Vyznání lásky

26. dubna 2011 v 22:28 |  ZPOVĚDNICE
Jsem možná blázen, ale od svých sedmnácti let jsem si psala deníky.
Témata, o nichž jsem popsala nejvíc listů, mě teď nejmíň baví číst.
Jsou to většinou problémy. Kdykoliv jsem měla potíž, pohádala jsem se
s klukem, s mámou, průser ve škole, cokoliv negativního, vypisovala jsem
se z toho.
A klidně jsem to mohla rovnou pálit.
Za to těch pěkných zápisků tam není moc.
Když jsem prožívala něco krásnýho, neměla jsem obvykle čas, ani
myšlenky na to, psát o tom.
To jsem to radši prostě prožívala.

Takže jsou to holé věty, jen poznámky o tom, co se mi stalo příjemného.

A je to hlavně o chlapech. No, o klukách...

Miluju vyznání lásky. Všechny ty spontánní projevy zamilovanosti.
Kdy kluk křičí pod okny její jméno, napíše ho na zeď, podá si inzerát, aby ji našel,
složí písničku, hraje pod oknem na citeru...

Když jsem byla ještě svobodná holka, což není tak dlouho, zakládala jsem si na tom,
aby má "sbírka vyznání" byla co nejpestřejší.
Své tehdejší starosti bych dneska chtěla mít...

Ke shora vypsaným příkladům: Nestalo se mi, nestalo se mi, nevím o tom, STALO SE a nestalo.

Pouze jednu jedinou z takových těch klasických bláznivin se mi někdo uráčil vystřihnout.
Skládal písničky a hrál na kytaru. A mně jednu taky složil. O lásce, samozřejmě.
Byla jsem na to strašně hrdá.
I když nám to moc dlouho nevydrželo, protože písnička o lásce ještě lásku nedělá.

Jeden kluk mi nosil růže. To bylo hodně romantický, hlavně proto, že jsem netušila,
od koho jsou.
Najednou, nečekaně, jsem měla v okenní mříži vpletenou růži. A příště zas. A zas.
Jen jsem je vyzvedávala a dávala do vázy.
A dumala, kdo je ten tajemný ctitel.

Když se mi po čase představil, bylo po snění. Znala jsem ho, ale byl tak plachej, že se
sotva zmohl na slovo, když jsme byli spolu. Tak mi jen nosil ty růže. Jenže ani ty lásku nedělaj´.

Jeden kvůli mně změnil adresu. Vlastně dva, ale ten druhý byl můj muž a toho teď nepočítám.
Bydlel - ten ctitel - ve městě daleko od Prahy, a v domnění, že budem spolu, našel si bydlení
v Praze a přestěhoval se. Abychom k sobě měli blíž a mohli se vídat. Jenže ani přes veškerou
jeho blízkost nedošlo k našemu sblížení...

Pak byl jeden, to byl kluk z vedlejší ulice, chytrej kluk. A ten mě moc chtěl. Jenže to největší
vyznání učinil moc pozdě. Nejdřív na mě neměl pro samou práci čas a potom, když mě ztratil,
chtěl si mě vzít. No uznejte, taková drzost :)

Pugety květin, co mi kluci nosili z různých důvodů, snad ani nemusím zmiňovat!
Jistě že byly. Kytky, dárečky, pozvánky, večeře, výlety... Ach jo.

Zjistila jsem zajímavou věc. Kluci, když mají pocit, že jim tak zvaně teče do bot, a že
by jim holka mohla utéct s jiným, vybičují se k velkolepým skutkům.
Jsou schopni vykoupit květinářství, hrát "vabank", přinést srdce na talíři.
Ale jen pro ten den. Když uspějou a holku získaj zpátky, za pár týdnů, ne-li dřív,
je zase všechno ve starých kolejích a ona stejně uteče.

Jeden kluk vyryl do stromu srdce, co patřilo mně. Ale nemám důkaz.
Jeden mi nechal v rádiu hrát písničku. Ale neslyšela jsem ji.
Jeden mi denně volal. Ale ten nepotřeboval mě, nýbrž psychologa.
Jeden po mně pojmenoval svou kočku. Akorát, že si nás potom pletl...
A já bych stejně radši, kdyby se po mně jmenoval minimálně nový kočičí druh.
Nebo aspoň motýlí. Nebo hvězda! To se dneska dá.
Jeden přestal nosit náušnice, když jsem řekla, že se mi to nelíbí. Ale s tou druhou
je nosil, té se to prý líbilo.
Jeden pro mě skládal verše. Pokaždé, když jsme spolu
náhodně cestovali stejným ranním autobusem, celou cestu psal.
A na konečné mi beze slova podal novou báseň.
Na tohohle ctitele jsem byla obzvlášť pyšná. Básníky já ráda.
Jenže pak jsme se jednou potkali na díze a já tam byla s jiným.
Stašně se opil a potom veršoval na hlas. A potom dostal přes držku.

Příště, když jsme jeli stejným autobusem, demonstrativně si uklidil tužku za ucho.
Asi si to chystal, držel ji v ruce zřejmě každou cestu, aby mi tohle čísto mohl sehrát,
až jednou konečně nastoupím.
Ale mně se to líbilo. Mám ráda, když chlap dělá promyšlená gesta na úrovni.
Tak jsem vytáhla svou tužku a napsala jsem mu básničku já.
Pak jsme spolu chvíli byli - proč jsou básnici divní? :)

Potom jeden mladší, chodil se ségrou do třídy. Ten mi psal milostné dopisy.
Myslela jsem, že si troufá jen na papíru, ale znal toho snad víc, než já.
Jen jsem se nemohla zbavit pocitu, že jen trénuje.

Další mladší, neustále si mě fotil a mými fotkami si zdobil svůj útulný byt.
Připadala jsem si tam jako v nějaké galerii. Jenže nám šlo jen to focení.

Jeden mi ušil šaty! K narozeninám, půjčil si šicí stroj od své mámy a normálně
mi ušil šaty. Nebyly nositelné, ale do dneška je mám schované.

Jeden kvůli mně změnil práci. Do té doby jsme se míjeli. Ale zjistili jsme,
že to bylo lepší.

Jeden nesl svou kompletní hokejovou výzbroj přes celou jednu pražskou čtvrť,
bylo to v noci a on myslel, že půjde spát ke mně. Já ale ne.
Byl to vyhlášený děvkař, tak jsem mu mínila dát lekci. Co na tom, že jsem ho milovala.
Poděkovala jsem za doprovod a zabouchla mu před nosem.
A měla smůlu. Navždy :)


Jeden složil nápis MILUJI TĚ z nadrobno natrhaných papírků. Jenže se rozletěly,
když jsem otevřela dveře.

A jeden pro mě z lásky vyrobil hlavolam, měl tvar srdce a byl z drátu.
Nikdy se mi ho nepovedlo rozluštit.

Jinej mi samou láskou vyžehlil celý koš prádla - a to se cení :)
***

Jen jedno mi chybí. Ten nápis na zdi. Nejlépe přes celý dům, kdyby tak bylo mé jméno.
A pěkně štětcem nebo sprejem, aby bylo z dálky vidět.
Aby si každý řekl, jo, tak tenhle byl do ní hodně zamilovaný!
Chudák...


Aby mi někdo hrál pod okny na citeru, to už si dneska odpustím,
mám ráda nerušený spánek.
Ale kdyby někdo chtěl přes den, tak se nebráním.

Citera a štětec jsou zatím stále volné...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jeden | 27. dubna 2011 v 20:36 | Reagovat

V poradku...

2 Kiki | 19. října 2011 v 19:29 | Reagovat

Ty  vole!!!!  tak to je  husty, no janicko, myslim si,ze tyhle  vyznani  lasky ma  tak 1 z 10tisic..  tolik vyznani:)  jsi uzasna a krasna  holka, tak se neni cemu divit:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.