29. 8. 2011

29. srpna 2011 v 8:00 |  Dnes - jednorázovky
Moje sestra měla v polovině srpna svátek a bratr se jí ptal, co by si tak přála.
Jelikož chodí po večerech běhat, řekla mu, že si přeje závaží na zápěstí.

Já osobně například vůbec nevím, o co jde, ale popisovala mi to jako účinnou věcičku,
respektivě dvě, které se připevní na obě zápěstí a ztěžují běh, jak jsem pochopila.

Nevím, proč si někdo už tak těžkou disciplínu chce ještě ztěžovat, ale o tom tenhle článek není :)

Prý jsou ta závaží naplněná nějakým pískem...

Náš bratr je spořivý hoch a pokud jde o dárky, volí vždy tu nejlevnější variantu.
Dlužno na jeho obhajobu dodat, že si zatím sám nevydělává, takže se to dá pochopit.

Inu, koupil Zuzce tyhle běžecké "pomůcky" obě za sto korun. Celkem za sto korun.
Prý jinak stojí daleko víc.

A Zuzka se vydala sportovat. Navlékla pytle písku, schovala je pod větrovku, protože foukalo
a vyběhla.
Po chvíli cítila, že má špinavé ruce. Jako když se něco drolí, něco jako písek...

A skutečně, sypal se jí z rukávů. Prý si připadala, jako když ho někde byla krást a teď s ním utíká domů
a nechává za sebou barevnou sypkou stopu...

Měla rukávy prověšené tíhou obsahu těch tížítek a místo běhu sypala domů a přitom se smála a smála...

Když pak z Toma vymámila cenu dárku, bylo jí všechno jasné.
(Zítra má narozeniny, tak třeba jí koupí za stovku nové...)

*

Tom se k ní jednou chtěl přidat. Asi před rokem. Že prý poběží spolu.
Bylo to na chalupě a Zuzka tehdy už nějakou dobu běhala, takže se obávala, že jí netrénovaný bratr
nebude stačit. Že prý ji bude brzdit a nezaběhá si tak, jak by chtěla.
On jí slíbil, že když to nepůjde, může mu klidně utéct a on se vrátí poraženecky domů.

Tak tedy vyběhli. Prvních sto metrů oba dobrý. Druhých sto snad ještě taky, možná i třetích.
Ale potom to přišlo, Zuzka zvolnila, Tom zrychloval, jako by se do teď jen rozcvičoval.
Asi jak se bál, aby sestru nebrzdil.

Dopadlo to tak, že ona na něj volala, ať tak nežene, že to přece není závod, ale on už ji neslyšel...

Měla potítka, on ne, měla čelenku, on ne, trénovala, on ne, přesto jí nechal daleko za sebou.

Dostala na frak. Třicítka a sedmnáctiletej.
Bylo to tim.

***

Já se taky jednou vydala běhat. Zpunktovala jsem k tomu i sestru Kiki, která taky dosud neběhala,
tak že jako začneme spolu.
Věk tam roli nehrál, spíš cigarety. Moje cigarety.
Já se strojila jak na maraton, čelenku, potítka i na kotnících, dokonce trikot s číslem, už nevím,
kde jsem ho tehdy vyhrabala.
Kiki na mě trpělivě čekala, a když jí trpělivost došla, vyrazily jsme.

Za chalupu, kolem zahrady a k lesíku... už jsme nedoběhly. Za zahradou jsem se opřela o kolena
a chvíli chytala dech. Kiki se domnívala, že jsem třeba vdechla komára a až ho vykašlu, poběží se dál.
Pak jí docvaklo, že se vydýchávám, ale pořád netrácela naději v pokračování.
Tu ztratila v momentě, kdy jsem se svalila na zem a počala odpočívat. Jak to dělají sprinteři,
když strhnou cílovou pásku a pak se dost vydupou.
Lehla jsem si do trávy.

"To jsem si dala!"
"Moment... To bylo jako všechno?" Otázala se překvapená Kiki.
"No jasný, já víc neuběhnu!" Odpověděla jsem jí a ona se svalila vedle mě a od té doby
nás běhání ani nenapadlo...

Dobře, tak letos mě jednou napadlo. Ale jen napadlo, nemohla jsem najít potítka...
***


Jestli jste ještě nečetli, tak v noci přibyl další díl venkovského seriálu Kdoví VI,
kde se zabývám příběhy bez point a zkouším být staletým dubem...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 29. srpna 2011 v 21:03 | Reagovat

Tvoje sportovní etudy jsou fakt výživné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.