Černá dáma (2.díl)

9. března 2011 v 23:13 |  Povídky
Doma si hned vzala pilulku a ulehla. Prý se efekt dostaví nejdřív po několika dnech - Berta se je rozhodla prospat. A třetí noc se jí zdál sen…

Co chcete? "Jste krásná…" Nechala se Berta unést půvabem černé dámy. To vím, ale co chcete? "Zeptat se, proč se mi o vás pořád zdá." Odpověděla kurážně Berta a černá dáma se rozesmála. "Nezdá, já jsem tady!" "Ale proč jste tady? Vy tady bydlíte?" A dáma v černém na to řekla jen: "Budu se stěhovat."
.
V tom se Berta celá upocená probudila. Za krkem jí spal kocour, který rychle seskočil z postele, jak se jejího prudkého vzbuzení lekl. Berta zjistila, že je pořád mimo svou kůži, jediné, co má, je prázdnota. Takže vlastně nemá nic. Žádný majetek, žádné šaty, šperky, všechno zůstalo tam, za tím tlustým sklem. Ona je nahá, a kdyby teď vyšla mezi lidi, ocitla by se s duší odhalenou ve výloze, kde by si ji kolemjdoucí směli prohlížet, co by jejich hrdla ráčila. Cizí, známí, kdokoliv by její duši mohl očumovat. Jen ona sama ji nevidí. Nemůže nic, nemá nic. Ani ten kocour jí teď nepatří. A ten přesto Bertu neopustil, dál jí pečlivě zahřívá a drápky tvoří dredy na jejích dlouhých vlasech.
.
Ještě než Berta usnula, přivedla se pod peřinou k orgasmu. To jediné teď může procítit, fyzické vzrušení. Je dokonce silnější, než za normálního stavu. Jako hmat slepce, jako uši nočních dravců.
.
Nezatížena minulostí, nestresována budoucností. Jediné, co teď Berta vnímá, je TEĎ. Jenže TEĎ za sklem. Dalšího dne se svěřila telefonem Radce. Ne, že by jí Berta volala, ta je teď ráda, že je schovaná před světem, to Radka volala. Nebyla přece v práci a to u ní nebývá zvykem.

"Ráďo, já jsem nemocná…" Začala Berta pozvolna.
"No to mi došlo, že s tebou něco je, když jsi nedorazila!" Řekla rázným tónem Radka a čekala, co z kamarádky vypadne. "Nemocná na duši." Řekla Berta možná poněkud nešťastně.
"Co že? Jako že psycho?" Na to Radka ještě nešťastněji.
Nakonec se ale dověděla, že je Berta v depresi a že to není žádná prdel - jak Berta zdůraznila. Rozhodně to nejsou ty "depky", jak je znaly.
Odpoledne si Radka přišla k Bertě pro neschopenku a oznámila jí: "Milá zlatá, ty si myslíš, že takhle se z toho dostaneš? Já si o tom něco četla, jak jsi mi řekla, co ti je, a měla bys něco dělat, ne se jenom válet a čekat, až to přejde."
"Beru léky, tak čekám, až zaberou…" Bránila se Berta, ale už za hodinu byla s Radkou v bazénu.
.
Bertě se vůbec plavat nechtělo, vůbec nic se jí nechtělo, ale Radka pořád opakovala, že jí to prospěje, ať nepřemýšlí a plave. Jenže Berta stejně přemýšlet nemohla, pozbývala všech myšlenek, včetně vzpomínek - a to se říká, že ty nám nikdy nikdo nevezme.
"A příště jdeme zas!" Hlásila Radka, když se loučily před sportovní halou. Berta neměla šanci protestovat, což bylo dobře. Aniž tušila, plavání jí skutečně prospívalo. Radka to asi věděla, proto tahala Bertu do bazénu denně. Vždycky se pro ni stavila z práce a šly. Nebavily se, jen byly. Jen plavaly.
Ani neměly strach, že je někdo uvidí, protože firma, kde obě pracují, sídlí v jiné části Prahy. A potom, Berta přece musí ta svá bolavá záda rehabilitovat! Tuhle verzi vysvětlení měla přichystanou Radka, Berta verzi neměla…
.
"Nemám vůbec žádný myšlenky, je mi úzko, cítím se ohrožená a vzdálená…" postupně se Berta osmělovala v líčení svých pocitů Radce.
"To k tomu všechno patří, neřeš to, prášky zaberou a budeš zase TADY." Povzbuzovala ji Radka, když spolu zase jednoho dne plavaly.
"Nenuť se do žádných myšlenek, když nejsou, tak to nech tak, jak to je. Hlavně žádný násilí v hlavě!"
Mrkla na Bertu a ta, aniž se cítila líp, tušila, že má dobrou kamarádku. Ale právě teď to vůbec nedovedla ocenit.
.
Jak šly dny, Bertě se postupně dělalo líp. Až jí jednoho dne bylo líp, než předtím, kdy jí začalo být zle. Najednou byla ráda na světě a to tak, že měla pocit, jako by z ní životní energie přímo tryskala. Potřebuje ji vybít, plavání už nestačí, ačkoliv se ho už nikdy nevzdá - tak si to aspoň říkala. Život je tak nádherný a plný lákavých dobrodružství!
.
V tu ránu měla Berta množství nových koníčků - od historie po sbírku starých kovových předmětů, které našla v zemi, když si zapůjčila detektor kovů, začal ji zajímat zdravý životní styl a zařadila do svého jídelníčku spoustu ovoce a zeleniny, celozrnné pečivo a džusy bez "éček". Pohyb, četba knih a snění, byly jen jedny z mnoha radovánek, kterým se teď Berta věnovala. A ráda!
To slovo mělo náhle úplně jinou váhu, než kdysi. Před onemocněním málo co dělala opravdu ráda, většinou ji nic nebavilo, nezajímalo tak, jak by mělo, doopravdy netěšilo, život byl prošedivělý a fádní. Zato dnes!
Je plný barev a tónů, sklo je pryč a co viděla dřív ostře, vidí teď ještě líp…
Jako ostříž, jako noční dravci za tmy.
.
"Myslím, že už je jasný, co znamenaly ty čísla, jak jsi dřív pořád viděla." Řekla Radka, když s Bertou zašly po práci na pizzu.
"To mě nenapadlo… asi máš pravdu. Změna byla ta deprese." Reagovala rozpačitě Berta a Radka podotkla:
"A ta změnila tebe! Jsi teď jiná, taková víc do života! Lepší!"
"Ano, ano, jsem lepší člověk!" Smála se Berta a přitom sfoukla padáčky z právě utržené pampelišky, co vyrostla na zatravněné terase zahrádky té pizzerie, kde seděly.
.
Když se s Radkou rozloučila, míjela po dlouhé době zase ta vrata, o kterých se jí tolikrát zdálo. Hlavou jí proběhly události ze snů, jak běžela k nim a v cestě jí překážel pomalu se valící dav tmavých postav, jak se jím musela prodírat a prosit každého zvlášť, aby jí uvolnil cestu, aby mohla mluvit s tou dámou...
Nedělalo jí dobře vzpomínat na cokoliv, co prožívala před onemocněním své duše. Přesto myšlenky na černou dámu byly neodbytné. Že by ona představovala tu depresi? Zabily ji ty léky? Přemýšlela Berta ve svém pomalu se uzdravujícím duchu a měla neodolatelnou chuť vejít do těch vrat.
.
Udělala to. Vzala za velkou kovanou kliku a celým tělem otevřela těžká vrata. Ocitla se na dvoře plném odkvetlých pampelišek. Neudržovaná zahrada staré pražské vily. Jít dál se zdráhala, tak se aspoň posadila na lavičku, která tam stála, a že jen chvíli posedí. Bylo jí tam nečekaně dobře.
Po chvíli vytáhla z kabely knížku a začetla se. A zanedlouho se sem vrátila, aby MISI dokončila, i když nakonec zůstalo zase jen u četby na lavičce.
Až potřetí, když zase četla a už se počalo stmívat, přikradla se celá vzrušená napětím k velkému secesnímu oknu. Nahlédla dovnitř, zdálo se, že stejně nikdo není doma. Přitiskla obě dlaně na sklo, aby si zajistila lepší vhled, a po chvíli se dovtípila, že v domě bydlí zřejmě sběratel kamenů. V tomhle pokoji má uloženou svou sbírku. Všude stojí vitríny s kameny, některé jsou v průhledných láhvích, ale všechny zelené nebo tmavé.
.
"Zelený jsou třeba Vltavíny." Řekl Kamil Bertě, když se ho jen tak mimochodem u oběda zeptala.
"Vltavíny? To jsem snad nikdy neslyšela." Přiznala Berta a Kamil jí pověděl, co se o nich říká - že jsou téměř patnáct milionů let staré, původem snad z vesmíru, možná meteority.
A že dřív jim neznalí lidé říkali vodníkovy slzy. A že býval v Jižních Čechách takový hezký zvyk, kdy ženich daroval své nevěstě Vltavín na důkaz své lásky. Ale také, že dnes už jich je po málu…
Není divu, napadlo Bertu při pomyšlení na pokoj tajemného sběratele za těmi vraty.
.
Berta prozatím pustila Vltavíny i starou vilu z hlavy a užívala si plnými doušky svého znovuzrození. A kdykoliv si někdo v práci posteskl, že se nudí, nechápala ho. Sama měla tolik zájmů - respektive, všechno ji zajímalo, nejradši by nafoukla den. Dlouho do noci četla své nové historické knihy, především období středověku ji zcela pohltilo. Kdykoliv se začetla, ocitla se přímo v ději, jako přihlížející kolemjdoucí, a všechno tak prožívala intenzivněji, než běžný čtenář. Aspoň měla ten dojem.

Celý rok, od chvíle, kdy vzala první antidepresivum, musela léky brát. Podle psycholožky bylo nutné je dobrat, aby se depresivní stav nevrátil. Toho se Berta bála jako čert kříže, a tak ji ani nenapadlo nevzít třeba jen jediný. Ta deprese, to bylo to nejhorší, co ji zatím kdy v životě potkalo.
.
A kdokoliv řekne, že má depku, ten neví, o čem mluví. Deprese není jen momentální špatná nálada, jak si dřív myslela, je to mnohem složitější. Přemýšlela Berta zase jednou při plavání. Cítila z deprese respekt. Je to život bez energie, je to prázdnota, je to… černá dáma!
.
Uběhl rok a Berta se opět ocitla u známých vrat. Sny o nich byly už dostatečně vzdálené, jako by ani nebyly. Už ji vzpomínka na ně neděsila. Mnohem víc ji teď lákalo doluštit starou záhadu. Vešla dovnitř. Pampelišky zase už pomalu odkvétaly, a tak se Bertě lehce vybavilo, jak tady loni seděla na lavičce s knihou. Vila se zdála stejně pustá, jako tehdy. Šla rovnou k oknu a nahlédla dovnitř. Sbírka je pryč! Žádné Vltavíny.
.
Jak to říkala černá dáma - budu se stěhovat? Vzpomněla si Berta a rty se jí roztáhly v úsměvu. Těšila se na večerní posezení s přáteli. Pít sice ještě nemůže, ale cítí se skvěle i bez toho. Stejně do jejího zdravého životního stylu nezapadá nějaké flámování. K cigaretám už se také nevrátí, ty patřily do šedého života před tím. Berta byla plná ušlechtilých předsevzetí.
.
Během posledního roku dost zhubla, jak upravila jídelníček, měla ze své postavy radost. Ale myšlenky na modeling už vzaly za své, přece jen jí bude třicet. Radka, Kamil a kolegové z práce, s nimiž Berta večer seděla nad colou, měli úplně novou kamarádku. A nemohli si ji vynachválit, Berta byla zkrátka plná života a nakažlivé pozitivní energie. Přišla řeč i na hledače Vltavínů. Kamil navrhnul, že by to mohli zkusit. Jen ve třech, jen oni, přátelé.
.
Ještě, než týden pustil ke slovu víkend, měla Berta sezení se svou psycholožkou. Těšila se, že ji posoudí jako uzdravenou. "Tak slečno, jak se cítíte?" Zeptala se lékařka hned, jak se proti Bertě posadila.
"Skvěle! Ty stavy úzkosti a beznaděje jsou pryč, nevracejí se… Cítím se daleko líp, než kdy před tím!"
Jásala Berta a doktorka se přívětivě usmívala.
"Děkuju vám strašně moc, nebýt vás, tak vůbec nevim, co by se mnou bylo." Řekla Berta vděčně a psycholožka se jen skromně usmívala: "To léky vás uzdravily…"
"Ale vy jste našla ty správný, poznala jste, co mi je… já ani netušila, že jsem v depresi. Prostě vážně děkuju."
.
Potom se Berta teprve odvážila zeptat na to zásadní: "Nevrátí se to, když přestanu brát ty prášky?"
Lékařka duší svraštila čelo a opatrně své pacientce vysvětlila, že deprese skutečně má takové tendence…

"Spousta lidí bere prášky už napořád a spousta lidí se také zcela uzdravila, takže je to opravdu individuální. A kromě nesporných dědičných dispozicí, záleží také hodně na člověku, jak žije, jaký zvolí životní styl, jestli řeší své problémy a konečně - jestli ho život baví. Jsou lidé, kteří nemají žádnou radost, nedokážou si ji najít, všechno je štve, pro nic se nedokážou nadchnout. Pokud to tak měli vždycky, jsou takoví od povahy nebo jim zkrátka jen chybí serotonin. Látka, která… zkrátka hormon štěstí."
Vysvětlovala Bertě vyčerpávajícím způsobem.
"Ten, když chybí, přichází deprese. Vy jste si ho zřejmě vyčerpala nějakým trápeníčkem, které jste dlouho neřešila…"
.
Pokračovala psycholožka a Berta tušila, že to vážně tak bylo.
"A bez léků už by mi ta deprese zůstala?" Zeptala se.
"Odezněla by, ale hodně pozvolna. Byla byste ochromena a vyřazena ze společnosti daleko déle, než jste byla. Vždyť vám ty léky docela rychle zabraly, proležela jste - v uvozovkách JEN - tři týdny. Serotonin se vám během nich doplnil, a teď máte zase plnou nádrž, abych tak řekla. A je na vás, jestli ji budete doplňovat nebo necháte vyschnout."
Vyložila doktorka Bertě karty.
"Doplňovat?!" Zeptala se zaskočená Berta, "já doufala, že už ty léky budu moct vysadit." Pokračovala.
"To ano, myslím přírodní cestou doplňovat, aktivitami, které vás baví, minimální stresovou zátěží, včasným řešením problémů, čistou hlavou, jestli mi rozumíte…"
.
"Takže od teď už jenom to, co tě baví, jo?" Rozesmála se Radka ve vlaku. "To budem furt lítat za chlapama, co?"
Berta na ni mrkla.
Stály spolu v uličce u otevřeného okna a koukaly, jak se Praha pomalu vzdaluje. Jedou se hledat Vltavíny.
.
Kamil mezitím v kupé vyndal z baťohu tři lahváče a poklepal jejich hrdly na sklo dveří, aby holky viděly, co pro ně má. Pro Bertu to bylo první pivo po více než roce. Tehdy na zahradě ho nedopila, proto považovala tenhle moment za důležitý. Epizoda o depresi skončila, život pokračuje tam, kde přestal. Přesto ale věděla, že tohle je úplně nový život. Život, který ji teprve baví.
Jen škoda těch let do třiceti, kdy se pro všechno neúměrně trápila, všechno v sobě moc řešila, včetně toho, co si o ní kdo myslí, jestli ji nikdo nepomlouvá, jestli bude dobrá v práci. A problémy ve vztahu naopak neřešila. Ten měla dosud jen jeden - mnohaletý a mizerný.
.
Popíjela pivo z láhve, dívala se z okna na pole a lesy, které vlak míjel, a bylo jí dobře. Opravdu dobře. Navíc se těšila na dobrodružství. A těšila se ze společnosti svých kamarádů. Viděla dopředu i dozadu, myšlenky měla srovnané a vzpomínky roztříděné. Jen jedno ji zamrzelo. Nově nabytý poznatek, že naše vědomí tvoří chemie.
Tenhle fakt odmítala přijmout.
To přece není možné. To by znamenalo, že sny, vzpomínky, pocity, myšlenky, všechno se dá ovlivnit léky a o všechno můžeme přijít jako mávnutím kouzelného proutku. Pomalu cítila, jak jí alkohol vniká do hlavy a uvolňuje ji. A ovlivňuje. Bylo to hned, po roce abstinence. A Berta musela připustit, že na té chemii něco je.
Každopádně za ideální považovala přírodně udržovanou hladinu "štěstí", radost z prožitků, než z alkoholového opojení, energii tvořící novou energii z energie…
.
Když s baťohy na zádech došli k řece, Radka hned vytáhla deku. Kamil zavelel k vypnutí telefonů a svalil se do trávy. Radka z deky pozorovala pramenící Vltavu a Berta v ní už smáčela uchozené nohy. Měli s sebou malé rýčky a kbelíček na hledání pokladu.
Neměli štěstí, ale vůbec jim to nevadilo. Berta stejně nasbírala plný kyblík krásných vltavských kamínků, a ten nejhezčí darovala Radce, která se spíš opalovala, než hledala Vltavíny.
"Já vim, že si na přírodniny zrovna nepotrpíš, ale je krásnej, to musíš uznat. A máš ho ode mě z vejletu, aby ti připomínal tenhle krásnej den." Řekla Berta na vysvětlenou, když si Radka bílým křemínkem pohazovala v dlani.

Večer doma umístila Berta své krásné kamínky do skleněné láhve na okno.
Aniž věděla, byl mezi nimi i jeden Vltavín.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.