26. 4. 2011

26. dubna 2011 v 22:28 |  Dnes - jednorázovky
Na Velikonoce jsem byla s Elenkou a s mámou na chalupě...
Cestou autem jsme míjely plno cyklistů a turistů, všechny zlákalo slunečno.
Najednou koukám, po pravé straně, v ústí lesní cesty, leží kolo a vedle chlap.
Frnk! A obraz byl pryč.

"Vidělas ho?"
"Koho?" Ptala se máma.
"Toho chlapa, co tam ležel."
"Tam někdo ležel?" Vyděsila se.
"Doufám, že jenom odpočíval..." Uzavřela jsem to rychle, abychom se v tom nezačaly moc rejpat.

Jela jsem dál, ale pořád jsem myslela na to, že třeba neodpočíval.
A že má možná smůlu, že to tak vypadá. V leže na zádech s rukama sepnutýma na břiše...
Asi odpočíval.

V duchu jsem si představovala, jak se otáčím, až to někde půjde a vracím se a hledám to místo a čekám,
až mě pustí někdo v protisměru, abych tam zas najela...
A jak k němu běžím a volám už z dálky: "Jste v pořádku?!"
A on se lokty podepře a udiveně se na mě dívá a usmívá se, jak je v rozpacích.
A vysvětluje mi, že jenom odpočíval, protože už má v nohách desítky kilometrů.
A pak se omlouvá, že mě zmátl a děkuje za ochotu...

No. Vsugerovala jsem si tuhle skutečnost tak dobře, že jsem po pár kilometrech už zase jela
zvesela. Já bych totiž jinak měla děsně špatný svědomí.
***
Pozítří si jdu s Elenkou lehnout do nemocnice. Už je to tady. Snažim se na to nemyslet.
Posledně jsem psala o výběrech, co všichni během života máme, o volbách a výzvách...
Nemocní těch výběrů moc nemají. Snad se mi ta holčička uzdraví a bude si svůj život smět libovolně
"marnit" a na konec, až na to přijde, vyprávět, jak tohle a támhleto mohla udělat jinak...
***
A na závěr něco veselého. Dávno jsem někde četla nebo slyšela, že některé kytky se dají jíst
a že jsou dokonce zdraví prospěšné.
Zejména růže, sedmikrásky, pampelišky, kopřivy...

Když jsem to ještě neměla ničím podložené, což znamená, že jsem se jen domnívala,
že jsem něco takového někde někdy četla, zrovna jsem randila s tatínkem Elenky.
A když mi na schůzku přinesl růži, která se potom u vína tyčila ve váze mezi námi,
vzpomněla jsem si na to. Na to, že růže se jí.

A řekla jsem mu to.
"Jo?" Podivil se.

A hned na to tu růži ukousl. Ve váze zbyl jen trnitý stonek.
Dostala jsem strach, že jsem ho právě otrávila, takže jsem si to rande moc neužila,
celou dobu jsem čekala, kdy se zmíní, že je mu nevolno...
Naštěstí pro něj jsem tentokrát nekecala, růže se vážně můžou jíst.

Já teď na chalupě vylovila z paměti další odstavec toho domnělého článku
o pojídání květin. A to při pohledu na zahradu posetou sedmikráskami.
Natrhala jsem do dlaní jejich květy a běžela si je do chalupy oprat.

Než jsem se do nich pustila, třikrát jsem se zeptala babičky, jestli se to
vážně jí.
Teprve, až přinesla knihu o rostlinách v kuchyni a nalistovala mi v ní využití sedmikrásky,
začala jsem pojídat jeden kvítek za druhým.
Nic moc chuť, teda. Taková nijaká. Ale když člověk vidí černé na bílém, kolik je v tom
prospěšných látek...

To mému muži tehdy stačilo rozpustilé chytračení jeho lásky...
Ó, jak romantické! Jak pošetilé! Jak statečné! Jak temperamentní!
Zamilovaní lidé dělají krásné věci.
***
Přečtěte si v mé Zpovědnici, co kluci z lásky dělali pro mě...
Hezký večer!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nettka | Web | 26. dubna 2011 v 22:40 | Reagovat

Taky přeji hezký večer a dobrou noc.:) Taky se musím vždycky přesvědčit,že je to v pohodě a nic to nebylo jinak bych na to nepřestala myslet.:)

2 Martin | 26. dubna 2011 v 23:57 | Reagovat

On ti sežral růži? :-)

3 niternice | 27. dubna 2011 v 9:52 | Reagovat

Nosil mi jich tolik, že si to mohl dovolit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.