Tichý měsíc (pokračování)

10. března 2011 v 21:10 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*
Pak mě pustili na pět minut za Elenkou. Byla najednou úplně jiná. Ještě včera pochodovala po dětském koutku a zvesela žvatlala, než ji udolali, a teď tady leží úplně odevzdaná. A její život závisí na hadičkách. Má je všude, všude! Chtěla jsem si ji vyfotit na telefon, aby ji doma mohli politovat, ale tamní sestra se na mě divně podívala. Jako bych byla nějaká masochistka. Hned ji celou zakryla dekou se slovy: "Takhle to bude lepší. Na tohle většinou nikdo nekouká rád."
.
A potom mě poprosila o ukončení návštěvy z hygienických důvodů. Připadala jsem si divně. Ale co, je to moje holčička, můžu si ji fotit, kdy chci!
"Je to moje holčička, juchú!" Výskla jsem si zvesela ještě na chodbě. Byla jsem v euforii.
Od toho dne jsme s mužem denně jezdili nakukovat, jak se nám Elenka zotavuje. Úspěšnou operaci jsme i trochu oslavili. Netrvalo dlouho a pozvali mě, ať si za ní zase přijdu "lehnout" - že ji budou přemísťovat z JIPky.
.
Sbalila jsem si a přijela do nemocnice. Elen už byla probuzená z umělého spánku a sestra mi vylíčila, jakého máme "hodného andílka". Prý vůbec nebrečí, spolupracuje… Ovšem jen mě Elenka uviděla, všechno se změnilo. Začala naříkat, až přešla v usedavý pláč a evidentní výčitky. Pusa jí jela až do večera, kdy mi usnula vyčerpaná v klíně. A já byla šťastná. Nic mě nemůže rozhodit, žádná blbost mě nemůže naštvat. Ať si lupy padají kam chtějí a cikáni ať ji hladí klidně od rána do večera - no, to jsem přehnala, ale kdyby Boženka chtěla… To je jedno.
Jsem teď úplně vyrovnaná a život je krásný!
.
V pokoji jsme bydlely čtyři. Dvě mámy a dvě děti. Ta druhá máma se ovšem ukázala jako velmi ambiciózní. Dobře už tyhle typy znám ze svých předchozích pobytů tady. Je jich takových většina. I když dalo by se říct naštěstí, jejich protipóly jsou ty, co odhodí svá miminka do sněhové závěje nebo někam k lesu. Ale to nejsou matky.
Tohle matka je a zároveň trpí tím postižením, že se cítí být se svým dítětem "v tandemu". "My jsme kakali!", "My už umíme papat lžičkou!" Vždycky mě napadne: To jsi teda šikovná, že ses to konečně naučila…
.
Leze mi to na nervy. Už v těhotenství jsem se zapřísáhla, že takhle mluvit nebudu. Elenka je Elenka a já jsem já. Když slyším to její MY, pokaždé mám chuť vyletět z kůže. Navíc pani ráda povídá o sobě - jako o matce, no a samozřejmě o synkovi. Tedy O NICH. A když se neptám, což pro ni musí být hrozné, má způsob, jak mi to stejně sdělit. "Ta vaše spinká tak hezky…" Řekne třeba. A aniž čeká na reakci, hned pokračuje: "To my vůbec, doma teda jo, ale co jsme tady, tak spíme jako ponocnej… viď?!" A zaksichtí se na chlapečka do postýlky. Ach jo.
*
A tak jsem se dověděla, že už měli být dávno propuštění, ale mají teplotu a lékaři neví proč. Dokonce prý za nimi byl primář ptát se, co blbnou. A když byl u nich ten mladý doktor, zaškemrala prý, aby hošíkovi domluvil, a ten mu prý domluvil slovy: No tak neblbni už, ať tě můžem pustit domů! Ale chlapeček blbne dál. Jinak je ale hrozně hodnej, nezabrečí, jak je noc dlouhá, jedině když má hlad.
.
Všechny tyhle údaje jsem slyšela během prvních pár dnů ještě několikrát, a to když paní telefonovala. Pokaždé to vyprávěla stejně, i se stejným výrazem a mácháním rukou, a to mě ničilo nejvíc. Vlastně nejhorší pro mě bylo, že těm na drátě lhala. Kluk probrečel kolikrát celou noc a ona mi potom ráno vysvětlovala, že je chudák už alergický na tu postýlku tady. A já začínám být alergická na ni.
.
Pokud jde o ten pláč jejího synka, tak podle mě to je vrzání a skřípot, jako když tahá kočku za ocas. A noc co noc se ten příšerný zvuk rozléhá pokojem. Elen se vždycky vyděsí a spustí taky. Hodil by se speciální pokoj jenom pro nás. A to zvukotěsný, protože kolikrát i z chodby je slyšet řev. A s pořádnou postelí! V tom dávám tady synkovi zapravdu. I když jeho postýlka se s tou mojí nedá rovnat. Tohle křeslo, co my matky máme na spaní, je extrémně nepohodlné. I ve stanu bez karimatky se vyspíte líp. Ale o mě tady nejde... Tuhle větu si musím opakovat několikrát denně.
*
Mám sklon zabývat se moc sebou. Svými pocity a situacemi, do kterých se dostávám. Všechno hodnotím a rozebírám. A někdy se moc zkoumám.
"Jak říkám, labilní." Ozvalo se najednou.
"Já si jenom přemejšlim!"
"A nenapadlo tě někdy, že třeba proto máš dceru s nemocným srdíčkem, aby ses přestala tak pozorovat?"
"To víte, že napadlo. Jenže si nemůžu pomoct." Odvětila jsem.
.
"Jestli ti můžu poradit, piš si zase deník, jaks to dělávala dřív. To tě srovná. Aspoň trošku." Řekl mi hlas.
"Myslíte?"
Hlas kýval.
"Budu o tom přemýšlet, tak děkuju za radu." A ještě jsem dodada: "Ale neptala jsem se na ni!"
"Taky za ni nic nechci, neboj se. Ani za tu diagnózu."
.
Spolunocležnice ambiciózní dávala okázale najevo, jak se o svého synka perfektně stará a jak to s ním umí. Povídala mu, dokonce zpívala! Ve skutečnosti to ale bylo tak, že když měla potřebu se vykecat, a já neposlouchala, říkala to jako jemu. A přitom mně…
"To je ale hnusně venku dneska... viď? To se asi taťka z tý chalupy vrátí dřív... musim mu pak zavolat... a jestli bude chtít přijet za náma, tak mu řeknu, aby mi přivezl čistou košili, tuhle už tady nosim tejden..."
.
Nedá se to poslouchat. Na tohle prostě nemám. Nezajímá mě ani její špinavá košile, ani kdy pojede její manžel z chaty, dokonce ani, že prší! Ať mi to nevykládá! Vím, že nejde o mě, že jsem tady kvůli té malé, vím to, vím to! Být aspoň dobře vyspalá, snad by ty její projevy byly snesitelnější. Dokážu být i docela tolerantní...

"Neříkej…" Ozvalo se zas. Poposedla jsem na kraj křesla, abych vyskočila, ale nechtěla jsem vyplašit paňmámu.
"Proč hodnotíte moje myšlenky? A mě?!" Zeptala jsem se ho polohlasem, aby to ona neslyšela.
"Baví mě to. Lidi si často nalhávají, že jsou jiní, než jsou, je to sranda."
"Ale já bych za určitých okolností opravdu mohla ty její žvásty ignorovat a hledět si svýho. Jenže tady je člověk pod tlakem, má svých starostí dost, nespí, pomalu nejí…" Vyčítala jsem své nesnáze.
"Nedramatizuj to. Tobě se tady nic neděje. Koukni na Elenku, ta má trápení, ta je pod tlakem, každou chvíli ji buděj na léky, měří jí tlak, pulz, teplotu… i v noci. Ty by ses posrala."
.
"No dovolte…" Obořila jsem se nahlas na hlas. Paňmáma se na mě tázavě podívala.
"Nic! To já jenom tak pro sebe…"
Nedůvěřivě se usmála a už si mě nevšímala. Zrovna zas synkovi měřila teplotu. Za co mě ten někdo má?
Vešla sestra měřit Elence tlak a saturace na prstíčku. Cvakla jí ho do nějakých kleští a sledovala displej. Elen se rozbulela a natahovala ke mně ruce.
"Dobrý miláčku, vydrž to, vždyť to nebolí!" Utěšovala jsem ji.
Chtěla jsem dodat něco povzbudivého ve smyslu, že už je to naposled, jenže není. A to ani pro dnešek. Ani že to bude brzy dobré, se jí nedá říct. I když nepřijdou další operace, tak lékařskému dohledu se nevyhne. Na sport může zapomenout, na děti možná taky. Musím uznat, že hlas má pravdu, je to k posrání.
.
Ženská vytáhla teploměr z prdelky brečícího chlapečka. A spolu s teploměrem vyjelo i hovínko. Úžasná podívaná. Taková běžná zkušenost matek malých dětí.
"To hovno zahřejvalo ten teploměr!" Vykřikla.
"Vidíte?! Já se na to vyseru!" Rozčílila se a čekala, že se snad rozčílím taky.
"Tak to zkuste znova, když už je to venku." Poradila jsem jí, abych aspoň něco řekla.
"To si pište, že jo! A běda mu!" Hrozila nad zadečkem malého křiklouna, až jsem se musela smát.

"Směješ se a přitom jsi kolikrát stejně směšná." Ozvalo se pokojem.
*
Rozhodla jsem se, že to zkusím s tím psaním. Třeba mi to pomůže urovnat si myšlenky. Srovnat se, jak říkal hlas. Hned další den jsem si v nemocniční trafice koupila notes a vždycky, když mě něco napadlo, zapsala jsem to do něj. Zjistila jsem, že když začnu psát, jako bych nemohla přestat. A vždycky před spaním, když zavřu oči, odvíjí se příběh v mé mysli dál. Jako by mi ho někdo četl na dobrou noc. Nedalo se to zastavit, ani zaplašit. Kolikrát jsem narychlo popadla propisku, abych stačila zapisovat. A když byla noc, natáhla jsem se na stolek pro telefon a ťukala do něj poznámku. Sotva jsem si všechno stihla zapamatovat, jak se to na mě valilo. Jakmile jsem si zase lehla a zavřela oči, vyprávělo se dál… Ale to už jsem většinou zaspala.
.
Vešla sestra ptát se, kolik byla teplota. A taky mi nesla informaci: "Ráno v osm si vezmete na chodbě kočárek a odvezete si Elenku na kontrolní rentgen, jestli nemá výpotky", prozradila mi ranní program.
"Dobře, snad tam ještě trefim...", odvětila jsem.
"Když tak si v sesterně řekněte o plánek." Jo, tak ten bych si mohla vzít, i když s mým orientačním smyslem nevím, jestli pomůže.
.
"Plánek si brát nemusíš, tentokrát tam trefíš na poprvé. Samotnýho mě to překvapuje." Zase je tady hlas a machruje. "Počkejte! Chci se vás zeptat… už píšu ten deník, víte… a jako by mi někdo diktoval…"
"Nebuď paranoidní, teď slyšíš všude hlasy? Nech toho nebo si fakt budu myslet, že nejsi normální."
"A jsem?"
"To je otázka pro mě?"
"Jo, já se vás ptám."
"Ptáš se hlasu, který slyšíš jenom ty, jestli jsi normální?"
"Tak odpovíte mi?" Vykřikla jsem rozčileně.
"Já bych tě asi neuspokojil."
"Tak si to nechte, stejně to vim nejlíp sama." Uzavřela jsem to.
"Teď jsi na to kápla." Dodal hlas.
"Ale žádnej fór za tohle nečekejte!"

A potom už jsem jen poslouchala tiše oddychující Elenku, dokud se zase neozval ten druhý hlas, aby vyprávěl dál. A spalo se. Možná přece jen nejsem normální.

Když příštího dne zrentgenovaná Elenka už zase seděla v erárním kočárku a trpělivě čekala, až ji odvezu zpátky na "naše" oddělení, vyšla ven sestra, aby zjistila, kdo je po nás další na řadě.
"Taky jste z kardia?" Houkla na plnoštíhlou maminu kluka v pyžamu, která tam seděla.
"Tak si počkejte chvíli!" Dodala a zabouchla dveře ordinace.
Boubelatá paní svěřila rozcuchanýmu synkovi obavu: "Doufám, že potom trefíme zpátky".
Tou větou jako by mě chytila do lasa.
"Máme na vás počkat? My jsme taky z kardia." Nabídla jsem jí. Nejsem zrovna družná, ale když si o to takhle řekla, tak co se dá dělat.
"Tak jo, to budete hodná." Tak budu hodná.
*
Vzpomínám, jak jsme tady taky bloudily, když jsem tu s Elenkou ležela poprvé. Dneska jsme to vážně našli napoprvé. Jen jestli to není tím, že jsem předem věděla, že to najdu. "Jenom uvažuju pro sebe!" Upozornila jsem předem hlas, kdyby ho náhodou zase napadlo se do toho míchat.
"Ale je to zajímavá úvaha." Uznal hlas.

Tenhle špitál je trochu jako labyrint. A nejen chodeb, často se tu ztrácíte i sami v sobě, pod tíhou skutečností; diagnóz a prognóz.
"Tys prognózu ještě neslyšela a už jsi ztracená." Opět se vnutil hlas se svým moudrem, zatímco čekám na ty dva.
.
Kluk se upřeně díval na Elenku. "To je hezká holčička" Pochválil mi koktavě dceru a hned na to se poškrabal na noze: "Mami, mně svědí ten ekzém!"
Ošila jsem se, ještě že moje holčička je taková čistá, krásná, hebká a voňavá…
"A vy na nás počkáte?" Zeptal se kluk ještě pro jistotu. Když jsem řekla, že jo, zatvářil se spokojeně. Asi chudáci dlouho bloudili a to nebylo nic pro jeho špatně sloužící nohy - jak jsem si všimla, když za chvíli vcházel do dveří s nápisem RTG.
.
Jakmile pak vyšel ven, hned se chopil madla kočárku, že poveze Elenku on. Chvíli jsem byla rozpačitá. Nevěděla jsem, jestli to dovolit - jak na něj bude Elen reagovat a pak, škrábal si ten ekzém… Vím, že by neměl být infekční, když je s námi na oddělení, tak nebudu opět paranoidní. Kluk už stejně vyrazil. A když jsem viděla, s jakou péčí ji veze, nechala jsem to být. Snad proto, že se najednou zase ozvalo to tajemné vyprávění...
.
"Jel s ní pomalu a opatrně, aby se stačil vyhýbat všem pacientům v čekárně, a ti si poposedali a dívali se, jak malej rozčepejřenej kluk v pyžamu veze malou holčičku, jak se ti dva dívají sobě vzájemně do očí a probíhá mezi nimi tichý dialog. Možná se ještě někdy v budoucnu potkají. Třeba je to Elenky ženich. Ale nejspíš vůbec ne, nejspíš už se nepotkají nikdy a tohle je jejich jediná společná jízda. I když, kdoví, svět je malej a cesty páně nevyzpytatelné. Teď tady srdíčko veze srdíčko a velká jizva na malých hrudnících je oba pojí. Co je proti tomu ekzém..."
.
"Ty trubko! Zrovna toho ekzému bylo na místě se bát! A ne tady básnit." Ozvalo se chodbou.
Kluk zrovna dovezl kočár až k výtahu a nabídl mi: "Nechcete si ji taky povozit na chvíli?" Tak jsem mu poděkovala a se staženými rukávy přes dlaně - kvůli ekzému na madle, jsem vezla svoji čerstvě zamilovanou princeznu dál sama. Kluk nám držel dveře, volal před nás na všechny "s dovolením!", až nám pomalu přestal stačit, a tak volal na nás:
"Nemohli byste trochu zpomalit?!"
Kdoví, co měl s těma nohama, jisté bylo, že neměl jen vadu srdce.
"To se neptám, jenom dumám!"
"V pořádku…", na to hlas. "Hlavně že na sebe při tom dáváš pozor. Mimochodem, zajímá tě toho čím dál míň. Co by za to kdo dal, mít možnost nahlédnout do budoucnosti. A tobě je pár trapasů hodně..."
*
Když se Elenka odpoledne probudila, vzala jsem ji zase do dětského koutku, ať si pohraje. Seděl tam chlap s naslouchátkem a vedle něj si kreslil malý kluk. Dlouho mlčeli, chlap jenom koukal, jak kluk maluje. Pak už jsem je nesledovala, stavěla jsem Elence věž z kostek. Asi tak po půl hodině mi přišlo divné, že jsem je ještě pořád neslyšela říct jediné slovo. Otočila jsem hlavu a zjistila, že se mýlím - povídají si. Rukama a očima. Oba jsou hluchoněmí. A kluk má navíc nemocné srdce. To jsou osudy...
A já se tady trápím s nepohodlnou postelí a užvaněnou protivnou spolubydlící.
"To se ti snažím celou dobu říct - že jsi malicherná." Nepřestával mě kritizovat hlas.
.
Přišel čas oběda, tak jsem se vydala vyzvednout Elence jídlo. Jenže ouha, oběd pro ni nedorazil.
"Jak jako nedorazil?!" Obořila jsem se na sestru, která mi tuhle nemilou skutečnost sdělovala.
"Já nevim, mladá pani, asi ho noční sestra zapomněla objednat..." Nevěřícně jsem na ni zírala a pořád ještě čekala na nějaký dovětek, jako že mi ho zajde koupit nebo na rychlo něco uvaří... Což byla utopie.
Když se pomalu vzdalovala, došlo mi, že fakt nic nebude.
"A co má jako jíst?!" Zavolala jsem na ni.
"Já vám můžu jedině nabídnout něco z ledničky, jogurt, přesnídávku...".
Ale to je nepřípustné, moje holčička je zvyklá na teplý maso-zeleninový oběd.
Vzala jsem od sestry nakonec termix a vešla s ním do pokoje, kde se zrovna spolubydlící vykecávala nějakému chudákovi do telefonu, zatímco krmila toho svého kňourala. Zase mluvila o teplotě a doktorech a o tom, jak Vašík krásně spí. Prostě zase lhala.
Elenka už vykřikovala: "PAPÚ! PAPÚ!" A to jsem chtěla doběhnout ven do krámu, koupit jí ten obídek, na který je zvyklá. Jenže jak jí vysvětlit, že musí ještě počkat? Ženština mezitím dokončila hovor a ptala se, jestli už jsem byla "malý" pro oběd. Chtěla zřejmě zase mluvit o nich, že jim moc chutná nebo naopak nechutná, co já vím. Ale když jsem si postěžovala, že pro Elen oběd nedorazil, šla ke skříni a vyndala přesně ten příkrm ve skle, pro který jsem chtěla běžet.
.
"Jéé, to jste hodná! Nebude vám chybět? Kolik vám dám?" Roztála jsem nad její dobrotou. Nechtěla nic, jenom mi vyprávět, jak malému paviánovi dneska nechutná. Asi že má tu teplotu. Možná má v sobě vařící hovna, napadla mě reakce, která se vůbec nehodila, a tak jsem ji zavrhla. Je hodná za to jídlo. Od teď už ji budu poslouchat, když bude mít potřebu mluvit. Snad to vydržím.
"Nevydržíš, ale hezký předsevzetí." Nemohl si odpustit hlas.

Večer, když jsem už, už usínala na svém rozkládacím křesle, pomalu se začal vyprávět příběh toho dne. Jenže já už neměla sílu psát.
"Nešlo by to nechat na zítra?" Zeptala jsem se vypravěče. Ale nepřestal. Tak jsem holt usnula bez zápisků.
*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adinka | 17. března 2011 v 19:49 | Reagovat

NO to je prostě bomba..."ptáš se hlasu který slyšíš jenom Ty, jestli jsi normální?" :-) čerstvě zamilovaná princezna, malý pavián, vařící hovna... ale zase i spousta hlubokých a upřímných vět... strašně hezky se to čte Jani... :-)

2 niternice | 17. března 2011 v 22:07 | Reagovat

Děkuju, těší mě to! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.