Srpen 2011

31. 8. 2011

31. srpna 2011 v 7:00 DNES
Už vím, jak se dělají v pohádkách různé čáry a ve filmech efekty...
Tedy aspoň ty, kdy někde něco strašně bublá a vypadá to, že se každou chvíli vynoří
nad hladinu nějaká příšera.

Dělávám si každé ráno rozpustný multivitamin do sklenice s vodou a dneska
jsem ho z krabičky vysypávala tak nešikovně, že mi asi čtyři vyklouzly a jeden
přímo do dřezu, kde stál hrnec s vodou. Začalo to v něm okamžitě bublat
a kdybych nevěděla, že tam spadl ten mulťák, asi bych se vyděsila :)

Jinak jsem taky večer před spaním přemýšlela, jak pravěcí lidé na všechno přišli.
Jak to muselo trvat, než si zpohodlnili život; kolik zubů kolika generacím muselo vypadat,
než si je začali nějak čistit, kolik bylo bolavých zad, než si pod sebe strčili matraci,
(i když typuju, že v pravěku už to nestihli),
jak dlouho si špinili při jídle ruce, než sáhli po příboru (ne do šuplíku nebo v Ikee, ale než
někoho napadlo ho vyrobit),
jak smrděli, než vynalezli deodorant, (což asi taky nebylo v pravěku)...

Ti to chudáci odsrali nejvíc. Všechno nový, nic vyzkoušeno, bylo to na nich.
Co my, my nemusíme vymýšlet už nic, když se spokojíme s tím, co máme. Což by bez potíží šlo.
Evoluce by se mohla klidně ukončit.

Ale nás to zřejmě baví. Máme to možná nějak zakódováno, drát se pořád dopředu
a zdokonalovat se. Možná, že TO je ten smysl života. Života obecně.
Dělat na tom.

Všechno odtajnit, rozluštit. Z přírody a toho, co už známe, si co nejlíp vyhovět, posloužit si,
mít se líp a líp...

Je to jako hra. Dneska už jsme v kdoví kolikátém levelu.

To by naši pravěcí předkové koukali! Oni dali základ; oheň, nějaké ty nástroje,
lovce a sběračky, zvířecí kožichy... Co ještě?

Představte si, jednoho z té jeho doby vyjmout a vzít ho mezi nás.
Ten by hodně čuměl.

Myslím, že to už by na něj bylo moc, stačil by mu středověk. Ať ho moc nešokujeme...


Ale co úplně první lidé? Když třeba dostali hlad, jak je napadlo se najíst?
Nebo žízeň hasit vodou?
Umřel někdo hlady nebo jim to našeptal pud sebezáchovy, co v takovém případě dělat?
Nebo chuť na sex. Jak na to přišli, že zrovna takhle?
Jak je napadlo, že po porodu mají oddělit pupeční šňůru?
Kolik dětí zůstalo spojených s matkou? Nebo to prostě věděli?
Já bych to teda (nepoučená) rozhodně nevěděla.

Představuju si, že naopak mě někdo vyjme z dneška a vloží do pravěku. A pěkně samotnou.
Nebo klidně s mou rodinou, to by mi stejně moc neulehčil :)

Tak já například můžu s klidem říct, že by mě nenapadl ani oheň, ani sex (pokud by nenapadl
nějakého neandrtálce, co by šel kolem), ovšem s vědomostmi, co bych si přinesla ze své doby,
bych ... taky nezaložila oheň. Protože osobně k tomu potřebuju sirky nebo zapík a Pepo. Jo! A noviny...
Živila bych se rybami... ehm, syrovými, houbami (ještě, že mi tak chutnají) - ty bych si nasušila i do zásoby,
to bych zvládla, s tou syrovou zvěří by byl problém, už jak ji chytit...
Neumím si představit, jak běhám s kopím po lese.

Ještě se mi (díky Bohu) nestalo, abych v něm potkala divoké zvíře, takže koho vůbec honit?
Ovocem bych se živila! A lesními plody. Já bych byla pilná sběračka.
A kdyby se někomu z tlupy podařil ten oheň, tak bych ho už zvládla udržet a dokonce
bych i polívku uvařila. A kdybychom někde našli nějaké slepice, tak i vejce. I ty houby.
A ryby z ohně by taky šmakovaly líp...

Ale co jinak? Už jenom péči o tělo bych neměla čím provádět. Ten kartáček by mi dost chyběl,
jsem zvědavá, čím bych si ho nahradila. A hřeben, šampón, mýdlo... ručník?!
Parfém bych oželela, líčidla tedy taky, že jsme v tom pravěku...

Z pití bychom konzumovali jen vodu. A čaj! Já bych udělala třeba kopřivovej nebo jitrocelovej.
Jestli to už tehdy rostlo...
Jinak ovocné šťávy, přes léto.
To by i šlo.
Otázka je, z čeho bychom pili. Asi z dlaní...
A vařili bychom v nich taky :)

No, bylo by to na hodně dlouhé pojednání. Kdybych třeba začala rozebírat, co bychom celé dny dělali.
Chápu, že ulovit mamuta a přichystat jídlo, udržet oheň a ještě o sebe tak nějak dbát
(aspoň ve smyslu chránit se - odhánět komáry a skrývat se před nepřítelem),
by zabralo hodně času, ale co nějaká zábava?
Internet, mobil, telka... Auto! Nebo aspoň kolo...
Ani tu knihu!

Neumim si to představit. Já bych asi čmárala po jeskyni a dneska by celej svět mý malby
obdivoval.
Protože primitivního lovce s kyjem, jak honí nějaké zvířátko, nakreslit dovedu :)


Ještě mě napadlo, že peníze, ať by byl člověk třeba milionář, by mu tam byly úplně k ničemu.
Tak proto se říká, že peníze nejsou všechno! :)

Jenže takového přesunu se současný milionář bát nemusí, a tak všechno má...

Záměrně říkám všechno, protože má i lepší zdravotní péči, i tu lásku nakonec...
Je jedno, že zištnou. Dělá věci stejné, jako ta pravá.

Tak jsem to vzala letem světem, co?
Od bublajícího hrnce přes pravěk, až po vypočítavou lásku...
Kdybych měla sesmolit článek o tomhle všem v jednom, bála bych se toho :)


.
Ale stejně, o co všechno ti pravěcí lidi přišli...
A o co přicházíme my...

30. 8. 2011

30. srpna 2011 v 7:00 DNES
Byla jsem s Elenkou na úřadě Prahy 6, který pro ni měl připravenou kartu na parkování pro zdravotně postižené.
Paní za přepážkou říkala Elence:

"Podívej, jakou krásnou kartu jsem Ti udělala? Tu jen tak nějaké děťátko nemá... Máš tam i svou fotku..."

"Radši takovou taky nemít..." Pravila jsem já. (Přestože jsem ráda, že ji Elenka ve svém zdravotním stavu dostala.)

A paní řekla zajímavou větu, která je obecně platná a dokonce, řekla bych, dala by se použít
jako univerzální pravidlo tohoto světa.

Řekla: "Všechno může být jinak!"


Tedy, co je teď, nemusí být zítra.
Nemusí se stát, co očekáváme, že se stane.
Možná se stane něco, co neočekáváme...

Pravidlo takové, že nic vlastně není definitivně pravidlem.

A to je taky to, co nás drží nad vodou. Všechny...


Přeju Vám (i Elenečce) hodně pozitivních změn.
Nebo aspoň jednu.

29. 8. 2011

29. srpna 2011 v 8:00 DNES
Moje sestra měla v polovině srpna svátek a bratr se jí ptal, co by si tak přála.
Jelikož chodí po večerech běhat, řekla mu, že si přeje závaží na zápěstí.

Já osobně například vůbec nevím, o co jde, ale popisovala mi to jako účinnou věcičku,
respektivě dvě, které se připevní na obě zápěstí a ztěžují běh, jak jsem pochopila.

Nevím, proč si někdo už tak těžkou disciplínu chce ještě ztěžovat, ale o tom tenhle článek není :)

Prý jsou ta závaží naplněná nějakým pískem...

Náš bratr je spořivý hoch a pokud jde o dárky, volí vždy tu nejlevnější variantu.
Dlužno na jeho obhajobu dodat, že si zatím sám nevydělává, takže se to dá pochopit.

Inu, koupil Zuzce tyhle běžecké "pomůcky" obě za sto korun. Celkem za sto korun.
Prý jinak stojí daleko víc.

A Zuzka se vydala sportovat. Navlékla pytle písku, schovala je pod větrovku, protože foukalo
a vyběhla.
Po chvíli cítila, že má špinavé ruce. Jako když se něco drolí, něco jako písek...

A skutečně, sypal se jí z rukávů. Prý si připadala, jako když ho někde byla krást a teď s ním utíká domů
a nechává za sebou barevnou sypkou stopu...

Měla rukávy prověšené tíhou obsahu těch tížítek a místo běhu sypala domů a přitom se smála a smála...

Když pak z Toma vymámila cenu dárku, bylo jí všechno jasné.
(Zítra má narozeniny, tak třeba jí koupí za stovku nové...)

*

Tom se k ní jednou chtěl přidat. Asi před rokem. Že prý poběží spolu.
Bylo to na chalupě a Zuzka tehdy už nějakou dobu běhala, takže se obávala, že jí netrénovaný bratr
nebude stačit. Že prý ji bude brzdit a nezaběhá si tak, jak by chtěla.
On jí slíbil, že když to nepůjde, může mu klidně utéct a on se vrátí poraženecky domů.

Tak tedy vyběhli. Prvních sto metrů oba dobrý. Druhých sto snad ještě taky, možná i třetích.
Ale potom to přišlo, Zuzka zvolnila, Tom zrychloval, jako by se do teď jen rozcvičoval.
Asi jak se bál, aby sestru nebrzdil.

Dopadlo to tak, že ona na něj volala, ať tak nežene, že to přece není závod, ale on už ji neslyšel...

Měla potítka, on ne, měla čelenku, on ne, trénovala, on ne, přesto jí nechal daleko za sebou.

Dostala na frak. Třicítka a sedmnáctiletej.
Bylo to tim.

***

Já se taky jednou vydala běhat. Zpunktovala jsem k tomu i sestru Kiki, která taky dosud neběhala,
tak že jako začneme spolu.
Věk tam roli nehrál, spíš cigarety. Moje cigarety.
Já se strojila jak na maraton, čelenku, potítka i na kotnících, dokonce trikot s číslem, už nevím,
kde jsem ho tehdy vyhrabala.
Kiki na mě trpělivě čekala, a když jí trpělivost došla, vyrazily jsme.

Za chalupu, kolem zahrady a k lesíku... už jsme nedoběhly. Za zahradou jsem se opřela o kolena
a chvíli chytala dech. Kiki se domnívala, že jsem třeba vdechla komára a až ho vykašlu, poběží se dál.
Pak jí docvaklo, že se vydýchávám, ale pořád netrácela naději v pokračování.
Tu ztratila v momentě, kdy jsem se svalila na zem a počala odpočívat. Jak to dělají sprinteři,
když strhnou cílovou pásku a pak se dost vydupou.
Lehla jsem si do trávy.

"To jsem si dala!"
"Moment... To bylo jako všechno?" Otázala se překvapená Kiki.
"No jasný, já víc neuběhnu!" Odpověděla jsem jí a ona se svalila vedle mě a od té doby
nás běhání ani nenapadlo...

Dobře, tak letos mě jednou napadlo. Ale jen napadlo, nemohla jsem najít potítka...
***


Jestli jste ještě nečetli, tak v noci přibyl další díl venkovského seriálu Kdoví VI,
kde se zabývám příběhy bez point a zkouším být staletým dubem...

Kdoví VI - Pointy příběhů

28. srpna 2011 v 21:20 Seriály
Říkala jsem, že na nejmenší vsi jsou lidi míň sami, než v centru města?
Je to relativní, samozřejmě.

Já tuhle na chalupě cítila velkou samotu, ačkoliv jsem se snažila splynout s přírodou.
Cítit se její součástí. Vpít se do ní. Být stromem a být tu furt, ať prší nebo bouří, ať je jaro
nebo podzim, ať svítí slunce nebo měsíc...

Být trávou, být květinou, třeba tou diviznou z louky.

A nebo vlaštovkou, co sedá na drátě, motýlem, co poletuje cik cak nad polní cestou,
a nejlíp být vším, být neohrožená, věčná...

Smět dýchat tu vůni růží a cítit drsnou kůru stromů, vidět barvy duhy, slyšet ptáky a psy,
a mluvit jejich řečí. Řečí všech tvorů a rostlin na téhle Zemi.

A zatím jsem jen divák. Čím dál vyjdu z vrat naší chalupy, až na louku a k lesu, tím víc se mi
ta příroda vzdaluje. Je to jen pocit, a to takový, že si nejsem schopná tu krásu vychutnat.
Dívám se na ni, cítim vůně a slyším zpěvy ptáků, ale i když roztáhnu ruce a zavřu oči, nestanu se
součástí lesa, nebudu stromem. To se mi spíš hajnej vysměje, co že to tady dělám...

Je to marný.

V Praze, když jsem přírodě vzdálená fyzicky, tuším, že by to šlo. Vidím mezi baráky měsíc, který
zdaleka tak nezáří, jako tam venku a říkám si, že bejt teď na chalupě, to by bylo jiný kafe.
A když tam jsem, nevím jak na to. Jak to všechno pojmout. Pořád se přistihuju, že se celou tu vesnici
snažím vzít s sebou domů...

Možná mi nerozumíte. Tak jdem dál.

Jsou tam taky věci, které čpí dobrodružstvím. Na té vsi. Třeba bažina. Pravá a nefalšovaná.
Co se s vámi propadne a vy nemůžete ven, leda by vás někdo vytáh´.

Mně se to stalo. Bylo mi asi osm, když nás naši na to místo upozornili. Zakázali nám tam chodit.
Hned to odpoledne jsme se tam s vesnickými dětmi vydaly.
Nikde nic, jen louka, všude jen tráva a rákos...

A já se najednou začala propadat. Nejdřív jsem se smála, že jsem v bahně. Když jsem do něj
ale zajela po kolena a pak hned po stehna, začala jsem řvát a snažila se vyhrabat ven. Jenže to nešlo.
Místní kluk, co tam byl s námi a taky hledal ten močál, pro mě skočil.
Jako by měl přírodu pod kontrolou a ta se ho bála, zpevnila se pod ním zem a dovolila mu vytáhnout mě.
Byl to můj hrdina.

V osmi letech jsem tedy milovala Mirka.

Dneska se ukázalo, že je to gay. Ukázalo se to zřejmě daleko dřív, ale já se to dověděla až na té louce
o hasičské slavnosti.

Tehdy ho milovala i moje sestra. A on nás střídal. Samozřejmě ne v posteli.
Když už, tak v žitě.

Tam jednou ubil zajíce. Byla to naše velká lumpárna a nezapomenutelná akce.
Řekli jsme si, že ho stáhneme z kůže a půjdem s ním na trh. Ale nic z toho nebylo,
soused si ho od nás koupil za polévku, na kterou nás slíbil pozvat.
Zaječí polévku. Ale nepozval do dnes.

Neumím si představit, že bych ho teď potkala a on řekl, že už ji má hotovou.
Ať seženu holky a Mirka a přijdem si ji sníst.
Byla by to pointa tohohle příběhu, který jinak žádnou nemá. Jako hodně příběhů,
a nejen z vesnic.

Zaječí příběh skončil možná v den, kdy tenhle pán zemřel. Ale možná ještě neskončil,
dokud na něj někdo vzpomíná...

Z tohohle důvodu se domnívám, že neskončilo ani naše dětství. Je pořád v nás,
ta dobrodružství a průsery...
Obecně mi ale pointy příběhů docela chybí. Možná ne na papíře, ale v životě ano.

Tondy příběh by měl kupříkladu pointu, kdybych i s Elenkou odešla za ním.
Ale to by zas postrádal pointu příběh mého muže :)

Fandy příběh bude mít pointu (ten příběh, kdy na hřišti hladívá naši Elenku, protože se mu líbí),
až se do něj jednou zblázní a přivede nám ho domů.

Ale pointou může být už právě to, že teď jsou si blízcí a potom si budou vzdálení.
Všechno je skutečně tak relativní...

A jakou pointu nabízí příroda? Jaro, které přijde po zimě?
Nebo ptačí zpěv, co na večer ustane?
Kohout, co ráno zakokrhá?

A co když během dne skončí na pekáči?

Všechny děje jsou úvodem k jiným dějům a pointami, nevylučujícími, že přijdou pointy další,
které změní ty předešlé na pouhé závěry příběhů skončených.

Na té vesnici je to snadné vidět. Tam pramálo filozofují, a když, tak o tom nevědí.
O to víc tam žijí. A jsou šťastní. Aniž by věděli.
Protože nejvíc šťastní býváme ve chvílích, kdy jsme zcela zabráni do děje
a nedumáme o něm.
Takže zase vítězí venkov. Praha poražená, stověžatá, kde není co sýt, ani sklízet,
skýtá mnoho prostoru k přemýšlení, pozorování, studiu a připomínání si doby králů...
Mluví se sice o nočním životě, ale kdo ho žije? Snad jen šelmy a netopýři.
U lidí je to jen ponocování.

Vždyť od rána, co kohout zakokrhá, je plno práce. Všude. Na poli, v lese, na zahradě, v chlívech...
Zahálka je čertova hračka.

Nebudu vám tady tvrdit, že na vsích ještě věří na čerty, ale na čarodějnice ano.
Říkají, že v každé kuchyni má být aspoň jedna čarodějnice.
Když už jí není hospodyně, tak má mít aspoň vycpanou. Třeba zavěšenou, na koštěti.
Možná hlídá oheň na kamnech, možná dochucuje pokrmy, možná stráží v kuchyni...
Třeba aby hospodyňky zbytečně nepřemýšlely a neztrácely čas, protože kdyby ho přemýšlením
ztrácely, třeba by je mohlo napadnout, že čarodějnice v kuchyni je jen nějaká hloupá pověra
a zahodily by ji a kdoví, co by bylo potom.

Třeba by se jim zatím připálila večeře...

A nějaký Tonda by zhubl a neutáhl klády z lesa a dostal by kýlu a ležel by v nemocnici a hospodářství
by strádalo, přišla by zima, nebylo by čím topit...

Ale tohle by se na vesnici nestalo. Tam by Tonda snědl i tu připálenou.
A bylo by zase všechno v pořádku.
Relativně, samozřejmě.
Tedy bez point.




28. 8. 2011

28. srpna 2011 v 9:26 DNES
Už jsem Vás informovala, že máme v prodeji byt, protože chcem žít radši v domečku se zahrádkou...
Je to zas jinak. Rozmyslela jsem se a chci zůstat v Dejvicích. A časem si pořídit chaloupku...
Máme kam jezdit, babička nás vždycky ráda přivítá a ta Frahelž je stejně nejkrásnější.
Trávila jsem tam další léto svého života a ujasnila jsem si to definitivně.
Tam tak mít svou chalupu, bylo by to ideální. To kvůli soukromí, chápejte...

Ale k věci. Zdeněk dál touží po domečku u Prahy, a tak naši realiťačku vždycky rád vidí, když nám vede
lidi na prohlídku. Já ne. Zdeněk tady uklízí a na oko byt vylepšuje, aby udělal dojem (ten byt),
a já naopak, chodím a kde to jde, trochu poodkryju nějaký ten nedostatek...

Jako před pár dny, Zdeněk tu zapálil vonnou tyčku, pobíhal bytem a nervózně kontroloval
každý kout, jestli je všechno v pořádku a já pak jen zašla do ložnice a stáhla žaluzie.
Míň světla v pokoji dělá divy.

V obýváku jsem pootevřela okna, aby byl slyšet hluk aut z ulice a dřevěný samorost jsem poodtáhla,
protože pod ním se skrývá téměř záruka nezdaru prodeje...

"Jejda, podlaha se nám trošku rozlejzá..." Pravila realiťačka nešťastně.
"Trošku víc..." Usoudila potenciální kupující a měla se k odchodu.

Zdeněk nechápal, jak na to přišly, ale já mu řekla, že stejně by to nakonec pani viděla,
tak je lepší, ukázat hned realitu takovou, jaká je.

No nemám pravdu? :)

***

Páté pokračování venkovského seriálu s podtitulem Rozdíly.

Kdoví V

28. srpna 2011 v 9:00 Seriály
Kdepak jsme to skončili?
Jo! U venkovských lásek...

Příběh té dívky, dnes už vdovy, který jsem Vám nastínila, není zdaleka v českých vsích
ojedinělý. Je poměrně časté, že zanedbané vesnické slečny si vydržuje bohatý "statkář".


Včera jsme seděli v Boleslavi v hospodě, kam jsme zašli na oběd a tam seděl stařec
a jeho slečna. Mladá dívka se zarostlým podpažím a nemoderními šaty v délce pod kolena.
Vyvezl svou mladičkou milenku na oběd?

"Opalovala ses?"
"Jo." Pípla a rozepnula si pár horních knoflíčků u šatů, aby dědulovi ukázala barevné rozdíly
na své pokožce.
"A mažeš se něčim?"
"Jo." Pípla zas a páprda na ni mlsně zíral, zřejmě už se těšil do chalupy... :)

Zdeněk mi potom v autě cestou do Prahy vyprávěl, že u nich na chalupě, ve východočeské vesnici,
žil nějaký pomatenec, který se "miloval" s krávou.

"Zandal jí zadní kopyta k sobě do holin, aby mu neutekla a dobře držela." Líčil mi pobaveně.
"Tak to je strašný!" Byla moje reakce.
"Snad je strašný, že to vůbec dělal s krávou... Než že jí měl v holinách." Zasmál se a pak jsme
se ještě chvíli podivovali nad podobnými případy, které známe z doslechu.

Tak tedy: Se slepicí, se psem, s kozou, s ovcí...
Všechno na vesnici.

Ale v anonymitě měst se zase dějou jiná zvěrstva, kolikrát ta nejhorší.
A nikdo o nich neví. A už vůbec nejsou k smíchu. Jestli ty vesnické bizarnosti tedy jsou...

Ale pryč od zvráceností...


Lidi na vesnici mají blízko k přírodě, nebojí se klíšťat, ani hadů nebo včel
a už vůbec ne pavouků. Klidně takového osminožce zmáčknou mezi prsty,
aby ho usmrtili, když jim třeba leze v lese po košíku plném hub (ve kterých se
stoprocentně vyznají).

A nepřijde jim ani nutné, umýt si po takové akci ruce.

Je to příroda...

Kdyby je uštkla zmije, umí si poradit. Stejně, jako ránu po bodnutí hmyzem umí ztišit
tak, že nesvědí, nepálí... Třeba tak, že místo třou krystalovým cukrem smíchaným s octem...
Funguje to.

Víc, než kde jinde se tady vyznají v bylinách, v koření, v prospěšných věcech z přírody s příznivými účinky
pro naše tělo. Pro duši ne, ve zdravém těle je zdravý duch, hotovo.

Proto kolikrát nejsou tolik vzdělaní, jak by mohli být, kdyby svého ducha nezanedbávali.
K čemu na poli cizí jazyk? K čemu v rybářské loďce účetnictví?
Ale...

Králíky umí stáhnout z kůže, holoubatům zakroutit krkem, husu podříznout, prase zabít
a jitrnice zašpejlovat, koťata utopit...

Oheň rozdělat, dřevo naštípat, ovoce očesat a kompoty nadělat, včetně marmelád a moštů...
Sever podle stromu poznají, i čas podle stínu...
Dovednosti pro nás, měšťany, pozoruhodné, ovšem kuriozní a nepotřebné.

Když chcem jelito, zajdem si ho koupit do Billy, případně jinam, když chcem vědět,
kde je sever... Vlastně mě nenapadá, kdy a proč by nás tohle zajímalo :)

Věci našeho světa, takové ty takzvaně povrchní, jako krášlicí kúry, a jiné příjemné
procedury, vnímají lidé venkovští jako malichernosti a mají nás za marnotratné a marnivé.

K čemu gelové nehty při kydání hnoje (nebo při rejpání se v záhoncích, ať nejsem hned extrémní)?
Kdo ocení perfektní sestřih na samotě u lesa?
Tam záleží na jiných věcech.
I peníze se investují jinam, než do krásy a módy...
Užitečněji, nabízí se říct. Ale musím se krásných měšťanek zastat; co člověka těší,
je mu taky k užitku. Každý má svá měřítka nastavena s ohledem na okolnosti, na své okolnosti.

Oni se od nás můžou učit zacházet s technikou, s počítačem, s internetem, pokud mají signál...
My od nich pozitivním účinkům darů přírody. Když to dáme dohromady, budeme dál.
Ale my to dohromady nedáme a půle cesty nikam nevede.

Zvyk, tradice, nátura... Já bych nebyla dobrou ženou Tondovi a Elenka nebude dobrou ženou
Fandovi. Protože dneska nesbírá pivní zátky a on se za dvacet let nebude chodit potit do fitka a holit si hruď,
protože ho to ani nenapadne.

Ale to už jsou předsudky.
No a třeba ty nám jsou všem společné. Ať jsme odkud jsme, jsme přece jenom lidi...


Lid venkovský se obává pomluvy sousedů - co by si o nás pomyslili?
A lid městský zase toho, že si jich sousedi ani nevšimnou...
Třeba i ve smyslu, že budou sami.

Ráda bych řekla, že sousedům jsou jejich vesničtí spoluobčané jedno, ale neni to pravda.
Vidí si až do talíře a rádi.
Takže komu záleží na mínění sousedů, musí se mít na pozoru.

Ve městě vás nikdo neřeší, protože vás nezná a nic o vás neví.
Proto si (na sociálních sítích) vytváříme své umělé vesnice, kde své talíře rádi vystavujeme...

Z toho vyplývá, že venkovani se svými zvyky a pojetím života jsou blíž přírodě a tudíž žijí přirozeněji.
Takže je přirozenější kydat hnůj, než nosit gelové nehty,
orat pole, než sedět v kanclu a koukat do počítače,
tančit na louce v kouři buřtů za svitu měsíce, než v barevném kouři na diskotéce v záři reflektorů,
jet domů z hospody na kole, než autem,
pro jitrničky jít k řezníkovi, než do Billy,
drbat sousedy se sousedy před krámem u kapličky, než nechávat nahlížet do svých talířů přátele na Facebooku.
A být sám. I když, koneckonců, všichni jsme sami.
Ale uprostřed přírody tak nějak míň...

Odvěký boj žen

27. srpna 2011 v 10:00 Pojednání
Lepila jsem ségře řasy (protože to já teď dělám a baví mě to),
a když jsem si chystala propriety (tohle slovo mimochodem kamarád Martin neuznává za slovo, ale existuje!),
- dostanu se k tomu, co chci vlastně říct? :)

tak mi přes kufřík s těmi proprietami přeběhla Sára (kočka).
Ona kudy chodí, tam pouští chlupy a Martin se smál, že Kristýnce nalepím ty kočičí chlupy,
místo řas.

Řasy se před samotnou aplikací musí přichytit na pevnou podložku a já si pomohla lepicí páskou,
kterou jsem si z kufříku vyndala.

"To je budeš lepit timhle?" Zeptal se Martin při pohledu na lepenku a my vyprskly smíchy.
Poslala jsem ho radši domů. Chlapi tomu nerozumí.

Chlapi vůbec nerozumí té ženské marnivosti, dělat se krásnějšími, než jsou.

"Vždyť máš svý řasy/nehty/vlasy/prsa, tak proč umělý?" Ptají se nás.

A i když tisíckrát řeknou, že mají rádi přirozenost a nelíbíme se jim vylepšené víc, než své,
stejně neposlechnem a jdem do toho.

My se totiž nechcem líbit jenom jim.
My se potřebujem líbit taky jiným ženám!
Je to závod.

Chcem, aby záviděly. Aby pukly vzteky!
Aby na nás obdivně zíraly s otevřenou pusou a chtěly vypadat taky tak.
Je to odvěký boj o tu nejkrásnější.

Kterou neoznačí muži, ale ženy! A ne slovy chvály a uznání.
Ale pomluvou :)


My se sestrami vždycky dáme na to, jestli nám nový účes nebo třeba šaty chválí muži, anebo spíš ženy.
Podle toho krásně poznáme, jak na tom jsme.
Když kluci řeknou, že předtím to bylo lepší, tak bylo.
Když to řeknou holky, tak je to lepší teď.

Zkusila jsem, jaké to je, pochválit upřímně něco hezkého hezké holce,
která nebyla zrovna moje kamarádka.
Nejdřív jsem měla husí kůži, ale když jsem to udělala, tak přišla úleva a dobrý pocit.
Má to něco do sebe. A ona to jistě ocení.
I když se možná půjde spíš převlíct, protože se vyděsí,
že vypadá šíleně :)

Takže taky způsob... ;)

Když krásná žena potká na ulici, či kdekoliv jinde, jinou krásnou ženu, tak vítězí ta,
na kterou ta druhá víc kouká.
Znamená to totiž, že je zaujatá a svou sokyni studuje a hodnotí, co má lepšího, než ona.
Co na ní je...

Dá se to ošálit a tu krásnější zmást. Jednoduše (no, spíš těžce), si studium jejího dokonalého obličeje prostě
odříct a dělat, že nás nezaujala vůbec. Nevíme o ní. Proč bychom taky měly?
A jsme nejkrásnější :)

Zdeněk mi říkal, že když ke mě na řasy přijde nějaká krásná holka, radši jí rychle
pošle pryč, abych jí ty řasy třeba nespálila nebo jí nějak jinak neznetvořila.
Ale to se nemusí bát (ani slečny).

Dokážu se ovládat :)

26. 8. 2011

26. srpna 2011 v 21:42 DNES
Milí moji.

Chtěla bych poděkovat za komenty pod včerejším dnes...
Reagovala bych pod ně, ale bohužel už nějaký ten týden mi to nejde.
Kdykoliv napíšu komentář a odešlu ho, objeví se rudý výstražný nápis hlásající:

Nesprávně zadaný součet čísel!

Nechápu jakých čísel, ani kde po mně chtějí nějaké sčítání, a když jsem si stěžovala
kamarádovi do telefonu, poradil mi, ať se naučim počítat.

Tak buď jsem blbá já nebo on, ale ten komentář jsem prostě nevložila :)

Proto odpovídám tady a teď: Děkuju holky za odezvu, Vaše řádky mě potěšily.

Barčo, to dětský vyznávání lásky je nádherný, nemůžu se toho nabažit.
Jani, Tvůj koment jsem četla několikrát, protože chvála mi dělá moc dobře... Děkuju!
Jestli máš do psaní chuť, tak piš, je to osvobozující pocit, dostat to ze sebe :)

Já bych psala a psala, co to mý střevo ze sebe chrlí, ale ten čas je v tomhle ohledu můj nepřítel.
Ale co si budem povídat, na co člověk chce, na to si ho vždycky najde...

Třeba na úkor spánku nebo úklidu...

Ale dneska Vám chci vyprávět o tom, co mi poslední dobou párkrát prolítlo hlavou s velkým výkřičníkem,
jako že TOHLE jsem nikdy dělat nechtěla, jestli vzpomínám...

Jedná se o Elenku. Už jsem se několikrát přistihla, že s ní jednám tak, jak jsem si jako malá holka
přísahala, že se svým dítětem jednat nikdy nebudu.
A je to tady. Maminka měla pravdu.

Namátkou šlo třeba o dojídání večeře. Nepůjdeš si hrát, dokud to nesníš!
Nebo vypnout Dádu a už spát! Je pozdě...

Zatímco kdysi jsem říkávala nad svou rozrýpanou večeří: Já nikdy nebudu svý děti nutit dojídat!
Když nebudou mít hlad, tak si to prostě snědí, až ho dostanou!

Jenže přece Elenka nepůjde spát hladová! A papat se přece musí!

A co je úplně nejhorší, už jsem i naslinila kapesníček a otřela jí s nim pusu...

Jestli mi někdy bude vykládat, že takhle ona se svými potomky jednat nebude,
řeknu jí rovnou, že bude překvapená, jak se změní.
Já teda sebou překvapená jsem.
Chtěla jsem zůstat stejná... Fandit dětem, být na jejich straně, proti dospělákům, proti zákazům
a příkazům rodičů, žádný stres, klidně čokoládu k snídani, když je chuť, a klidně v botách do louží,
vždyť zase uschnou. (A louže taky uschnou, tak se musej využít!:))

Vždycky, když mě přepadne takové osvícení, hodím zpátečku.
Takže v botách v louži už Elenka byla. Zdeněk to nechápal, ale já se smála s ní, jak to čvachtá.
Co by jinak, chudinka, z toho výletu měla?

A taky se teď dušuju, že se jednoho dne nebudu divit, že miluje vesnickýho Fandu a čmárá jeho jméno do svýho deníčku,
který jí samozřejmě nebudu číst.
Nebudu! I když to se to asi nedovím...
No dobrá, ale ona nebude číst ten můj, kde by se mi mohla mrknout do karet...

A dovědět se, že kolikrát nemyslím úplně vážně ty svý dospělácký příkazy a neústupnost,
že mám pořád pocit, že si na tu mámu jenom hraju, a že si mockrát nejsem v téhle své roli úplně jistá.
A to se asi nezmění.


Ale jedno si teda představit neumím, ani když si to představit chci. Že přijde doba,
kdy vstoupí do puberty a já jí budu připadat trapná a nemoderní a stará...

Jak tomuhle předejít?
Asi nezbývá, než se snažit, aby mě tak viděla opravdu jen v tý pubertě :)

25. 8. 2011

25. srpna 2011 v 10:35
Už půl roku Vás obšťastňuju svými texty a vlastně ani nevím, jestli mám víc čtenářů, než pět...
Byla bych ráda za víc komentů a zpětné vazby.
Ale ať je to jakkoliv, budu psát dál, protože je to moje odreagování, únik z reality,
relax, vášeň, seberealizace, koníček; zkrátka jsem při psaní šťastná, jako málo při čem.

Hodilo by se mi na něj víc času, na zlatíčko moje :)

No nic, nechala jsem se unést...

Chci Vám říct, na co jsem si vzpomněla, když jsem ráno chystala Elence snídani.
Ona si hrozně ráda po ránu (i během dne), "přepočítává" mince v kasičkách.
To znamená, že jí je vysypu na zem a ona je znova vhazuje do svých pokladniček.

Zapomněla jsem si pak umýt ruce, než jsem začala mazat ten krajíc chleba,
ale hned se mi vybavila hláška naší babičky, kterou mě uklidňovala, když jsem na chalupě
zapomněla umýt ruce od drobných Elence.

"Jani, ty už jsou tak opatlaný..."

Chtěla tím říct, že ta špína z nich už je dávno "smytá" věčným omakáváním těch peněz.
Ale nemyjem si ruce od peněz náhodou proto, že je lidi omakávají? :)

Už na chalupě jsem jí všechny ty drobný umyla v jarové vodě, takže jsem mazala dál
a jen se pousmála nad babičky proslovem, jehož nesmyslnost mi došla až dnes...

Někdy už se ve všech těch zásadách ztrácíme; zapomínáme v čem tkví jejich smysl.
Naše milá babička tedy určitě.

Na mě ale například některé zásady, ať znám jejich podstatu třeba dobře, neplatí.
Když mě máma kdysi dávno učila, že brambory se před vařením solí a kmínují,
nedbala jsem a dodnes na to dlabu. Tedy na kmín. Solím sice málo, ale solím.

Nedávno mě viděla vařit brambory bez kmínu a spustila:

"Janičko, ten kmín se tam nedává pro srandu králíkům, ten tam má svůj důvod!"
"Jo, já vim, chuť..."
"Kdepak, nejen! Pohlcuje přebytek škrobu, kterej neni zrovna zdravej..."

Nevim, jestli si to vymyslela na místě nebo to měla pro mě připravený, případně jestli
je to fakt pravda, ale musim říct, že věděla, jak na mě.
Od té doby kmín a brambory patří k sobě a nikdy nezapomenu :)

Chtěla jsem tím říct...

Právě za mnou přišla Elenka a řekla, že mě má ráda!
Objala mě a pošeptala: Ráda.
Tak já končim, Vy se doberte pravdy a já jdu bejt pro změnu šťastná s ní :)

Tady je další pokračování vesnice... Kdoví IV aneb Jinej svět

Kdoví IV aneb Jinej svět

25. srpna 2011 v 7:35 Seriály
"Ako achna!" Ozývalo se vesnicí, kterou právě procházela bláznivá Máňa.

Takhle si vykračovala denodenně, jen tak, bezcílně pochodovala obcí a zvedala při tom sukni.

A volala: "Ako achna!"

Tenhle obrázek si pamatuju z dětských let, kdy jsme na ni se sestou užasle zíraly,
zatímco naši zdejší kamarádi na ní neshledávali nic zvláštního. Znali ji tak. Byli na ni zvyklí.

To, co křičela, znělo jako nadávka, podle tónu, jakým klela, ale říkala jen: Jako kachna!
Nevím proč, nikdo to nevěděl. Asi se tak cítila.

Dneska v chalupě po ní žije mladá rodina. Asi nějací příbuzní, protože mluví Slovensky.
Když se nad tím teď zamyslím, tak Máňa možná Slovensky vůbec nemluvila. Spíš měla svou specifickou řeč,
kdy vynechávala první písmena slov :)

Vzpomínám si, že jsme si na ni hrály. Jen já se ségrou, s dětmi ne.
.
V tomhle panoptiku žili i jiní bláznivci, třeba starej pán, co nosil svetr na knoflíky, a to
i v létě, i v zimě, pořád. Ať bylo jakkoliv.

Chodil vesnicí s rukama sepnutýma za zády, díval se do země a něco si mumlal.
Zdravil pozdravem NAZDAR a říkalo se o něm, že je to morous a samotář.

Tím víc mě vždycky lákalo nahlédnout do jeho chalupy. I do hospodářství Máni.
Jak žijou, co dělají, jak se doma chovají?

Máňa měla v oblibě chleba a podmáslí. Vídaly jsme ji "hodovat."

Dlužno podotknout, že jsme to taky zkusily, a dobrý. Prostě fakt dobrý :)

Ona bydlela se svou starou matkou, ta ji někdy při jejích promenádách doprovázela.
A upravovala jí šátek. Když ho Máňa měla.

.
A my hrávaly s venkovskými dětmi u kapličky na schovku a ten nejtlustší strom byla pikola.
Tonda s námi hrál málokdy, byl to sičák, co hru spíš kazil. Třeba se odjel schovat na kole domů
a už nepřijel. A já přitom chtěla, aby přijel...

Tondův bratr, Petr, s námi hrával poctivě. Toho jsem taky milovala.
Vzpomínám si, jak jsem si v Praze na palandě o něm po večerech snila. Jako sedmiletá holka.
Psala jsem si jeho jméno do notýsku a doufala, že jemu se teď stýská, když jsme odjely.

Ale stýskalo se spíš kamarádkám, kluci v tom věku jsou divní. Ať jsou z vesnice nebo z města :)

Dneska maj´oba děti; co říkám oba, všechny ty tehdejší děti maj´dneska už děti.
Viděla jsem je na té louce. Jsou to budoucí kamarádi naší Elenky.
Budou hrát u kapličky na schovku. A ona si bude snít o Fandovi a on o ní ne.

A později on o ní jo, ale ona už ne. Definitivně ne. Aspoň předpokládám.

Ale nevymlouvala bych jí ho, to zas ne. Já si nemyslim, že na venkově se žije hůř.
Možná tam není všechno po ruce a je tam omezený výběr služeb, doktora si vyberete tak ze dvou,
školu ze tří a stejně se dost najezdíte, ale jsou tam věci, co za to možná stojí.
Samozřejmě, jak komu.

Láska by za to stála určitě. Pokud by Fanda neměl rozum a nešel s Elenkou radši do Prahy.
Dělám si srandu.
Ne, nedělám.
Ale jo, dělám.

Já se tý pravdy asi nedoberu :)

Na louce o hasičkém dni hráli ti Kabáti, jak už jsem psala, a zpívali tu známou písničku
Kdoví jestli.
"... Jak pravda vypadá, kdo z vás to ví?"

Ne, že by mě to nějak dostalo, jenom mi přišlo, že se to přesně hodí.
Kdoví proč.
Ale oni si to asi mysleli taky, když si ji k tomu dovádění pouštěli několikrát dokola.


.
Když mi bylo dvanáct, dověděla jsem se, že Tonda se vyspal s mou nejlepší, o rok starší, vesnickou kamarádkou.
Skočili na to fakt brzo.
A já se hrozně divila, že vůbec věděli, jak na to.
Ale jelikož nás bylo v partě víc, co po něčem takovém ještě zdaleka netoužili,
nepřipadala jsem si opožděná.

.
Opožděná ale byla jedna venkovská slečna, která do osmnácti let žila se svými chudými rodiči,
kteří byli tak chudí, že ji nenechali ani ničím vyučit; po povinné školní docházce zůstala doma
a pomáhala s hospodářstvím.
Umíte si představit, jak na tom byla? Já ani ne...

Jenže si ji vyhlédl jeden starý vdovec a dal za ni jejím rodičům peníze. Vzal si ji a odvedl do své chalupy
v jiné vsi.
A tak ta osmnáctka, co nepoznala nic, než jejich statek, byla teď vdaná paní...

A to se vším všudy. Stařec byl jistě ještě při chuti, když byl při chuti se ženit s takhle mladou holkou...
V ložnici ji zřejmě všemu naučil, vařit už uměla, dojit taky... Děti z toho svazku naštěstí nevzešly,
starý pán zemřel snad po dvou, třech letech od svatby.

A mladá vdova teď v chalupě po něm žije sama. Už je to pár let a pořád je sama.
Nikdo s ní nemluvil, aby mi řek´, co ona je vůbec zač, jak se vyjadřuje, co si myslí
a jestli vůbec ví, že za tou loukou, co za ní teče ta řeka a stojí ten les, je ještě i jinej
svět, než ten, kterej vidí...


Jsi jen jednoduchá a voníš vesnicí, nic tě nerozhází, jsi dívka tajně snící...
Víš, ty jsi z jinýho světa, víš...


*

Ale třeba za plotem studuje dálkově vejšku a jednou všechny překvapí.
I když, to asi ne.
To se spíš znova "dobře" vdá. A jednou bude chodit vesnicí a řvát AKO ACHNA!

24. 8. 2011

24. srpna 2011 v 18:54 DNES
Jak přežíváte tyhle horké dny? My jsme s Elenkou zalezlé doma. Přecejenom, ona je kardiak,
tak ji nechci ohrozit. Zkusily jsme předevčírem, kolem druhé, zajít na hřiště a chvíli tam
pobyly. Asi po půl hodině jsme musely domů, už to nešlo.

Elenka neměla problém, zato já ano. Byla jsem zplavená; orosená, udýchaná...
Zdeněk se zrovna vzbudil po noční, když jsme se vrátily a ptal se, co se mi stalo.

"Já prostě nesnášim tohle vedro." Odpověděla jsem mu. "Ale Elenka je úplně v pohodě." Dodala jsem.

"Víš co ti řeknu? Já si vůbec myslim, že ona žádný nemocný srdce nemá!" Rozlouskl to Zdeněk.

Kéž by to takhle rozlouskli i v září v Motole, až si ji pozvou k operaci.

Pořád si říkáme, že ta "těžká srdeční vada", o které se u ní pořád mluví, se jí vůbec netýká.
I doktoři se diví, že se nemoc nijak neprojevuje. Měla by se zadýchávat, polehávat, potit...
A co víc, neměla se teoreticky ani rozchodit, něměla na to mít energii.
Ale ona si těhlech předsudků nevšímá a dobře dělá.
Běhá, skáče, tančí u televize, nepotí se ani ve dnech, jako je ten dnešní a je čilá a veselá.
Na rozdíl od její maminky, která neběhá; polehává, potí se a zadýchává... :)

Tak nevim, jestli to celé není jen nějaký omyl. Musim ale přiznat, že kdybych měla denně mít
na očích utrápenou, nešťastnou holčičku, co nestačí s dechem, bylo by to snad to nejhorší.
Lituju všechny mámy, co musí koukat na své nemocné děti, které jsou vyřazené z běžného života
a nemůžou si hrát a běhat, jak by rády. Ono stačí, když je to jen chřipka, co teprve těžká nemoc.

To Elenka bere sice léky, špatně v noci spí (vedlejší účinky), ale kromě častějších kontrol
a bohužel i operací, na ní nepoznáme nic. Vlastně jedno poznávací znamení má - jizvy... Ale to je to nejmenší.

Můj muž říká, že děti by měly být z těchto zlých věcí světa úplně vyjmuté.
A je to pravda.

Přemejšlim, jak to vesele zakončit.
Ale to, bohužel, neni na mně...

***

Snad o něco veselejší je třetí část venkovského pojednání... Tentokrát s obměněným názvem
KDO VÍc. A ještě nekončíme! Příště o pomatené venkovance a s trochou erotiky... No, i když
v trochu perverzní podobě ;)

KDO VÍc...

24. srpna 2011 v 9:31 Seriály
Třetí část svého pojednání o venkově začnu tam, kde skončila druhá.
Mělo by to tak být...

A nebo se pletu? Svádí i je k představám?

Tonda v kouři buřtů přivřel svý modrý oči, který teď už byly víc rudý, než modrý,
a jako by se zasnil, když zaslechl první tóny další písničky, kterou někdo z magneťáku pustil.

"Víš, co je tohle?" Zeptal se mě.
"Víš. Keks." Odpověděla jsem.
"Jak to, že víš?"
"Mám to ráda."
"Já taky." Díval se na mě překvapeně, i když těžko říct, kdo z nás překvapil toho druhého
víc.

Tonda tiše prozpěvoval a já žasla, že zná i slova. To mě vrátilo do divizen, už zase nechápu nic.
On a romantik?

Tak přece máme něco společného. I když, z jinýho světa je tady on...

Mně by rozhodně nestačilo vyspat se s kýmkoliv, a přitom nemít co jíst.
Jak se to zpívá v té písničce, ne že tak by to provozoval on - i když, kdoví :)

Nebo mít jenom jedny boty...
Na druhou stranu bych chtěla, aby mi to stačilo.
Zřejmě jsem rozpolcená osobnost. A o takové ta písnička neni.
Jenže já v tu chvíli chtěla, aby byla o mně! Chtěla jsem vonět vesnicí.
A být jednoduchá.

Mohla jsem si to hned zkusit a jít se s ostatními polévat kýblemi vody, co zbyla po hasičích
nebo tančit Polku na Kabáty (Dyť je to jedno!). To by Tonda z těch divizen nevylez.
Ale neudělala jsem nic.

Jenom můj svetřík ráno voněl vesnicí, když i babička cítila ty večerní připálené buřty.
Na jednu stranu jsem toužila vesnicky vonět, ale něco mě nutilo ten svetr vyprat.
Prostě pralo se to ve mně...


Když jsem vždycky po obědě uspávala Elenku, jezdila jsem s kočárkem po vsi a poslouchala
typické zvuky. Žáby, cvrčky, kobylky, slepice a kohoutí kokrhání... Nebo cirkulárku!
Napadlo mě, že si to nahraju, abych mohla při těch uklidňujících tónech pak v Praze příjemně
usínat.

Zapla jsem nahrávání na mobilu a nejmíň deset minut chytala zvuky.
Večer jsem si to na zkoušku pustila.
Nebylo tam nic.

To je ta vesnice, sakra, tak nepolapitelná? Nezachytitelná?
Vypranej svetr, hluchá nahrávka...

Jeden záznam ale mám. Fotku tý parádní duhy.
Co oni ji tady mívaj nad hlavou, kdykoliv zaprší a snad o tom ani nevědi.

.
Aspoň Měsíc a hvězdy jely do Prahy se mnou. Jenže je nad prosvětleným městem nevidim.
Ani ty divizny tady nekvetou.
A já se nedivim.


Jak by se asi Tonda tvářil na Prahu? Párkrát tu byl. Konkrétně asi dvakrát.
Snažil by se odvézt si kousek domů? Chodil by Prahou s mobilem a nahrával si zvuky?
Možná jo, kdoví, ale jako romantik sotva...

Cítil by se tady ztísněně. Všude vysoký baráky, málo prostoru, žádná louka pro rozlet a rozhled.
Asi by pocítil horší vzduch. I když, on by si dal cigáro a bylo by mu to jedno.
Na duhu by mohl zapomenout, na cesty z hospody na kole taky, to by nedopadlo dobře...
No a na mě tuplem, jestliže mě fascinuje ve svém přirozeném prostředí, tak v tom mém tedy ne.

To by kouzlo zmizelo a zbylo by jen trapno.
Teď mě napadá, jak tedy on (oni) vnímají ve svém přirozeném prostředí mě?! Mě, vytrženou z toho svého?
Anebo, kdyby sem přijeli a zkoumali, jak žiju, že nemám králíky a hniju zavřená v bytě,
kde si dumám o žížale, kterou jsem vyrejpla s trsem jetelu, a ten dala do okna do truhlíku,
a říkám tomu štěstí...

***


23. 8. 2011

23. srpna 2011 v 7:00 DNES
Dnes stručný přehled čerstvých událostí z mého života..
.
Moje sestra Zuzka ukončila "krabičkovou dietu" a přihlásila se do kurzů vaření.
.
V zimě s mým milým oslavíme třetí rok společného života. "To je tak málo, viď. Na to, že už máme dvouletou dceru..." Zasnila jsem se.
"To je tak málo na to, jak už tě mám dost!" Reagoval Zdeněk.
.
Strejda přijel na chalupu se svým ptákem. Má papouška. Když nám opeřenec řekl AHOJ, Elenka užasle zírala.
Tuhle větu si někdy říkám i já, když nevím, ke které pravdě se přiklonit. (dnešní Zpovědnice)
.
Zdeněk vynadal chlebu. Chtěl ho vyhodit do koše, ale netrefil se. Zeptal se krajíčku: Musíš mi to ztěžovat?
.
Sestra Kiki chtěla nacouvat autem k našim do garáže, jenže to nějak nevybrala a urvala si přední nárazník. Respektive ho odchlípla. Sloupek plotu se jí dostal mezi nárazník a předek auta. (Jako její sestra pochopitelně neumím to místo líp popsat). Cihlový sloupek. Žádná štíhlá tyč. Nemohla tudíž ani tam, ani zpět. Leda tak vystoupit a sloupek cihlu po cihle rozebrat... Rozhodla se raději vyhledat pomoc souseda. Společně pak zavzpomínali i na mé karamboly - já ho v minulosti taky párkrát vyhledala...
.
Otevřela jsem si krabicové mléko, které už večer otevřel Zdeněk, akorát z druhé strany. Teď si ho naléváme každý z toho svého otvoru...
.
Chtěla jsem slavit své jednatřicáté narozeniny, ale došly mi síly těsně před odchodem do hospody. Horší by bylo, kdyby mi došly před hospodou. Anebo třeba před postelí. Což se vlastně stalo... Přesto jsem v ní spala, takže bod bez pointy.
.
Otevřela se skříňka, a když jsem ji zavřela, otevřela se zas.
"Co to děláš!" Obořila jsem se na ni. Ale jinak Zdeňkovy manýry nechytám; úklidu se dál vyhýbám, zbytečně se nevysiluju. Cedule, kterou jsem dostala od sestry k narozkám mluví za vše:
Zde bylo uklizeno. Minulý týden. Bohužel jste to zmeškali.
.
Dostala jsem od Zdeňka zubní kartáček. Ne k narozeninám, ale proto, že už bylo potřeba nám je vyměnit za nové. Koupil nám oběma stejné. Chytře. Tak jsem si pracně na ten svůj vyryla své jméno. A ještě vyryla pár jiných poznávacích znaků zepředu, kdyby se mi ho nechtělo otáčet a hledat to jméno. Když jsem to Zdeňkovi ukázala, ukázal on mně, že ten můj kartáček má červený pruh uprostřed, zatímco ten jeho bílý. Ještě, že neřekl, že jeho kartáček je bílý a můj červený...

Doma nám věčně vyhrává Dáda Patrasová - Elenka ji miluje, takže ty její songy člověku sakra lezou krkem. Jenže taky do hlavy, takže si je chtě nechtě notuje, aniž by chtěl. Po jedné domácí hádce, kdy jsem byla vážně, ale vážně hodně naštvaná, jsem žehlila, a místo, abych snovala plán pomsty, případně v duchu nadávala, hlavou mi znělo:
Ví se o slepici, že má pod čepicí...
Možná proto nám to nemluvení spolu vydrželo zas jen hodinu.

Nechce se ti hádat?
Pomůže ti Dáda...

A chce se ti dadat?
Tak jí běž vynadat.
Protože její písničky
zní i v noci. Všecičky...
:)

Všechno je jinak! ?

23. srpna 2011 v 6:00 Zpovědnice
Víte, jak jsem Vám jednou psala, že jsem párkrát spatřila jevy z časů minulých?
(Viděla jsem pravěkého ještěra)
Vyprávěla jsem to Martinovi, když jsme spolu tuhle někam jeli autem.
Míjeli jsme Sazka Arenu a já mu zrovna líčila toho pravěkého ještěra, co letěl podél dálnice.

"No a teď tady například sedí obrovský dinosaurus..." Oznámila jsem mu nevzrušeně, co vidím z okýnka
auta. Mě už to totiž nepřekvapuje. Akorát jsem byla ráda, že ho tentokrát nevidím sama, že mám svědka,
že sem tam opravdu lze zahlédnout minulost.

Jenže Martin se zasmál a vysvětlil mi, že jedem kolem nějakého "dinoparku" pro děti nebo co.

No, dobrá, tak občas by to možná chtělo ubrat na fantazii...

Třeba jako nedávno, když jsem byla s Elenkou na hřišti a na zemi vedle houpačky seděla
ještěrka. Modrá! Elenka na ni málem šlápla. Rychle jsem ji odtáhla, v domnění, že jde zase o ty
záblesky z pravěku, ale na druhý pohled jsem shledala, že je plastová.

"Hele Eli, tady sedí ještěrka." Ukázala jsem jí hračku.

Ona si dřepla a bez okolků ji vzala do ruky. V tom ve mně hrklo, protože mě znova přepadla
obava, že je přecejen živá. Copak já se přesvědčila? Sáhla jsem si na ni? Nemůžu jen tak usoudit, že
je to hračka a nechat na ni Elenku sahat.
No, ale byla to hračka... Tentokrát!

Dlužno Vám ale přiznat, že ten voják z dávné války, co jsem ho zahlédla z auta na ulici v Lišově,
byl zřejmě nějaký nadšenec do válečné doby...
Projížděla jsem tím městečkem teď v létě, a hned na jeho začátku jsem si všimla obrovské cedule:
Army shop, velký sortiment výstroje a výzbroje mnoha armád.

Tak, a je po tajemství.
Škoda, bylo to pěkný. Bavilo mě věřit v paralelní světy.
A víte co? Já na ně stejně věřim dál :)

Zrovna tak to totiž mohl bejt opravdu padlý voják z války a já si ho tu mylně spojuju
s nějakým armádním fanatikem. Jenom proto, že jsem viděla nějakou ceduli. Pche!
Jakejpak to je důkaz?

22. 8. 2011

22. srpna 2011 v 11:07 DNES
Žížaly se živí organickými látkami jako je spadlé listí nebo drobní uhynulí živočichové.

Tak praví internet. Tudíž potřebuju listí nebo drobné uhynulé živočichy. Řekla bych, že jen drobné
živočichy, že si je uhynu sama, ale na to já nemám. To já nedělám.
Ale komára zabiju, to jo. Tudíž už vím, kam případně s ním.
Je vůbec komár drobný (uhynulý) živočich?
Ach jo...

Až pojedu zas na chalupu, tak tam posbírám pár mrtvolek, kolik tam jich je! Křídlo motýla,
celá sršeň, pavouk nebo moucha, mandelinka...
Sice bude divný, házet si je do sáčku a vézt do Prahy, ale v zájmu svého domácího štěstí
to provedu.

Ona mi ta žížala totiž kypří půdu! Musí žít.

Doufám, že jí stačí několik desítek cm2 životního prostoru. To jsem na Googlu nevyčetla...
Nebude se mi tam nudit?

A nenudíte se mi Vy? :)

***

Tak se radši mrkněte na další pokračování venkovské romance, Kdoví II (Seriály)
a těšte se na další...





Kdoví II.

22. srpna 2011 v 10:31 Seriály
Znova se vracím na vesnici. Zatím aspoň v myšlenkách.
.
Naposled jsem stála na louce v diviznách a sledovala mumraj kolem utkání dobrovolných hasičů. Když stříkali ze stříkaček proud vody na dřevěné tabule, odrážely se kapky a dopadaly na všechny přihlížející. Kdo stál blíž, byl smáčený celý, kdo dál, jako já, skončil jen příjemně orosený.
.
Rozdíl mezi mnou a ostatními dospěláky byl v tu chvíli ten, že oni tu vodu na ně dopadající nevnímali. Já ano. Nastavovala jsem čumák, abych si to osvěžení vychutnala. A děti běhaly vodě přímo do rány.
.
Jejich rodiče nevnímali víc věcí. Odpolední duhu, která stvořila ucelený most nad vesnicí, měsíc nad námi ve tvaru déčka, co oznamoval své dorůstání už před šestou večerní, první hvězdy, blikající v tónech známých šlágrů od Kabátů, netopýry, přelétající nad našimi hlavami, když se dost setmělo, ani světlušky, jejichž světlo my lidi dávno nepotřebujem. Ani na venkově.
.
Tady se sice veřejné osvětlení zhasíná o půlnoci a rozsvěcí úderem čtvrté ranní, ale kdo by v tyhle noční hodiny kam chodil? To já chodím. Když se tedy vzbudím. Chodím na dvůr a dívám se nad sebe. Na tu nebeskou krásu. Těch hvězd! To v Praze vidět není. Velký vůz, Polárka, Proxima Kentaura (nejbližší hvězda - jak si pamatuju ze školy) a Měsíček. To je všechno, co tam vyčtu.
Připadám si v takové chvíli, jako přiklopená pokličkou, obrovskou, kulatou pokličkou, na které to všechno zespodu září. Občas zahlédnu letět družici, sem tam spadnout hvězdu. A hned si přeju...
.
Mám to ráda.
.
Tonda, ten můj starej známej, se nahoru nedívá. On se dívá zásadně před sebe. A pod nohy. Opustila ho žena a nechala mu ročního chlapečka. Tak se stará, jak umí a nelétá v oblacích. Tak leda možná, když si dá rumíka. Viděla jsem ho z předzahrádky, jak odjíždí z té louky, z těch hasičských slavností.
.
Já uspala Elenku a pak jsem stála za plotem, jak sádrovej trpaslík a volala si se Zdeňkem, který byl v Praze. A Tonda zrovna sedal na kolo, tak jsem sledovala, jak klikatě se mu jede.
To nebyl jen jeden rumík, když jsem tam ještě seděla já. Těch bylo víc...
.
Vykládal tam v podvečer, u těch stolů pod širým nebem, že jsem jeho dávná a tajná láska, se kterou si jako malý hrál. A kterou jako puberťák vozil na motorce koupat se do lomu. Jako všechny holky. Všichni kluci.

Když tam tak vedle mě vzpomínal, přistihla jsem se, že si na okamžik představuju, jaký by to asi bylo...
Kdybych byla dneska s ním.
.
Abych si usnadnila představy, řekněme, že bych teď opustila Zdeňka a s Elenkou se odstěhovala k Tondovi na vesnici. K němu a jeho synkovi.
.
No. Tak když zcela vynechám emoce, jaké by tuhle moji rošádu provázely, tak předně bych byla nucena krmit slepice a dávat králíkům. To bych snad zvládla. Ale nějak se to neslučuje s mou představou o životě. O životě svém, ten jeho je jistě v pořádku takový, jaký je. Do jeho života králíci a kozy patří. Ale kdy já bych užila své šaty, botky a líčidla? Jednou za rok na hasičské louce? Vždyť bych tam byla pro smích! Jak pěst na oko. Kterou by nejspíš (snad) Tonda uštědřil dotěrným spoluobčanům, kteří by mě pro mou jinakost balili. Záměrně neříkám, že by mi to slušelo, protože bych už nevypadala, jako teď. Ale k tomu se dostanu.
+.
Jistě, že to vidím zkresleně, zdejší ženy mají v šatníku šaty (!), lodičky, a jistěže se i malují. Když jedou do města za prací nebo na nákupy, anebo po úřadech... Kam by tak ještě mohly jet?
.
Já, jako Tondova žena, bych jezdila do Prahy. Do civilizace. Jinak bych se totiž přestala líčit, nechala bych si srůst obočí, narůst prdel, zarůst nohy, ke chlebu podmáslí bych popíjela - já se znám, zpustla bych, přizpůsobila bych se prostředí a hlavně, chyběla by mi motivace se sebou cokoliv dělat. Kvůli Tondovi? To asi ne...
.
I když má krásný oči. To zase jo. Jako holka jsem na nich ujížděla. A kvůli nim sedala na tu motorku, překonávala strach z rychlé jízdy a z koupání v lomu, kde se prý už mnozí utopili. Jenže dneska už by mi jen oči nestačily. Prakticky k ničemu. Myslím ty jeho.
.
"Ta tvoje Elenka má tak krásný oči!" Řekl najednou a bublina mých představ, co se vznášela nad mou hlavou mezi blikajícím nebem a udupanou trávou louky, se rozprskla jak voda ze stříkaček hasičů, když odpoledne dopadala na dřevěný terč.
.
"Ta by se líbila Toníkovi."
Toník je ten jeho synek. Ale snít o tom, jak by se moje dvouletá dcera zamilovala do ročního vesničana, vlastně naopak, mě nebaví.
.
"A ty se líbíš mně..." Řekl to! Má upito, takže proč ne, známe se dávno, takže proč ne, je sám, tak proč ne, ale já sama nejsem! Upito nemám a to, že ho znám dávno, je jediný důvod, proč tu sedím dál.
Možná i proto, že to neřekl... Ale řekl by, kdybych se tvářila přístupněji. Nebo ne?
.
Slíbil, že mi pro Elenku přiveze kravské mléko, syrové. A že si ho musím převařit. Byla jsem potom na chalupě ještě týden, možná trochu dýl a nepřivezl. Nepřijel. Taky na kafe k nim mě zval, ale já nepřišla. Mou návštěvu by si mohl vyložit jinak a zbytečně by se pro mě trápil. To by pak zanedbával králíky, a nedej Bože synka, a koukal by se po půlnoci na hvězdy, místo, aby chlastal. Už by to nebyl on. Kdepak, to jsem mu nemohla udělat. Nebo mohla? Měla?
.
Jenže Elenka mléko stejně nepije a já zas nepiju kafe.
A kdoví, proč nepřijel. Třeba se mu ten jeho venkovskej svět líbí takovej, jakej je, jak ho vidí těma svýma modrýma očima, a do kterýho já se nehodím.

.
Ta vesnice je taková jiná. Člověka nezúčastněného svádí k tolika představám, a toho venkovského zase nesvádí vůbec...

21. 8. 2011

21. srpna 2011 v 20:27 DNES
Přemýšlela jsem, čím se tak asi živí žížala. Jestli nějakýma živočichama v hlíně,
tak to je za chvíli všechny vyžere a pojde mi. Jestli kořínkama,
tak mi sežere domácí štěstí. A pak pojde taky.

Kdyby pošla, tak zas vyživí tu půdu pro čtyřlístky... Až by se rozložila...
Ale pak mě napadla ještě jedna otázka, možná zásadnější, než ta o žížale.

O čem to sakra přemejšlim?!!!!!

Tak jsem si radši zavzpomínala na debily z mé minulosti. Výsledek
jste měli (a máte) možnost číst v Pojednání (Jak poznat debila).

Musim říct, že jich nebylo moc, sem tam nějakej. Jinak jsem poznala,
díky Bohu, samý hodný kluky.

Po přečtení tohohle pojednání se na mě obořil Martin (jeden z těch
hodných), že prý se v tom výčtu faktů, týkajících se debilů, poznal.
Prý kamarádí s bejvalkou. To jako se mnou.

Ujistila jsem ho, že pokud tím žádné své současné partnerce nedrásá
nervy, tak to debilní neni.

Měla jsem na mysli takový to stýkání intimní, nebo jen přehnaný,
jako společný víkendy na chatě...
To je prostě moc.

Navíc já na stýkání v takovém rozsahu teď ani nemám čas...


Vzpomínám si, jak se kdysi přítel jedné mé kamarádky neúměrně stýkal se svou bejvalkou.
Maskované jsme ho společně sledovaly. Bylo to dramatický.
Ona celá rozechvělá nervozitou, já vzrušením z té situace, a on, nic netušící,
vedl si slečnu domů...

A teď co? Vlítnout tam? Udělat scénu teď, anebo až potom?
Nebo to nechat bejt, přejít to? To bylo předem naprosto vyloučeno...

Zajímavý na tom bylo, že za chvíli přišla sestře na mobil od něj zpráva,
co prý dělá. Hoch se asi ujišťoval, že vzduch je čistý.
Dlouho trvalo, než se zmohla na reakci.

Tou byl nakonec psychický kolaps, když v další zprávě od něj stálo,
že se právě koupe...

Už je tam viděla spolu. Dělat cáky, jak by řekla Elenka :)
Pěkný cáky... Jak bych řekla já. Kdybych už tehdy takhle mluvila.
Tímhle dětským slangem.

Tehdy jsme holt měly děsně vážný starosti, nechápu, jak se nám je všechny
povedlo vyřešit.

Možná nepovedlo... Proto ona je už nějaký rok sama a já radši, než
o partnerově věrnosti, dumám o žížalách :)
***


Tak čím se živí?

Jak poznat debila

20. srpna 2011 v 22:31 Pojednání
Víte, já někdy vzpomínám...
Tady bych mohla své dnešní pojednání ukončit :)
Ale to bych vás moc šetřila.
.
... Někdy vzpomínám na své dřívější vztahy.
Na dobu, než jsem našla toho pravého.
Bude řeč o debilech :)
.
Ne o těch s diagnózou, těm já se nesměju.

Mám teď na mysli ty, kteří se jako debilové chovají.
.
Jsou debilní jen v určitém úhlu pohledu. Nebo ve více úhlech. Především v těch, do nichž se staví vůči partnerce.
Zpočátku člověku vždycky nějaký slunce lásky zaslepí oči, aby tohle neviděl.
A jemu taky nějak pomáhá, takže nějakou dobu, potřebnou k získání ženy, vydrží svou debilitu skrývat.
To slunce je cynik, protože potom někam zapadne a nechá v tom člověka plácat.
.
Pokusím se vám poradit, jak se trápení s debilem vyhnout.
Už jsme si řekli, je nepoznáte hned, v tom je jejich zákeřnost. Dělají se jinými, než jsou.
Pokud mezi vámi o nic nejde, nemusí to být problém. Horší situace nastává v okamžiku, kdy o něco jde.
Když už spolu začnete chodit...
.
Žádný velký řečnění, rovnou vám prozradím, jak tomu předejít - tedy, jak poznat debila včas.
Potom si taky řekneme, jak ho poznat aspoň pozdě. Protože lepší pozdě, než později, jak známo.
A potom si taky řekneme, jak ho poznat později, což je zase lepší, než nepoznat ho vůbec.
Jenže, kdo by nepoznal debila vůbec... Leda debil. A pro ty já teda radu nemám :)
.
Tak tedy, první varovné signály...
1) Oslovuje vás několika opravdu hloupými a profláklými přezdívkami, které považuje za originální a vtipné, protože vás podle něj vystihují. Přitom tak oslovoval každou před vámi, a každá žila v domnění, že je to oslovení velmi důvěrné. Každá před vámi byla úplně blbá - jak to tak s bejvalkami bývá…
Uvedu příklad: Beruško. Kočičko. Princezno. Zlato. Prdelko...
.
2) Tvrdí, že se k němu hodíte. Že jste stejné typy. A jako důkaz uvede argumenty, které se vás vůbec netýkají.
Příklad: Jste mrcha a ty on miluje. Víte, co chcete a jdete si tvrdě za tím a to je děsně sexy. Atd.
Každopádně vás vždycky popíše jinou, než jaká jste.
.
3) Prozradí vám, že nemá rád citečky a dlouhé povídání o ničem. Ničím přitom myslí citečky.
Konkrétně pocity a vyznávání se z nich. Nebo naopak, je schopen se dlouze vyznávat,
tlachat o lásce k vám a psát o ní předlouhé dopisy, či dokonce verše. Přitom o vás neví nic,
jsou to jen prázdná slova. Odmítá vás poznat, chce o vás snít a okouzlovat vás řečmi.
Žvanila poznáte tak, že se v těch jeho básních nepoznáte…
.
4) Svěří se vám, že měl tisíc holek. A myslí to vážně - že mu to máte věřit. Nebo naopak, jste jeho první… Ve třiceti.
Čekal na tu pravou a to jste vy. Rychle pryč! (Ať už kecá nebo ne).
.
5) Má rád jednoduchý život. Žádné komplikace, překážky, překvapení. Chce vás jednoduchou a dokonalou,
a dokud vás tak vnímá, je spokojený. Jakmile pozná, že jste jen člověk se svými problémy, přestáváte ho bavit.
.
6) Platí na něj osvědčené fígly, jako nezájem, provokace k žárlivosti, hluboký dekolt, ...
a nejen to, on je i potřebuje, jinak ochladá.
.
Tady je potom otázka, jestli to dřív neukončí on s vámi :)
.
Jinak plynule přejděme k fázi druhé - jak poznat debila pozdě...
.
6) Touží být pořád jen s vámi, a když náhodou nemáte čas, je nešťastný a dokáže i plakat.
7) Ukazuje vaše nahé fotky svým kamarádům. Nepřijde mu to divný.
8) Mluví o vás jako o své staré. I když je vám dvacet. Fajn, třicet.
9) Nepředstaví vás nikomu ze svých známých, mezi které vás vezme. A ve společnosti se vám nevěnuje. Jen na vás sahá.
10) Nesmíte mu sahat na vlasy. Ani v posteli. Nelitujte, stejně je má tvrdé jako ... A tamto je snad jeho jediná přednost.
.
Jak ho poznat později, než pozdě?
.
Taková situace může nastat v případě, že se do něj zamilujete a "nevidíte", "neslyšíte". Může se to stát!
Pro vás je tady na pomoc malý test. Jakmile zaškrtnete víc odpovědí, než žádnou, je to on - ne ten pravý, ale ten debil.
.
a) Podvádí vás. Vyjede i po vaší sestře. Flirtuje s vaší matkou.
b) Pořád vám volá, aby se ujistil, že vy ho nepodvádíte. Otce vám pro jistotu nepředstaví...
c) Nadává vám. Citově vydírá.
d) V posteli se chová, jako by natáčel porno (na více informací nebo na příklad si nechte zajít chuť :))
e) Využívá vás. Příklad: Nechá se vámi všude vozit, protože nemá řidičák.
f) Nevěří ve vaše schopnosti. Nesvěří vám ani tak jednoduchý úkol, jako zavolat taxík.
g) Vypráví o svých bývalkách, dává vám je za příklad. Schází se s nimi.
h) Myslí si, že tehdy, když si přál ve svém životě poznat strašně moc žen, ho Bůh vyslyšel.
ch) A konečně, chová se jako debil. Příklad: Na semaforu vám vynadá, že jste nejela rychleji a nestihla zelenou,
a proto tady teď stojíte na červený a zdržujete ho.
.
Jak se zbavit debila, kterého jste právě odhalila (a nejradši byste ho zabila)?
.
S okamžitou platností přestat brát telefony, vydržet a ignorovat jeho vyděračské esemesky, které budou přecházet v láskyplné a slibující a nakonec budou jen sprosté.
.

.
No a jak to všechno vím?
.
Chodila jsem s debilem, a Vám je teď jasný, do jaký fáze to došlo :)
Tudíž tohle tedy rozhodně není všechno, co o nich vím.
.
No co, aspoň jsem ho příště poznala včas :)
***

Hodně štěstí i vám!

20. 8. 2011

20. srpna 2011 v 9:14 DNES
Včera jsem měla štěstí. Našla jsem v trávě pětilístek.
Ale začnu pěkně od začátku...

Čistili nám kolem domu, a v nejbližším okolí, silnice. To tu vždycky stojí cedule,
že zde od sedmi do čtrnácti neparkovat. Už mi jednou auto odtáhli, protože
jsem si tý cedule nevšimla.

Podezírám souseda, že ji schválně natočil tak, aby se mi tohle stalo...
My spolu totiž zápolíme. O parkovací místo.
Je tady takový jedno výhodnější, než ty ostatní, a to tím, že je první v ulici, takže člověk
nemusí složitě zaparkovávat mezi auta; prostě tam najede a je to.

A pak je tu ještě jedno neoficiální parkovací místo, kde se dá pohodlně přečkat ten
nečas, který nám všem čištění silnic způsobuje.

A já se sousedem vždycky o tohle náhradní místečko bojuju, když probíhá čištění,
a když ne, svádíme každodenní bitvu o to místo na silnici, jak už jsem psala.

A já ho tentokrát převezla. Stála jsem si pěkně na tom "našem" místečku, já! a pak jsem
odjela na nákup. A během tý hodiny mi tam stoupnul!
Ale já si všimla možná dřív, než on, té varovné cedule o čištění, které proběhne příštího dne,
a tak jsem nevěšela hlavu a hurá za barák na trávník, kde to přečkám. Resp. mý auto...

A on, aby se neukázal jako posera, nechal na tý ulici toho svýho prďolu stát až do poslední
chvíle, aby si to místo pořádně užil, když už mi ho jednou zatrouf´ (takhle já tomu úkonu říkám).
No a ráno v sedm tady jezdil a hledal, kam s tím.

Zatroufnul parkovací (placený!) místo souseda! Ten byl sice na dovolený, ale klidně mu to můžu
potom nahlásit... Znám se s nim. Takže ať si na mě dá pozor! :)

Ale to už jsem zase někde jinde...
Když jsem se vracela z úspěšného přesunu svého auta, a vítězoslavně vykračovala naší ulicí,
šla mi naproti naše číča.

Zašla jsem za ní na trávník a tam se to stalo. Pětilístek!
A hned mě napadlo, že ho vydloubnu i s kořenem a zasadim do květináče, ať nám roste doma.
Ať Elence přinese štěstí při operaci, která se rychle blíží...

Běžela jsem domů pro lopatku, Zdenda se divil, kam se tak ženu, ale já jen vyjekla:
Speciální mise!

A s lopatou vyběhla zas ven, kde u jetele čekalo tele - tedy Sára. Ta kočka naše. Jen se to rýmovalo :)

Pro jistotu jsem si pětilístek pojistila, nechala jsem u něj ležet papír, což bylo vzhledem k našim
pořádkumilovným sousedům v důchodovém věku taky docela riskantní.
Ale ještě že jsem to udělala, Sára tam samozřejmě nehlídala... Vyběhla hned za mnou.

A měla jsem kliku podruhé. Nikdo papír neuklidil. Na mě by spíš sedělo, že by tam za tu chvíli už nebyl.
A druhá klika, v tom jediném trsu jelelíčku byl nejen ten pětilístek, ale i dva čtyřlístky!
Tak hurá s nimi do truhlíku a Elence na okno.

Zdeněk se smál, ale prej je to hezký... A Martin, ten můj věrný kamarád, řekl, že ho to nepřekvapuje.
"Tohle se na tebe přesně hodí... Ani mě to nepřekvapuje."

"Je tam i žížala!" Prozradila jsem mu radostně.
"Jak řikám, nepřekvapuje mě to..." Odpověděl.

No, takže nám teď doma roste štěstí. To jsem Vám dneska chtěla říct :)


Včera jsem stihla jen přidat článek Kdoví (Pojednání) o venkovských dětech,
k nimž se ještě brzy vrátím.


Tak hezký víkend.

Kdoví

19. srpna 2011 v 19:51 Seriály

"Mám už dva penízky! A teď už mám hodně penízků!" Radoval se nahlas malý Fanda, když nacházel na dětském hřišti další a další pivní zátky. Začalo to nevině; sebral jednu, viděl na zemi druhou a pak se zrodil nápad, že by to mohly být JAKO prachy, a tak vyrazil hledat ještě.

Tohle dětský hřiště je jiný, než jsou hřiště v Praze. Jsme na vesnici. Jsou tu houpačky, písek, i klouzačka... Ale na písku si nehraje nikdo. Ne proto, že to není takový ten "bezpečný", krytý písek s nočním zakrýváním proti kočičímu trusu a feťáckým jehlám. Feťáky v týhle vesnici nemaj´. Kočky sice jo, ale ty tady maj´plno jiných příležitostí, kam se vydělat. Děti si nechodí hrát na písek na hřiště, protože písek mají doma na dvoře. Na hřiště se chodí do kolektivu.

Všechny se tu znají, buď společně kreslí křídou po betonu (jako křída jim nejlíp slouží kus bílé cihly, co někdo našel, a aby se podělil, hodí s ní o zem, kde se cihla roztříští na potřebný počet kusů, aby bylo pro všechny), nejsou tu mámy, to je druhý zásadní rozdíl, po zemi se válí stovky vajglů, protože když sem tam nějaký ten rodič svou ratolest doprovodí, posedí a zakouří si - co by taky jinýho dělal?

Rozhodně se dětem do ničeho neplete; hledí si svý cigarety a piva, rozpráví se sousedkou, a když se děti neshodnou, neřeší to za ně. Možná tady vznikají ty ostrý lokty a bravurní vyřídilka, napadlo mě.
To v Praze jsou matky jak ostříži, když sledují, jestli někdo jejich Elizabetě nesebral bábovku. A pak to řeší s její matkou. Jako já onehdá, když naší Elizabetě vzala nějaká jiná kyblík...
Tady bábovky nejsou, písek zeje prázdnotou. Frčí traktůrky, cihly, a víčka od piva. Kde k těm by se pražský dítě na zamykaném hřišti dostalo?

Když prší, pražská hřiště jsou vylidněná. Když prší tady, na vsi, děti, jako by si toho nevšimly. A jak to vím? Byla jsem tu taky, Elenka se nějak nemohla smířit s tím, že venku "padá voda", a tak bychom měly sedět doma. Volala "děti, děti!" a to tak úpěnlivě, že jsem jí dala nepromokavou bundu a šlo se na hřiště. To abych jí ukázala, že když padá voda, sedí se doma.

Hřiště bylo plný dětí.
Blbci. "Tohle mi nedělejte!" Zvolala jsem, když jsem je tam viděla, protože bylo jasný, že pořádně zmokneme. A když se děti kloužou na mokrý klouzajdě, tak Elenka samozřejmě taky! Nevadí mít mokrý kalhoty, vadí neklouzat se... Tady je to prostě jinak.



Jednou za rok pořádají místní občané jakousi soutěž hasičů, kde zápolí sbory z celého okolí s tím domácím. A celá vesnice se sejde na louce, kde stojí stany a někdo čepuje pivo a peče buřty za padesát. A kdo si nedá, je socka a nepřítel toho souseda, co se snaží vydělat.

K tanci a poslechu hrajou Kabáti, a čím víc to řve, tím líp. A děti kolem pobíhají, a když na jedno z nich spadne stojan na hadice, všimnu si toho jenom já, ale než mi dojde, že jsem jediná, kdo to cizí dítě "hlídá", ono se samo vyprostí a s pláčem běží neznámo kam hledat někoho, kdo ho utěší. Marně.

Tak se oklepe, pak si ho všimne kámo, co zrovna probíhá kolem, a ukáže mu něco děsně zajímavýho, a už je zase dobře.
Jenom já trnu dál a úzkostlivě si držím Elenku, aby na ni nic nespadlo. A všichni jsou hluční, baví se, co na srdci, to na jazyku, jsou jadrní, a když měli nějakou neshodu, klidně si vyříkávají starý křivdy. Ne ty úplně starý - ty si vyříkali dávno... A buď se spolu baví dál, nebo už ne. Už nikdy ne!

Nikdo nesedí u stolu sám, ani nestojí v koutě (té louky...), zakřinutý venkovan je postava ze sféry scifi. nejsem venkovan, takže stojím stranou a chci jen nechat Elenku nabažit se dětí. A sebe nasát tu atmosféru. Jenže zájmu svých starých známých neuteču; jsou tu kluci, co jsem si s nimi jako malá holka hrála na schovku a na doktora. Taky jsou tu se svými dětmi.

Snaží se, abych zapadla mezi ně - nalili mi pivo a usadili do centra dění, kde mě zpovídají a vyprávějí o sobě, až mám co dělat, abych Elenku neztratila z dohledu. Nechali ji sice hlídat svými staršími dětmi, ale svěřte dítě dítěti! Obzvlášť to svoje...

Všichni se znaj. To dělá hodně. Vyrůstali pospolu, vědí o sobě všechno. Rodiče je nikdy úzkostlivě nehlídali, ani od nich nic moc neočekávali. To dělá ještě víc. Tenhle můj dávný kamarád Tonda by byl jistě úplně jiný, kdyby se narodil ve velkém městě úzkostlivým rodičům. Kde by dneska byl?!

Určitě ne tady. Mezi svými přáteli na život a na smrt, někde, kde je doma, na čerstvém venkovském vzduchu, ve kterém nic nevisí, leda tak vůně ohně a těch drahých buřtů.
Otázka je, jestli by se bejval měl líp. Kdoví.
Vždycky mě zajímá ta druhá nebo i třetí varianta pro téhož jedince; jak by teď žil a mluvil a vypadal, kdyby... Kdyby to tehdy, dávno, bylo jinak.

Tonda sbíral zátky a kreslil kusem cihly po zdech. Taky tahal kočku za ocas a nafukoval žáby. Jako dneska malej Fanda. Možná bez těch žab, u toho jsem ho neviděla.
A velkej Fanda bude za dvacet let sedět tady nad kořalkou, vedle vyžilýho Tondy a budou spolu řešit nějakou místní problematiku. Jestli spolu budou mluvit ovšem! Pak o všem...

Venku v dešti, cestou z hřiště, když jsme se s Elenkou vracely promoklé, jsme míjely zastávku autobusu, kde seděli tři puberťáci, dva kluci a holka, a kouřili šíšu. Dívala jsem se na ně a oni na mě a hned jsem věděla, co si myslí. Jsem ňáká matka, co vůbec nic neví o životě. A co nejspíš nikdy nezkusila vodní dýmku. Snažila jsem se tvářit tak, aby bylo jasný, že se teda pletou, že tohle já znám a rozhodně jim to nezávidim, takže naše pohledy - můj přísný a jejich posměšný, se utkaly a myslím, že jsem zvítězila. Oni si nejspíš myslí opak, ale s tím bohužel nic neudělám. Vím, že se považují za dospěláky, co klidně kouřej a jsou prostě v pohodě.

Jenže dospěláci nemaj´ potřebu chodit kouřit do nějaký boudy, když venku prší, aby se cítili dospěle. Protože doma s rodiči se tak necítí. Dospěláci se dospěle cítit nepotřebují, nepřemýšlí o tom, prostě jsou...
Tohle jsem si říkala a tlačila jsem mokrý kočár se škytající Elenkou (tak jsem dospělá!), která se zas vrací domů plná dojmů, které bude zpracovávat ve snech, což poznám tak, že na mě bude volat ze spaní: Fanda! Děti! Voda!
A já zpracovávám své dojmy takhle. Když ona spí a sní, já píšu o tom, že ta vesnice je taková jiná, a že si ráda představuju, jaká bych byla, kdybych se tady narodila vesnickým rodičům. Jestli bych taky dneska stála v koutě louky, kde kvetou divizny, anebo tančila a zpívala až do rána, Elenka neelenka...
A jestli bych tohle psala...
Kdoví.