Zápisky z fronty II

7. května 2011 v 8:35 |  Zápisky z ...

Čekala jsem takhle s pořadovým číslem 523 na městském úřadu Prahy 6,
až přijdu na řadu.
Stroj čísloval klienty od rána, takže jich přede mnou nebylo pětset!
Jen těch dvaadvacet...

Najednou jedna paní vyndala z batohu sáček s rozpůleným pomerančem
a začala se rozhlížet kolem, komu by řekla...

"Prosim vás, já se omlouvám, že otravuju... neměla byste nožík? Já tady mám totiž
pomeranč, tak bych si ho potřebovala oloupat... Mně se totiž strašně motá hlava,
tak musim hodně tekutin... Přitom tlak mám normální, 145 na 70, takže nikdo neví,
proč mívám tyhle motolice, je to teda strašně nepříjemný..."

Konečně se nadechla. Oslovená klientka s otevřenou pusou měla konečně
příležitost odpovědět, že nožík nemá.

"Nemáte? Aha, no tak to nevadí, stejně vám mockrát děkuju..."

V tom si divná paní všimla, že nějaká slečna o kus dál si prohrabává kabelku
a hned usoudila, že pro ni hledá nůž.

Běžela tedy k ní.
"To budete strašně hodná, já musim totiž hodně pít a když nemám pití,
tak to doháním aspoň ovocem... Mně se totiž šíleně motá hlava..."

"Tak já bohužel nemám, myslela jsem, že jo, ale asi je v jiné kabelce."
Řekla ochotná slečna divné paní.

"To nevadí, mladá paní, ale stejně, za to, že jste byla tak strašně hodná
a ochotná - přecejenom jsem cizí ženská - tak vám tady dávám jednu půlku
pomeranče."

Natáhla k ní ruku s ovocem a tvářila se tak vítězoslavně, jako by slečně
právě oznámila, že vyhrála milión, se svým číslem.

Slečna si pomeranč samozřejmě nevzala. Slušně odmítla a raději se natáhla
pro časopis, který tam ležel na stolku.

Divnopaní se, i se svými dvěma půlkami, posadila zpátky na židli
a přemýšlela celým tělem, jak s pomerančem naložit.
Nakonec ho celá nešťastná vrátila zpátky do sáčku a do batohu.

Po té si vyhlédla jinou oběť.
"Promiňte, prosim vás, chci se jenom zeptat, nevíte, do kolika tady dneska mají?"

"Asi do šesti. Támhle to máte napsaný." Odvětila postarší dáma.

"Jo, už to vidim, do šesti..." Řekla ta divná a přisedla si.

Stará paní na tu divnou divně koukla, ale ta si z toho nic nedělala
a spustila:
"Víte, já mám totiž doma kočku a čekáme koťata, tak abych se vrátila včas.
Já mám teda tři kočky, jednoho kocoura, to je velkej mazel, druhou kočku,
ta na to zas tak moc neni, ale ta třetí, jak teď bude rodit, ta je zase přítulná
jako hodně. S tou a s Bobšem se musim mazlit furt. Minule, když měla koťata
ta nemazlivá, tak jsem je všechny rozdala, až na jednoho - to byl miláček!
Já to cítila tady!"
Sáhla si na hruď. A nadechla se, aby jela dál.

"Jenže mě je pomáhala udat pani Tichá z Lužin a ta našla lidi, co chtěli
dvě koťata nebo žádný. No a pani Tichá za mnou pořád chodila a přemlouvala
mě, abych Matese dala, i když jsem jí říkala, že to cítím tady..."

"Vy jste ho dala?" Překvapivě se zeptala stará paní.

"Nakonec jsem musela, ona by mně nedala pokoj. Ale hned jsem věděla,
že jsem udělala velkou chybu. To byl tak úžasnej tvor! Neměla jsem ho
nikomu dávat, měla jsem si ho nechat..."

"To jste teda měla." Soudila i důchodkyně.

"Viďte, jak něco člověk cítí tady, tak se tim má řídit, stůj co stůj..."

"To je pravda." Pokračoval jejich dialog.

A mě napadlo, když jsem to viděla, jestli nejsem nakonec divná já.
Sedim tam, žmoulám číslo a celou dobu sleduju jednu ženskou,
dokonce poslouchám cizí rozhovory...

Navíc právě "volali" číslo 525.
***
Už jsem slyšela, jak ta divnopaní přijde domů a říká své kočce,
té, co bude rodit:

"Představ si, seděla jsem na úřadu, čekala, až přijdu na řadu
a celou tu dobu na mě čuměla nějaká holka. Dokonce prošvihla
svý číslo."

A vyvolala jí tím porod. A mezi koťaty bylo jedno EXTRA SUPER
tulicí a hrdá majitelka tentokrát poslechla pocit, co měla TADY a nechala si ho,
ať se paní Tichá třeba stavěla na hlavu.
***
A pak z toho rupne i paní Tiché.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.