Kdoví

19. srpna 2011 v 19:51 |  Seriály - když to bylo na dýl... (archivní články)

"Mám už dva penízky! A teď už mám hodně penízků!" Radoval se nahlas malý Fanda, když nacházel na dětském hřišti další a další pivní zátky. Začalo to nevině; sebral jednu, viděl na zemi druhou a pak se zrodil nápad, že by to mohly být JAKO prachy, a tak vyrazil hledat ještě.

Tohle dětský hřiště je jiný, než jsou hřiště v Praze. Jsme na vesnici. Jsou tu houpačky, písek, i klouzačka... Ale na písku si nehraje nikdo. Ne proto, že to není takový ten "bezpečný", krytý písek s nočním zakrýváním proti kočičímu trusu a feťáckým jehlám. Feťáky v týhle vesnici nemaj´. Kočky sice jo, ale ty tady maj´plno jiných příležitostí, kam se vydělat. Děti si nechodí hrát na písek na hřiště, protože písek mají doma na dvoře. Na hřiště se chodí do kolektivu.

Všechny se tu znají, buď společně kreslí křídou po betonu (jako křída jim nejlíp slouží kus bílé cihly, co někdo našel, a aby se podělil, hodí s ní o zem, kde se cihla roztříští na potřebný počet kusů, aby bylo pro všechny), nejsou tu mámy, to je druhý zásadní rozdíl, po zemi se válí stovky vajglů, protože když sem tam nějaký ten rodič svou ratolest doprovodí, posedí a zakouří si - co by taky jinýho dělal?

Rozhodně se dětem do ničeho neplete; hledí si svý cigarety a piva, rozpráví se sousedkou, a když se děti neshodnou, neřeší to za ně. Možná tady vznikají ty ostrý lokty a bravurní vyřídilka, napadlo mě.
To v Praze jsou matky jak ostříži, když sledují, jestli někdo jejich Elizabetě nesebral bábovku. A pak to řeší s její matkou. Jako já onehdá, když naší Elizabetě vzala nějaká jiná kyblík...
Tady bábovky nejsou, písek zeje prázdnotou. Frčí traktůrky, cihly, a víčka od piva. Kde k těm by se pražský dítě na zamykaném hřišti dostalo?

Když prší, pražská hřiště jsou vylidněná. Když prší tady, na vsi, děti, jako by si toho nevšimly. A jak to vím? Byla jsem tu taky, Elenka se nějak nemohla smířit s tím, že venku "padá voda", a tak bychom měly sedět doma. Volala "děti, děti!" a to tak úpěnlivě, že jsem jí dala nepromokavou bundu a šlo se na hřiště. To abych jí ukázala, že když padá voda, sedí se doma.

Hřiště bylo plný dětí.
Blbci. "Tohle mi nedělejte!" Zvolala jsem, když jsem je tam viděla, protože bylo jasný, že pořádně zmokneme. A když se děti kloužou na mokrý klouzajdě, tak Elenka samozřejmě taky! Nevadí mít mokrý kalhoty, vadí neklouzat se... Tady je to prostě jinak.



Jednou za rok pořádají místní občané jakousi soutěž hasičů, kde zápolí sbory z celého okolí s tím domácím. A celá vesnice se sejde na louce, kde stojí stany a někdo čepuje pivo a peče buřty za padesát. A kdo si nedá, je socka a nepřítel toho souseda, co se snaží vydělat.

K tanci a poslechu hrajou Kabáti, a čím víc to řve, tím líp. A děti kolem pobíhají, a když na jedno z nich spadne stojan na hadice, všimnu si toho jenom já, ale než mi dojde, že jsem jediná, kdo to cizí dítě "hlídá", ono se samo vyprostí a s pláčem běží neznámo kam hledat někoho, kdo ho utěší. Marně.

Tak se oklepe, pak si ho všimne kámo, co zrovna probíhá kolem, a ukáže mu něco děsně zajímavýho, a už je zase dobře.
Jenom já trnu dál a úzkostlivě si držím Elenku, aby na ni nic nespadlo. A všichni jsou hluční, baví se, co na srdci, to na jazyku, jsou jadrní, a když měli nějakou neshodu, klidně si vyříkávají starý křivdy. Ne ty úplně starý - ty si vyříkali dávno... A buď se spolu baví dál, nebo už ne. Už nikdy ne!

Nikdo nesedí u stolu sám, ani nestojí v koutě (té louky...), zakřinutý venkovan je postava ze sféry scifi. nejsem venkovan, takže stojím stranou a chci jen nechat Elenku nabažit se dětí. A sebe nasát tu atmosféru. Jenže zájmu svých starých známých neuteču; jsou tu kluci, co jsem si s nimi jako malá holka hrála na schovku a na doktora. Taky jsou tu se svými dětmi.

Snaží se, abych zapadla mezi ně - nalili mi pivo a usadili do centra dění, kde mě zpovídají a vyprávějí o sobě, až mám co dělat, abych Elenku neztratila z dohledu. Nechali ji sice hlídat svými staršími dětmi, ale svěřte dítě dítěti! Obzvlášť to svoje...

Všichni se znaj. To dělá hodně. Vyrůstali pospolu, vědí o sobě všechno. Rodiče je nikdy úzkostlivě nehlídali, ani od nich nic moc neočekávali. To dělá ještě víc. Tenhle můj dávný kamarád Tonda by byl jistě úplně jiný, kdyby se narodil ve velkém městě úzkostlivým rodičům. Kde by dneska byl?!

Určitě ne tady. Mezi svými přáteli na život a na smrt, někde, kde je doma, na čerstvém venkovském vzduchu, ve kterém nic nevisí, leda tak vůně ohně a těch drahých buřtů.
Otázka je, jestli by se bejval měl líp. Kdoví.
Vždycky mě zajímá ta druhá nebo i třetí varianta pro téhož jedince; jak by teď žil a mluvil a vypadal, kdyby... Kdyby to tehdy, dávno, bylo jinak.

Tonda sbíral zátky a kreslil kusem cihly po zdech. Taky tahal kočku za ocas a nafukoval žáby. Jako dneska malej Fanda. Možná bez těch žab, u toho jsem ho neviděla.
A velkej Fanda bude za dvacet let sedět tady nad kořalkou, vedle vyžilýho Tondy a budou spolu řešit nějakou místní problematiku. Jestli spolu budou mluvit ovšem! Pak o všem...

Venku v dešti, cestou z hřiště, když jsme se s Elenkou vracely promoklé, jsme míjely zastávku autobusu, kde seděli tři puberťáci, dva kluci a holka, a kouřili šíšu. Dívala jsem se na ně a oni na mě a hned jsem věděla, co si myslí. Jsem ňáká matka, co vůbec nic neví o životě. A co nejspíš nikdy nezkusila vodní dýmku. Snažila jsem se tvářit tak, aby bylo jasný, že se teda pletou, že tohle já znám a rozhodně jim to nezávidim, takže naše pohledy - můj přísný a jejich posměšný, se utkaly a myslím, že jsem zvítězila. Oni si nejspíš myslí opak, ale s tím bohužel nic neudělám. Vím, že se považují za dospěláky, co klidně kouřej a jsou prostě v pohodě.

Jenže dospěláci nemaj´ potřebu chodit kouřit do nějaký boudy, když venku prší, aby se cítili dospěle. Protože doma s rodiči se tak necítí. Dospěláci se dospěle cítit nepotřebují, nepřemýšlí o tom, prostě jsou...
Tohle jsem si říkala a tlačila jsem mokrý kočár se škytající Elenkou (tak jsem dospělá!), která se zas vrací domů plná dojmů, které bude zpracovávat ve snech, což poznám tak, že na mě bude volat ze spaní: Fanda! Děti! Voda!
A já zpracovávám své dojmy takhle. Když ona spí a sní, já píšu o tom, že ta vesnice je taková jiná, a že si ráda představuju, jaká bych byla, kdybych se tady narodila vesnickým rodičům. Jestli bych taky dneska stála v koutě louky, kde kvetou divizny, anebo tančila a zpívala až do rána, Elenka neelenka...
A jestli bych tohle psala...
Kdoví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 19. srpna 2011 v 21:12 | Reagovat

Opravdu moc pekne napsany. Vzdycky se pristihnu, jak se pri cteni takhle zajimavyho clanku bojim, ze bude kratkej. Tohle je zrovna tema o kterem by se dalo psat hodne. Kazdopadne krasnej clanek.

2 Adlik | 4. září 2011 v 13:53 | Reagovat

Naprostej souhlas s Martinem... Vždycky máš v těch článcích tolik hezkých myšlenek a umíš je tak krásně uchopit a vyjádřit... Nedá už se snad ani spočítat, kolikrát se během čtení člověk uchichtne anebo hlavou prolítne uvědomnění si obdivu k tomu, jak úžasně píšeš :-) a taky mě stresuje blížící se konec takovýho článku :-D piš piš piš a nepřestávej psát ;-)

3 Kiki | 22. října 2011 v 21:23 | Reagovat

Je to krasne  napsany,je tam spousta  myslenek  a  libi se  mi to.  Az me  to dovadi k zamysleni  " Kdo vi, co by  kdyby..."  coz je  asi ucel tohohle  clanku. Ta  myslenka, dokaze  rozveselit  i usmutnit.Dokaze  i ublizit a  rozbrecet. Kazdopadne, je to krasne  napsany.:)    jdu cist  dalsi dil:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.