Všechno je možné

11. června 2011 v 12:18 |  ZPOVĚDNICE
Zazvonil zvonek a Zdeněk šel otevřít. Pak jsem slyšela smích, a jak si s někým ve dveřích povídá.

.
"To byla sympatická pani! Já otevřu a ona se hned směje, je celá veselá, taková pozitivní!
Taky bych chtěl bejt takovej..."
.
Jako by nemohl... Vždycky, když já se s někým takovým setkám, kdo vypadá, že nemá žádné starosti a všechno se mu daří, na co sáhne, snažím se nenápadně vyzkoumat, jak to dělá. Znám taky takovou jednu pani. Je sympatická od pohledu, asi padesát jí může být, a tu vidím věčně se s někým vybavovat, s každým se zastaví, usmívá se, zajímá se, poradí, potěší... A jde dál. Přitom tak trochu drbna, řekla bych, ale taková milá, ne zákeřná.
(Co říkáte na můj popis osoby? :))
.
Minule se mě ptala na kočku. Jak to teď dělám, když v tom okně, kudy lezla domů a ven, už je dětský pokoj a kočka tam nesmí. Což jsem jí svěřila minule.
.
"Když ji za tím oknem vidím, tak ho otevřu a přenesu ji přes ten pokoj v ruce. Pustim ji teprve v obýváku."
.
"Aha, aha... No to je pochopitelný, holt dítě má přednost, to se nedá nic dělat, to musí Sárinka pochopit... Já vám ji tuhle viděla tady sedět, a vy jste asi dlouho nešla otevřít, tak vám tady tak seděla, chudinka, asi půl dne, a čekala trpělivě na vás... A já na ni volala Sárí, Sárinko, ty jsi taková hodná kočička! A už by ke mně šla, když v tom projelo auto a ona se lekla, tak nešla. Zrovna jako na potvoru muselo jet..."
.
To je energie. To je výřečnost. To je nálada! Kam ta ženská na to chodí? Chci to vědět a hned.

Jak to, že ji vůbec to všechno zajímá? Proč ji zajímá moje kočka a sousedův pes a jak to mají tady a tamhle...
Že je to ta drbna, myslíte? To nebude jen proto. Zdá se, že ona vážně není lhostejná a skutečně ji druzí zajímají. Myslím, že kdybych na ni někdy šla zazvonit, že jsem ztratila klíče, tak mě pozve na kafe. A zavolala by zámečníka.
Ač se známe jen z ulice.
Co by sousedky!

Jenže já bych na ni zvonit nešla. Zavolala bych si zámečníka sama.
.
Ale znáte to, člověk člověka někdy špatně odhadne, takže já se tady nad paní můžu rozplývat a ona je to klidně třeba nějaká potvora, co doma týrá vnuka. No, to jsem určitě přehnala, ale na svého muže je možná zlá. To se mi taky zrovna nezdá... Tak třeba krade. Nebo tajně popíjí...
Kdepak. Marná sláva, hledat na ní špatnosti jen proto, aby mi bylo líp... Přitom vlastně nevím, jestli bych byla radši, kdyby to tak bezva ženská nakonec nebyla. Ona mě inspiruje, motivuje, udivuje, baví! Kdo by to za ni vzal, já nikoho jiného takového neznám...
.
Leda pak ta, co ji objevil Zdeněk, jak na nás zvonila. Jenže ta byla poslaná z nějaké firmy dělat odečet elektřiny... Tu už nedohledám. A co bych jí taky řekla? Milá paní, tady si sedněte a projevujte se tím vaším způsobem, já se kapku nabiju?
To se spíš kapku napiju, než takovéhle obstrukce s hledáním lidského zdroje...
Stejně je to zvláštní, že když se člověk napije, tak má kolikrát pocit, že všechno je možný.
Na cokoliv pomyslí a bude si přát, to se stane. Jo?
Ne!
.
Pak se člověk akorát ztrapňuje a ráno se chytá za hlavu, protože mu to teprve dojde. Trapnost je, podle herce Jardy Duška, naše přirozenost. Podle mě taky, soudím z vlastní zkušenosti. To už totiž nemůžou být náhody...
Mám noční košili, která je na ramínka a je hodně vytahaná. Taková sociální. Někdy ji na sobě mívám i do oběda.
Mockrát, když v ní doma míjím zrcadlo, zahlédnu, že mi kouká prso. Někdy i obě.
.
Zdeněk se tomu už přestal smát, zvykl si... Ale soused docela koukal, když jsem v té košili šla otevřít okno, abych přenesla čekající Sáru přes dětský pokoj do obýváku. Na převlékání v tu chvíli není čas, a nenechám tam kočku tvrdnout, aby si zas ta sympatická paní neřekla, že jsem neměla čas na chudáka němého tvora, který tam proto tak řve.
Vypadá líp, když člověk nemá čas na sebe, než na zvíře...
.
Anebo, aby to neřekla sousedům. I když, to je mi jedno. Já bych ráda, aby mě zajímali, ale prostě mi to nejde. Naše prababička prý byla velký lidumil, milovala lidi. Maminka na ni vždycky s láskou vzpomíná, jaká to byla hodná ženská, kterou všichni v okolí znali a chodili za ní na kus řeči, potěšit se, postěžovat si, poradit se...
.
Ona každému prý dovedla poradit, pomoct. I kdybych to dovedla, nemám vytvořenou takovou síť přátel, co by za mnou chodili... Leda tak Facebook, ale to zdaleka není síť přátel. Škoda, že jsem tu otevřenost davům nezdědila po té naší babičce. Já jsem nespolečenská a mám s tím problém. Osobní. Někdo něco pořádá, náhodou mě pozve, a mně se nechce!
.
Tak radši sedím doma a představuju si, jaké by to tam asi bylo. A nakonec se přikloním k závěru, že jsem udělala dobře; že by mě čekala jen další ztráta času, který jsem mohla krásně doma prosedět. Zdeněk by mě taky rád bral mezi své kamarády. Někdy řeknu "příště", někdy jdu, někdy se vymluvím... Byla jsem dvakrát. A dvacetkrát se vymluvila.
On ví, jak to mám. A že se s tím nedá hnout.
.
Ale aspoň už mám rodinu, to jedna z mých sester má obdobný problém - ne rodinu, ale lidi ji, kdoví proč, zvou, přitom jí se chce sedět doma! Jenže rodinu nemá, takže ji máma občas přesvědčí, aby nějaké to pozvání přijala.
.
To mladší sestra, to je jiné kafe. Tu máma pořád přesvědčuje, aby furt někde nelítala a taky se jednou pořádně vyspala, ale nakonec jsme rádi, když si na nás udělá čas na Vánoce. Tedy aspoň na Štědrý večer.

Já mívám obvykle upito a zas se mi zdá, že všechno je možné, když vidím sestru Kiki sedět doma u stolu...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 11. června 2011 v 18:27 | Reagovat

Hezký. Taková upřímná zpověď. Taky mám velkej problém s trapností, když se opiju. Možná, že ho mám i za střízliva, ale o tom naštěstí nevim. Je to moje přirozenost. Takže Dušek má pravdu. Jsme trapní i když si myslíme, že ne. A nejtrapněji působí lidé, co se berou moc vážně a svou trapnost si neuvědomí, ani když jim o ní někdo řekne. Urazí se. Jejich chyba. Pak už jim to nikdo říkat nebude a budou trapní ještě víc.

2 niternice | 11. června 2011 v 18:59 | Reagovat

Píšeš to jak nějakej žalovníček ze školy :-D

3 kiki | 15. října 2011 v 10:34 | Reagovat

Martinku, ty  nejsi trapnej normalne, ja te mam rada, takovyho jaky  si:))  a  ano, trapnost  je  prirozenost. souhlasim:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.