Květen 2011

31. 5. 2011

31. května 2011 v 12:57 DNES
Večer jsem zase "vysílala" do vesmíru svá přání, a jak jsem tak koukala
skrz škvíru mezi žaluziemi do tmavého nebe, vzpomněla jsem si, kdoví proč,
na filozofickou úvahu mé maminky...

"Stejně jsme blázni, my se tady staráme o kraviny, řešíme si ty svý problémky
a zatím se nekontrolovaně řítíme na nějaký obrovský kouli nekonečným vesmírem
někam do neznáma..."

To mě vyděsilo. Když se to řekne takhle, tak je to vlastně fakt. Jakýpak starosti?
Každou chvíli se můžeme srazit s nějakým meteoritem nebo dokonce shořet...

Bože, kam utéct?! V tu chvíli jsem se vystresovala. Jak ve chvíli, kdy to máma řekla,
tak i teď, před spaním.
Elenka krásně pochrupkávala a já očekávala velkou srážku vesmírných těles...

Zdenda měl noční; má vždycky rád, když mu během jeho služby zavolám,
tak jsem neváhala.

Bez rozmyslu jsem mu svěřila své trápení, když se ptal, proč nespím...

"Víš, já přemýšlela o vesmíru, že vlastně letíme tím nekonečným, černým...
eeee... nekonečnem... a nevíme, co nás čeká, jestli do něčeho nenarazíme
nebo něco do nás... To se může stát každou chvíli!....A já na to myslela
a úplně jsem se tím rozrušila..."

"Jsi paranoidní hypochondr a já tohle už nebudu poslouchat!"

Oznámil mi Zdeněk a tím mě vrátil zpátky na Zem.

"Nejsem, napadlo to mámu!"

Radši mlčel. Ale ten podtext jeho mlčení jsem prokoukla raz dva...
Znělo to nějak jako A TVOJE MATKA TAKY !!! :)
...


Toho hypochondra jsem si ale vysloužila jindy. (A ne jednou.)
Jednou to bylo například, když mě kousla myš...

Máme doma kočku Sáru a jelikož mě miluje, nosí mi oknem domů myšindy.
Myslí, že se podělíme. Někdy přinese živou a pustí mi ji pod nohy,
abych si zalovila, a jindy mi ji naservíruje už zabitou, abych se bez námahy
nadlábla. Je to hodná kočka.

Jenže mně je těch myší líto. Takže když přinese živou, snažím se ji
zachránit. Několikrát se mi to už podařilo, jenže ten den, o kterém Vám
chci říct, ne. Tehdy jsem měla co dělat, abych zachránila sebe.
Naštěstí to odnesla jen má pověst...

Sára držela myš v tlamě a z té jí koukal jen myší zadeček a nožka.

"Pustíš ji! Dej ji sem!" Volala jsem a tahala za tu nožku - a táhli, táhli,
až jsem nožku utrhla...

Po ruce mi tekla myší krev a Sára mě do té krvavé ruky, v zápalu boje, kousla.
Byl pátek večer, takže když jsem uklidila krvavou spoušť, šlo se spát.

Jenže pak mi to došlo... Co když jsem od té myši chytila vzteklinu?!
Takže jsem zase vstala z postele a šla hledat na internetu příznaky této
smrtelné choroby.

Nateklé uzliny v podpaží. V tu chvíli jsem cítila, jak mě v těch místech
rozbolelo.

Je zle. Hned ráno jsem se, celá ustrašená, vydala na pohotovost.
Zrovna měl službu takový starý doktor.

"Mám asi vzteklinu." Oznámila jsem mu své podezření.

Podíval se na mě nechápavě.

"Kousla mě myš. Teda kočka, když jsme se přetahovaly o myš... já jí pak
utrhla nožičku, a v tom mě kočka kousla do tý krvavý ruky..."

Doktor koukal, sestra taky koukala. Bylo ticho.

"A už mi natékají uzliny." Dodala jsem a zvedla ruce, aby se doktor mohl
přesvědčit.

"Slečno, vzteklina není v Praze známá padesát let."
Uklidnil mě konečně. Uzliny náhle zplaskly.

Zato mé označení slovem hypochondr nabylo nebývalých rozměrů... :)
...

Zvu Vás k povrchnímu článku o tlusté socce :)
...

Už brzy dostane můj blog nový kabát. Jednomu talentovanému grafikovi se zachtělo
změnit "niternici" design, a taková nabídka se prostě neodmítá... :)
/Renátko, ale ten od Tebe byl první a jsem s ním spokojená!/

Jak nás sestry oblékly

31. května 2011 v 12:08 Zpovědnice
Mí tři sourozenci přiletěli z "výletu" na Floridě a přivezli dárky. Elence nejvíc,
ta je oblečená na rok, a vzhledem k tomu, že polovina těch věcí jí až za rok bude,
má vystaráno na dva roky.

Překvapilo mě, jak se v roce a půl nebránila zkoušení nových šatiček a dokonce
se předváděla před objektivem.
I k zrcadlu zašla, když jsme jí zatleskali, že je vážně NYNY :)

A mně přivezli taky něco... džíny.
A to jsem jasně řekla, že džíny nechci!
Psala jsem Kiki zprávu, ať džíny pro mě nekupujou, protože mi určitě
nepadnou, protože mi padnou málokterý a bez vyzkoušení je to téměř tutovka.

A taky, že jo. Krásný džíny, což o to. Ale nezapnula jsem je.

"To jsou Guess!!!" Řvala na mě Kiki, jako kdyby byl hřích do světové značky se nevejít.

"No a co?! Mýmu pupku je to úplně jedno!" Ohradila jsem se.

"Jsi tlustý prase! Koukej do nich zhubnout! Konečně máš jednu pořádnou
značkovou věc, v který bys nevypadala jako socka a tobě to neni..."

Moje sestra neni úplně povrchní, stejně tak, jako já nejsem úplně tlustý prase
a jako socka taky úplně nevypadám...

Ale značky mi holt nic neříkají, zato kobližky ano :)

Nicméně, slíbila jsem, že do těch Guess džínů TEDA zhubnu.
Člověk má aspoň motivaci.

A jelikož Kiki si nakoupila hodně moc nových hadříků a Zuzka taky,
došlo v jejich šatnících na čistku.
A která socka na mateřský je po ruce, aby onošené věci donosila?

Takže mám tašku oblečení po svých sestřičkách a probírám se tím.
Jsem oblečená tak na rok. Když zhubnu, mám vystaráno na dva... :)
---

30. 5. 2011

30. května 2011 v 10:27 DNES
Dáváme Elence různé léky a jedny vycházejí na jedenáctou večer. A ty nás štvou.
Nejen, že se mi kolikrát nechce tak dlouho "ponocovat", ale hlavně, já ji tím
probudím a ona pak děsně ječí.
Netušíme proč, asi ji prostě rozčiluje to buzení.

Jenže ona ječí tak, že pokud už jeden z nás rodičů spí - což je obvykle Zdeněk,
když ho čeká ranní, tak už nespí.

A kdyby Elenka aspoň hned zase usnula. Ale ona je pak vzhůru třeba hodinu.

A včera zase. Zdeněk probuzený, což by mohlo být jeho druhé příjmení :),
se posadil na posteli a začal lamentovat...

"To je prostě blbá doba na ty léky!"

"Lékárník tentokrát na krabičku napsal třikrát denně, ne po osmi hodinách,
jak nám řekli v Motole." Prozradila jsem mu.

"Vidíš? Denně!"

"Jenže den má 24 hodin, to je ten problém. Ono to po těch osmi vychází..."

"Tak to rozvrhneme jinak... Ráno začneme v sedm, další jí dáme ve tři, no a pak
v jedenáct."

"Ale takhle je to teď, miláčku." Upozornila jsem ho.

A to jsem ho podezírala, že vůbec neví, kdy Elenka bere léky :)
***

"No jo... Hlavně to nepiš na ten svůj blog nebo budu za kokota."

"Nezlob se, ale napíšu..."

V tom mi začal před obličejem máchat rukou a zaříkávat mě:
"Dívej se mi do očí, ne jinam, do očí se mi dívej... Usínáš, těžknou ti víčka,
a teď zapomeneš, čemu jsme se smáli, i o co jsem řekl..."

Nakonec lusknul prsty, jako že hotovo a mám se probrat.
Tenhle trik má okoukaný ze seriálu Malá Velká Británie. (Psala jsem Vám už o něm).

Jenže tahle hypnóza naštěstí nefunguje, takže si to pamatuju a tady to máte :)
***

Když jsme autem přijížděli domů, všimla jsem si, že před naším vchodem sedí nějaký chlap.
Na první pohled se zdálo, že ho žena právě vyhodila z bytu; ležel v obležení dvou kufrů
a v ruce držel snad duši.

Jako od kola, ten plášť z kola kola :) A omotával ho nějakým pruhem látky nebo co.
Přitom pán vypadal docela slušně - tedy ne, že by dělal něco neslušného...
balit duši do hadrů si každý snad smí...

Když jsme kolem něj potom procházeli, nedalo mi to a zeptala jsem se:
"Co to bude?"

A on s úsměvem odpověděl: "Tohle musim udělat. Tenhle kufr je plný mincí a tenhle plný hadrů."

Taky jsem se usmála. Co na to říct?
Snad jen začít mu rukou máchat před obličejem, aby usnul a zapomněl, že ten kufr plný mincí
si jako odnesu...

Jenže při mém štěstí bych určitě na rychlo sáhla po tom s hadry.
A příště bych na tom chodníku mohla sedět já...
Takže pro záchranu své duše jsem šla domů
a radši uvařila dobrou večeři a pak čekala do jedenácti na léky... :)
***

29. 5. 2011

29. května 2011 v 10:04 DNES
Mám pocit, že jsem všude jenom divák. Byli jsme na dětském dni,
uspořádaném pro děti (překvapivě) na Suchdole a to v hřebčíně.
Za plotem se po písku projížděly děti na koních, vedle na pódiu hrála
kapela staré známé odrhovačky a lidi se bavili, tančili, nacpávali, opékali
klobásy a zpívali ty staré známé odrhovačky s tou kapelou...

A my tam stáli a dívali se, a já si říkala, kéž bych se tohohle mohla
taky účastnit.

Holky od koní měly dlouhé sukně a spletené vlasy, jak to nosily dřív
děvečky, a já toužila být jednou z nich. I když koním nerozumím.

Nebo aspoň zpívat s tou kapelou, péct tam ty buřtíky, tančit...
Ne jen tam stát jako turista zdaleka.

Kdykoliv se k nějaké takové akci pod širým nebem nachomýtnu,
mám nakonec pocit, že mi dali jen přičichnout k nějaké kytce, a abych
zas letěla dál. Bez možnosti ji opylovat :)

Souvisí to s mým dojmem, že život a všechny lidské veselice a oslavy
a masopusty a svátky, mě míjejí, jdou kolem. Stejně jako třeba Velikonoce;
někde je nemyslitelné nemít vejce, pomlázku...
Já nemívám vejce, ani pomlázku, a nakonec ani ty Velikonoce...
(Velikonoce jsou jen v kalendáři a za výlohou obchodů.)


Nikam nezapadám. Leda do důlku vyleženém na svém gauči, kde píšu...
Ale možná tam ten důlek byl dřív a já měla zapadnout... :)

***

Zkusila jsem to s tím vysíláním do vesmíru, tak se ukáže, jakou jsem
do toho dala sílu, a jestli se to vrátí zpátky jako hotová věc...

Budu vás informovat. O všem :)
Hezkou poslední květnovou neděli.

O přáních, možnostech a o znameních

28. května 2011 v 21:21 Pojednání
Film Zeiten Ändern Dich, který si dneska pustil můj muž, jsem neměla v plánu sledovat s ním.
Jenže jak běžel děj, postupně jsem sledovat začala. Nešlo to jinak. I když pořád jsem od tohohle bijáku
nečekala zázraky. A ony se děly...


O respektu, o snech a obtížné cestě nahoru přes překážky, až po splnění všech snů v jediný den.
Drsná pohádka, parádní rap, hluboký a navíc pravdivý příběh...
Mrazilo mě v zádech, když zpíval Karel Gott - to bych vám ještě včera klidně odpřísáhla, že se nikdy nestane :)

***

Když se na film podíváte, tak uvidíte, že přání a sny toho kluka (Bushido), mu otevřely možnosti.
Někdo má plno možností, ale sny pořádně žádný, takže příležitosti jsou mu k ničemu. Nepromění je,
řečeno sportovně.


A někdo možností moc nemá, zato má přání, a když nemá úplnou smůlu, tak stačí za nimi si jít
a ono to jednou vyjde. Není to lehký. Ale stojí to za to.

Nějaká přání máme všichni. Ať už jakákoliv. Včera mi jedna moje kamarádka napsala krásný zamyšlení,
jak si jejich vyplnění "objednat". Prozradila mi svůj recept...


- večer před spaním si intenzivně něco přát
- nenápadně poprosit vesmír, aby vyhověl...
- nemyslet na nic negativního, nepřipouštět si strachy
Protože vesmír je hodňoučkej, ale trošku hloupej.
On člověku splní to, co do něj vysílá, protože si myslí, že to člověk chce...
(To je věta! Připomněla mi jedno staré indiánské přísloví, které praví:
"Dej si pozor! Oč usiluješ, to nejspíš dostaneš.")


Takže když člověk má v hlavě akorát strachy a obavy, tak se mu nedaří,
ale když vysílá pozitivní vlny, tak vesmír pošle taky pozitivní!
Věnuj přání svoje myšlenky a silnou víru, vysílej to a ono se ukáže...
***
Zní to trochu magicky, ve středověku by pergamen s tímhle návodem
jistě dobře hořel, ale dnešní možnosti nám dovolují svobodně si přát,
volat či vysílat svá přání do nebe, věřit čemukoliv - tak proč to nevyužít...

***
Já věřím v sílu vesmíru, v Boha a v padající hvězdy. Jednou jsem tak dlouho kladla
"nebi" jednu otázku, až shodilo tak velkou kometu, jako odpověď, že ANO,
až jsme málem nabourali :)

A jednou, to už je let, jsem přijela autem před poštu a tam je takový palouček, kde nějaká
ženská venčila psa. Najednou se sehnula - něco v trávě našla. Něco, co ji potěšilo!
Nezvládla jsem to a zeptala jsem se, co to má.

"Čtyřlístek! To já vždycky, když mám nějaké pochybnosti nebo trable, tak nacházím
v trávě čtyřlístky, někdy i pětilístky. Tím mi vyšší mocnosti dávají vědět, že jsou
při mně. A že všechno bude dobrý.

Zaradovala jsem se, že
- nejsem jediná, kdo na tohle věří
- že to asi fakt funguje
- jsou takoví lidi, jako je tahle paní

Otočila jsem se zpátky ke svému autu, abych ho zamkla, a když jsem se potom
podívala znova na tu loučku, ona už tam nebyla. Nebyla nikde, kam jsem dohlédla.
Ale nerozhlížela jsem se moc, bavil mě pocit, že TO bylo jen znamení pro mě,
ať to dělám taky tak.

A od té doby jsem začala věnovat pozornost trávě. Trávníku!
A nacházet čtyřlístky a někdy i pětilístky. Vždycky v návaznosti na svá přání
nebo otázky. Ale pořád je víc těch přání a otazníků, než čtyřlístků a to je dobře.
Je za čím jít. A je důvod hledat. A koukat kolem, dolů i nahoru...
A věřit, že všechno je možné.

Jak mi dneska předvedl Kája :)
***

28. 5. 2011

28. května 2011 v 11:34 DNES
V Bille na Dejvické potkáváme takovou starou paní, která si neustále povídá pro sebe
a tím si zajišťuje pozornost všech kolem. Musí tam nakupovat denně, možná
i několikrát, protože kdykoliv tam nakupujeme my nebo jen já, ona tam zrovna je.

Dlužno dodat, že paní je mírně "mimo", čímž je nesmírně komická. Kolikrát místo do
regálů koukám na ni a bavím se. A nejen já.

Včera pobavila i Lukáše Vaculíka, který si právě vybíral mezi jogurty.
Ona si ho ale nevšímala (nebo jen nevšimla) a začala tam ty jogurty hlasitě přerovnávat.
"Tohle sem nepatří, to musíme přendat semhle a s timhle šup do tohohle regálu,
ať je tady pořádek..."

Jenže pak si Lukáš všimnul mě... "Slečno, promiňte, že vás oslovuju takhle při nákupu,
ale nemohl jsem si tu šanci nechat ujít..."

"Zkraťte to, pane Vaculíku, já sleduju dnešní představení tady pani umělkyně..."

"Chápu, já vás dlouho nezdržim. Chtěl jsem vám jenom říct, že se mi strašně líbí
vaše články a že čtu jenom vás..."

"Děkuju, děkuju... Jste milý."

"Podepsala byste se mi?"

"Jasně, kam?"

"Eeee, třeba... sem na mlíko... nebo počkejte, sem na ten papír od salámu.."

"Promiňte, ale to je trochu nevhodné, nemyslíte? Jestli nemáte papír a tužku,
tak se asi rozloučíme. Stejně už jste mě dost zdržel, pani už dávno hraje v jiném oddělení."

"Jasně, pardón... Počkejte minutku, já zaběhnu tamhle na kasu."

"A nebo víte co? Já sem chodím poměrně často, tak co kdybyste si příště přinesl
památník a já vám tam třeba i něco namaluju..."

"Skvělý nápad! Výborně! Tak já se budu těšit... A kdy tak myslíte, že můžu doufat?"

"Doufat můžete neustále, to je na doufání to krásné!"

"Děkuju, nádherný citát! Ten byste mi tam potom mohla věnovat..."

"Uvidíme... Mějte se pane..."

"Vaculík! Lukáš..."

"A, ano, jistě... Tak nashle."

A potom jsem spěchala dohonit tu starou paní, abych ji poprosila o autogram,
protože ona je vážně skvělá komička.

Našla jsem ji u sladkostí, zrovna se podepisovala Vaculíkovi na mléko...

***

27. 5. 2011

27. května 2011 v 9:12 DNES
Koupila jsem vlhčené ubrousky a moc jsem je neřešila,
jedny jako druhé... Prdelku zvládnou utřít všechny
a upatlanou pusu taky.

Po pár dnech každodenního utírání Elenky, jsem
se na ně nějak zadívala a všimla si, že jsou do koupelny.
Říkám si, jaký s tím zas dělají obstrukce, to aby lidi
kupovali ubrousky zvlášť na to a zvlášť na to - a víc
utratili, to známe!

Jenže jak tak koukám, na těhlech stálo (zezadu drobným
písmem!) "nepoužívejte pro osobní hygienu".
Zpozorněla jsem. A další řádek: "Po použití si důkladně
umyjte ruce".

"Miláčku, ty ubrousky už nebudem používat, oni nakonec
píšou, že nejsou moc pro děti, víš..."

Řekla jsem opatrně tatínkovi své dcery.

"To jako píšou až dneska?"

Já vim, já vim, moje vina. Ale kopřivka se nekonala
a Elenka zvládla horší věci :)
***

Byla jsem s ní a s mojí mámou v samošce a když maminka
platila, utekla mi Elenka k oknu, kde si začala hrát s topením.
Zvedala horní desku, která nebyla přichycená a bavilo ji to.
Tak jsem tam stála a dávala na ni pozor.

Pak jsem vytáhla mobil, že si ji vyfotím, protože se na mě zrovna
tak pěkně křenila...
Od kasy přišla máma a dívala se, jak mi Elenka pózuje.
Cenila tak zvláštně zoubky a vydržela to dlouho, tak jsem
udělala hned několik roztomilých fotek.

Po chvíli ale přešla v pláč.

"Ona si pod tu desku skřípla prstík, ty to nevidíš?!!!"
Zařvala na mě máma.

"Teda ta jestli přežije tvou péči, tak už přežije všechno."
Dodala na konec, když Elenku utěšovala.

Ale to já chci, aby přežila všechno! Musím ji posilovat :):):)

*****

A to i prostřednictvím svého kuchařského umění:
Zápisky z kuchyně III (Zápisky z ...) - tentokrát rady začínajícím kuchařům

Jinak vás zvu k volnému pokračování nestydatého seriálu, Sex je náš (Zpovědnice)

***
A já jdu pečovat o svou dceru :)

Zápisky z kuchyně III.

27. května 2011 v 8:18 Zápisky z ...
Aneb kuchařské rady vzešlé z mých těžce nabytých zkušeností za plotnou...

Čím déle něco vaříte, tím je toho míň.
Pokud chcete nakrmit celou rodinu, volte stupeň teleplné úpravy AL DENTE.

Výjimkou je bramborová kaše. Té uděláme dost a dost třeba i ze dvou brambor.
Přidáme-li dostatečné množství mléka. Tou se dá kaše krásně nastavit! Ale nevznikne
z toho ta známá (možná vám) "nastavovaná kaše", to spíš bramborová polévka.
Ale nebude to ona. Bude to pořád víc kaše, než bramboračka...
Nebezpečí vzniku bramborového mléka, kteé dosud v kuchyni nemá uplatnění!

Nikdy nekořeňte levou rukou. Pokud jste pravák. A pokud nemáte rádi překořeněno.

Dokud svítí červené světýlko na varné desce vašeho sporáku, pálí to!

Nejrychleji stydne to, co byste rádi jedli teplé. Jako třeba palačinky.
Než uděláte poslední, první je ledová. Nedá se s tím nic dělat.
Leda jíst je hned u sporáku.
Nastupte tam celá rodina a večeřte formou bufetu...

Bez vajíčka řízek neobalíte. Opravdu ne. Ta strouhanka
na tom mléku držet nebude. Vím, co říkám, věřte mi.

Výjimkou je smažený sýr. Pokud nemáte vejce, nevadí.
Tedy pokud máte rádi sýrové palačinky...

Výhodou oproti klasickým palačinkám je, že nestydnou tak rychle.
A že jich většinou nemíníte dělat deset, patnáct... Takže budete jíst
normálně u stolu a žádný bufet.

Pokud by vás napadlo, udělat si pečené kuře (nebo cokoliv jiného)
na pivu, tak se vůbec nesnažte, protože ať lijete, kolik lijete,
stejně ho tam nebudete cítit. To si tu Plzeň radši vypijte zvlášť.
Kuře na pivu může plavat v žaludku.

Nesledujte televizní pořady o vaření. V každém receptu se vždycky
najde něco, pro co nebudete vědět, kam jít. Jako například zázvor.
Dobře, tak to byste možná věděli (vy), ale co třeba ... Teď mě nic nenapadá,
zkrátka tam na nás akorát machrujou a člověk si pak přestane věřit
a nepovede se mu ani ... Teď mě nic nenapadá.

A nakonec, jeden skvělý recept, tak zvaně pro chudé... Když vám zbydou
brambory od oběda (nebo vám je někdo dá), uvařené je nastrouhejte
a na pánvi osmažte do zlatova. Nezapomeňte okořenit (viz bod č. 3)!
Než dosáhnete zlatavého odstínu, budete mít
sice původního množství brambor jenom polovinu (důvod viz bod č.1),
takže se navečeří jenom jeden, a ten druhý, který bude hlady bloumat po bytě,
by si měl dát aspoň pozor na bod č. 4 (pálí to!).

***

Sex je náš

26. května 2011 v 22:15 Zpovědnice
Další pokračování "prostitutky" a "Postelové abecedy"

Kohopak já uženu, kdo mě pojme za ženu?

Chtěla jsem doktora, řekl,
že jsem potvora.

Chtěla jsem cukráře, on prý,
že mi ukáže.

Chtěla jsem kominíka, však
odmítal mě svlíkat.

Chtěla jsem léčitele, on
mě poslal do .....

Chtěla jsem rychtáře,
co se s ženskou nepáře.
On mi plivl do tváře.


Chtěla jsem zedníka, on nestačil
utíkat.

Chtěla jsem starostu, co smrdí od
kompostu, byť nosí Lacostu.
On vzal nohy na ramena,
křičel, že jsem méněcenná.

Když jsem chtěla kněze, vyskočil
hned z věže.

Chtěla jsem tuláka, co celé dny
profláká. Radši začal pracovat,
aby se měl kam schovat.

Pak jsem chtěla BEKA, namítal, že
příliš heká. A za chvíli už byl v rentgenu,
bál se, že schytá mě za ženu.

Tak jsem chtěla OLÁKA, pravil, že moc
huláká. A za chvíli už byl venku,
radši si vzal neschopenku.

Chtěla jsem faráře z vesnice,
on skočil do řeky Lužnice.

Chtěla jsem motorkáře, ujel
na tý svojí káře.

Když jsem chtěla herce,
zamotal se do koberce.

Pak jsem chtěla provazochodce,
mlžil, že už je důchodce.
Přitom stál - na laně.
Pak se schoval ve vaně.

Když jsem chtěla Vaška,
začal dělat šaška. Skončil v ústavu,
je ze mě na hlavu.

Chtěla jsem ponocnýho,
vzít si ho za muže svýho.
Pak lucerna mu posvítila
- já jsem se mu nelíbila.

Když jsem chtěla bolševika,
začal šíleně vzlykat.

Chtěla jsem řezníka, on
však začal naříkat.

Vůbec jsem to nechápala,
co jsem chlapům udělala...

Když jsem chtěla popeláře,
zpil se tak, jak zákon káže.

Chtěla jsem ministra. Ten však
na mě z výšky ....

Pak jsem chtěla prezidenta nebo někoho
ze skupiny Penta. Že jsem blbá vzkázali
a vůbec mi nedali.

Pak jsem chtěla z rozumu, starýho Turka
z Bodrumu. Prý, že jsem moc bílá.
No, tak to je síla.

Pak jsem chtěla novináře, on
však upad´do zármutku, že prý
nechtěl prostitutku...

No tak aspoň Apoštola,
ten mi řek´, že orloj volá.
A ať z něj nedělám vola.

Lidi, to vám rozum nedá,
mohla za to ABECEDA!

Ta moje postelová - někdo ji, jestli se nepletu,
zveřejnil totiž na netu.
Je to jako u debilů, měla jsem ji na profilu.
K tomu navíc stav, kdos svobodný - slav!
Kdo máš ženu zlou, ty spěchej za mnou.

Na věrnost nehleď, hlavně ať si užijeme,
sex je náš, věčně živi nebudeme!
***




/BEK a OLÁK jsou zkratkovité a slangové názvy letištních pracovníků/

26. 5. 2011

26. května 2011 v 14:07 DNES
Moje máma mi dala dušenou kedlubnu a brambory,
ať si to dáme k večeři, protože jsem jela domů pozdě, a než bych
něco uvařila...

Mám tahle lekhá jídla ráda, a tohle mi kupodivu vážně chutnalo.
Zdeňkovi ale moc ne...

"Jim to jenom proto, že je to zdravý!"

Oznámil mi hned, jak jsme zasedli ke stolu.

Tvářil se u toho všelijak a na konec to nedal.
Ptal se, jestli má zbytek vyhodit, tak jsem to odkývala,
protože už jsem měla dost.

Tak šel a začal vidličkou hrnout tu kedlubnu do koše na plasty...

"Co blbneš, to jsou plasty!" Okřikla jsem ho.
"Dyť tohle je taky plastový!" Odzbrojil mě.
.....

Mně se zase jednou zdálo stejný Limonádový Joe a Šťastný Jim.
Když začal vycházet stejnojmenný časopis, chtěla jsem po prodavačce
v trafice Limonádového Joe.
Vůbec netušila, co si přeju. A potom propukla v smích, když můj
omyl vyšel najevo.

Jenže... Ať Joe nebo Jim,
hlavní je, že CO CHCI vim! :)
A... Ať láhev nebo kedlubna,
plast Zdeňkovi nechutná... :)
.....
Dnes Pojednání - Vrabec je blbec, ale... (článek na téma týdne blogu.cz)
A přepracovaná Postelová abeceda (Zpovědnice)
........

A vzhledem k tomu, že i já jsem nějaká "přepracovaná",
neberte mě vážně... :)





Vrabec je blbec, ale...

26. května 2011 v 10:40 | Niternice |  Pojednání
K budoucnosti, dalo by se říct, upínám veškeré své naděje na lepší život, i na lepší JÁ.
Minulosti se směju - byla jsem blbá! A co jsem dělala, šlo dělat líp nebo aspoň jinak!
Ale už se s tím hnout nedá...
Přítomností proplouvám s odkazem na budoucnost - bude líp!
A s druhým, tak trochu omluvným, odkazem na tu praštěnou minulost.
*
V budoucnosti
přibudou mi ctnosti,
a snad i dovednosti,
hloupostí bylo dosti,
tak spěchej, budoucnosti!
*
Na druhou stranu vím, že bych si měla přítomnosti vážit víc,
a víc si ji hýčkat, přestože je to jen vrabeček v hrsti - jak se říká.
Říká se vrabec.
Budoucnost je a vždycky bude jen holub na střeše. Nejistá.
Může to být holub barevný, prašivý nebo přežraný, ale taky nemusí přiletět vůbec.
*
Vrabec nás v hrsti nudí, je to blbec.
Kde je holub? Kudy chodí?
Přiletí vůbec? A nebo vůbec?
*
Těšme se na holuba, ale hýčkejme si vrabce.
Možná je to to jediné, co máme.
To je poselství budoucnosti...

:):):)

Moje postelová abeceda

26. května 2011 v 9:03 Zpovědnice
Navazuje na pokus o "cool článek" s názvem Jsem taky prostitutka (Zpovědnice)...



Moje postelová abeceda od A do Z

Spala jsem s panem A. Měl zlaté vlasy a křídla.
Při TOM krásně zpíval.
Spala jsem s panem B. Povozil mě na ocásku.
Umí to prý od lišky. Zoofil, lidičky!
Spala jsem s panem C. Měl ho od písku.
Říkali mu Cipísku.
Spala jsem s panem Č. Měl mokré vlasy a zelené oči.
Má v hrníčku mou duši.
Spala jsem s panem D. Měl tři zlaté vlasy a byl to děd.
Sápal se po mně hned.
Spala jsem s panem Ď. Měl kopyto a cítila jsem síru.
Pak spálil moji víru.
Spala jsem s panem E. Měl meč a brnění.
Probudil mě polibkem v mém domácím vězení.
Spala jsem s panem F. Byl to mravenec a nosil šátek.
Pitomec.
Spala jsem s panem G. Ujížděl na perníčku.
Říkali mu Jeníčku.
Spala jsem s panem H. Byl z daleka.
Hrozně při TOM halekal.
Spala jsem s pány CH., I., J., K., L., M., N. Byl to sedmihlavý drak.
Ale penis měl jen jeden. Chudák.
Spala jsem s panem O. Jenže mě chtěl sníst.
Musel si mě splíst...
Spala jsem s panem P. Měl korunu a zámek.
Sebral mi můj spánek.
S panem Q. jsem nespala, žádnýho jsem neznala.
Spala jsem s panem R. Měnil se v havrana.
A mohl až do rána. Žádnej amatér.
Spala jsem s panem S. Byl ještě malý a jezdil na jelenu.
Houpala jsem ho na kolenu.
Spala jsem s panem T., ale jen ve společné loži.
Bál se, že při akci se zboří.
Spala jsem s panem U. Byl z jiný planety.
Posílal mi komety.
Spala jsem s panem V. Byl to vlkodlak.
Vyl při TOM do oblak.
Spala jsem s panem X. Miloval termix.
Mazal mi ho po těle, po TOM zklouzl z postele.
Spala jsem s panem Y., jenom že to nebyl ON.
Byla to ona - ta Ypsilona.
Spala jsem s panem Z. Jenom že byl hned.
Vždyť už to byl kmet. Takže žádnej med.


Už jsem měla všechny; draka i anděla,
dávno nejsem nesmělá a z čerta si nic nedělám...

25. 5. 2011

25. května 2011 v 18:06 DNES
DNES jsem přidala druhý díl Citové prostitutky (Moje postelová abeceda - Zpovědnice)
a Věrnost nade vše (taky Zpovědnice).

Na víc dnes nemám čas, napíšu sem zítra zas :)
...

Věrnost nade vše

25. května 2011 v 17:58 Zpovědnice
Co říkáte na nevěru a věrnost? Na žárlivost a toleranci?

Já měla dřív naprosto jasno - podvede, tak konec
Pak podvedl a konec nebyl.

Byly slzy, byly výčitky, byla žárlivost a vztek, a byla pomsta...
A pak teprve konec.
Ale nevěra v tom prsty neměla.

Setkala jsem se s ní v životě osobně párkrát,
mnohem častěji jsem byla jejím svědkem. V okolí podvádí skoro všichni.

To je zajímavá věta - zajímavý fakt. Všichni to víme, všichni vidíme, jak se kolem všichni podvádí,
ale přesto věříme, že u nás dobrý.

Proč by mělo bejt? Může, ale nemusí.

Mně je třicet a až před pár lety jsem dospěla do fáze, kdy nepátrám.
Nechci nic vědět, nic, co mi ON sám nepoví.
Protože za nevěru se člověk těžko rozchází.
Málokdy to vážně utneme. Protože by to byla zbytečná ztráta jinak bezva partnera.
Častěji se s tím učíme žít. Což je hodně těžký - hlavně pro nevěrníka,
protože má denně na talíři výčitky...

Nevím, kdo přišel s tím, že věrnost je nade vše.
Já si to dneska už nemyslím.
Nade vše mi je souznění, důvěra, starost, pomoc, podpora a přítomnost...
Věrnost duší.

No není to nejvíc?
Za mnou se vrací, mně pořád volá, se mnou tráví volný čas, mně pomáhá,
mě miluje...
***
Zrovna mi volal můj muž, byl s partou kolegů na bowlingu a už se vrací.
Prý ostatní tam ještě jsou, jen on a s ním jedna kolegyně už se rozloučili.
Šla s ním na stejný autobus a čekali tam spolu.
Kdoví, proč o ní mluví jako o Petrušce.

Za mnou se sice vrací, ale teď je s ní. Mně sice volal, ale s ní si teď povídá.
Se mnou sice tráví volný čas, ale tuhle hodinu tráví s ní. Mně sice pomáhá,
ale teď se věnuje jí. Mě sice miluje, ale teď se dívá do jejích očí...

Já tady dřepim v teplákách a o spoustu kil těžší, než kdysi, upachtěná a nespokojená
sama se sebou, a on si jede autobusem s perfektně nalíčenou a spokojenou Petruškou.
***

Řekla jsem, že mi stačí věrnost našich duší?
Taková blbost!
Chci jiskru, vášeň, sex...
A ať ho přitahuju jen já!

Ale já ať přitahuju i jiné... :)
***

24. 5. 2011

24. května 2011 v 6:00 DNES
Byla jsem s Elenkou na EEG, aby se vyloučila nějaká mozková disfunkce,
protože měla divný stav. Omdlela a zmodraly jí rty... Pravděpodobně za to
mohla plicní hypertenze, která se takhle může projevit, ale doktoři si chtějí
být jistí.

No nic, zpátky k EEG.

Ale teda, řeknu vám, když se jí to stalo, ve mně by se krve nedořezal!
Já s ní letěla k oknu, řvala jsem na muže, ať hned volá záchranku
a doufala jsem, že to, co cítím na jejím krku, je tep.
Ona mi bezvládně ležela na rameni a když jsem jí otočila hlavu, abych
na ni viděla, byla bílá s modrými rty...

Myslela jsem, že je konec, že selhalo srdce a teď mi umře v nářučí...
Naštěstí se jako zázrakem po minutě, dvou, probrala a než přijela sanitka,
byla ok. Stejně nás odvezli na vyšetření - nenašli nic.
Srdce pořád stejný, tlak normální... Tak chtějí vyloučit např. epilepsii,
kterou víceméně už vyloučili podle popisu situace.

Už ale k tomu EEG.

Já se vám pak svalila na postel - jak zas přišla k sobě a nebyla jsem
schopná nic. Klepaly se mi nohy a ruce, až jsem jako epileptik vypadala sama.
Jo, to EEG...

Čipy na hlavě, které snímají činnost mozku. Na počítači problikává na nakreslené
hlavě, která část mozku zrovna pracuje. Je to moc zajimavý sledovat.
Když se vztekala, pracovala pravá hodně, na několika místech.
Jinou činnost monitor nezaznamenal...

Ba ne, po hodině řevu byla na usnutí, a i když se jí to nakonec nepovedlo,
pracovala levá přední část mozku. Hned bych si to nasadila sama,
říkala jsem si, a dávala bych si různý podněty, abych ten mozek prozkoumala.

Zlí jazykové teď určitě namítají, že bych měla jednoduchý zkoumání, pokud by šlo
o můj mozek. Ale pozor, blond vlasy mi nerostou z mozku! :)

***
Jen pro úplnost - výsledky ještě nemáme, ale věřim, že to bude dobrý.

Byli jsme včera zase u našeho pana léčitele v Boleslavi.
Léčí ji energií ze svých dlaní. Někdo se tomu směje, někoho to drží nad vodou...
Podle toho, na které straně barikády kdo stojí.

Ale když virgulí měřil účinnost léků, které Elen bere, pousmála jsem se i já.
Ale co když to fakt umí?
Dějou se různý věci a život je zvláštní.

Představte si například, že když jsem šla v noci na záchod,
viděla jsem z okna nějaké zvířátko. V domnění, že je to naše kočka,
jsem okno otevřela a chtěla na ni zavolat, jenže v tom jsem si toho všimla.
Dlouhý uši, hops, hops... Zajíc.
V Dejvicích. Ve vnitrobloku baráků, pole široko daleko žádný.

Tak jsem ho chvíli pozorovala a šla zase spát. Říkala jsem si přitom,
že kdybych tam ráno viděla zaječí bobky, aniž bych ho teď viděla na živo,
myslela bych si, že jsou třeba... no... kozí :)
***

V té Boleslavi se mnou byla máma a když jsme se vracely, všimla si,
že tam u řeky roste bezinka. Já to neznám, nejsem takový přírodovědec,
i když bezinková Dobrá voda je jedna z mýh nejoblíbenějších...

"Já ti natrhám kosmatici a uděláš ji k večeři, jo?" Řekla a už lezla na mez,
odkud na strom dosáhla a trhala.

"Tak hlavně nespadni... Pak mi řekneš, o co jako jde..." Řekla jsem na to já.

"To jste jedly jako malý holky, na chalupě toho roste! Obalíš ty květy v těstíčku
a za ten stonek osmažíš, a máš kosmatici hotovou."

Asi si vzpomínám, to mi myslím chutnalo. Tak fajn, zkusím to. Budu jíst přírodu.
Už abychom měli ten domek, to ji budu užívat častěji a v nejrůznějších formách...

Když jsem zaparkovala v ulici pod naším domem, protože v naší ulici těžko najít místo,
vynášela jsem Elenku a tašku do kopečka po trávníku kolem keřů.
V ruce jsem držela kytici bezinky a hrdě s ní kráčela mezi měšťany.

Bílé květy, které jsme s Elenkou míjely, se mi zdály nějak povědomé...
Vypadají skoro jako ty moje... Přiložila jsem svou kytici k rozkvetlému stromu
a vida - bezinka. V Dejvicích.
***
Možná mi MATKA PŘÍRODA chce říct, že je všude, že se za ní
stěhovat nemusím. A nebo je jí jedno, kam se vrtnu,
chce mi jen připomenout, že JE, a to i tam, kde bych ji nečekala...

Možná není na první pohled vidět, je špinavá a je jí málo, ale JE.
Ať v podobě skákajícího zajíce, co se zatoulal až k nám,
v podobě mnou nově objevenýho rostlinnýho druhu jménem bezinka,
který nám dávno roste před domem,
a nebo v obrovských dlaních chlapa z Boleslavi.

A že bych na moc přírody
neměla zapomínat a že možná pomůže...
Dějou se různý věci a život je zvláštní.
Tak s kosmaticí na zdraví a díky přírodě! :)
***

23. 5. 2011

23. května 2011 v 15:52 DNES
Ráno mi volal kamarád a jen tak, mezi řečí, se zmínil, že v noci viděl ducha.

"Co že?!" Vyjekla jsem.

"ve 4:15 mě vzbudilo zaklepání na dveře ložnice. Jsou prosklený
a já za nima zřetelně viděl obrys postavy, na který zezadu svítilo světlo.
Protřel jsem si oči, ale už to tam nebylo. Hned mě napadlo, že to byl duch."

"A cos dělal?" Zajímalo mě.

"Spal jsem dál, byl jsem nasranej, že mě vzbudil."

"Ty jsi cynik!"

"Bejt víc senzitivní, tak mě to asi rozhodí."

"Mě to rozhodilo, jenom mi to vyprávíš... Divim se, že zrovna za tebou přišel duch.
Ti prej chodí za lidma, co na ně věří."

"Jasně, protože u těch si můžou líp zastrašit."

"Nechoděj strašit! Chtěj ti něco říct..."

"A proč v noci, když spim? To mě akorát tak naserou."

Takže s mým kamarádem, milí duchové - pokud mu cokoliv chcete,
si sjednávejte schůzky zásadně přes den, abyste ho nenasrali!

No a se mnou, pokud byste cokoliv... pro což nevidím důvod...
Jednoduše, prosím o písemné sdělení mailem... osobní schůzky bohužel nepřijímám,
z důvodu strachu, jen na vás pomyslím. Celá bych zkoprněla a nebyla bych
schopna vydat hlásku, takže stejně byste se mnou nic
moc nedomluvili...

To u naší tety, tam je to jiný... Ta na vás věří, já totiž vůbec ne...


22. 5. 2011

22. května 2011 v 13:11 DNES
Někteří lidé se berou strašně vážně.

Vzpomínám si na jednu kolegyni, která, když měla hlad, klidně si koupila
rohlík. Co ale řešila, bylo, kde si ho sníst. Na ulici nikdy, natož před
obchodem s oblečením, kam chodí nakupovat.
A tam jsme zrovna spolu stály...

"Já mám takovej hlad!"
"Tak si sněz ten rohlík."
"Před Zarou?! Nikdy! Bych vypadala jak nějaká socka. Pojď se mnou aspoň za roh..."

Kdykoliv jím rohlík, (což moc často není), si na tohle vzpomenu.
Teď jím rohlík :)

***
Mně vadí koukat na to, co by řekli lidi. Just bych tam ten
rohlík rozlomila, až by drobky lítaly a pěkně, otočená čelem do výlohy
- aby mě zevnitř dobře viděli, bych se cpala tím obyčejným rohlíkem za korunu.
Co za korunu, za dvě!

Dyť rohlík je dobrej :)
***

Vždycky jsme se styděly, když pro nás přišli ke škole naši,
a chtěli se přivítat pusou.
Ne, že by si děti myslely, že jsme socky, ale mohly by si myslet,
že máme rády mámu nebo snad tátu!
Takovej trapas :)
***

Jíst rohlík před Zarou? Nevadí!
Nemít na rohlík? Vadí!
Mazlit se s rodiči před školou? Nevadí!
Nemít rodiče? Vadí!

Už to chápeš, Patricie?
Já už dávno!!! :)
***

21. 5. 2011

21. května 2011 v 16:57 DNES
Byla jsem nakoupit ve vietnamské večerce, kterou máme za domem.
Nedávno se vietnamskému páru majitelů narodila holčička.
A paní ji tam nosí po krámu, zatím co on obsluhuje...

Vycházíme s nimi dobře; minule neměli olivy, tak jsem se zmínila,
že je to škoda a za měsíc mi hlásil, že mají olivy...
Můžem si tam prý objednat, co nemají a on to obratem zařídí.

Dneska jsem platila a ze slušnosti mu pochválila miminko.

"Je krásná!" Řekla jsem.
"Klasna?" Ujistil se, že mi dobře rozuměl.
"Krásná." Opravila jsem ho.
"Klasna, jo?" Konečně mi porozuměl.
Když jsem kývla, rozhodil rukama: "Dobry no".

"Tak nashledanou", rozloučila jsem se, ale on už se na mě
ani nepodíval.
"Nasle!" Zamumlal a tvářil se vyloženě naštvaně.

Tak myslím, že naše vztahy tímto ochladly a příště budu muset
pro olivy jinam.
Jen by mě zajímalo, co jsem to vlastně o jeho dceři řekla... :)
***

Jaký jsem byla ve škole šprt, se můžete mrknout ve Zpovědnici,
kam jsem vložila článek na téma týdne blogu.cz

A včera jsem byla "Pisálek s holterem" (Zpovědnice)

***
Za několik hodin přivítám na svém blogu 1000. návštěvníka,
nechte mě myslet si, že to nebude tisící návštěva toho samého - a je to krásný!
Rozumíte mi? Klasny!
:)

TADY TO MÁM!

21. května 2011 v 2:00 | Niternice |  Zpovědnice

po zpátku ve slabikách: TARITUMA
to zní jako TADY TO MÁM :)

Tohle mě napadlo při pohledu na téma týdne. Opravdu.
A proto mi teď nebudete věřit, že i já JI mám. (Tu maturitu!)
Hlavně se mě neptejte, za kolik... Ty mejdany za to stály!

Vzpomínám si, k tomuhle tématu, na dlouho a často omýlanou větu
naší paní profesorky třídní, kterou nás častovala, kdykoliv to šlo.
A šlo to stále.

"Teď si říkáte, že je vám úplně jedno, jaké známky na tom maturitním
vysvědčení budete mít, hlavně, ať TO MÁTE. Ale přijde chvíle, kdy vás
přece jenom budou ty čtyřky mrzet, budete se stydět a říkat si, že to šlo líp."

Já (a mnozí další) jsme nad tímhle proslovem kroutili hlavou.
Jasně, že stačí TO MÍT, ještě koukat na známky!

Tak jsem si tu střední pěkně proflákala, prolézala s odřenýma ušima,
jak se říká, sem tam nějaký ten reparátek, ale hlavně, že bylo plno
akcí a mejdanů, prostě se ŽILO!

Zakládala jsem si na barevných nápisech v kalendáři, jako
MEJDAN, DISCO, BAR, RANDE, OSLAVA, a tak podobně.
Času na učení opravdu moc nezbývalo. A vůle, ta chyběla úplně.

Proslovy naší třídní jsem začala chápat až ve čtvrťáku před maturitou.
No dobrá, tak se holt budu stydět, až někam ponesu ukázat výzo, no.

Ale nakonec stejně všechny zaměstnavatele zajímalo jenom MÁŠ - NEMÁŠ,
tak berem - neberem.
Jak jsem předpokládala.

A pak se to stalo. Holky v práci si povídaly o maturitě. Přidali se k nim i kluci.
Probíralo se, jaké kdo měl otázky, no a samozřejmě ZA KOLIK...
Co to zase řešej? Jsme ve školce nebo kde? Kritizovala jsem je v duchu,
když jsem se snažila předstírat zaneprázdněnou, a to tak, že ani odpověď
na případnou otázku nejsem schopná teď dát...

Povedlo se. Jenže v dalším zaměstnání to přišlo znova. Tahle chvíle.
Kolegové se opět chlubili známkami na maturitním výzu a já se nestačila
schovat. A pak se stalo to, o čem profesorka mluvila. Já se zastyděla.

Tak pro tyhle chvíle na tom záleželo!
AHA.

Tak šup zpátky do lavice, přetočit a sjedem to znova...
Chci jim říct, že TO MÁM ZA JEDNA!
Že to nejde?
Tak co řešit?
To se holt musím už na vždycky vyhýbat tématu MATURITA.
A když to nevyjde, tak říct něco, abych si jako zachovala "tvář",

třeba, že... Ty mejdany za to stály! :)

Pisálek s holterem

20. května 2011 v 15:43 Zpovědnice
Byla jsem na vyšetření srdce, protože mě párkrát pozlobila arytmie
a zrychlený tep. Tomu se říká tachykardie.
Mám to obojí. Já mám plno neduhů. Třeba hypochondrii.
Ta mě trápí asi tak nejvíc.

Dostala jsem "holtera". Přístroj na měření srdeční činnosti;
nosí se to 24 hodin na těle. A "pacient", tedy já, má za úkol
dělat všechno, co obvykle dělá, a zapisovat to. Včetně
toho, jak se cítí.

A zapisovat cokoliv, to je něco pro mě...
Jenže hned zkraje dne jsem narazila na problém,
co se těch záznamů týče - nestačil mi papír, co mi dali.

Oni taky dají pisálkovi jenom jeden list...

"Zapisujte každou hodinu, co jste dělala."
Zaznělo mi v uších připomenutí, když jsem ho doma vyndala z
kabelky.

Tak tedy:

10-11 cesta autem, nadávání na řidiče, konkrétně na jednu
řidičku, která najednou zastavila bez předchozího upozornění
a já do ní málem nabourala. Ženský jsou děsný řidičky.
Samozřejmě až na výjimky - tou jsem třeba já...

11-12 hřiště s dcerou, plácání bábovek, houpání, točení,
chytání jí pod klouzačkou. Bylo dusno, až se mi dělalo blbě,
jsem zvědavá, jestli to tam bude znát...

12-13 dcera usnula, což pro mě znamená pohodičku v křesle
s nohama nahoře... A psaní. Někdy spaní. Prohodí se dvě písmenka
a co to udělá...

13:33 akce - vyběhnutí schodů do patra, kde dcera spinká,
protože už nespinká, ale řve.

14-15 vypadalo to na déšť, ale nějak se to rozehnalo, takže
jsme s dcerou venku, je tu s námi i babička (moje matka)
a povídáme si, hrajeme si... Taky jsme vzpomínaly na dědu.
A pak jsme si představovaly, že teď sedíme v letadle a máme před sebou
ještě devět hodin letu, jako ségra s bráchou, kteří jsou na cestě
do Ameriky. To je jak ten film :)
Ta představa mi, mimochodem, určitě zvedla tlak, měli jste mi dát taky tlakoměr.
Nebo jak se tomu nadává.

15-16 Pomalu se chystám domů, dcera tu zůstává, abych vám
mohla ráno jet vrátit toho holtera. Doufám, že to bude dobrý.
Aby tu vadu nakonec dcera neměla po mně... Teď jsem se mírně
vystresovala.

16-17 uklízím doma, ta holka opatlá, na co sáhne a kam dosáhne.
Ještě, že ne moc vysoko. To bych si dala. Takhle to bohatě stačí.
Docela fyzicky namáhavé, vysmejčit celý byt. Tak co, je tam něco?

17-18 usedám na gauč k počítači. Ještě, že tu dceru má babička,
jsem unavená a potřebuju se vyspat. Babička přece je od slova hlídat.
Neni to v tom slyšet, ale logicky se to dá odvodit :)

18-19 pokračuju v psaní, už druhou hodinu jsem se nezvedla, chce
se mi čurat a bolí mě záda. Abych vás nenapínala, píšu román.
Fakt. Ano, dám vám ho přečíst. Ale až to bude hotový!

19-20 pořád píšu. Musím toho času využít, s dcerou se nedá psát v kuse.
Ani spát. Zase ta dvě písmenka...

20-21 volala mi máma a povídaly jsme si o dceři. O její vnučce. Jaká je
to šikovná holčička. A co už umí všechno. Nebojte, ušetřím vás...
Leda by vás to zajímalo - ráda o ní mluvím, tak se když tak nebojte zeptat.

21-22 vana a zvon, a dlouhé minuty posilování při prošťuchování odpadu.
Stejně se nepovedlo. Snad to do rána odteče, než přijde muž z noční. Ono
by mu nevadilo koupat se po mně, ale měl by to studený.

22-23 jdu spát, tak schválně, jestli se něco bude dít v noci. Někdy se mi zdají
tak živé sny, až mě to vzbudí. Včera mě například vzbudila bouřka, hrom jako kráva
(pardon), já myslela, že budu mít infarkt. Škoda, že jste mě neměřili včera,
to byste něco viděli.

... ... ... ... ...

PS: Máma říkala, že v tom holterovi vypadám jako sebevražedný atentátník.
Dokud mi to neřekla, nebála jsem se jít klidně nakoupit. Ani jsem neregistrovala
příliš divných pohledů. Ale co to vim, tak se pořád dívám kolem sebe a je to
asi tak - lidi se mě bojí. Aspoň mě nezdržovala fronta u kasy, protože tam
najednou žádná nebyla... Jen ta pokladní měla asi pro strach uděláno,
že po mně ten nákup chtěla zaplatit.

Končím, přepínám a jedu za vámi.
S pozdravem...