Červenec 2011

31. 7. 2011

31. července 2011 v 15:55 DNES
Jsem pořád na chalupě, ale dostala jsem se na chvíli k internetu.
Musim vám vyprávět...

Sešla jsme se tady celá rodina, včera přijela i Zuzka a ještě čekáme Kiki.
To jsou ty mý ségry, mladší.

Zuzka jela strašně dlouho, až jsme se o ni báli, a já byla pověřená jí zavolat,
jestli je v pohodě.

Řekla mi, že už je skoro na místě, prý zabloudila.
Všichni jsme byli zvědaví na její historku, protože cestu na chalupu
notoricky zná.

"Vona tam byla bouračka, tak nás policajti odkláněli jinudy,
no a tam nebylo značení, takže jsem nevěděla, kterym směrem jet...
Chytla jsem se auta s budějovickou espézetkou, že mě dovede,
jenže on asi nejel domu..."


Mimochodem, jste zvědaví, jak dopadla Zuzky krabičková dieta,
o které jsem Vám psala v článku Hlad a tma za tisíce?

Usedla mezi nás nad bohatě prostřený stůl - babička si nás ráda vykrmuje,
a chvíli na ty obložené mísy zálibně koukala. Pralo se to v ní docela dlouho,

a pak najednou řekla: Dejte to sem, já už na tu dietu kašlu!

.

Ještě jsem vám chtěla říct, na co jsem přišla.
Dávala jsem sebe a Elenku pojistit, a s úřednicí jsme sepisovaly, na co všechno by to mělo bejt.
Proti úrazu, nemoci, úmrtí... Tedy ne PROTI - kéž by to šlo!
Myslím samozřejmě NA úraz, nemoc...
Na různé částky pro ty případy.

A během doby, co pani sepisovala smlouvu, mě napadlo,
že se tady s ní vlastně vsázim.
Jestli se mi stane úraz, dostanu půl miliónu.

Já říkám, že stane, ona, že nestane.
A co když jo? Ptám se já.
Tak vám vyplatíme půl mega! Na to ona.

A sázka je uzavřena. Sázka s pojišťovnou :)

.
Zdálo se mi, že v nějaké zahradě nacházím samé čtyřlístky, pětilístky a dokonce šestilístek.
Radovala jsem se. Příští den jsem šlápla do hovna.
To budu mít štěstí, říkám si. Jen to mohlo být obráceně - ve snu hovno a v babiččině zahradě
pak čtyřlístky.
Ale to bych nebyla já... :)

.

To je prozatím všechno. Prší, tak sedíme a cpeme se.
Když náhodou jdem ven, dáváme si svačinu do krabiček,
co zbyly po Zuzčině dietě. Neradi bychom zhubli.

Mějte se fajn a lepší počasí nám všem přeju...

léto

24. července 2011 v 21:41
Přeju Vám krásné léto! :)

23. 7. 2011

23. července 2011 v 10:36 DNES
Sáru jsem našla, byla zaběhlá ve vile, kterou si pronajímají Vietnamci...
Řvala tam týden za oknem, lomcovala žaluziemi a snažila se dostat ven tak
odhodlaně, že si jí nakonec všimli sousedi a jedna hodná paní mi poslala tuhle
esemesku:

Jestli chcete vědět něco o vaší kočce, ozvěte se.

Přesto, že zpráva vypadala jak z dílny vyděračů, dovedla nás k Sáře a za asistence
policie jsme ji dostali z té vily ven.

To bylo radosti! Mám teď novou šanci být na ni lepší.
Hned spala se mnou v posteli a celou noc mi dělala dredy. To ona ráda.
A já už taky.

***

S klidem na srdci, že mám zpět tu svou "normální korku", odjíždím za Elenkou na chalupu
pokračovat v letních radovánkách.

Přeju i Vám krásné dny!

21. 7. 2011

21. července 2011 v 20:39 DNES
Moje sestra Kiki, kterou z mého vyprávění už dobře znáte,
měla nehodu. Autonehodu.
Nebojte se, nic vážného.

Ale mohlo být!
Ona totiž něco řešila v navigaci, snad jí nešla zadat adresa,
a tak se najednou nějak stalo, že skončila v příkopu v protisměru.
Čumákem dolů, zadkem nahoru.
Museli ji vytahovat hasiči.

Když vylezla ze dveří spolujezdce, který v autě nebyl
(od začátku nebyl),
podivila se, co se jí to zas přihodilo.

A nedivila se sama. Z auta, které zastavilo opodál,
vystoupil Zdeněk Izer.

"Jste v pořádku, slečno? Vy jste teda letěla!"
"Že jo? Hrozný!"
"Měla jste kliku!"

Vyprávěla Kiki, jak probíhal jejich dialog.

Ale to na naše moc nezabralo; musela si dát borůvku opravit za svý
a tím se jí hodně zkrátil prázdninový rozpočet.

Může bejt ráda, že jenom rozpočet.

***

Musim se Vám svěřit, že toho chlápka, co mi onehdá radil, abych parkovala jinde
a já myslela, že mě asi balí, jsem včera viděla parkovat na tom místě, který je podle něj
k parkování nebezpečný.
Takže ho chtěl pro sebe, je to jasný.
Ale to vůbec nevylučuje, že mě zároveň balil... :)

20. 7. 2011

20. července 2011 v 18:25 DNES
Přijela jsem na skok (na pár dní) domů, a to se speciálním posláním.
Jednak najít kočku - ztratila se, a pak, ofotit Elenky "chorobopis", na který se
míní podívat nějaký kardiolog, aby taky přidal své "slovo do pranice".

Tuhle možnost mi dojednal kamarád Martin. On zná někoho, kdo zná někoho...
Znáte to.

Ale zkusit se musí všechno. Víc hlav víc ví, jak mi Martin připomněl.
A tak jsem v Praze a chystám podklady. Elenku jsem zatím nechala babičkám na chalupě.
Když ji pan primář Kladenského kardia bude chtít vidět, dojedu pro ni.
Když ne, odjedu zase za ní. Pokračovat v našich letních aktivitách.

Trhání jahod, malin, rybízu, borůvek, krmení labutí a kachen,
pozorování krav a ovcí v ohradě, šmejdění po jihočeských hračkářstvích,
a antikvariátech (já strpím s ní prohlídku panenek a ona pak se mnou zaprášený knihy),
koupání v bazénku, i ve velkém bazénu Třeboňských lázní,
návštěva pískovišť a pózování před foťákem...

Máme to nabitý. Takže už abych byla zpátky.

Ještě tu Sáru najít. Hned jsem na to vlítla, jak jsem zaparkovala.
Už je nezvěstná týden. To nevypadá dobře.

Samozřejmě jsem vyvěsila lístky. Poptala se sousedů. Zavolala do útulku.
A když jsem viděla na ulici popeláře, vyběhla jsem za nimi, aby mi řekli, jestli
neodklízeli přejetou kočku.
Prý ne.

Prý by každé mrtvé zvíře museli hlásit na městský úřad, tak ať si tam zavolám.
Zavolala jsem.
Prý jim nikdo nic neohlašuje, ať zkusím městskou policii.
Zavolala jsem.
Prý oni všechna nalezená zvířata vozí do útulku v Troji.

"Tam jsou jen psi, ne?" Namítla jsem.
"Kdepak, pani, v Troji jsou i raněný ptáci, všechno je tam."

Zavolala jsem.
Pani hned z kraje řekla, že mě přeruší, protože pokud jde o kočku,
ať volám Měcholupy; oni mají prý jen psy.

"Prej máte i ptáky!" Namítla jsem.
"Kdepak, pani, jenom psy." Namítla ona.

Jenže Měcholupy s kočkama už jsem volala.
Slepá ulička. Ale neztrácím naději.
Lidi jsou všímaví, oni mi zavolají...

Já totiž potřebuju druhou šanci.
Nebyla jsem na Sáru poslední dobou moc hodná,
přehlížela jsem ji a málo se s ní mazlila.
Rozhodně ne tak, jak chtěla.

Nebylo kdy!

Ale když se vrátí, tak bude kdy...
***

Ptala jsem se i v naší vietnamské večerce, jestli ji neviděli.
I když Zdeněk si dělal černohumorné vtípky, jako že prodavač sice kroutí hlavou,
ale bokem odplivne chlupy...

Dala jsem jim tam taky "pátrací" lístek, pověsili ho na kasu.

"Korka, jo?" Ptal se Vietnamec.
"Kočka, no." Odpověděla jsem.
"A velký nebo malý?" Zajímalo ho.
"Takový normální." Řekla jsem na to.


Hledám takový normální korku, neviděli jste ji?
...

č e r v e n e c

10. července 2011 v 16:07




L E T N Í P R O V O Z

:-)

9. 7. 2011

9. července 2011 v 9:05 DNES
"Co by sis myslel o chlápkovi, docela pěknym, co u mě zastavil, když jsem odcházela od auta,
a začal mi radit, ať tady neparkuju, že když je mokro a někdo by dostal v tý zatáčce smyk,
tak to do mě napere...?"

Zeptala jsem se svého nejlepšího přítele.

"Co bych si o něm měl myslet? Že ti chtěl dobře poradit..."

"Prosim tě! Já znám ty vaše obkliky..."

"Měla´s Elenku na ruce?"

"No, měla."

"Tak ti chtěl jenom dobře poradit." Usadil mě.



Ale tuhle mě vážně jeden balil, podrobnosti si ale nechám pro sebe, aby mi to zas nějakej
chytrolín nevymluvil... :)

*

Včera volal nějaký řidič do rádia, že někde v Praze je neprůjezdný jeden pruh na nějaké
frekventované ulici, tudíž se tvoří kolona v tom druhém pruhu...
Řidička dodala, že překážkou v tom odstaveném pruhu je zřejmě lopata.

Když mi to Martin vyprávěl, smál se, že ... "celá Praha ví, že se někde na ulici válí lopata,
lidi kvůli tomu přijedou pozdě do práce, protože jedou v zácpě krokem, místo toho,
aby někdo vystoupil a tu lopatu prostě odstranil... To je divná doba."

...Neválí se tam taky nějaká lopata? Zavoláme do rádia, ať varujou řidiče, aby
jeli jinudy..."
Vzpomněl si na ranní historku ještě jednou odpoledne, když jsme spolu jeli autem v zácpě.

"A kdyby se tu fakt válela, tak ty bys zastavil a odklidil ji?"
"Ne." Řekl.

Holt prostě divná doba :)
***

Před pár týdny jsem četla, že Bursík ze "zelených" má encefalitidu od klíštěte.
Psali, že má otok mozku a leží v nemocnici.
Jeho Kateřina k tomu dodala, že je paradoxní, že zrovna jeho nakazilo klíště.

Asi se dovtípila, že by si tuhle "srandu" jistě udělali novináři, případně Kraus, tak si ji radši rychle udělala sama,
aby je předběhla a sebrala jim námět na vtip, který se přímo nabízí.
Můj názor je, že jim tenhle fórek měla raději přenechat, jí, co by jeho partnerce, moc nesluší.

***
Dneska je to takový mišmaš ode mě, že jo?
Víte, co má společnýho klíště, lopata a letní flirt?
Tenhle článek :)

To já jen, kdyby nějaký novinář...




Přeju Vám krásnou sobotu, dnes to venku vypadá na obzvlášť vydařené počasí,
tak si ho užijte. Já jdu taky na to.

8. 7. 2011

8. července 2011 v 10:32
Červencové ráno, jakéhokoliv data, jsem si v zimě představovala jinak.
V zimě si vůbec celé léto představuju úplně jinak, než jaké potom je.
A když v létě myslím na zimu (nevím, proč to dělám), taky ji vidím jen bílou...

Dnes bych podle svých představ tedy rozhodně neměla sedět ještě v jedenáct
na gauči v noční košili, ospalá jak blázen - a když, tak z úplně jinak probdělé noci,
než že Elenka zas nemohla spát...

Nosila jsem ji, snad co hodinu, z její postele do své, pak zase zpátky, podle toho,
jak si ustlala - protože jak si kdo ustele... Znáte to. A ona si vždycky lehla nějak pitomě,
že nemohla zabrat. Možná jsem jí měla ustlat já :)

Za chvíli bych s ní rovněž nejela na odběry krve, kde bude šíleně řvát a potom bychom
asi určitě nejeli do Boleslavi k léčiteli, kam ještě pořád jezdíme, abychom proti těm umělým
chlopním, co chudinku v září čekají, aspoň něco dělali.


Sestra Zuzka mi na tohle vždycky říká: "Neděláte ani takhle nic. Akorát utrácíte za cestu
a cpete prachy šarlatánovi.
Vezměte ji krmit kachny nebo do lesa a pomůžete jí víc."

Zuzka je náš rodinný realista. Někdy jí to závidím, ale zas na druhou stranu, ona je ochuzená
o plno krásných zážitků...

Třeba o takové, jaké jsem Vám popsala včera v článku Viděla jsem pravěkého ještěra (Zpovědnice).
Nově se tam dovíte, co na to Zuzka říká :)


***

Tak Vám přeju hezčí letní den, než jak jste si ho představovali :)

Viděla jsem pravěkého ještěra

7. července 2011 v 14:16 Zpovědnice
Slíbila jsem Vám ty záblesky minulosti...

Nebudete tomu ale věřit, to Vám říkám rovnou :)

Ovšem, jak to vysvětlit? Samozřejmě, že kdo chce, vysvětlí všechno...
Kolikrát i nevysvětlitelné! No, posuďte sami...

Tak tedy... Je to už spoustu let, jela jsem na chalupu, sama - takže nemám bohužel svědka, no a když jsem sjela z dálnice,
a mířila na Benešov, všimla jsem si, že po levé straně, nad protihlukovou bariérou, cosi letí...

Podívala jsem se pořádně a nemohla uvěřit svým očím. Ještěr.
Ano, ten prehistorický pták... Opravdu.

Já hloupá tehdy jela dál, takže nemám víc materiálu k vyprávění, natož třeba fotodokumentaci.
Ale to člověku dojde až později, respektive pozdě, že mohl zastavit a přijít věci na kloub.

Vysvětlení podle sestry Zuzky: Někdo pouštěl draka.
Pokud to rovnou nebyla ta samolepka ve tvaru ptáka, aby do toho skla nelítali...
Ale jsem snad blbá, abych si spletla draka s ještěrem - s živým ptákem, co mává křídly? Natož s dvojrozměrnou malůvkou?!
Vysvětlení podle Zuzky: Ano... :)

*
Druhá story, to už je taky pár let, se odehrála rovněž cestou autem; projížděly jsme s Kiki
(my mámě na tyhle úkazy kliku) městečkem Lišov a tam se odehrával všední denní ruch,
ulice plné lidí, aut... Jenže najednou se tam, ze dveří domu, vynořil někdo, kdo tam evidentně nepatřil.
Nepatřil do dneška. Byl ve staré uniformě, měl snad i šavli... Vypadal jako voják z první světové války.
Minimálně.
Vyšel z těch dveří, šel kus po ulici mezi současníky (našimi) a pak vzal za kliku nějakých vrat a zmizel za nimi.

Obě jsme zkoprněly - já si to nemohla, coby řidička, dovolit na dýl, než padla na semaforu zelená,
ale obě jsme se shodly, že ten člověk nebyl z dnešního světa a na okamžik se před námi (tedy napravo od nás),
otevřely dveře minulosti...

Vysvětlení podle Zuzky: Někdo šel na maškarní.
Ale bylo po poledni, byl jediný "v masce" v celém městě a za těmi vraty, starými, kam vešel,
byl nejspíš nějaký dvůr pokaděný od slepic - kdepak bál!
Vysvětlení podle Zuzky: V tom případě jste rozhodně viděli minulost! :)
*

A je tu další příběh. Jela jsem takhle s Kiki silnicí druhé třídy mezi poli, když v tom se snesla mlha,
že nebylo vidět snad na deset metrů. Musela jsem jet krokem. V tom před námi se z té mlhy vynořil
stařičký autobus. Hodně starý, takový ten zakulacený, nevím, jak se mu říkalo. Byl plný lidí, ale ta
atmosféra se nám najednou nějak nezdála. Předjela jsem ho; zdálo se, že si o to říká, a ten řidič
- to člověk nevěděl, jestli ten chlap žije nebo žil kdysi...

Obě jsme z podivného zážitku měly zvláštní pocit. Nemusím ani dodávat, že jakmile jsme autobus
předjely, zmizel za námi v mlze a pak se hned vyčasilo... :)

Vysvětlení podle Zuzky: Tyhle autobusy pořád jezdí, obzvlášť tam v tý prdeli.
Ale co ta mlha? Zvláštní atmosféra? Divní lidé uvnitř a prapodivný šofér?
Zuzka dodává: Oni si o vás nejspíš mysleli totéž, jestli jste na ně čuměli jak na zjevení...
*

A nemyslete, mám ještě další historku. Tentokrát přízraky...
Po setmění (opět na chalupě - tam je to fakt magický) jsem vyšla ven, abych zavolala domů. V chalupě není signál.
Dívala jsem se na spoře osvětlenou vesnici, a jelikož to můj Zdeněk nebral, chvíli jsem
čekala, že to zkusím znova.
Mezitím jsem se zaposlouchala do cvrkotu cvrčků a zpěvu nočních ptáků.
V tom jsem ale zahlédla cosi - ne, kohosi! v dáli u kapličky.

Šel podél plotu - tmavá postava, trochu se krčil, zdálo se mi.
Pak se zastavil a jako by na něco čekal. Srdce se mi rozbušilo vzrušením.
Přikrčila jsem se k babiččině záhonu, aby mě náhodou neviděl, a rozhodla jsem se
tentokrát vytrvat a přijít záhadě na zoubek.

Tmavá postava se zase otočila a podél plotu odcházela zpátky, odkud přišla.
A jak se mi ztratila z dohledu, vracela se hned zas ke kostelíku. Straší?!

Trochu si ten přízrak pokazil temnou atmosféru, když pronesl:

"No kde kurva jsi? Snad jsme se jasně domluvili, ne?!"

Strach ze mě opadl a klidně jsem se zase zvedla, stejně mi začal zvonit telefon.
Bylo po všem. Tentokrát jsem možná nic tak zvláštního neviděla :)

Zuzka: Tak hlavně, žes stála celej večer v předzahrádce a dělala sádrovýho trpaslíka, aby si tě soused nevšiml...
*

Poslední příběh je, oproti očekávání, taky z téhle oblasti. Ale jsou v něm spíš záblesky z pohádkové říše, než z minulosti.

Je to už hodně let, co se moje maminka a moje nejmladší sestra byly projít na chalupě po hrázích.
Mezi rybníky, které spadají do chráněné krajinné oblasti Třeboňsko.
Šly a šly a najednou, kde se vzal, tu se vzal, proti nim stojí zelený mužík...

Abych to nedramatizovala, tak prostě šel proti nim, a před nimi se zastavil.

Tmavě zelený oděv a vodnický vzhled, což jim došlo až zpětně.

Ne, že byl zelený - to, že to byl zřejmě vodník.

Zeptal se prý: "Dobrý den, prosim vás pěkně, je tohle ta chráněná krajinná oblast Třeboňsko?"
Když mu to potvrdily, poděkoval a šel dál.

Najednou ale máma s Kiki uslyšely žbluňknutí, a když se otočily, nebyl tam!
Co jiného člověka napadne, než vykřiknout VODNÍK!!!
U nás v rodině se od té doby věří, že vodníci prostě jsou :)

Zuzka připomíná: Až na mě; nevim, jak by musel vypadat a co udělat, aby mě jen napadlo,
že to byl vodník...

Abych to uvedla na pravdou míru, sestra Zuzka a bratr Tom, jsou dva nudní suchaři,
co si na všechno potřebují sáhnout, než řeknou, že to existuje,
takže na nadpřirozené bytosti a zjevení pochopitelně nevěří.

A nikdy neviděli přízrak, ani někoho, kdo tady po té Zemi chodil před mnoha lety, anebo by vůbec chodit neměl
(viz třeba ten vodnickej panáček).
Natož okřídleného praještěra! - Do pravěku totiž nevidí ani Kiki.
Takovou výsadu mám zřejmě jen já :)
*

Zuzka a Tom svorně dodávají, že moje starosti by chtěli mít...

NEDÁM! :)

6. 7. 2011

6. července 2011 v 21:38 DNES
Na pár dní jsem zpět z nejhezčích míst v Čechách (za které považuju ty Jižní),

takže opět troška psaní.

Téma týdne Blogu.cz se mi zrovna hodilo, jak se říká, do krámu.
Druhá tvář - a jak jsem se ocitla v rozpacích v článku Tak, i tak (Zpovědnice).

Moje sestra Kiki mi cestou z chalupy do Prahy povídá:
"Tady to zbytečně kopou, jen aby měli něco ze státní kasy.
Ale víc se o tom bavit nechci. Já tyhle témata nemůžu rozebírat, víš..."

Došlo mi, že si není jistá v kramflecích a to, co řekla původně na adresu "zbytečné stavby",
zřejmě slyšela od táty, když tudy spolu jeli minule.


Kiki se jednou svěřila svému nejlepšímu kamarádovi, že se někdy obává mluvit ve společnosti.
Prý aby se neprovalilo, že je úplně blbá.

To nás rozesmálo - její nejlepší přítel si tuhle perlu naštěstí nenechal pro sebe. Což ona zatím neví,
kdyby četla blog své sestry, věděla by... :)

Mně ta její věta ale nějakou dobu ležela v hlavě a nemohla jsem jinak, než uznat, že její
rozhodnutí, k některým tématům se v určité společnosti raději nevyjadřovat, když si nevěří,
je vlastně docela moudré.

Já znám a znala jsem mnoho takových, co skutečně neměli co říct, ale mluvili a mluví pořád.
A o všem. Ani je nenapadne mlčet, protože je ani nenapadne, že do něčeho holt nevidí...

Měla jsem kdysi jednu takovou kolegyni, která byla zvláštní případ. Aby zakryla, že něco neví,
opakovala dokonce známé pravdy, jen aby něco říkala a působila při tom chytře.

Někdo nám vysvětloval pravidla hlavolamu ze sirek slovy: "Jednou sirkou pohnete a vzniknou čtyři čtverce."

A ona řekla: "Jo, jasně, no to já chápu. To je úplně jasný... Prostě pohnu ňákou sirkou a bude to..."

Možná to byl od ní taktický tah, protože mě v tu chvíli úplně vyřadila z dumání nad sirkami,
já dumala nad ní a ona pak, s mnoha nápovědami, pohnula ňákou sirkou a bylo to :)

Takže Kiki, vůbec se nestyď, že se Tvé moudré tajemství provalilo - sice se podle snáře mělo provalit nějaké mé
(zdálo se mi o kašli), ale na to třeba ještě dojde.
Třeba se ukáže, že se tady směle vyjadřuju pořád k něčemu, a přitom jsem úplně blbá ;)


***

Dnes si připomínáme výročí upálení Mistra Jana, jedné z mých oblíbených historických postav.
Pro nás dneska až neskutečně vzdálená realita minulosti.

Zítra Vám prozradím, jak jsem přišla na to, že minulost se někdy se současností prolíná!
A nemyslím to obrazně; nehlásám tady senzační upoutávky, abyste se zítra dočetli, že se nám
snad připomíná naše vlastní minulost v některých situacích...

To sice opravdu dělá, ale jsou zároveň situace, kdy jako zábleskem můžeme pozorovat
děj dávno, dávno minulý...

Dobrou noc ;)

Tak, i tak

6. července 2011 v 21:07 Zpovědnice
Všechno má dvě tváře. Nejmíň. Stejně jako rub a líc a černá a bílá. A pak celá škála barev mezi tím.
Já se nedávno setkala s druhou tváří života na vesnici.

Pro mě je vesnice na první pohled takové zábavné panoptikum; jsem přece jen z velkoměsta...
Tím nechci říct, že jsem něco víc!
Ani, že jsem lepší, nebo chytřejší...
Jen prostě mám jiné starosti.

Neřeším kopřivy pro slepice.
Ani zrní.
Neřeším sekání trávy, ani odvoz odpadu z popelnic na dvorku.

Byly jsme s mámou na chalupě, kde trvale žije naše babička, která odvoz odpadu z popelnic řeší.
Pendluji mezi naší chalupou a babičky obydlím, je to jen přes pole.

Od babičky prostřeného stolu, u něhož jsem posnídala, jsem si šla
dát kávu k mámě - že přijdu zas na oběd.

Maminka se smála a říkala mi: "Slyšelas ten místní rozhlas?"
Já na to, že ne...

"Úplně jak z těch filmů, prej Pozou, pozou! Svoz plastů se uskuteční místo ve středu už v útevý!
Opakuji... Ne ve středu, ale už v útevý! Konec hlášení."

Obě jsme se smály a máma ještě podotkla: "Ř uměl, chudák, a oni mu to z tý středy přehoděj zrovna na úterý..."

V poledne u babičky už seděly kolem stolu i mé sestry a obědvalo se.
Babička se najednou zeptala, jestli někdo z nás náhodou neslyšel, co hlásili.

A já, ač jsem přímo hlášení neslyšela, vzpomněla jsem si na naše ranní smání a byla jsem v rozpacích.
Najednou jsem byla ráda, že to vím, že můžu babičce sdělit, co jí uteklo.

"Že se plast bude odvážet už v úterý." Řekla jsem babičce s vážnou tváří. A s ER.
S tou svou druhou tváří, která se dokáže vcítit i do starostí sobě cizích.
Byť se jim tou první před chvílí vysmála.

Holt jsme tak, i tak...

červenec

3. července 2011 v 10:17



Letní provoz



... což znamená, že nic nového



***

2. 7. 2011

2. července 2011 v 11:33 DNES
Zdravím Vás opět po pár dnech.

Byla jsem na návštěvě u tchýně.

Nic neříkejte.

Řeknu já...

Zmínila jsem se jí, že držím dietu, protože jsem zase pěkně nakynula.
Ona vysypala na mísu mandle v čokoládě a pobídla mě: "Vezmi si!"

"Kdepak, to já nemůžu..."
"Ale to jsou mandle!"
"Jenže v čokoládě!" Na to já.
"Kdepak! To jsou jen mandle."
"Vážně?" Váhala jsem.
"No vážně. Jen mandle. Vem si."

Zraky všech u stolu, celé Zdeňkovy rodiny, na mě spočinuly a já si tedy vzala - abych ukázala, že jí důvěřuju,
ač mi bylo jasné, že to nejsou JEN mandle.

"Mami, jsou v čokoládě." Upozornila až potom mou tchýni její dcera.
"Opravdu? To jsem nevěděla." Řekla ona a dál se o mandlích nemluvilo.

K večeři jsem dostala zeleninový karbanátek a brambory sypané "pórkem".

"Jíš pórek?" Zeptala se mě, když jídlo chystala.
"Ano, ten mám ráda." Na to já.

"Trochu to štípe, skoro jako cibule." Namítla jsem během jídla.
"To je podobný, víš."

Když jsem měla dojezeno, slyšela jsem, jak říká tchánovi: "Ještě, že jsem tady měla ty brambory s cibulí od holky..."

Výborně, sežrala jsem talíř cibule. Zdeněk se může těšit na dobrou noc...

Ráno viděla, že snídám křupavé knekebroty. Vytáhla ze špajzky taky jedny a křupala se mnou.
Prý je má taky ráda.
Večer jsem si svůj balíček vzala znova, že lehce povečeřim.

"Máš to jak kámen ztvrdlý." Upozornila mě.
"To se musí vždycky dobře zabalit, jinak to rychle tvrdne.
Já si od tebe jeden dala a málem jsem si vylomila zub. Takže dobrou chuť a bacha na zuby."

Ještě, že si ten zub nevylomila, to bych tomu dala :)


Domů jsme dostali misku borůvek, které pro jistotu pocukrovala. Prý jsou takhle lepší.


Usoudila jsem, že mám holt typickou tchýni a už chápu, proč všechny ty vtípky o nich...
Na první pohled se tváří mírumilovně, jsou milé, usměvavé, ale člověk se nesmí dát zmást - pořád jsou to tchýně! :)

***

Chystám se na slavnosti Prahy, konečně něco takového v našem městě,
pořád čtu jen o tom, co se koná jinde...
Už jsem se málem stěhovala.

Mimochodem, byt v Dejvicích máme v prodeji. Respektive, má ho v nabídce jedna realitka.
Dali jsme jí na to do konce září. Pokoušíme osud. Když najdou kupce, jdem odtud.
Když ne, zůstáváme.

Bylo tu už několik potenciálních zájemců na prohlídce a já se vždycky bála, že řeknou ANO... :)

Třeba jeden pán s paní, už si tady plánovali, jak to předělají.
Vůbec se mi to nelíbilo.
Nebyli normální.

Minule ten chlápek, co ochutnával vodu z kohoutku, jestli není cítit potrubím,
taky nebyl ok.

A ta ženská, co se nám tu posadila a začala si stěžovat, že nemůže najít ten pravý byt,
kde by vykřikla: To je ono!, se mi taky nějak nezdála.
Jsem ráda, že to nevykřikla u nás.

Posledně zabralo, když jsem dodala, že byt prodáváme i s kočkou. Má tam prkno přivázané
k okenní mříži, kudy courá sem tam, je na to zvyklá X let...

Příště zkusím, kdyby to nezabralo, že prodáváme i s děckem. Případně rovnou s námi.
To by si, myslím, každej rozmyslel.

No, přece si nenecháme zkazit léto nějakým stěhováním a hledáním domku...

***

Chci jezdit po vejletech, co nejvíc času strávit na chalupě u Třeboně, odkud vyrážíme
tradičně do Krumlova, na Hlubokou, na Červenou Lhotu, do Chlumu, na Rožmberk, a do
Lomnice, kde se kdysi dávno potuloval Jan Žižka a v hrachovině u cesty tady číhal na zbohatlé
Rožmberky, které přepadával... To byly časy!

Ne jako dneska, když vám doma lidi ochutnávaj i vodu, a tchýně kujou pykle...
Vždyť i Slavnosti Prahy oslavují hlavně minulost.
Aspoň, že současným pivem!

Jdu na něj a budu taky trochu oslavovat svou minulost - kdy jsem žádnou tchyni neměla,
a hned dalším lokem si hořce připomenu, že domácí voda mi dřív sloužila jen k mytí...