Kdoví II.

22. srpna 2011 v 10:31 |  Seriály - když to bylo na dýl... (archivní články)
Znova se vracím na vesnici. Zatím aspoň v myšlenkách.
.
Naposled jsem stála na louce v diviznách a sledovala mumraj kolem utkání dobrovolných hasičů. Když stříkali ze stříkaček proud vody na dřevěné tabule, odrážely se kapky a dopadaly na všechny přihlížející. Kdo stál blíž, byl smáčený celý, kdo dál, jako já, skončil jen příjemně orosený.
.
Rozdíl mezi mnou a ostatními dospěláky byl v tu chvíli ten, že oni tu vodu na ně dopadající nevnímali. Já ano. Nastavovala jsem čumák, abych si to osvěžení vychutnala. A děti běhaly vodě přímo do rány.
.
Jejich rodiče nevnímali víc věcí. Odpolední duhu, která stvořila ucelený most nad vesnicí, měsíc nad námi ve tvaru déčka, co oznamoval své dorůstání už před šestou večerní, první hvězdy, blikající v tónech známých šlágrů od Kabátů, netopýry, přelétající nad našimi hlavami, když se dost setmělo, ani světlušky, jejichž světlo my lidi dávno nepotřebujem. Ani na venkově.
.
Tady se sice veřejné osvětlení zhasíná o půlnoci a rozsvěcí úderem čtvrté ranní, ale kdo by v tyhle noční hodiny kam chodil? To já chodím. Když se tedy vzbudím. Chodím na dvůr a dívám se nad sebe. Na tu nebeskou krásu. Těch hvězd! To v Praze vidět není. Velký vůz, Polárka, Proxima Kentaura (nejbližší hvězda - jak si pamatuju ze školy) a Měsíček. To je všechno, co tam vyčtu.
Připadám si v takové chvíli, jako přiklopená pokličkou, obrovskou, kulatou pokličkou, na které to všechno zespodu září. Občas zahlédnu letět družici, sem tam spadnout hvězdu. A hned si přeju...
.
Mám to ráda.
.
Tonda, ten můj starej známej, se nahoru nedívá. On se dívá zásadně před sebe. A pod nohy. Opustila ho žena a nechala mu ročního chlapečka. Tak se stará, jak umí a nelétá v oblacích. Tak leda možná, když si dá rumíka. Viděla jsem ho z předzahrádky, jak odjíždí z té louky, z těch hasičských slavností.
.
Já uspala Elenku a pak jsem stála za plotem, jak sádrovej trpaslík a volala si se Zdeňkem, který byl v Praze. A Tonda zrovna sedal na kolo, tak jsem sledovala, jak klikatě se mu jede.
To nebyl jen jeden rumík, když jsem tam ještě seděla já. Těch bylo víc...
.
Vykládal tam v podvečer, u těch stolů pod širým nebem, že jsem jeho dávná a tajná láska, se kterou si jako malý hrál. A kterou jako puberťák vozil na motorce koupat se do lomu. Jako všechny holky. Všichni kluci.

Když tam tak vedle mě vzpomínal, přistihla jsem se, že si na okamžik představuju, jaký by to asi bylo...
Kdybych byla dneska s ním.
.
Abych si usnadnila představy, řekněme, že bych teď opustila Zdeňka a s Elenkou se odstěhovala k Tondovi na vesnici. K němu a jeho synkovi.
.
No. Tak když zcela vynechám emoce, jaké by tuhle moji rošádu provázely, tak předně bych byla nucena krmit slepice a dávat králíkům. To bych snad zvládla. Ale nějak se to neslučuje s mou představou o životě. O životě svém, ten jeho je jistě v pořádku takový, jaký je. Do jeho života králíci a kozy patří. Ale kdy já bych užila své šaty, botky a líčidla? Jednou za rok na hasičské louce? Vždyť bych tam byla pro smích! Jak pěst na oko. Kterou by nejspíš (snad) Tonda uštědřil dotěrným spoluobčanům, kteří by mě pro mou jinakost balili. Záměrně neříkám, že by mi to slušelo, protože bych už nevypadala, jako teď. Ale k tomu se dostanu.
+.
Jistě, že to vidím zkresleně, zdejší ženy mají v šatníku šaty (!), lodičky, a jistěže se i malují. Když jedou do města za prací nebo na nákupy, anebo po úřadech... Kam by tak ještě mohly jet?
.
Já, jako Tondova žena, bych jezdila do Prahy. Do civilizace. Jinak bych se totiž přestala líčit, nechala bych si srůst obočí, narůst prdel, zarůst nohy, ke chlebu podmáslí bych popíjela - já se znám, zpustla bych, přizpůsobila bych se prostředí a hlavně, chyběla by mi motivace se sebou cokoliv dělat. Kvůli Tondovi? To asi ne...
.
I když má krásný oči. To zase jo. Jako holka jsem na nich ujížděla. A kvůli nim sedala na tu motorku, překonávala strach z rychlé jízdy a z koupání v lomu, kde se prý už mnozí utopili. Jenže dneska už by mi jen oči nestačily. Prakticky k ničemu. Myslím ty jeho.
.
"Ta tvoje Elenka má tak krásný oči!" Řekl najednou a bublina mých představ, co se vznášela nad mou hlavou mezi blikajícím nebem a udupanou trávou louky, se rozprskla jak voda ze stříkaček hasičů, když odpoledne dopadala na dřevěný terč.
.
"Ta by se líbila Toníkovi."
Toník je ten jeho synek. Ale snít o tom, jak by se moje dvouletá dcera zamilovala do ročního vesničana, vlastně naopak, mě nebaví.
.
"A ty se líbíš mně..." Řekl to! Má upito, takže proč ne, známe se dávno, takže proč ne, je sám, tak proč ne, ale já sama nejsem! Upito nemám a to, že ho znám dávno, je jediný důvod, proč tu sedím dál.
Možná i proto, že to neřekl... Ale řekl by, kdybych se tvářila přístupněji. Nebo ne?
.
Slíbil, že mi pro Elenku přiveze kravské mléko, syrové. A že si ho musím převařit. Byla jsem potom na chalupě ještě týden, možná trochu dýl a nepřivezl. Nepřijel. Taky na kafe k nim mě zval, ale já nepřišla. Mou návštěvu by si mohl vyložit jinak a zbytečně by se pro mě trápil. To by pak zanedbával králíky, a nedej Bože synka, a koukal by se po půlnoci na hvězdy, místo, aby chlastal. Už by to nebyl on. Kdepak, to jsem mu nemohla udělat. Nebo mohla? Měla?
.
Jenže Elenka mléko stejně nepije a já zas nepiju kafe.
A kdoví, proč nepřijel. Třeba se mu ten jeho venkovskej svět líbí takovej, jakej je, jak ho vidí těma svýma modrýma očima, a do kterýho já se nehodím.

.
Ta vesnice je taková jiná. Člověka nezúčastněného svádí k tolika představám, a toho venkovského zase nesvádí vůbec...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki | 22. října 2011 v 21:32 | Reagovat

a  ja  Tondu znam!!!:D  
jo, no... ale  v  tomto pripade  jsem  rada, ze vim , jak to ted  je a  nebylo by  to jinak, kdo vi jak.. protoze, kdo vi, co by bylo ted...:))) dava  to smysl?  ne!  stejne  tak to nedava  smysl jako by si mela  ty  zit  na vesnici  s Tondou:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.