Kouzelnej dědeček a stará čarodějnice

29. dubna 2011 v 13:10 |  Zpovědnice
aneb OBĚD PRO BEZDOMOVCE

Vyrazila jsem s Elenkou v kočárku na procházku. Před domem máme popelnice na tříděný odpad,
no a ta modrá, na papír, byla celá otevřená a létaly z ní noviny a časopisy na chodník.
Stál v ní bezdomovec a vyhazoval to ven.

Hned se ve mně počala rodit "důchodkyně".
Elenka měla v ruce sáček s krmením pro ptáky, tohohle zimního zvyku se není schopná vzdát,
a tak jim plníme krmítko i teď. Máme ho pod okny. Vedle těch popelnic...

"Drž, ty hajzle!"
Ozvalo se odtamtud. Bezdomovec vynadal zavírajícímu se víku.

"Neber mi čepici, hajzle zasranej!"
Zavolal zase za chvíli.

A přiživil tu rostoucí důchodkyni ve mně.
Čekala jsem na moment vhodný k zásahu.

Přišel v zápětí. Elenka se na něj otočila. Dala mi podnět.

"Laskavě tady nenadávejte! Slyšíte!" Houkla jsem na chlapa, který zrovna vůbec nebyl vidět.
"Helejte! Já nenadávám vám!"

"Ale nadáváte tady a já tu mám dítě!"
"Komu nadávám?"
"Tý popelnici!"
"A to je vaše popelnice?"
"Neni, ale když už jsme u toho, tak ty papíry tam taky neházíme pro vás!"

Důchodkyně ve mně se ujala vlády naplno.

"Helejte, pani, otočte se, běžte dál a neotravujte slušný lidi!"
Řekl mi bezdomovec z popelnice.

"Takhle se slušný lidi zrovna nechovaj, aby stáli v popelnici a vyhazovali z ní papíry na ulici!"
Řekla jsem mu já z ulice.
Já, stará, nerudná a zabšklá jedubaba.

"Pani, tady po mně nezůstane ani papírek! Já to pak všechno nandám do tašek, ale nejdřív to musim vyházet...!"
Vysvětloval mi bezdomovec.

"Tak tady aspoň u toho nenadávejte."
"Já nadával na tu popelnici, tý můžu nadávat, jak budu chtít."
"Děláte tady bordel, nadáváte, lezete do popelnice... Já na vás normálně zavolám policajty..."
Pohrozila jsem mu ze svého čistého a samozřejmého světa do toho jeho, hnusného a špinavého, kde se musí lézt do popelnic a otáčet se, aby bylo co jíst a pít... Hlavně pít...

"Ták je zavolejte! Kolik je vám let?"
"Co je vám do toho?"
Myslím, že tak sedmdesát nebo možná víc... Prolétlo mi hlavou.

"No že si takhle dovolujete na starý slušný lidi! Mně je šedesát! ŠEDESÁT!
Neprožila jste zdaleka to, co já! Tak jděte a neotravujte!"

"To máte pravdu, že jsem neprožila to, co vy..."
Řekla jsem ironicky v narážce na to, že právě stojí v popelnici.

"Takový mladý blbečci nic neví o životě!" Zahartusil.

Zazvonila jsem na svého muže. Původně jsem se vracela pro Elenky láhev s pitím, co jsem zapomněla vzít,
ale tohle už ten chlap vážně přehnal.
Hned, jak vyběhl ven, postěžovala jsem si mu, že mi ten bezdomovec nadává...

Jenže chlap se přišel bránit. Vylezl z popelnice a už byl u nás.
"To vůbec neni žádná pravda, já nikomu nenadával!"
"Nadával popelnici!" Žalovala jsem. "A o mě řekl, že jsem mladej blbeček..."
"Tak ty budeš nadávat?" Pustil se do něj můj muž, aby se mě zastal.

Začala slovní přestřelka, chlap byl střízlík, o hlavu menší, a pořád jen vysvětloval, že nenadával mně,
že já se tam do něj pletla... Ani teď nenadával, na rozdíl od mého muže.
Jednomu by začalo být líto.
Doběhla jsem si mezitím pro to pití a když jsem se vrátila, chlap byl zase u svých papírů
a rovnal si je do připravených tašek.

"Vidíš, bere tam ty papíry, jako bysme to třídili pro něj!" Posteskla jsem si ještě.
"Tak ať si je vezme..." Překvapil mě můj muž.
Poslala jsem ho zpátky domů a jela s Elenkou konečně na tu procházku.

A cítila jsem v sobě, tam někde uvnitř, takovou tíhu. Polkla jsem a bylo to hořké.
Takhle chutná zloba, je to jak jed. Otráví vás to, je vám pak blbě. Ze sebe.

Jak jsme tak jezdily s Elenkou ulicemi, postupně jsem svou důchodkyni rozpustila
ve svém černém svědomí.
Doufala jsem, že tam chlap ještě bude, až se vrátíme.

A viděla jsem ho už z dálky. Pořád skládal noviny do tašky.
Míjela jsem ho ze zadu a když jsem stála před ním, zastavila jsem se a otočila se na něj.
On na mě koukl a čekal, co zas bude.

"Máte hlad?" Zeptala jsem se.
"Prosim?" Vyjekl překvapením.
"Jestli máte hlad."
"No..." Odmlčel se. "Víte, jak se říká... darovanýmu koni..."
"Kachna se zelím a knedlíkem." Řekla jsem.

Bezdomovec polkl a nesměle kývl.

"Tak já to přinesu."
"A vy už se na mě nezlobíte?"
"Už ne."
"Jak to?"
"Jsem to trochu přehnala..." Uznala jsem. A důchodkyně to nepřežila.
"Takže uznáváte, že jsem nic neudělal?"
"No jo... Já jdu pro to jídlo."

Zazvonila jsem a muž vyběhl.
Dala jsem mu kočár, aby ho vytáhl po schodech a vběhla do bytu, kde jsem chvíli pochodovala
kuchyní sem a tam, jak jsem přemýšlela, na co mu to nandám.
Aby bylo jasno, my už toho byli přejezení, poslala nám tu baštu babička a tohle byl zbytek, co
bychom zřejmě už vyhodili.

"Co hledáš?" Otázal se muž, když vešel.
"Nebudeš už tu kachnu, že ne?"
"Ty to chceš dát tomu bezdoušovi, že jo?" Odhalil mé umysly.
"Vadí ti to?"
"Já s tim souhlasim, taky jsem se na něj přehnaně utrh´..."

A pak jsme společně hledali vhodný talíř...
"Vezmi nějaký, z kterýho moc nejíme..." Nabádal mě muž.
"A co příbor?" Nadhodila jsem.
"Plastovej..."
"Tak já mu to ohřeju. A ještě rozehřeju ten tuk, ať mu to poleju..."
"Na, a tady mu otevři pivo, ať to spláchne."
"Ne! Nebudem ho v tom podporovat!" Důchodkyně zařvala naposled. A pak jsem se probrala
a sáhla pro otvírák.

Všimla jsem si, že bezdomovec už sedí na schodech před domem.
Připraven k obědu. Ani si z té popelnice neumyl ruce. Ale myšlenky na to, pozvat ho dál,
aby tak mohl učinit v naší koupelně, jsem rychle zase zahnala.
"Už to nesu." Oznámila jsem mu a on nedočkavě poposedl.
"Tady máte pak pivčo, kachna se musí spláchnout. Potom!" Neodpusila jsem si dovětek.

"Tak já vám mockrát děkuju, mladá pani."
A, vida, už nejsem mladej blbeček, co nic neví o životě...

Pak jsem se vrátila domů, Elenka si hezky hrála, muž odjel do posilovny a na prahu spokojeně papkal náš bezdomovec.
Cítila jsem, že je mi teď mnohem líp.

Za dvacet minut jsem vyšla ven. Měl dojezeno, jen pár kostí se válelo na talíři, ze kterého moc nejíme.
Pivo bylo taky vypité, příbor srovnaný.

"Tak chutnalo?" Zeptala jsem se, když jsem od něj opatrně brala talíř, abych se nedotkla jeho rukou.
"No to víte, že jo! Mockrát děkuju."
"Flašku si chcete vrátit?"
Pokrčil rozpačitě rameny. Chce.
"Příbor si chcete nechat?"
"Kdepak, já mám svůj příbor!" Překvapil mě.

"Tak vám pěkně děkuju a nashledanou." Rozloučil se a vrátil se ke svým taškám.

Když jsem pak pověděla muži, že příbor má údajně svůj, tak se začal smát, že nakonec
má i vilu a bazén tamhle na Ořechovce, nebo že se z něj teď vyklube kouzelnej dědeček... No, kéž by.
Ale realita je prostší. Prostě bezdomovec, co se zase jednou dobře najedl.
A to proto, že mi pomohl zbavit se tý starý čarodějnice.
Aspoň doufám.
A taky doufám, že tu ten kouzelnej dědeček nebude zítra v jedenáct sedět zas.
S tím vlastním příborem...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kiki | 19. října 2011 v 19:02 | Reagovat

Tohle je fakt  super  historka:D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.