam chodit.
Hned to odpoledne jsme se tam s vesnickými dětmi vydaly.
Nikde nic, jen louka, všude jen tráva a rákos...

A já se najednou začala propadat. Nejdřív jsem se smála, že jsem v bahně. Když jsem do něj
ale zajela po kolena a pak hned po stehna, začala jsem řvát a snažila se vyhrabat ven. Jenže to nešlo.
Místní kluk, co tam byl s námi a taky hledal ten močál, pro mě skočil.
Jako by měl přírodu pod kontrolou a ta se ho bála, zpevnila se pod ním zem a dovolila mu vytáhnout mě.
Byl to můj hrdina.

V osmi letech jsem tedy milovala Mirka.

Dneska se ukázalo, že je to gay. Ukázalo se to zřejmě daleko dřív, ale já se to dověděla až na té louce
o hasičské slavnosti.

Tehdy ho milovala i moje sestra. A on nás střídal. Samozřejmě ne v posteli.
Když už, tak v žitě.

Tam jednou ubil zajíce. Byla to naše velká lumpárna a nezapomenutelná akce.
Řekli jsme si, že ho stáhneme z kůže a půjdem s ním na trh. Ale nic z toho nebylo,
soused si ho od nás koupil za polévku, na kterou nás slíbil pozvat.
Zaječí polévku. Ale nepozval do dnes.

Neumím si představit, že bych ho teď potkala a on řekl, že už ji má hotovou.
Ať seženu holky a Mirka a přijdem si ji sníst.
Byla by to pointa tohohle příběhu, který jinak žádnou nemá. Jako hodně příběhů,
a nejen z vesnic.

Zaječí příběh skončil možná v den, kdy tenhle pán zemřel. Ale možná ještě neskončil,
dokud na něj někdo vzpomíná...

Z tohohle důvodu se domnívám, že neskončilo ani naše dětství. Je pořád v nás,
ta dobrodružství a průsery...
Obecně mi ale pointy příběhů docela chybí. Možná ne na papíře, ale v životě ano.

Tondy příběh by měl kupříkladu pointu, kdybych i s Elenkou odešla za ním.
Ale to by zas postrádal pointu příběh mého muže :)

Fandy příběh bude mít pointu (ten příběh, kdy na hřišti hladívá naši Elenku, protože se mu líbí),
až se do něj jednou zblázní a přivede nám ho domů.

Ale pointou může být už právě to, že teď jsou si blízcí a potom si budou vzdálení.
Všechno je skutečně tak relativní...

A jakou pointu nabízí příroda? Jaro, které přijde po zimě?
Nebo ptačí zpěv, co na večer ustane?
Kohout, co ráno zakokrhá?

A co když během dne skončí na pekáči?

Všechny děje jsou úvodem k jiným dějům a pointami, nevylučujícími, že přijdou pointy další,
které změní ty předešlé na pouhé závěry příběhů skončených.

Na té vesnici je to snadné vidět. Tam pramálo filozofují, a když, tak o tom nevědí.
O to víc tam žijí. A jsou šťastní. Aniž by věděli.
Protože nejvíc šťastní býváme ve chvílích, kdy jsme zcela zabráni do děje
a nedumáme o něm.
Takže zase vítězí venkov. Praha poražená, stověžatá, kde není co sýt, ani sklízet,
skýtá mnoho prostoru k přemýšlení, pozorování, studiu a připomínání si doby králů...
Mluví se sice o nočním životě, ale kdo ho žije? Snad jen šelmy a netopýři.
U lidí je to jen ponocování.

Vždyť od rána, co kohout zakokrhá, je plno práce. Všude. Na poli, v lese, na zahradě, v chlívech...
Zahálka je čertova hračka.

Nebudu vám tady tvrdit, že na vsích ještě věří na čerty, ale na čarodějnice ano.
Říkají, že v každé kuchyni má být aspoň jedna čarodějnice.
Když už jí není hospodyně, tak má mít aspoň vycpanou. Třeba zavěšenou, na koštěti.
Možná hlídá oheň na kamnech, možná dochucuje pokrmy, možná stráží v kuchyni...
Třeba aby hospodyňky zbytečně nepřemýšlely a neztrácely čas, protože kdyby ho přemýšlením
ztrácely, třeba by je mohlo napadnout, že čarodějnice v kuchyni je jen nějaká hloupá pověra
a zahodily by ji a kdoví, co by bylo potom.

Třeba by se jim zatím připálila večeře...

A nějaký Tonda by zhubl a neutáhl klády z lesa a dostal by kýlu a ležel by v nemocnici a hospodářství
by strádalo, přišla by zima, nebylo by čím topit...

Ale tohle by se na vesnici nestalo. Tam by Tonda snědl i tu připálenou.
A bylo by zase všechno v pořádku.
Relativně, samozřejmě.
Tedy bez point.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jan | 28. srpna 2011 v 21:42 | Reagovat

Že ty máš dnes nějak málo práce a spoustu času na filosofování :-D
Je to hezké, člověk se až zasní o tom, jaké by to bylo, být třeba tím stromem. Mnoho jich je starších, než jsme my a celý svůj život jsou na jednom místě a jen rostou a vzdorují větru, mrazu, horku a dešti. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.