Podtrženo, sečteno...

10. března 2011 v 19:51 |  ZPOVĚDNICE
Bavily jsme se s mámou asi takhle.
Já: Ve zprávách říkali, kolik je ohrožených druhů zvířat, to je hrozný. Prej i zajíců je strašně málo.
A ona: Těch bylo vždycky málo. To už když jsem já byla mála, se říkalo, jak je málo zajíců.
A já: Nejradši bych založila chovnou stanici pro zajíčky, aby nevymřeli.
Ona: To já bych nejradši vyhrála těch stopadesát milionů a založila zvířecí pojišťovnu.
Já: A pojišťovala bys i zajíce?
Ona: No, kdyby sis tu chovnou stanici dala pojistit, tak to víš, že jo.
Já: Dobře, tak my přijdem…
*
Takhle absurdní rozhovory my spolu vedeme. Obě jsme doma, ona v domácnosti, já na mateřské. A je to na nás znát. Člověk by nevěřil, jak mu nečinnost ducha omezí rozhled. Nebo možná věřil, protože já mám teď omezený rozhled, tak to nemůžu tak přesně posoudit. A nejen rozhled, ale především témata konverzace. Vyprávím buď, co jsem slyšela ve zprávách nebo v nějakém pořadu, který jsem shlédla, a nebo co nového umí moje dcerka. Nic o mužích. Nic ze společnosti. Nic napínavého, nic zajímavého - pro ty, kteří sledují zprávy také a nejsou zrovna babičkou nebo tetičkou mé dcerky.

Má dvě. Tetičky. Mé sestry. A všechny vypráví zajímavé a napínavé příběhy ze společnosti a o mužích… Mě málokdy pustí ke slovu. To, co jejich neteř umí nového, nakonec vidí samy. Takže mi zbývá zpravodajství. A můj muž, když je v práci, logicky nestíhá sledovat, co je nového ve světě…
A on potom má o téma k vyprávění víc. O zajímavé téma, o ženách… Říká na mou adresu, že by nikdy nevěřil, jak nečinnost ducha omezuje témata konverzace. A moje matka mu na to odvětí, že naše hlavní téma má teď být naše holčička. A sestry se odejdou bavit a lovit muže. A pak je čas koupat dcerku. A uspávat. A spát. A ještě před spaním chvíli vzpomínat, jak jsem se chodila bavit a lovit muže. A v tom najít další téma k hovoru. Vzpomínky! To budou všichni rádi, obzvlášť můj muž.
Nakonec jsem objevila tento blog a zajásala. Tady se písemně vykecám, což mi sedí, stejně jako žádoucí následky - pobavit vás, sobě uchovat zdravý rozum a tím snad zachovat stav "zadaná". Pojala jsem ho tedy jako svou povinnou duševní činnost. Avšak nepovinnou četbu...
*
Sestry si mě často dobírají za mé oblečení. Prý nemám vkus. S nabytými kily se prý vytrácí i má soudnost. Minule jsem přijela v legínách, na nichž jsem předminule měla ještě sukni. Tu okomentovaly jako kus hadru. A když jsem ji pak neměla, ptaly se, proč prý nemám přes zadek aspoň ten kus hadru. To je vždycky balzám na mé sebevědomí, návštěva u rodičů.

Tuhle mi maminka povídá: Měla bys se sebou něco dělat. Je ti třicet, tohle si může dovolit padesátnice, ne ty. A ani ta padesátnice by si tohle nedovolila. Tím "tohle" měla na mysli mou děravou ponožku, legíny a vytahaný svetr na roláku. No co, tak upřednostňuji pohodlí, namítla jsem. A namítám pokaždé. Jsem snad doma…

"Jenže takhle bys neměla chodit ani doma, milá zlatá. Jestli se mu chceš líbit." Namítá ona pokaždé.
"Já se mu líbím!" Bráním se pokaždé.
"To si jenom myslíš, samozřejmě se mu takhle nemůžeš líbit!"
*
Když jsem dostatečně nahlodaná a válím se hlavou po stole, jak je všechno ztraceno a můj milostný život skončil, počne mě utěšovat, že to tak nemyslela.
"Stačí, když budeš čistá a neděravá, no…"
A já se zeptám: "A tepláky nevadí?"

Jak jsem už říkala, vedeme s mou matkou absurdní hovory. Můj muž je do mě stále blázen. Ještě ten večer mi po příchodu z práce vyznával lásku:
"Ty jsi můj hnědáček tepláček děraváček." No není to krásné? Hned jsem se uklidnila - vidí tepláky, vidí fusekli a přece jsem jeho!
*
"To teda vůbec neřekl omylem!" Usadila mě matka. "Je slušnej, tak ti to naznačuje šetrně."
"Naznačuje mi co?!" Ječím na ni já. Ačkoliv to moc dobře vím. Zase tolik ta duševní nečinnost ty obzory neomezuje. Ale budu dělat, že ano, protože si to prostě nehodlám přiznat. To bych pak musela učinit nějaké rozhodnutí, jako "budu chodit běhat", "budu držet dietu"…

A to se mně nechce. On taky není kdoví jakej kulturista. Já vim, já vim… všechno to vim! Prostě budu doufat, že se mi to nevymstí. No. Jsem po porodu.
To je mimochodem moje oblíbená formulka k legalizaci nadbytečných kil. Sice jsem po něm už přes rok, ale jsem. Výhodou je, že tohle budu moct říkat už napořád. A nevýhodou je - bude - že mi to jednou bude prd platný, až mi uteče s jinou. Ale jak říkám, budu doufat, že jsem si vybrala správně a tudíž neuteče. Jenže já jsem smolař... Přesto budu tentokrát doufat ve štěstí. Jinak bych musela činit nějaká rozhodnutí typu "budu chodit běhat"… jak se teď ode mě očekává… Mně se vážně nechce.

Zajímavé je, že se cítím být pořád stejná, tedy uvnitř. On je stejný, já jsem stejná… krása je uvnitř… a třeba tu vnější nevnímá. Nevnímá, protože už žádná není! Jako bych slyšela ségry. Ale on to třeba nepostřehl. Jak jsme spolu pořád a ta moje změna nebyla nijak násilná…

Postřehl, to si piš! Jako bych slyšela maminku.
Jsi pořád moc krásná, jsi nejhezčí holčička na světě! Jako bych slyšela svého muže. A komu já asi tak uvěřím? Samozřejmě jemu, jinak bych musela dělat nějaká trapná rozhodnutí, jako "budu chodit běhat"… A mně se opravdu nechce.
---
Někdy se hezky nalíčím a obléknu. To když mám dost času, zpravidla když dcerka je u babičky. A vyrazím na nákup, kam jindy chodím nenalíčená a nehezky oblečená. Proč nehezky? Asi proto, že na to kašlu. Jsem povznesená nad módu, mám pocit a utěšuju se tím, že když lidi vidí, že mám miminko, pochopí, že nějaká moje image jde stranou. Že nade mnou zkrátka přivřou oči. A zdá se, že mě nikdo neřeší. Proplouvám mezi regály a nerušeně, nepozorovaně nakupuju. Možná bych mohla i krást a nikdo by si mě nevšiml...

Kdežto, když mám "pré" a hezky nalíčená a oblečená nakupuju v samošce, proplouvám mezi regály jako královna, nevynechám žádnou zrcadlovou stěnu, v níž bych se neshlédla a žádného pěkného muže, po němž bych očkem nehodila. Jinak ale vše zůstává při starém - nerušeně a nepozorovaně nakupuju.
Jen mám o něco víc času prohlédnout si i novinky mezi jogurty pro děti a nejsem tak vynervovaná, jako když stojím v dlouhé frontě s malou dcerkou ve vozíku, kterou už to nebaví…

Přemýšlím, jaký na mě asi je pohled: nehezky oděná, nenalíčená, vynervovaná… Ještě že lidé jsou tak nevšímaví. Nedávno si nevšimli stařečka o berlích v metru. Tehdy mě to od nich mrzelo. Ale jsou i chvíle, kdy jsem jim za lhostejnost vděčná.
Já například lhostejná nebývám. Uvedu teď příklad, který to však úplně nedokládá.

Zůstaneme v tom metru ještě. Jdu takhle po nástupišti spolu s davem k eskalátorům a pod nohy se mi, koukám, kutálí desetikoruna. Jé! Říkám si a raduju se. Zašlápnu ji a sehnu se pro ni. Jenže jakmile se s ní zvednu, někdo ke mně natáhne ruku a děkuje. Upadla nějaké slečně a myslela, že jí ji podávám. Tak jsem ji při tom nechala, samozřejmě, a minci jí nadšeně vrátila.

Ovšem zažila jsem také případ velké lidské sounáležitosti a soucitu. Také v metru. Invalida o berlích se belhal ven a nějaký mladík jdoucí kus za ním, ho dohonil a dal mu tisícovku. Nekecám, tisícovku. A šel dál. Stařec se překvapením zastavil a jestli neumřel, tak tam stojí dodnes. A já, nemít tehdy rande s budoucím otcem své dcery a život před sebou, tak tam taky ještě stojím. A holka ke mně natahuje ruku kvůli desetikoruně, jako by si nevšimla, že jsem nevyspalá matka před zhroucením a se směšnou mateřskou… že se nestydí!
*
Když nemám zrovna holčičku doma, tak spím. A taky píšu, zapisuju. Je to moje velká vášeň. Píšu deníček o naší dcerce, je tam všechno, co kdy poprvé udělala, snědla, řekla… Už je skoro popsaný. A to jí je teprve rok. Je to pak takové domácí čtení, které oceníme především coby babička s dědečkem, až budeme vzpomínat. Ta vyhlídka mě děsí, mimochodem.

Nevím, proč mám pocit, že bych si měla všechno znamenat, nevím, jak to obhájit… Zapisuju si například hlášky - co kdo z rodiny řekl vtipného nebo hloupého… Na Silvestra si z té knihy řečí, jak ji nazval můj bratr, když byl malý, předčítáme a hodnotíme, kdo měl nejlepší hlášku v uplynulém roce. Chtělo by to možná příklad…
Tak třeba, jak jeden člen rodiny sedí na posteli a ptá se "Ach jo, proč nemůžu zabrat?"
a druhý člen rodiny mu odpovídá: "Protože sedíš".
Tahle hláška je poměrně nová, letos bude soutěžit.
Už jsem říkala, že nečinnost ducha úží obzory, tak se nedivte ničemu.
*
Ještě mám jednu hlášku na ukázku, ale ta je spíš z těch hloupých. Dva členové rodiny přijedou za ostatními členy rodiny a jeden ten příchozí člen říká na uvítanou "Pozdravuje vás člen rodiny, který nepřijel." A druhý příchozí člen ho zrazuje slovy "Nic takovýho neříkal!" Holt lhát se nemá. Je poklad mít někoho takového v rodině. Kdo lže výhradně jen o svých osobních záležitostech a pokud jde o druhé, má rád jasno...

Teď mě tak napadá, že jsme doma takoví asi všichni. Nic se neutají, všichni na sebe napráskáme všechno, a pokud chceme (i nechceme), aby to do hodiny věděl i ten, kdo není přítomný, stačí říct heslo "nikomu to neříkej". Funguje to. Ale když heslo neřeknu, funguje to taky.

Podtrženo, sečteno, všechno funguje tak, jak má, všechno je v nejlepším pořádku, ovšem všeho do času. Buď se ještě proberu, třeba i díky své oblíbené činnosti, kterou je psaní a dám tomu všemu, co tvoří mé JÁ a můj ŽIVOT mnohem víc, a nebo to mám spočítaný. A nebo mám opravdu, ale opravdu velké štěstí, a ať to povedu jakkoliv, bude to dobře. V nejhorším založím zajícům tu záchrannou stanici. Takže, až mě jednou potkáte, a já vám povím, že pomáhám zvířátkům, budete vědět, že jsem opravdu štěstí neměla...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Zažili jste někdy pocit svého duševního úpadku?

Ano, jsem z letiště... 71.4% (5)
Zatím se stále rozvíjím 28.6% (2)
Snažím se pro sebe stále něco dělat 0% (0)

Komentáře

1 Kiki | 11. března 2011 v 13:31 | Reagovat

Je to moc krasne napsane Janicko, mas  opravdu talent:) Rozesmala  jsem se  nekolikrat pri cteni teto povidky, kdyz to ctu tak jen vzpominam, nic  pro me  neni noveho,protoze tvuj zivot znam:) kazdopadne, je  vazne  vtipny:):):) a libi se mi!:)

2 niternice | 11. března 2011 v 14:03 | Reagovat

Jsem ráda, že se Ti můj život líbí 8-) Děkuju za pozitivní hodnocení, jde mi k duhu :-)  :-)

3 Lenička | 29. dubna 2011 v 2:45 | Reagovat

Milá Janičko,je to prostě úžasný,trošku,ještě z dob,kdy jsme spolu  dělaly,něco jsme si o nás řekly,tak asi vím,co tím vším chceš vyjádřit.Mě se to moc líbí,vidíš,už je 2.41,jsem na noční,místo,abych chrápala,když zrovna můžu,tak jsem zažraná do Tvých řádek.skláním a smekám :-)

4 niternice | 29. dubna 2011 v 12:02 | Reagovat

Děkuju Ti Leničko, jsem vážně potěšená a jestli jsem ti "ukrátila" noční, tím víc mě to těší :-)

5 ni.se | E-mail | 2. dubna 2014 v 20:39 | Reagovat

Tak. Narazila jsem na tento blog, náhodou... Předevčírem jsem se nemohla odtrhnout, skákala jsem z článku na článek. Brečela jsem, smála se a dnes začnu pěkně od začátku :-). Jani, jste úžasná ženská!

6 niternice | 3. dubna 2014 v 17:54 | Reagovat

To je pro mě radostná zpráva, že se Vám tady líbí!!! Moc díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.