hádky a pohádky

2. června 2011 v 10:41 | Niternice |  Pojednání - archivní články na různá témata
Nejdřív mi pohádky vyprávěl dedeček. A já na ně věřila.
Později kluci, ty jsem ale brzy prokoukla.
A teď je vyprávím já a snažím se, aby mi je dcera věřila...
A aby při nich usnula.

Když někdy pohádku vynecháme a zkusíme dceru nechat usnout bez ní,
začne křičet. Křičí, že chce z postele, že nechce spát, a křičí tak dlouho
a tak moc, až jsme z toho křiku celí nervózní a začneme se dohadovat, který je
dneska na řadě...


Kdo nečte pohádky,
ten si říká o hádky! :)
***

Ještě mě napadla druhá verze příběhu na téma "Pohádky".
Jak jsem psala o těch hádkách, došlo mi, že z POHÁDEK a defacto
z jejich protikladu HÁDEK, se skládá celý můj život.

Slovensky neumím, vyjma pár slov...
Někdy je život pohádka. Pozpátku to zní Slovensky:
AK DÁ HOP. Když život dá palec nahoru.

***
Mívám pocit, že do pohádek v realitě nemůže chybět moc.
Stačí se snažit, mít štěstí a chtít... Tak proč to někdy nejde?
Jako by TO bylo zakletý...
Kdykoliv se mi takhle něco jeví, okamžitě mě napadne,
že bych ráda znala kód, kterým jde měnit osud. A všechny jeho děje.

Cítím, že jsem blízko, že je to otázka jedné cifry, která
by se jediným tahem dala přetočit...
A udělat ze života pohádku.
A dobré konce.

Jen najít ten ciferník a mít štěstí na čísla...
Ale to už by byla pohádka...
***

Takovou můžu maximálně vyprávět dceři, aby dobře spala
a my se zas nepohádali kvůli pohádce...

Člověk dneska spíš věří na ty hádky, než na pohádky
a na kód osudu. Bodejť by ne...


Kdo hledá kód osudu,
bojuje s větrnými mlýny.
Radši se opít vínem ze sudu,
než klín vyrážet klíny! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naty | Web | 2. června 2011 v 10:54 | Reagovat

Pamatuji si, že mně a bratrům četla pohádky mamča. Otec nám vyprávěl strašidelné příběhy, které si vymýšlel, ty jsme měli nejraději. Mělo to opačný účinek, neuspalo nás to, naopak, byli jsme ještě víc rozdovádění, chtěli jsme slyšet další a další ... ale to už je dávno.

2 Marry | 2. června 2011 v 11:29 | Reagovat

Je mi sice 12 let. Jsem malá, tolik toho nechápu ale v tomhle máš pravdu! Naši se na mne dívají jako na malou protože jsem nejmladší ze 4 dětí a dost často mají tendence mi pohádky říkat ale já už věci chápu! Vím třeba že když se mamka na taťku podívá pohledem hladového miminka říká tím ,,Proč jsi zase přišel pozdě? Vždyť je 20:00 a večeře je studená!!" nebo když táta na mamku mrkne svým okem říká ,,Zlato včera večer..." ale pořád mě vidí jako malou! Možná by se na svět měli dívat jako Ty a íděli by že jsem velká. Ne malá holčička které jsou tři roky a musí s sebou všude vláčet panenku a držet se maminky za ruku. Možná že nejsem dospělá a jsem vyspělá! Jinak článek je fakt moc hezkej!

3 niternice | 2. června 2011 v 12:23 | Reagovat

[2]: Milá Marry. Já jsem naopak nejstarší ze čtyř dětí a vždycky mě štvalo, že mě naši viděli jako starší, než jsem byla. Každý vždycky chce, co nemá :) A jak bych ráda, ještě i třeba dneska, aby mi dědeček vyprávěl zase pohádky! Kdyby žil... Věř mi, že jednou se ti po té péči bude stýskat. Děkuju za koment i slova chvály.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.