Duben 2011

30. 4. 2011

30. dubna 2011 v 9:41 DNES
Dneska se mnou spala Elenka a jako obvykle byla vzhůru dřív, než já.
A asi dumala, jak maminku vzbudit, tak to zkusila čajem.
Začala mi ho stříkat na pusu a mlaskat, jako že mi dává pít.
Rozespale jsem jí poděkovala a otočila hlavu.
Hodila po mně láhev s čajem, asi abych se napila sama.
Pak mi do obličeje přiletěla spona do vlasů, zrovna taková masivní.
A to mi stačilo. Byla jsem probraná.
Jenže si toho asi nevšimla, a tak mi navíc dala hlavičku do nosu,
až mi v něm křuplo. Kdybych zařvala, rozplakala by se, kdybych řekla AU,
tak taky, na to je opravdu háklivá. Nějaký pozůstatek z nemocnice.
Takže jsem se smála, až mi tekly slzy
a šla jsem jí dělat snídani :)

Jsou čarodějnice. A já opět nebudu sedět u ohně. Už se to stalo skoro pravidlem.
Kdybych měla domeček s tou zahrádkou, po kterém toužím, bylo by to jiný kafe.
To bych dělala ohně snad každý den. Já totiž miluju koukat do ohniště, stačí mi to.
Nemusím péct špekáčky, ani mít okolo bandu lidí.
Ale ještě radši, než do ohně, koukám na noční oblohu, když je plná hvězd...

Jenže jak oheň, tak hvězdy, si užívám jedině na chalupě. A tam teď nejsem.
Mimochodem tomu já říkám romantika.

Včera mi bylo zle z té pseudo romantiky, co se odehrávala v Londýně.
Vím, že se to většině populace líbilo, sledovala to snad půlka světa, včetně mého Zdendy,
ale podle mě to byl kýč a nepochopila jsem, kolik lidí ho dotvářelo a jak.
A já vůbec nemám ráda tyhle masivní oslavy, nedokážu se radovat "na povel".
Když mě ti lidi vůbec nezajímají... A když mi tu událost navíc zprotivují média,
která tomu dávají neúnosně moc prostoru, jako by to pro nás znamenalo kdoví co převratného.
A když člověk slyší, kolik na tom kdo vydělal, kolik to celé stálo...
Že každý obchodník chtěl ukousnout co největší kus "svatebního koláče", jak hlásili
ve zprávách a ženský, že si nechaly dělat kopie jejího snubáku...
Davové šílenství je a vždy bylo na mém seznamu toho, co nenávidím.
A večerní film William a Kate tomu nasadil korunu...
Dál to nebudu rozvádět, aby mě někdo nenařknul, že ta důchodkyně ve mně stále žije :)

Ale kdyby se stalo něco krásného, co by se mi líbilo, zaujalo mě, pohltilo,
snad by mi ani oslavy ve velkém nevadily. Teď přemýšlím, co bych tak uvedla za příklad.
Tak třeba, kdyby z Blaníku vyjeli rytíři...
***

Přibyly Zápisky z písku III
***
Přeju vám krásné posezení u romantických ohňů :)

Zápisky z písku III

30. dubna 2011 v 8:19 Zápisky z ...
Byla jsem s Elenkou venku, že ji uspím v kočárku, jenže najednou jsme stáli
před brankou dětského hřiště a já ji otevírala...

Blížila se k ní i celá tlupa dětí, mateřská školka a tři vychovatelky.
Možná proto jsem Elenku rychle vyndala a na místo spánku
ji posadila na klouzačku.
Ať je tam první.
Pak už se tam stejně nedostane.

Elenka miluje děti, jako zřejmě všechny děti - a tohle je právě ten omyl!
Všechny děti nemilují ostatní děti, jak jsem se za chvíli přesvědčila.
Ony nemilují bližního svého!

Jedna z pečovatelek přinesla celý pytel nádobíčka na písek - bábovky, kyblíky, sítka...
Vysypala to všechno na písek a děti si to rozebraly. A počaly si hrát.

Elenka, celá nadšená z dětské společnosti, rychle sjela ze skluzavky
a hurá mezi ně.
Jenže neměla s sebou své nářadíčko. Jak jsme tu byly vlastně omylem.
Natáhla ruku pro hrabičky, které se válely opodál a s nimiž si nikdo nehrál,
jenže najednou se ozvala malá holčička:

"Nesahej na ně!"
A druhá přidala vysvětlení: "To je všechno naše!"

Několik dětí se hned seběhlo, aby pomohlo bránit majetek školky
a Elenka jen bezradně koukala.

To jsou ale hajzlíci, napadlo mě. A nahlas jsem řekla:

"Eli pojď, to jsou lakomý děti." A vzala jsem dcerku do náruče.

Holčičky koukaly, nafoukly se jim tváře a dál křečovitě svíraly své lopatky.
A mně se zrodil v hlavě plán, jak je ztrestat.

Jak Elenku pomstít, je přesnější... Nebo to aspoň zní líp :)

Odjely jsme z hřiště domů, kde jsem naložila igelitku plnou různých bábovek, lopatek, hrabiček, sítek...
Chtěla jsem vzít i super odrážedlo a nějaké panenky, ale nepobrala bych to.

A jely jsme zpátky. A nepůjčím jim nic, ať si zkusej na to máknout. Budu lakomá holčička.
Kapku jsem se do toho vžila, ale nevadí.

"Ták Eli, tady se pěkně posaď a podívej, co všechno tady máš..."
A začala jsem pomalu vyndavat nádobíčko z tašky. A hlasitě každý kus komentovat,
abych vzbudila jejich pozornost.
Vzápětí se skupinky dětí ze všech koutů rozlehlého pískoviště dívaly směrem k nám.
A pak se začali blížit první zvědavci.

"Taky máme Elišku. A dokonce dvě!" Řekla mi napučená holčička.
"To je mi úplně jasný, že tady máte Elišky. Já ale nemám." Reagovala jsem.

"Tak jak se teda jmenuje?"
"Elenka." Představila jsem svou dceru, která už byla teď na písku někdo.

Dál jsem si dětí nevšímala a podle své teorie o upoutání pozornosti, jsem
začala Elence okázale stavět hrad a budovat tunel, zatím co ona si sypala písek mezi prsty.
Nechápala asi, že chcem děti zaujmout...
Možná ani nechtěla :)

Nicméně její matka ano, a dařilo se.

"Upekla jsem ti bábovku, Elenko, podívej, je to letadlo!"
Tuhle hru Elenka chápe, hned do letadla zabořila lopatku, aby ho zničila.
"Teda! Tys mi ho zbourala! No co já budu dělat?!"

"Postavíš nový". Špitlo nějaké zaujaté dítko.
"No to teda postavim, a tentokrát to bude auto!" Oznámila jsem a dala se do toho.

Nějaká holčička mi do něj plácla ručkou a jiná, která to nestihla udělat dřív, ji hned okřikla:
"Ruka se nepočítá!"

A za chvíli už mý bábovky bouraly všichni kluci a holky z mateřské školy a Elenka byla
v obležení, a když jsem řekla, že tuhle si zboří Elenka, ať na ni nikdo nesahá, tak byla za královnu.

"Já si půjčím to letadlo, jo?" Zeptal se chlapeček v modrých teplákách.
"To nejde, vy máte svoje a my taky svoje. Běž si pro svý." Odbyla jsem ho.
"Holčičko, vrať Elence tu lopatku, ta je kouzelná. Vy máte svoje obyčejný támhle..."
Nasadila jsem tomu korunu.
Děti žasly, já se bavila a Elenka byla spokojená, že je mezi dětmi.

Zjistila jsem, že už ve školce jste nikdo, pokud nemáte vlastní bábovky.
Jste looser. Chuďas. Vyštvou vás na okraj pískoviště.
Děti.
Je dobré vědět, jak na ně.
Škoda, že jsem to nevěděla dřív. Když mě kdysi děti táhly z písku za nohy,
protože jsem překážela při stavbě tunelu, na níž jsem se neměla čím přičinit.
A ruka se nepočítala.

29. 4. 2011

29. dubna 2011 v 16:30 DNES
Uvařila jsem hnusnej oběd. Opravdu nechutnej.
I doma mi to bylo takhle na rovinu řečeno.

Takže jsme to nejedli.
Ptala jsem se Zdendy, co teda s tím obědem, co budeme teda jíst
a on mi odpověděl: Prosim tě nic, mě už přešel hlad.

Já prostě umím zahnat hlad, jak svému muži, tak našemu bezdomovci.
(Zpovědnice - Kouzelný dědeček...)
***
Mimochodem, už jste četli Metody lásky? (povídky)
Já už mám dvě další kapitoly, ale sem je dám,
až za zpětnou vazbu na první díl.

***
Nesnáším luxování. Jiné domácí práce mi tak nevadí. A já dneska byla nucena luxovat,
protože po návratu z pískoviště si Elenka přinesla v igelitce s bábovkami i hrsku písku,
což na písku uniklo mé pozornosti.
U sebe v pokojíčku tu igelitku vysypala - chtěla pokračovat ve hře,
takže se jí ten písek hodil.
Mně ale ne, takže jsem vytáhla svého nepřítele vysavač.
Nevím, jestli váš lux umí vysát písek. Můj ne. Takže jsem se na něj dneska
znova naštvala. Přejížděla jsem po koberci a zrnka písku se tak roznesla po celé jeho ploše,
aniž by je pohltila sací roura.
Ucpaný není, pytlík má prázdný, tak PROČ?!
Když se mi nakonec přece podařilo něco nasát, jakmile jsem lux vypnula,
vysypalo se všechno pěkně zpátky na podlahu. Já byla vzteklá!
Nesnáším zbytečnou práci.
Takže mám nové přání - výkonný vysavač.

Když jsem si tohle uvědomila, napadla mě otázka, co bych na tohle své dnešní přání
řekla třeba před pěti, deseti lety.
A tím jsem se dostala zase k jiné vzpomínce. Když mi bylo osmnáct,
psaly jsme se ségrama na papír, co milujeme a co nenávidíme.
Nejen z domácích prací - ty jsme i tehdy nenáviděly všechny, ale ze všeho na světě.

Nedávno jsem se porovnávala se svým o dvanáct let mladším "já".
Moc se toho nezměnilo. A kupodivu se víc rozšířil seznam na straně MILUJU.

Něco se i přesunulo na opačnou stranu (třeba tehdy nenáviděné olivy)
a něco zcela zmizelo (např. jméno kluka, s kterým jsem kdysi byla).

Já se tehdy tahala s takovou partou... mimo jiné jsme hodně pili a kouřili
a scházeli se na dětském hřišti, kam dneska chodím s Elenkou.

Nedávno jsem jednoho toho kluka potkala. Troufám si říct, že já už nejsem takové pako
nezodpovědné, jakou mě tehdy znal, jenže po krátkém hovoru s ním jsem
zjistila, že on ano.
Řekla jsem mu: "Ty ses vůbec nezměnil!"
A on mi odpověděl: "No ještě abych se měnil!"

Když jsem byla těhotná, potkala jsem v nákupním centru bývalou kolegyni.
Vždycky byla taková obhroublá, jak navenek, tak uvnitř. Dlouho jsem ji neviděla,
tak mě napadlo, že třeba šla do sebe...
Když jsem si prohlížela nějaké oblečení, přiřítila se ke mně
a spustila: "No nazdár! Tak ty seš prej v tom! No ty krávo!!!"

Baví mě sledovat vývoj a změny, které s námi dělají zkušenosti.
Ty, které s námi dělá čas, ty mě teda moc nebaví :)

Dávný spor mezi mnou a mou sestrou - zda se člověk mění - pokračuje.
Pořád tvrdím, že ano.

I když, někteří jsou katastrofálně pořád stejní :)
***
Mějte se a měňte se! :)

Kouzelnej dědeček a stará čarodějnice

29. dubna 2011 v 13:10 Zpovědnice
aneb OBĚD PRO BEZDOMOVCE

Vyrazila jsem s Elenkou v kočárku na procházku. Před domem máme popelnice na tříděný odpad,
no a ta modrá, na papír, byla celá otevřená a létaly z ní noviny a časopisy na chodník.
Stál v ní bezdomovec a vyhazoval to ven.

Hned se ve mně počala rodit "důchodkyně".
Elenka měla v ruce sáček s krmením pro ptáky, tohohle zimního zvyku se není schopná vzdát,
a tak jim plníme krmítko i teď. Máme ho pod okny. Vedle těch popelnic...

"Drž, ty hajzle!"
Ozvalo se odtamtud. Bezdomovec vynadal zavírajícímu se víku.

"Neber mi čepici, hajzle zasranej!"
Zavolal zase za chvíli.

A přiživil tu rostoucí důchodkyni ve mně.
Čekala jsem na moment vhodný k zásahu.

Přišel v zápětí. Elenka se na něj otočila. Dala mi podnět.

"Laskavě tady nenadávejte! Slyšíte!" Houkla jsem na chlapa, který zrovna vůbec nebyl vidět.
"Helejte! Já nenadávám vám!"

"Ale nadáváte tady a já tu mám dítě!"
"Komu nadávám?"
"Tý popelnici!"
"A to je vaše popelnice?"
"Neni, ale když už jsme u toho, tak ty papíry tam taky neházíme pro vás!"

Důchodkyně ve mně se ujala vlády naplno.

"Helejte, pani, otočte se, běžte dál a neotravujte slušný lidi!"
Řekl mi bezdomovec z popelnice.

"Takhle se slušný lidi zrovna nechovaj, aby stáli v popelnici a vyhazovali z ní papíry na ulici!"
Řekla jsem mu já z ulice.
Já, stará, nerudná a zabšklá jedubaba.

"Pani, tady po mně nezůstane ani papírek! Já to pak všechno nandám do tašek, ale nejdřív to musim vyházet...!"
Vysvětloval mi bezdomovec.

"Tak tady aspoň u toho nenadávejte."
"Já nadával na tu popelnici, tý můžu nadávat, jak budu chtít."
"Děláte tady bordel, nadáváte, lezete do popelnice... Já na vás normálně zavolám policajty..."
Pohrozila jsem mu ze svého čistého a samozřejmého světa do toho jeho, hnusného a špinavého, kde se musí lézt do popelnic a otáčet se, aby bylo co jíst a pít... Hlavně pít...

"Ták je zavolejte! Kolik je vám let?"
"Co je vám do toho?"
Myslím, že tak sedmdesát nebo možná víc... Prolétlo mi hlavou.

"No že si takhle dovolujete na starý slušný lidi! Mně je šedesát! ŠEDESÁT!
Neprožila jste zdaleka to, co já! Tak jděte a neotravujte!"

"To máte pravdu, že jsem neprožila to, co vy..."
Řekla jsem ironicky v narážce na to, že právě stojí v popelnici.

"Takový mladý blbečci nic neví o životě!" Zahartusil.

Zazvonila jsem na svého muže. Původně jsem se vracela pro Elenky láhev s pitím, co jsem zapomněla vzít,
ale tohle už ten chlap vážně přehnal.
Hned, jak vyběhl ven, postěžovala jsem si mu, že mi ten bezdomovec nadává...

Jenže chlap se přišel bránit. Vylezl z popelnice a už byl u nás.
"To vůbec neni žádná pravda, já nikomu nenadával!"
"Nadával popelnici!" Žalovala jsem. "A o mě řekl, že jsem mladej blbeček..."
"Tak ty budeš nadávat?" Pustil se do něj můj muž, aby se mě zastal.

Začala slovní přestřelka, chlap byl střízlík, o hlavu menší, a pořád jen vysvětloval, že nenadával mně,
že já se tam do něj pletla... Ani teď nenadával, na rozdíl od mého muže.
Jednomu by začalo být líto.
Doběhla jsem si mezitím pro to pití a když jsem se vrátila, chlap byl zase u svých papírů
a rovnal si je do připravených tašek.

"Vidíš, bere tam ty papíry, jako bysme to třídili pro něj!" Posteskla jsem si ještě.
"Tak ať si je vezme..." Překvapil mě můj muž.
Poslala jsem ho zpátky domů a jela s Elenkou konečně na tu procházku.

A cítila jsem v sobě, tam někde uvnitř, takovou tíhu. Polkla jsem a bylo to hořké.
Takhle chutná zloba, je to jak jed. Otráví vás to, je vám pak blbě. Ze sebe.

Jak jsme tak jezdily s Elenkou ulicemi, postupně jsem svou důchodkyni rozpustila
ve svém černém svědomí.
Doufala jsem, že tam chlap ještě bude, až se vrátíme.

A viděla jsem ho už z dálky. Pořád skládal noviny do tašky.
Míjela jsem ho ze zadu a když jsem stála před ním, zastavila jsem se a otočila se na něj.
On na mě koukl a čekal, co zas bude.

"Máte hlad?" Zeptala jsem se.
"Prosim?" Vyjekl překvapením.
"Jestli máte hlad."
"No..." Odmlčel se. "Víte, jak se říká... darovanýmu koni..."
"Kachna se zelím a knedlíkem." Řekla jsem.

Bezdomovec polkl a nesměle kývl.

"Tak já to přinesu."
"A vy už se na mě nezlobíte?"
"Už ne."
"Jak to?"
"Jsem to trochu přehnala..." Uznala jsem. A důchodkyně to nepřežila.
"Takže uznáváte, že jsem nic neudělal?"
"No jo... Já jdu pro to jídlo."

Zazvonila jsem a muž vyběhl.
Dala jsem mu kočár, aby ho vytáhl po schodech a vběhla do bytu, kde jsem chvíli pochodovala
kuchyní sem a tam, jak jsem přemýšlela, na co mu to nandám.
Aby bylo jasno, my už toho byli přejezení, poslala nám tu baštu babička a tohle byl zbytek, co
bychom zřejmě už vyhodili.

"Co hledáš?" Otázal se muž, když vešel.
"Nebudeš už tu kachnu, že ne?"
"Ty to chceš dát tomu bezdoušovi, že jo?" Odhalil mé umysly.
"Vadí ti to?"
"Já s tim souhlasim, taky jsem se na něj přehnaně utrh´..."

A pak jsme společně hledali vhodný talíř...
"Vezmi nějaký, z kterýho moc nejíme..." Nabádal mě muž.
"A co příbor?" Nadhodila jsem.
"Plastovej..."
"Tak já mu to ohřeju. A ještě rozehřeju ten tuk, ať mu to poleju..."
"Na, a tady mu otevři pivo, ať to spláchne."
"Ne! Nebudem ho v tom podporovat!" Důchodkyně zařvala naposled. A pak jsem se probrala
a sáhla pro otvírák.

Všimla jsem si, že bezdomovec už sedí na schodech před domem.
Připraven k obědu. Ani si z té popelnice neumyl ruce. Ale myšlenky na to, pozvat ho dál,
aby tak mohl učinit v naší koupelně, jsem rychle zase zahnala.
"Už to nesu." Oznámila jsem mu a on nedočkavě poposedl.
"Tady máte pak pivčo, kachna se musí spláchnout. Potom!" Neodpusila jsem si dovětek.

"Tak já vám mockrát děkuju, mladá pani."
A, vida, už nejsem mladej blbeček, co nic neví o životě...

Pak jsem se vrátila domů, Elenka si hezky hrála, muž odjel do posilovny a na prahu spokojeně papkal náš bezdomovec.
Cítila jsem, že je mi teď mnohem líp.

Za dvacet minut jsem vyšla ven. Měl dojezeno, jen pár kostí se válelo na talíři, ze kterého moc nejíme.
Pivo bylo taky vypité, příbor srovnaný.

"Tak chutnalo?" Zeptala jsem se, když jsem od něj opatrně brala talíř, abych se nedotkla jeho rukou.
"No to víte, že jo! Mockrát děkuju."
"Flašku si chcete vrátit?"
Pokrčil rozpačitě rameny. Chce.
"Příbor si chcete nechat?"
"Kdepak, já mám svůj příbor!" Překvapil mě.

"Tak vám pěkně děkuju a nashledanou." Rozloučil se a vrátil se ke svým taškám.

Když jsem pak pověděla muži, že příbor má údajně svůj, tak se začal smát, že nakonec
má i vilu a bazén tamhle na Ořechovce, nebo že se z něj teď vyklube kouzelnej dědeček... No, kéž by.
Ale realita je prostší. Prostě bezdomovec, co se zase jednou dobře najedl.
A to proto, že mi pomohl zbavit se tý starý čarodějnice.
Aspoň doufám.
A taky doufám, že tu ten kouzelnej dědeček nebude zítra v jedenáct sedět zas.
S tím vlastním příborem...

28. 4. 2011

28. dubna 2011 v 8:00 DNES
Dneska jsem si měla jít lehnout s Elenkou do nemocnice, měli jí dělat revizi srdce.
Takovou inventuru.
Jenže po všech přijímacích procedurách usoudili, že má rýmu a poslali nás zase domů.
Dvě tašky jsem táhla, plus jednu s jídlem - no víte, jak tam vařej?
To už líp vařím já :)

Takže jsem doma, léčím rýmu a píšu dál...

***
Když jsem napsala "Vyznání lásky" (Zpovědnice), tak jsem netušila, že se dotknu těch amantů,
jejichž vyznání jsem nezmínila. (A kteří se mnou dosud nepřerušili kontakt a dokonce tohle čtou...)

Proto jsem už dvě nově doplnila. A taky jsem doplnila obrázek ke Škrtům v kalendáři (Blondetony).
Ilustrační. Názorný. Vlastnoručně stvořený.
***

27. 4. 2011

27. dubna 2011 v 11:26 DNES
Vykládala jsem sestrám karty.
Máma je měla dlouho vystavené ve vitrínce a prášilo se na ně.
"Výkladové karty Ivy Huttnerové", i s návodem. Prostudovala jsem ho a dala se do toho.
Je to hračka.

De facto jaký obrázek si vytáhnete, to vás čeká. Zjednodušeně řečeno, samozřejmě. To by jinak
vykladače nebylo zapotřebí.

Mladší sestru její karty překvapily, poznala se v nich. Prožívá právě složitou situaci, pokud jde o lásku. Abych to uvedla na pravou míru, prožívá naprosto běžnou situaci, pokud jde o lásku, jenže je jí devatenáct a tak ještě neví, že nevěra chlapa je docela běžný jev...

Druhá sestra, které táhne na třicet, také prožívá komplikovaný vztah, ale je zvyklá, že láska je vždycky
aspoň trochu komplikovaná, a tak ji příliš neřeší. Karty na ni prozradily, že má v lásce dobré vyhlídky.
V tom balíčku obrázkových karet je tak polovina vysloveně kladných. Čtvrtina neutrálních a další čtvrtina negativních symbolů.

Když se holky rozhodly vyložit osud mně, vybrala jsem si karty... Pravou rukou, přesně podle návodu.
Když jsme je otočily, byla to jedna hrůza vedle druhé.
Starší sestra řekla, že by si teď ráda vyložila osud z toho zbytku, protože všechny blbý karty mám v ruce já.
Holky to prostě neumí, to jen já jim vykládám o lásce a bohatství - měly by se to nejdřív pořádně naučit.
***

Co byste řekli na Škrty v kalendáři? (Fejetony) :)
Včerejší Vyznání lásky jsem na přání své bývalé lásky ještě doplnila o jeho originální dar z lásky,
na který jsem zapomněla...

Škrty v kalendáři

27. dubna 2011 v 10:45 Fejetony
Dneska vás překvapím, podělím se s vámi o svůj nápad, který vznikl v mé hlavě.
Kdo ví, jaké nápady se v ní líhnou, nemusí číst dál...

Jenže bude číst dál, protože bude zvědavý, jaká blbost mě napadla tentokrát :)

Abyste se nedivili!

Týká se to změny času. Určitě jste zaznamenali, že se podnikají kroky vedoucí
k úplnému zrušení pravidelného posouvání ručiček o hodinu dopředu a za půl roku zase zpátky.

No a já přicházím s revolučním plánem, jak nastavit změnu času nově.

Žádné posouvání se o hodinu... to nikam nevede a jen to lidem otravuje život.
Můj návrh zní, posunout čas o celý měsíc.

Hned to vysvětlím.
Řekněme v dubnu. Letošní duben už je normální květen, co do síly slunce a rozpuku květeny.
Takže bychom na Apríla otočili list v kalendáři a měli bychom první máj.
Lásky čas. Aprílové fórky jsou stejně primitivní.
S květnem by potom přišel červen, počasí by stejně odpovídalo, a v červnu bychom měli červenec.

A teď pozor. Srpen, co by červenec, by na svém konci přinesl další změnu v kalendáři,
a to žádnou!
Neotáčet list, nic netrhat, máme tady opět srpen!

Tentokrát za srpen. Byl by to měsíc k dobru. I když na jeho konci už kolikrát přichází přízemní
mrazíky, takhle po ránu... Udělala bych z něj září, ale dvě září, stejně jako i kterýkoliv následující měsíc,
by mi školou povinní asi neodpustili.
Těm by se líbil tak maximálně dvakrát prosinec. Jenže to by nás přivedlo na mizinu, nás dospěláky.
Mě na ni kolikrát přivede i jeden jediný prosinec.

Ale zpátky k dvojitému srpnu. Mohl by se nazývat taky nějak nově.
Třeba srpenec, ať je jasné, že je to dlouhý měsíc, obsahující v sobě i červenec.

Výhody: Měsíc v létě navíc a odpovídající počasí k příslušnému měsíci.

Nevýhody: Zmizel by duben. A Velikonoce - smutek a prázdnota křesťanů.
Výhody: Žádné prostoduché vtípky. Žádná jelita.

Možná si říkáte, že mě musel někdo ošklivě napálit. Nebo sešlehat pomlázkou. Ale není to tak.
Sice je pravda, že jsem snadný cíl žertíků a že se mě podaří nachytat i několikrát za den,
a jelita na stehnech mi vydrží i měsíc, ale svůj návrh nestavím na osobní zášti vůči ohroženému měsíci.

Zrovna tak by se mohl, a to by bylo asi ještě lepší a přínosnější,
ztratit březen. Udělali bychom to v březnu. Byl by z něj duben.

V březnu má většina lidí z mé rodiny narozeniny. Takže chápete. Ale zase, žádný prvoplán.
Má to přesah.
Kromě této mé osobní výhody by to přineslo ne jednu výhodu obecnou.

Kratší čekání na jaro.
A to už je slovo do pranice, co říkáte?

Navíc: Omezená jarní únava. Zelená Velikonocím, i aprílovým srandám...

Sbírám podpisy pod svůj projekt!

26. 4. 2011

26. dubna 2011 v 22:28 DNES
Na Velikonoce jsem byla s Elenkou a s mámou na chalupě...
Cestou autem jsme míjely plno cyklistů a turistů, všechny zlákalo slunečno.
Najednou koukám, po pravé straně, v ústí lesní cesty, leží kolo a vedle chlap.
Frnk! A obraz byl pryč.

"Vidělas ho?"
"Koho?" Ptala se máma.
"Toho chlapa, co tam ležel."
"Tam někdo ležel?" Vyděsila se.
"Doufám, že jenom odpočíval..." Uzavřela jsem to rychle, abychom se v tom nezačaly moc rejpat.

Jela jsem dál, ale pořád jsem myslela na to, že třeba neodpočíval.
A že má možná smůlu, že to tak vypadá. V leže na zádech s rukama sepnutýma na břiše...
Asi odpočíval.

V duchu jsem si představovala, jak se otáčím, až to někde půjde a vracím se a hledám to místo a čekám,
až mě pustí někdo v protisměru, abych tam zas najela...
A jak k němu běžím a volám už z dálky: "Jste v pořádku?!"
A on se lokty podepře a udiveně se na mě dívá a usmívá se, jak je v rozpacích.
A vysvětluje mi, že jenom odpočíval, protože už má v nohách desítky kilometrů.
A pak se omlouvá, že mě zmátl a děkuje za ochotu...

No. Vsugerovala jsem si tuhle skutečnost tak dobře, že jsem po pár kilometrech už zase jela
zvesela. Já bych totiž jinak měla děsně špatný svědomí.
***
Pozítří si jdu s Elenkou lehnout do nemocnice. Už je to tady. Snažim se na to nemyslet.
Posledně jsem psala o výběrech, co všichni během života máme, o volbách a výzvách...
Nemocní těch výběrů moc nemají. Snad se mi ta holčička uzdraví a bude si svůj život smět libovolně
"marnit" a na konec, až na to přijde, vyprávět, jak tohle a támhleto mohla udělat jinak...
***
A na závěr něco veselého. Dávno jsem někde četla nebo slyšela, že některé kytky se dají jíst
a že jsou dokonce zdraví prospěšné.
Zejména růže, sedmikrásky, pampelišky, kopřivy...

Když jsem to ještě neměla ničím podložené, což znamená, že jsem se jen domnívala,
že jsem něco takového někde někdy četla, zrovna jsem randila s tatínkem Elenky.
A když mi na schůzku přinesl růži, která se potom u vína tyčila ve váze mezi námi,
vzpomněla jsem si na to. Na to, že růže se jí.

A řekla jsem mu to.
"Jo?" Podivil se.

A hned na to tu růži ukousl. Ve váze zbyl jen trnitý stonek.
Dostala jsem strach, že jsem ho právě otrávila, takže jsem si to rande moc neužila,
celou dobu jsem čekala, kdy se zmíní, že je mu nevolno...
Naštěstí pro něj jsem tentokrát nekecala, růže se vážně můžou jíst.

Já teď na chalupě vylovila z paměti další odstavec toho domnělého článku
o pojídání květin. A to při pohledu na zahradu posetou sedmikráskami.
Natrhala jsem do dlaní jejich květy a běžela si je do chalupy oprat.

Než jsem se do nich pustila, třikrát jsem se zeptala babičky, jestli se to
vážně jí.
Teprve, až přinesla knihu o rostlinách v kuchyni a nalistovala mi v ní využití sedmikrásky,
začala jsem pojídat jeden kvítek za druhým.
Nic moc chuť, teda. Taková nijaká. Ale když člověk vidí černé na bílém, kolik je v tom
prospěšných látek...

To mému muži tehdy stačilo rozpustilé chytračení jeho lásky...
Ó, jak romantické! Jak pošetilé! Jak statečné! Jak temperamentní!
Zamilovaní lidé dělají krásné věci.
***
Přečtěte si v mé Zpovědnici, co kluci z lásky dělali pro mě...
Hezký večer!

Vyznání lásky

26. dubna 2011 v 22:28 Zpovědnice
Jsem možná blázen, ale od svých sedmnácti let jsem si psala deníky.
Témata, o nichž jsem popsala nejvíc listů, mě teď nejmíň baví číst.
Jsou to většinou problémy. Kdykoliv jsem měla potíž, pohádala jsem se
s klukem, s mámou, průser ve škole, cokoliv negativního, vypisovala jsem
se z toho.
A klidně jsem to mohla rovnou pálit.
Za to těch pěkných zápisků tam není moc.
Když jsem prožívala něco krásnýho, neměla jsem obvykle čas, ani
myšlenky na to, psát o tom.
To jsem to radši prostě prožívala.

Takže jsou to holé věty, jen poznámky o tom, co se mi stalo příjemného.

A je to hlavně o chlapech. No, o klukách...

Miluju vyznání lásky. Všechny ty spontánní projevy zamilovanosti.
Kdy kluk křičí pod okny její jméno, napíše ho na zeď, podá si inzerát, aby ji našel,
složí písničku, hraje pod oknem na citeru...

Když jsem byla ještě svobodná holka, což není tak dlouho, zakládala jsem si na tom,
aby má "sbírka vyznání" byla co nejpestřejší.
Své tehdejší starosti bych dneska chtěla mít...

Ke shora vypsaným příkladům: Nestalo se mi, nestalo se mi, nevím o tom, STALO SE a nestalo.

Pouze jednu jedinou z takových těch klasických bláznivin se mi někdo uráčil vystřihnout.
Skládal písničky a hrál na kytaru. A mně jednu taky složil. O lásce, samozřejmě.
Byla jsem na to strašně hrdá.
I když nám to moc dlouho nevydrželo, protože písnička o lásce ještě lásku nedělá.

Jeden kluk mi nosil růže. To bylo hodně romantický, hlavně proto, že jsem netušila,
od koho jsou.
Najednou, nečekaně, jsem měla v okenní mříži vpletenou růži. A příště zas. A zas.
Jen jsem je vyzvedávala a dávala do vázy.
A dumala, kdo je ten tajemný ctitel.

Když se mi po čase představil, bylo po snění. Znala jsem ho, ale byl tak plachej, že se
sotva zmohl na slovo, když jsme byli spolu. Tak mi jen nosil ty růže. Jenže ani ty lásku nedělaj´.

Jeden kvůli mně změnil adresu. Vlastně dva, ale ten druhý byl můj muž a toho teď nepočítám.
Bydlel - ten ctitel - ve městě daleko od Prahy, a v domnění, že budem spolu, našel si bydlení
v Praze a přestěhoval se. Abychom k sobě měli blíž a mohli se vídat. Jenže ani přes veškerou
jeho blízkost nedošlo k našemu sblížení...

Pak byl jeden, to byl kluk z vedlejší ulice, chytrej kluk. A ten mě moc chtěl. Jenže to největší
vyznání učinil moc pozdě. Nejdřív na mě neměl pro samou práci čas a potom, když mě ztratil,
chtěl si mě vzít. No uznejte, taková drzost :)

Pugety květin, co mi kluci nosili z různých důvodů, snad ani nemusím zmiňovat!
Jistě že byly. Kytky, dárečky, pozvánky, večeře, výlety... Ach jo.

Zjistila jsem zajímavou věc. Kluci, když mají pocit, že jim tak zvaně teče do bot, a že
by jim holka mohla utéct s jiným, vybičují se k velkolepým skutkům.
Jsou schopni vykoupit květinářství, hrát "vabank", přinést srdce na talíři.
Ale jen pro ten den. Když uspějou a holku získaj zpátky, za pár týdnů, ne-li dřív,
je zase všechno ve starých kolejích a ona stejně uteče.

Jeden kluk vyryl do stromu srdce, co patřilo mně. Ale nemám důkaz.
Jeden mi nechal v rádiu hrát písničku. Ale neslyšela jsem ji.
Jeden mi denně volal. Ale ten nepotřeboval mě, nýbrž psychologa.
Jeden po mně pojmenoval svou kočku. Akorát, že si nás potom pletl...
A já bych stejně radši, kdyby se po mně jmenoval minimálně nový kočičí druh.
Nebo aspoň motýlí. Nebo hvězda! To se dneska dá.
Jeden přestal nosit náušnice, když jsem řekla, že se mi to nelíbí. Ale s tou druhou
je nosil, té se to prý líbilo.
Jeden pro mě skládal verše. Pokaždé, když jsme spolu
náhodně cestovali stejným ranním autobusem, celou cestu psal.
A na konečné mi beze slova podal novou báseň.
Na tohohle ctitele jsem byla obzvlášť pyšná. Básníky já ráda.
Jenže pak jsme se jednou potkali na díze a já tam byla s jiným.
Stašně se opil a potom veršoval na hlas. A potom dostal přes držku.

Příště, když jsme jeli stejným autobusem, demonstrativně si uklidil tužku za ucho.
Asi si to chystal, držel ji v ruce zřejmě každou cestu, aby mi tohle čísto mohl sehrát,
až jednou konečně nastoupím.
Ale mně se to líbilo. Mám ráda, když chlap dělá promyšlená gesta na úrovni.
Tak jsem vytáhla svou tužku a napsala jsem mu básničku já.
Pak jsme spolu chvíli byli - proč jsou básnici divní? :)

Potom jeden mladší, chodil se ségrou do třídy. Ten mi psal milostné dopisy.
Myslela jsem, že si troufá jen na papíru, ale znal toho snad víc, než já.
Jen jsem se nemohla zbavit pocitu, že jen trénuje.

Další mladší, neustále si mě fotil a mými fotkami si zdobil svůj útulný byt.
Připadala jsem si tam jako v nějaké galerii. Jenže nám šlo jen to focení.

Jeden mi ušil šaty! K narozeninám, půjčil si šicí stroj od své mámy a normálně
mi ušil šaty. Nebyly nositelné, ale do dneška je mám schované.

Jeden kvůli mně změnil práci. Do té doby jsme se míjeli. Ale zjistili jsme,
že to bylo lepší.

Jeden nesl svou kompletní hokejovou výzbroj přes celou jednu pražskou čtvrť,
bylo to v noci a on myslel, že půjde spát ke mně. Já ale ne.
Byl to vyhlášený děvkař, tak jsem mu mínila dát lekci. Co na tom, že jsem ho milovala.
Poděkovala jsem za doprovod a zabouchla mu před nosem.
A měla smůlu. Navždy :)


Jeden složil nápis MILUJI TĚ z nadrobno natrhaných papírků. Jenže se rozletěly,
když jsem otevřela dveře.

A jeden pro mě z lásky vyrobil hlavolam, měl tvar srdce a byl z drátu.
Nikdy se mi ho nepovedlo rozluštit.

Jinej mi samou láskou vyžehlil celý koš prádla - a to se cení :)
***

Jen jedno mi chybí. Ten nápis na zdi. Nejlépe přes celý dům, kdyby tak bylo mé jméno.
A pěkně štětcem nebo sprejem, aby bylo z dálky vidět.
Aby si každý řekl, jo, tak tenhle byl do ní hodně zamilovaný!
Chudák...


Aby mi někdo hrál pod okny na citeru, to už si dneska odpustím,
mám ráda nerušený spánek.
Ale kdyby někdo chtěl přes den, tak se nebráním.

Citera a štětec jsou zatím stále volné...

22. 4. 2011

22. dubna 2011 v 20:57 DNES
Dívaly jsme se dneska s mou sestrou na Elenku a přemýšlely.
Že má ještě všechno před sebou.
Všechno to rozhodování se, volby, směry, příležitosti... všechno zásadní, i nezásadní.

"A stejně na konec řekne, že by udělala všechno jinak."

Rozlouskla to teta.
Asi řekne, ale proč?
Proč to takhle bývá? Proč si to rovnou nezařizujeme všechno tak, jak opravdu chceme?
Nebo je to náš úděl, litovat svých rozhodnutí a nebýt spokojení s tím, co máme a kde jsme?

Vždycky jsem fascinovaná rozhovory s celebritami, kde se dávají slyšet, že nelitují v minulosti
ničeho a nic by neměnily.
Já ano a ano.

Vždyť kde já dneska mohla bejt? :)
***

Představujete si taky někdy, jak by Váš život dneska vypadal, kdybyste tehdy udělali to nebo ono?
Přijali nějakou nabídku, práci, výzvu - nebo naopak nepřijali...
Líp se učili, chodili na jinou školu, poznali něco víc...

Co když to, kým jsme dnes, je nejhorší ze všech žitelných variant, které pro nás byly?
To nezní nejlíp.

Kde jste dneska mohli bejt? :)
***

Osobně si myslím, že jsem se hodně zanedbala. Teoreticky jsem mohla dávno žít své sny.
Otázka je, jestli bych pak měla o čem snít.
Protože mě snění dost baví.
Třeba snění na téma Kde jsem mohla dneska bejt...
***

Zatím vysedávám na písku a dělám bábovky.
To ale na druhou stranu znamená, že mám děťátko a to rozhodně je splněný sen.
mám Zápisky z písku II - kdo máte chuť
*****

Zápisky z písku II

22. dubna 2011 v 20:30 Zápisky z ...
Jak se na písku dělá bábovka, ví asi každý.
Víte ale, jak udělat k kachny draka?
***
Na pískovišti seděla Štěpánka a něco kuchtila.
Za chvíli se okolo ní seběhly tři anglicky mluvící děti. Začaly si s ní hrát - brát jí bábovky
a uždibovat kousky.

Po chvíli přišel Tomášek.
Sedl si do kouta pískoviště a tiše se hrabal lopatkou v něm. V písku!

Sledovala jsem svou Elenku, která sledovala děti a dění kolem sebe.

"Najdeš lopatkou ten písek, co se z něj dělaj bábovky?"
Otočila jsem hlavu do leva, odkud se hlásek ozýval a doufala, že to není na mě.

Bylo. Tomášek se na mě díval a znovu zaškemral:
"Najdeš mokrej písek?"

Rozhlédla jsem se kolem sebe, kde na lavičkách seděla spousta maminek - tak proč zrovna já?
"Já?" Ukázala jsem opatrně prstem na sebe. Jestli si je jako jistý...

"Jo!" Rozhodl hoch. Tak jsem vstala, vzala jsem si od něj lopatku a hrabala jámu.

"Na! Naplň draka."
Spadla mi k nohám bábovka ve tvaru řvoucího draka.
Jedním okem jsem kontrolovala Elenku a druhým hleděla draka naplnit až po okraj.

"Na!" Šoupla jsem mu dračí formu do ruky.

Nepoděkoval.

"Štěpánko, dohraj si, už půjdeme!" Ohlásila její matka, aniž si snad všimla, že Štěpánka už dobrou čtvrt
hodinu jen sedí a kouká, jak si cizinci hrajou s jejím nádobíčkem.

"Vrrr... vrr..."
Ozvalo se zase z leva.
Tomášek objížděl autem dřevěný obrubník pískoviště, na němž jsem seděla.

"Vrrr!" Zavolal důrazně, když dorazil až k mému zadku.
Podívala jsem se na něj. Snad nebude trvat na tom, abych se zvedla...

"Vrrrrrr!!!" Trval na tom.
"To si mám jako stoupnout?" Zeptala jsem se ho nevěřícně.
"Jo!" Poprosil mě...

Elenka zrovna stála opřená o kus dál, ale tu naštěstí po chvíli troubení objel.

"Vrrr! Vrrr!" Tomášek jel další kolo.
"Budeš mě muset objet." Upozornila jsem ho.
"Vrrrrr!!!!! To nejde!" Bránil se odklonu svého vozidla.
"Tahle silnice je uzavřená, dočasně." Vysvětlila jsem důvod objížďky.
A už mě ta jeho hra přestávala bavit.

Hned, jak mě objel, vstala jsem a začala jsem Elenky lopatkou hrabat díru, abych se
dostala k mokrému písku.
Naplnila jsem Elence formičku kačenky a vyklopila parádní bábovku.

Tomášek nechal auto na silnici a běžel pro svého draka.
"Stejně drak je víc!"
"Dobře..." Nehádala jsem se.
"Sežere tuhle kačenu."
"Jak?" Zajímalo mě.
"Takhle..." Řekl a přiklopil prázdným drakem pískovou kachnu.

"A už je z ní drak!" Radoval se.

Vrátila jsem se na trámy, o které se ještě pořád opírala Elenka. Hrála si s kamínky.
... A už jelo auto.

Nic, na tohle mě neužije. Elenka si s kamínky může hrát i doma, jde se.
Moje teorie se sice zase ukázala jako platná, tentokrát mi to ale bylo prd platný.
Aspoň ale vim, jak udělat z kachny draka.
***

21. 4. 2011

21. dubna 2011 v 10:25 DNES
Elenka dostala termín diagnostické operace, kdy se bude zjišťovat, jak je na tom její srdce.
Jestli by nezasloužilo umělé chlopně...

Dívala jsem se dnes na snídani s Novou a můj muž mě poučil, že moderátor je Aleš z Lunetic.
Je to už takovej strejc, ale dělá konečně něco smysluplnýho.

Zjistila jsem, že se mi začalo dělat špatně na sluníčku, což je teda nemilé zjištění.
Doufám, že to přejde.

Už vím, kdo mi šlape po kytkách pod okny. Nejsou to rošťáci, ani psi.
Je to pošťačka. Přistihla jsem ji, když si tudy zkracovala cestu i se svou pojízdnou taškou.

Taky jsem načapala bábu, co mi tam trhala kus keře.
Když jsem ji z okna pozdravila, hned mi začala vysvětlovat, že ho nechce zničit,
jen ho rozmnožit. U sebe na zahrádce.
Podala jsem jí nůžky. Jinak by mi ho snad celej zničila.

Dneska je Zelený čtvrtek. Od dětství si pamatuju názvy všech dní v týdnu.
To jsem dobrá, že jo? :)
Myslím ve Velikonočním týdnu, samozřejmě!
Akorát už to dnes tak neprožívám, ani vejce neřeším - leda tak ty k snídani...
To když jsme jako malé holky trávily Velikonoce na chalupě u Třeboně,
tam to bylo jiný kafe.
Ještě dneska se tam drží všechny dávný zvyky. Nebo aspoň některý.
Mám to ráda, škoda že mě vítr nese opačným směrem...

Když se tak někdy zamyslím, klidně bych si střihla nějakou černou hodinku
nebo bych s bábama drala peří. Ale ne uměle, jen tak z plezíru.
Z nutnosti. A umět to.
Kdoví, třeba se něco zvtne a ta nutnost přijde zas.
Musím přiznat, že já bych si teda nevycpala ani tu peřinu.
A jak by se setmělo, všechny moje hodinky by byly černé...

Páč já bych nezaložila ani oheň, bez "Pepa". Natož bez sirek. Bez novin...

O masu na pečínku nemluvě. A co pivo?

Možná je nakonec dobře, že jsme tam, kde jsme.
Bez těch "zvyků" se nakonec dá žít :)
Obzvlášť, když už nejsou nutností...

Příjemné Velikonoce všem svým příznivcům a přátelům tohoto blogu, i všem ostatním,
kteří toto budou číst jen náhodou.
***
Vaše Jane

19. 4. 2011

19. dubna 2011 v 20:50 DNES
Už jste četli "Citovou prostitutku?"

Včera večer mi přišla zajímavá esemeska.

"Přemýšlel jsem, který to písmeno jsem byl jako já. Nevybral jsem si, tak doufám, že žádný."

"Správně, tys byl totiž číslo!" Odpověděla jsem svému dávnému milenci diplomaticky.

*****

No a potom se mě taky ptal můj muž, jestli bych nechtěla použít všechna písmena z abecedy.
Tak nevím, jak to myslel... :)

*****
Mrkněte na Zápisky z auta II
*
Přeju všem svým čtenářům pěkný večer

Zápisky z auta II.

19. dubna 2011 v 10:43 Zápisky z ...
Jednou, je to pár let, jsem měla v autě pocit, že jedu šejdrem - byť střízlivá.
Nějak mě to táhlo do leva.
A taky pravé přední světlo někdy nesvítilo. Přesněji, svítilo jen někdy.

Rozhodla jsem se, že si nechám auto zkontrolovat. Jezdím ke známému;
vždycky když jsem na chalupě, a mám nějaký problém, zajedu za ním.

Maminka mi poradila, vypsat si všechny ty "mouchy" na papírek, abych
na něco nezapomněla. Až budu u Ládi.

*
Netrvalo dlouho a jela jsem na chalupu. V zimě tam jezdívám málo,
dálniční známku si koupím až na léto. Celoroční se mi nevyplatí.
Stejně tahle stará vypadá, jako letošní. Z dálky.

Když jsem vyjížděla z jednoho menšího města, míjela jsem ceduli STOP.
Nic nejelo, takže proč zastavovat. V tomhle místě to tak dělám vždycky.

Jenže o kus dál stáli...
A já měla stát taky.
*
Měla jsem si vystoupit.
Dali mi "dýchnout".

Došlo mi, že jim asi vadí to světlo.
"Já si to právě jedu nechat opravit, ono jako někdy svítí, ale někdy zase ne..."

"Co? Světlo zlobí, jo? Teď vám svítilo..."
"Aha..."

"Tak papíry, slečno."
"Tady..."

"Co je tohle? Auto při jízdě táhne do leva, často nesvítí pravé světlo, někdy se ozývá rachtání v kapotě..."
Četl lístek zastrčený v techničáku.

"To mám jenom takový soukromý poznámky..."
"Jasně..."

Tak víte, co? My vás zastavili kvůli tý stopce... Takže, uděláme to takhle... (tlumil smích),
my se s kolegou půjdeme poradit, a vy zatím okamžitě sloupnete TOHLE, ano?"
Přiložil prst na přední sklo, kde loňská známka předstírala letošní.

"Dobře..." Pípla jsem a šla jsem na to.

Všimla jsem si, že stojí ke mně zády a třesou se jim ramena. Možná nade mnou pláčou.
Asi je jim mě líto, že dostanu takovou pokutu.

Už jdou...
"Tak slečno, tady máte ty doklady... Tu stopku příště neignorujte, no a ty vaše soukromé
poznámky předejte do šikovných rukou. Do těch našich předejte symbolických sto kurun,
ať na to nezapomenete hned za zatáčkou. Souhlasíte?"

"Samozřejmě..."

Když jsem startovala, zkontrolovali mi to přední světlo a palec nahoru znamenal, že zrovna teď svítim.
*****

Jela jsem Třeboní a hledala bankomat. A když jsem ho našla, hledala jsem pro změnu parkovací místo.
Všechno placený...
A když ne, tak je to pro invalidy.
Ale tak, na tu chvilku... Co?

Dala jsem to na toho invalidu a vyběhla si vybrat.
Ještě mi nevyjela poslední dvoustovka a už tam byl...
Už šmejdil kolem mýho auta.

"To je váš vůz?"
"Jo, já vím, že to je pro invalidy, a já nejsem, ale já potřebovala jenom do bankomatu..."
Napadlo mě, že se toho hned chytne a bude ty vybraný prachy chtít.

"Víte, kolik je za neoprávněné parkování..."
"Nevim, ale já si vážně jenom odskočila... Fakt jenom na chvilku, nechtěla jsem tady parkovat."
"Ale už tady parkujete..."

Ještě jednou obešel auto, asi dumal, jestli mě pokutovat nebo mi říct:

"Tak sedněte a jeďte!"

*****

Moji devatenáctiletou sestru zastavili policajti, běžná silniční kontrola.
Vzali si papíry a řekli jí: "Dýchněte si".

Vzala od nich přístroj do své ladné pěstěné ručky, přiložila ho k namalovaným rtům a zhluboka potáhla...

Ani se neradili a směla hned jet.

*****

Jsem (taky) prostitutka!!!

18. dubna 2011 v 21:49 Zpovědnice
Právě jsem prozřela.
Porozhlédla jsem se po svém blogerském okolí a zjistila jsem, že jsem úplně out!

Ach jo.

Četla jsem tam třeba: Jsem citová prostitutka, spala jsem s panem X, Y a potom i Z...

A pod tím bylo dvacet komentářů, jak to koho baví číst. Všechny to bavilo moc.

Kam se, panečku, hrabou mý zápisky od plotny...

No, ale dobrá... Tohle snad zvládnu taky!
***

Spala jsem s panem D.
Byl dobrej. Akorát mě to nenaplňovalo. Možná to bylo tím, že naplňoval jinou.
Potom jsem spala s panem H.
Byl úžasnej. Akorát jsem na to přišla pozdě. Už dávno byl.
Další v mé posteli ležel pan N.
Ten byl průměrný, tak akorát. Akorát to byla nuda.
S panem P. jsem se válela ve vysoký trávě. Žádný klíšťata, ani písklata...
Akorát, že zbytek písmen z jeho jména už si nepamatuju.
Spala jsem s panem O.
Byl to překladatel. Akorát mi špatně přeložil nohy, takže když skončil,
a pustil mi do nich novou krev, pustila jsem ho k vodě.
Spala jsem s panem I. Akorát, že to byl idiot.
Spala jsem s panem U. Měl to rád horký.
Akorát, že to nebyl "někdo".
S panem R. jsem nespala, chvíli před tím vyletěl z kůže,
když ochutnal mou kuchyni.
S panem E. jsem spát chtěla, jenže už spal.
Tak jsem spala s panem S.
On byl prostě nádhernej. Mladej, mladší, než já.
Akorát, že nedávno mě požádal o ruku mé dcery.
Spím s panem Z. Je to skvělý.
Akorát si asi půjde sednout, protože zabil pana S.
To kvůli dceři, o mně to neví!

Tak co na to říkáte?
Myslíte, že to bude čtenáře bavit? :)
Není problém to rozebrat...
***

Zápisky z kuchyně

18. dubna 2011 v 21:08 Zápisky z ...
Tyhle zápisky bavily už hodně lidí, když ještě zapsány ani nebyly.
Tak pro ně - pro ty, kteří se mému kuchařskému umění tak smáli...

Nemít vejce? Nevadí!

Všichni jistě víte, jak se dělá smažák.
Že v trojobalu...
Jenže, co když nemáte vejce?

Moje máma vždycky do rozmíchaného vajíčka, v kterém míní obalovat cokoliv, přilije trochu mléka.
Nikdy jsem nezkoumala proč, brala jsem to jako samozřejmost.
A od toho už je jen krůček k nápadu, chybí-li vejce, nahradit je jen tím mlékem.
No ne? :)

Sýr jsem obalila v mouce a vložila do misky s mlékem, od níž jsem nejdřív musela odehnat kočku,
která zřejmě myslela, že je to pro ni.

Po mléčné lázni následovala strouhanka.
A šup s tím znova do mléka a znova do těch drobečků...

A konečně na pánev.
Ouha.

Jako by tomu cosi chybělo, aby trojobal držel pohromadě.
Že by to vejce?
Nakonec, takové sýrové palačinky by taky nebyly k zahození.
Kdyby se daly z pánve vyndat.
Takhle byly bohužel k zahození...

***
Osvěžovač vzduchu
Jednou jsem zase něco smažila a bylo na čase nalít olej na pánvičku.
Moje myšlenky ale zrovna zase běhaly kdoví kde, tak jsem bez nich sáhla po oleji, kde stála dóza s kávou,
otevřela jsem víko a začala kávové granulky sypat na pánev.
Po chvíli se káva začala pražit.
To byla vůně...

"Pražíš kávu, jo?"
"Jistě. Tohle krásně provoní celý byt..." Odvětila jsem pohotově.
"Hmmm, to neznám..."

S tehdejším přítelem jsem byla jen chvíli.
Moc toho neznal. Nestačil poznat ani mě.
Výtečnou kuchařku :)

***

Karbanátky vynechám - ne, nepřemlouvejte mě, opravdu už nikdy nebudu vyprávět,
jak jsem je rukou dolovala z ucpané záchodové mísy...
To si mohla dovolit dvacítka, ale třicítka už ne! ;)

18. 4. 2011

18. dubna 2011 v 12:59 DNES
Je tady zase ten DEN. Smutné "výročí". Už čtvrté.

Před čtyřmi měsíci zemřel náš dědeček.
A každý měsíc od té doby, nám v tento den dává "znamení", že i potom něco je.
Ale vždycky dá vědět jenom jednou a jenom jednomu z rodiny.
Děje se tak prostřednictvím Elenky hraček, které má všude...
Buď zatroubí na autíčko, nebo pustí písničku na hracím budíku,
tu, kterou si spolu ním zpíval ještě na podzim, když Elenku houpal v houpačce.

Ovšem když Elenku uspával, a před mnoha lety i nás, zpívávál úplně jinou.
"Haj haj haj husičky, nekalte vodičky..."

Dopoledne jsem Elenku uspávala a nějak nemohla zabrat. Tak jsem jí začala zpívat.
A zrovna tuhle.
Připadala jsem si při tom jako dědeček.
A pak mě to napadlo. Že možná zpívá skrze mě!
Že možná dnešní jeho znamení a pozdrav právě zní z mých úst.

Musím zavolat mámě, ať už to dneska nečeká, že už to bylo.

***

A vy mrkněte na Zápisky z auta...
A do Zpovědnice na toho pána.

***
Já jdu dělat bramborovou kaši. Elenka totiž zjistila, že ji miluje.



Zápisky z auta

18. dubna 2011 v 11:48 Zápisky z ...
Vjela jsem svým autem do ulice, kde po celé straně protisměru stála řada zaparkovaných aut.

Tím pádem, pokud to ulici zúžilo natolik, že dvě auta proti sobě neprojedou, přednost mám já.
Nemám překážky na své straně, jak nás učili v autoškole.
Později se dočtete, že pár překážek na své straně mám, ale to se spíš týká mé hlavy...

Na silnici měl překážky on. Ten, co vyjel proti mně. Měl velké auto na vysokých kolech. Terrenní. Černé.
Toto je vyčerpávající popis jeho vozu :)


Mé auto není tak "agresivní" na pohled a myslím, že ani já za volantem nebudím zrovna
respekt.
On ho budil.
Chlápek v tmavých brýlích.
Stáli jsme proti sobě a vyčkávali, kdo první vycouvá. Kdo ztratí nervy.
Dlužno dodat, že když do tohohle šel, pak asi neměl v úmyslu je ztrácet.

Já taky ne, ale to nemám nikdy a bohužel to nemá žádný vliv na to, jestli je ztratím.

Vjela jsem na chodník po své pravici a objela ho.
Jenže tak snadno mu to neprojde.
Na chodníku jsem zastavila, ještě než on se rozjel.
Zmáčkla jsem čudlík - drsně - a mý okýnko sjelo dolů.
Překvapeně se na mě podíval - asi to nikdy neviděl.

"Neměla jsem náhodou přednost?" Nadhodila jsem podnět k zamyšlení.
"Chytrá holka..."
"Měl jste vycouvat!" Pustila jsem se do něj.
"Nebo ty mě objet."
"Ale takhle to bejt nemělo!" Zafňukala jsem. Ztráta nervů podruhé.
"Hlavně, že jsme si to vyjasnili." Posunul si prstem brýle víc na oči, zmáčkl čudlík na svém okénku - znal to,
a šlápl na plyn.

A já stála na chodníku, kde mi do auta zrovna plácnul nějaký student svou neopotřebovanou dlaní,
aby mi dal najevo, že mu překážím v cestě na přednášku.

***

Jedu takhle Žižkovem a najednou za zatáčkou, z ničeho nic, kolona aut.
Ale opravdu hodně dlouhá, takovou zácpu jsem teda nečekala. Do teď se jelo tak plynule...

No nic, tak jsem se zařadila a čekala, až popojedem.
Najednou vedle mě projelo auto. Nějakej šmejd zas předjíždí po tramvajových kolejích.
Vsadim se, že se nám tam bude chtít vecpat.
A vsadim se, že ho někdo pustí, vždycky se najde nějakej dobrák.
Projelo druhý. A třetí.
To si dělaj prdel!
Takhle tady budu stát ještě zítra.

Opřela jsem hlavu do sedadla a trpělivě čekala. Nebudu se nervovat.
Na začátek kolony jsem nedohlédla, tak jsem se mohla jen domnívat, že se tam buď něco stalo,
nebo je holt taková zácpa.
Dívala jsem se průhledem zadními a čelními skly aut před sebou, jestli nezaznamenám nějaký
pohyb kupředu. Jenže jsem nezaznamenala vůbec žádný.
A pak jsem si toho všimla. V autě přede mnou nikdo není. Ani řidič.

Kolem řady zaparkovaných aut prosvištělo další auto.
A já pomalu vyrazila taky...

***

Táta, ten pán...

18. dubna 2011 v 11:00 Zpovědnice
Učím se psát. Začala jsem brát lekce tvůrčího psaní.
Zajistila jsem si kurz zdarma. Probíhá u nás ve sklepě...

Mám tam totiž takovou krabici a v ní plno desek s papíry. Jednotlivé lekce.
Povídky, črty, hry, scénáře, reportáže, pohádky, román...
Je tam snad všechno.

Je to po jednom pánovi, který za dob komunismu nesměl psát. Tedy psát samozřejmě směl,
a taky že psal. Ale nikdo mu to nesměl vydat. A tak tady nechal plnou krabici svých textů.
Některé povídky a romány nedokončil. Zřejmě neměl motivaci.

Původně byl redaktorem Mladé Fronty. Psal i pro Květy.
Později byl redaktorem v Československé televizi.

Potom se z něho stal disident a šel prodávat. Taky nějaký fotky z Jáchymovských dolů v té krabici jsou...

Psal se rok 1980 a jemu bylo padesát.

V tom roce jsem se narodila. A o rok později moje sestra.
Náš táta prodával zmrzliny a limonády na nádraží Střed, dnes Masarykově.
Ale i tehdy se mu neřeklo jinak, než "Masaryčka".
Vzpomínám, že tátovi špatně sloužily nohy, hodně kouřil a rád popíjel s kamarády.
Maminka mu často vyčítala pozdní příchody domů a jeho opilost.
Nakonec mě a sestru sebrala a utekla od něj.
Náš táta byl alkoholik. Zemřel, už je to dávno.

Ale ten pán sakra dobře psal. Dává mi kurzy zdarma, snad ze staré známosti. Probíhají u nás ve sklepě...

***
Mimochodem, už jste četli mé Divadlo Svět?

17. 4. 2011

17. dubna 2011 v 19:03 DNES
Udělala jsem to zas. V koši se válí prázdná pixla od Nutely...
A potkala mě další lapálie, tentokrát mi zůstaly v ruce dvířka od skříňky.
Kdyby úchyt, tak řeknu, ó-ká, ale rovnou dvířka? To už považuju za výsměch.

Ale pořád neříkám, že už je to vrchol. Ještě pořád to jde dál :)

No nic, chtěla bych se tady dneska pozastavit nad pořadem Up paráda, který vysílá denodenně TV Public.
Viděli jste to? To se nedá! Jenže se od toho nelze odlepit, tak je to blbý. Je to tak blbý, že to člověka
přikove k židli, kde s otevřenou pusou čeká, kam až je ta banda "šoumenů" schopna zajít.
Na tom oni zřejmě staví svou sledovanost...

Každý díl, který má následně celotýdenní reprízu, je plný kravin a trapnosti, až je to kolikrát k smíchu.
Každý díl si říkám: Tak tohle už je vrchol! Já jim tam snad napíšu...
Ale vždycky s tím ještě čekám, s čím přijdou příště. Třeba si vylepší reputaci...
Jenže další premiéra je ještě horší.

Je to velmi podobné mým dnům.
Jen zatím nevím, kam si na to stěžovat...
Zatím na tom stavím svou sledovanost.
Na to vy si můžete stěžovat v políčku "napiště autorovi" :)

Ale ještě počkejte, s čím přijdu příště, třeba si vylepším reputaci...
***

Z novinek jinak dneska nic, věnuju se jiným věcem. Ať to zní zajímavě, nebudu dodávat, o co jde...
že odsávám rýmičku, čtu pohádky a vařím čajíčky... :) Ne, vážně jsem to neměla říkat.