esej O STRACHU

10. března 2011 v 20:09
Napsáno na objednávku studentky civilního letectví pro předmět psychologie

…z létání (aviofobie)
O fobiích obecně platí, že je člověk těžko ovládá a v mnohých případech vůbec nezvládá. A pokud jde o létání, tyto těžší případy se ho proto vzdávají úplně. Ke své škodě. Protože na dovolenou do vzdálenější destinace se jiným způsobem dostanou sotva.

Ty lehčí případy, které se svou fobií nehodlají nechat o návštěvy cizích zemí připravit, volí nejrozmanitější způsoby, jak "přežít" létání. Mezi nejčastější patří prášky na spaní, různé talismany, které mají zabránit případnému neštěstí, anebo alkohol. Ten ovšem mnohdy strach ještě prohloubí, a tak už se stalo, že podnapilý cestující vůbec neodletěl. Buď ztropil panickou scénu ještě před nástupem do letadla a byl ostrahou vyveden nebo si celou dovolenou sám rozmyslel a odjel z letiště zase zpátky domů.

Strach z létání má ale většina lidí. Ne panický nebo nezvladatelný, prostě jen obavy. Ty potlačí rozumově, snaží se většinou na nebezpečí nemyslet a po dobu letu se hledí zabavit například četbou či poslechem oblíbené hudby. Případně spánkem. Zažila jsem pána, který odváděl svou pozornost od faktu, že letíme hodně vysoko nad zemí - a že vůbec letíme, tím, že vyprávěl jeden vtip za druhým a hystericky se každému z nich sám zasmál. Nejprve se zdálo, že se snaží uklidnit kamaráda sedícího vedle, ale na tom bylo postupem času víc a víc patrné, že by si přece jenom raději četl…

O talismanech jsem se už zmínila. Většinou jsou to drobnosti, které se vejdou do kapsy u kalhot. Jako kamínek, mušlička, korálky, malý plyšák nebo soška… Já osobně s sebou vozím skleněný čtyřlístek s beruškou. A věřím, že nosí štěstí. To je totiž zásadní podmínka - věřit svému talismanu. Jinak by postrádal smysl. A tak lze v odletových čekárnách spatřit nervózní cestující tisknoucí v dlaních ty své propriety a kolikrát i něco mumlající si… Vypadá to komicky. Ovšem když nám to pomáhá, proč ne. Já tedy nemumlám, ale mačkám taky.
Největší umění, jak překonat strach, je dle mého soudu přenesení se "do jiného světa". Sugescí se přemístit na nějaké oblíbené místo na Zemi a tam let přečkat. Pomáhají k tomu klapky na oči, případně kapuce přetažená přes hlavu. I takoví cestující létají.

Určitě je k překonání strachu dobré neletět sám. Když si má člověk s kým povídat nebo koho chytit ve slabších momentech za ruku, přináší to jistou úlevu. Protože není asi horšího prohlubování obav, než nervózně sledovat dění v letadle a očima "hledat" skrytého teroristu. Případně sledovat z okénka křídlo chvějící se za letu a "čekat", jesli se neutrhne či nerozlomí. O promítání katastrofických filmů ani nemluvím. Ty by si slabší povahy neměly pouštět ani doma ve svém obýváku, natož tisíce kilometrů vysoko, kde se tragický děj filmu odehrává.

Řada lidí se létat nebojí vůbec. Dokonce ho vyhledávají, je to pro ně vítaná atrakce, kterou si zpestřují začátek a závěr každé dovolené. Záviděníhodné. Někdy se ale i za hrdinsky laděnou tváří skrývá strach. A možná větší, než máte vy. Pokud patříte k té ustrašené většině. "Hrdinovi" tahle póza zkrátka jen dobře pomáhá své obavy překonat. Nepřipouští si je. Ale vraťme se k těm, kteří se skutečně neobávají a let si užívají. Možná byste je na palubě hledali mezi zabranými čtenáři či vášnivými posluchači diskmanů, ovšem to nejsou oni. (To jsou naopak ti nejustrašenější, kteří se urputně snaží předstírat, že je u nich vše v pořádku). Ti, kdo mají pro strach uděláno, nejsou na první pohled vidět. Chovají se prostě normálně, stejně tak, jak se snaží chovat "strašpytlové". I když samozřejmě jisté rozdíly v normálním chování a ve snaze o normální chování určitě jsou. Ale kdo si takhle důkladně prohlíží ostatní? Snad jen ten, kdo se snaží zaplašit strach… Nebo psycholog.

A poznáme vůbec v letadle ustrašeného psychologa? Sedí a zaujatě pozoruje spolucestující, anebo svůj strach nezvládl natolik, že je na cestě autobusem z letiště zpátky domů?

…z výšek
Strach z výšek, neboli akrofobie, je jednou z nejčastějších fóbií (hned po aviofobii). Takto postižení mají ale život těžší, než "nelétaví". Neprožívají strach pouze při cestě na dovolenou, ale během celé dovolené; je-li zájezd poznávací, jsou nuceni se vyhnout např. rozhlednám, je-li pobytový, musí si odpustit např. skoky z výšky do vody, či hotelovou vyhlídku. Ostatně za svou fóbií nemusejí jezdit (létat) daleko. Jestli bydlí ve vyšším patře, potkávají se s ní denně. A to, i když nekoukají z okna a nechodí na balkon. Už jen fakt, že to nedělají, znamená, že fóbie je tady. Ale co s ní? Ať už letíme letadlem, nebo stoupáme vzhůru po schodech na rozhlednu, cítíme-li strach, snažíme se ho v sobě zpracovat. Pokud je to fóbie, co nás přepadlo, nemáme šanci. Vyžaduje prý speciální terapie pod psychologickým dohledem. Pochopitelně vyžadujícím překonání té či oné fóbie, kterou trpíme. Proto pro mnoho lidí terapie nepřijatelné.

Poslední dobou se rozmohl zajímavý architektonický prvek a to průhledná podlaha. Někdy jsou průhledné dokonce schody, a to je pro akrofobiky obzvlášť nepříjemné. Můžete je vidět zavěšené na zábradlí a pomalu se po něm sunoucí… Taktéž jezdící schody jsou pro ně těžko sjízdné. Pokud se jim nedá vyhnout nebo strach není nepřekonatelný, vědí si obvykle rady. Buď se na eskalátory posadí nebo nastoupí vždy až za někoho, aby neviděli dolů. Při jízdě nahoru se potom vyvarují ohlédnutí a celkem bez problémů cestu zvládnou. S údivem přitom sledují ty, kteří se ženou dolů po schodech, jako by ty stály. To je mimochodem další strašák - náhlé zastavení eskalátorů a následný prudký pád cestujícího dolů. Proto se tak pevně drží pohyblivých madel. Ale to je jen v pořádku, držme se.

Rovněž cesty výtahem, či lanovkou jsou obdobně "nebezpečné" pro další skupinu fobiků. Nejen ze strachu z výšky nebo ze ztísněných prostorů, ale také z pádu stroje. Obava, že se kabina utrhne. Stejná obava, jako že spadne letadlo. Nebo že se pod námi utrhne balkón. Je to skutečně reálné, rozdíl je jen v tom, že běžného člověka bez fóbie (nebo s fóbií z pavouků), tyto katastrofické scénáře jednoduše nenapadnou. Arachnofibik na balkóně bude trpět úzkostí, že se na něj shora spustí pavouk. Což by zase vůbec nenapadlo "výškaře". Laik by řekl, že akrofobii a aviofobici jsou inteligentnější, protože se obávají něčeho, co by jim mohlo skutečně ublížit, zatímco pavoukářům by neublížil pavouk ani omylem (aspoň ne ten náš, malý, český). Mohou si to snáz rozumově zpracovat. Vždyť logicky, ať se bojíme nebo ne, hrozba nebezpečí se tím neodvrací ani nemění, je stále stejná, pokud vůbec je. Ale holt rozum je na fóbii krátký. A ta vůbec nemá co dělat s inteligencí.

Aby se dalo mluvit o fóbii, musí být splněno několik podmínek. Člověk jí trpící musí mít aspoň dva příznaky té dané fóbie, přičemž jeden z nich musí být vegetačního původu - pocení, sucho v ústech apod.
Ovšem strach (z výšek, či létání), dokáže člověku pořádně otrávit život, a to nemusí být fobický. Pokud pomůže k jeho překonání talisman nebo modlitba, je vyhráno a není co řešit. Sužuje-li ovšem dotyčného neutuchající panický strach, který jim nedovolí myslet racionálně, jsou veškeré berličky v podobě talismanů marné. Dlužno dodat, že ty využívají především aviofobici - ti, kteří v dostatečném předstihu vědí, že poletí. Tedy že budou "vystaveni nebezpečí". Arachnofobici s sebou raději nosí sprej na hubení hmyzu. Cítí se jistější. V tomto ohledu se opět nabízí otázka, jak se dívá laik na tyto dvě skupiny fobiků - kdo se jeví teď inteligentnější? Sprejeři nebo ti, kteří spoléhají na tajemnou moc svých talismanů? Sprej na hubení hmyzu hmyz skutečně hubí…

Jak už ale bylo řečeno, fóbie s inteligencí nemají co dělat. Prý ani s dosaženým vzděláním "pacienta". Přišli na to psychologové. Zřejmě testovali vzorek vzdělanců a zjistili, že se za letu třesou úplně stejně, jako blbci. Mají-li strach. Strach nezničí množství přečtených knih, ani kdyby měly samé dobré konce. Jsou to přece JEN knihy. Nestačí vědět, že tisíckrát se nic nestalo, když se ví, že se může stát po stotisící první.

Cokoliv se může stát, má z toho někdo strach. Ale dějou se i věci, kterých by nás nenapadlo se bát. V USA údajně 600 lidí ročně spadne v noci z postele a zabije se. Je to ohromující počet, daleko větší, než kolik lidí zemře při leteckých katastrofách. A přesto - kolik z nás se bojí, že se zabije pádem z postele?

Ale vraťme se na palubu, kde nepomáhají ani slova útěchy a konejšení ve smyslu "neboj se, dobře to dopadne". Protože JAK TO KDO VÍ?! Nepomůžou statistické údaje, ani fakt, že letecká doprava je údajně nejbezpečnější ze všech. Ani žádná jiná fakta.
České aerolinie dokonce pořádají specializované kurzy s názvem "Létání beze strachu". Ale ať je na nich řečeno či promítáno cokoliv, nevyloučí to možnost katastrofy. To je fakt. Může to jen pomoci účastníkům kurzu ve zvládnutí svých obav.

Ovšem existuje i nákaza obavou. Ti, kteří se dosud nebáli, se bát začali, například po zhlédnutí katastrofického filmu, či po nějaké tragické události, které se strala. Nedávno vznikla zcela jistě zajímavá kniha, napsaná lidmi z ČSA, tedy od letectva. Nese název stejný, jako pořádané kurzy, tedy Létání beze strachu. A po jejím přečtení napsal jeden čtenář v internetové diskuzi tuto reakci: Dosud jsem se létat nebál, ale po přečtení, co všechno se může v letadle pokazit, už se bojím. Někdy nás nevědomost může ochránit před strachem. Ne však před tím, co se může stát.

Fakt je, že stát se může cokoliv. Od pádu letadla po pád pavouka sezhora přímo za krk. A nezáleží na tom, jestli letíte na konec světa nebo jenom věšíte prádlo na balkóně. Dokonce ani na tom, jestli se bojíte nebo ne. Ale pokud ano, mějte své talismany a hubiče hmyzu raději vždy s sebou. Ať ten strach přežijete. Protože pokud se něco má stát, stane se to, ať jste nebo nejste připraven, ať se bojíte či jste naprosto klidný. Jako psycholog.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.