Jak prožít pohádku

13. dubna 2011 v 23:03 | Niternice |  ZPOVĚDNICE
aneb Pohádku vidět, slyšet i cítit...

Večer jsem Elence vyprávěla pohádku. Tentokrát o Jeníčkovi a Mařence.
Trochu jsem si ji upravila, aby mě to nenudilo.
Nakonec z chaloupky udělali výnosný podnik, takový skanzen, perníkový...

A při vyprávění o tom, jak baba vykrmuje ty dva, jak je nacpává perníčkem, jsem se do toho nějak moc vžila a na chvíli se mi zazdálo, že cítím vůni perníku.
Hned mě to probralo, říkám si, že to už vážně není normální.

Jestli čekáte pointu, která objasní, proč jsem cítila perník, třeba že ho zrovna pekla nějaká hospodyně v domě, tak čekáte marně. Nebo o tom aspoň nevim.

Pointa je v tom, že když na něco moc (ale hodně moc) myslíte, tak si tu představu můžete i "zhmotnit".
Doufám. Jinak bych se měla nechat vyšetřit. To by teprve byla pointa! Vysvětlucíjí vše :)

Pokud ale zůstanem u zhotnění představ, pak otázka zní, proč já tak strašně moc myslela zrovna na perníček :)
Nijak zvlášť ho ráda nemám...
Proč jsem se třeba nevžila do toho strachu, co jsem předváděla, že měly děti, když zjistily, že zabloudily v lese.
A byla už tma...
Strach jsem necítila.
Nebo jsem mohla cítit kouř, když se pálila ježibaba. Tak vehementně jsem předváděla, jak ji šouply do pece...
Ještě jednu věc jsem vlastně vnímala v souvislosti s tou pohádkou.
Ticho. Když Mařenka s Jeníčkem dvojhlasně volali (dvojhlas se mi nepoved´), tatínek se neozýval. Ani já nic neslyšela.
Takže to sedělo.
Ale píchnutí do prstu, vrzání perníkových dveří od chalupy, skřehot báby, pláč dětí, nic.
Tak proč tu vůni?
Čenichala jsem po dětském pokojíčku, jako magor, jestli to ucítím znovu...

Celá zaražená z podivného zážitku, byť celkem příjemného, jsem se na chvíli odmlčela a v té pauze přebalila svou posluchačku - a divačku. V pokoji byla tma, jen malá lampička za postýlkou svítila a měnila barvy, a já si najednou všimla, že cosi svítí na krabici. Na krabici s hračkami, na víku.
Že by odraz od té lampičky? To by mohlo bejt...
Podívala jsem se znova.
Je to hodně divný, svítí to, i když lampička právě ztmavla...
Tady se něco děje.
Něco hodně zvláštního.
Opožděně, ale přece, jsem se vžila i do toho strachu Jeníčka a Mařenky.
I do jejich kuráže - a šla jsem blíž.
Do té tmy.
Za světéĺkem. Jako oni.
Pro Pána, co to je?!
Sklonila jsem hlavu až k víku a zkoumala to drobné světélko, a když se mé zorničky trochu vzpamatovaly,
tak uviděly okolo něj obrys tmavého čehosi... mého mobilu.

Tak tady ho mám... Oklepala jsem se.
On totiž svítí, když mi přijde zpráva.

Odložila jsem si ho sem už před několika hodinami, když jsem si s Elenkou hrála.
Tajemno zmizelo a já se vrátila zpátky do reality. Zbytek pohádky už jsem pojala střízlivěji, nerada bych,
aby se mi to večerní vyprávění pohádek proměnilo v dobrodružné výpravy do neznáma.
Zatím co Elenka by se nudou "dloubala v nose".

I když, co já vím, třeba taky cítila tu vůni linoucí se z právě rozlomené perníkové střešní tašky...
Vždyť stětýlko v dálce taky viděla... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.