Černá dáma

9. března 2011 v 23:13 |  Povídky
Černá dáma

Povídka o depresi, o tom, že všechno zlé je pro něco dobré, o přátelství a o znameních, i o tom, že všechno má důvod, jen ho nemusíme znát…
.
Prosím vás, pusťte mě! Musím s ní mluvit! Prodírala se Berta davem tmavých postav, a ty jí neochotně uhýbaly v cestě. Celá schvácená se vřítila do vrat, která se už, už zavírala. Ramenem do nich vrazila, až to zabolelo a podařilo se jí vklouznout dovnitř. Černá dáma se otočila. Co chcete?
.
"A takhle to vždycky končí. Zeptá se mě, co jí chci a probudím se."
Psycholožka s povzdechem sepjala ruce. "Jak to vyložit? Snad byste sama mohla mít představu…"
"To bych tu nebyla!" Pokrčila rameny Berta a chytla mezi prsty pramínek vlasů, který ji šimral na tváři, aby ho uklidila za ucho.
"A je u vás všechno v pořádku? Myslím, jestli se něčím netrápíte, něco neřešíte…" Vyptávala se lékařka,
ale Berta jen zamyšleně kroutila hlavou: "Nic speciálního neprožívám…"
"Podívejte, slečno, já vám můžu dát léky na uklidnění, nechat vás vymluvit…" Vedla psycholožka sezení k závěru, "doporučila bych vám zvolnit, víc odpočívat, choďte třeba plavat, věnujte se tomu, co vás baví. Máte přítele?"
.
Berta odcházela z ordinace skleslá, doufala, že společně najdou příčinu zlých snů…
Když je nazývala zlými, cítila, že jim tak trochu křivdí. Nedělo se v nich zlého nic, černá dáma byla krásná a vznešená, ale co jí Berta chtěla, že ji s vypětím všech sil honila ulicí, to jí vrtalo hlavou už dobré dva týdny. Tak dlouho se jí o tajemné černé dámě už zdá. A to ji značně znervózňovalo. Asi tak jako to, že několikrát za den viděla na svých digitálkách stejná čísla. Dvacet - dvacet. Nebo šestnáct - šestnáct. A kdykoliv se podívala na mobil, jestli třeba nepřišla zpráva, viděla na jeho displeji tatáž stejná čísla.
Co tohle do háje znamená?!
.
Doma sedla k televizi a přepínala z jednoho kanálu na druhý, než ji zaujal proslov věštkyně na obrazovce.

"Sedíte doma se svým trápením a užíráte se… nemáte se komu svěřit nebo není, kdo by vám rozuměl, kdo by poradil, kdo by pomohl? Tak pro vás mám jedno řešení! Váš problém můžeme vyřešit teď hned. Ano, slyšíte dobře, my, spolu a hned. Takže neváhejte, stačí pouze jeden váš telefonát a můžete svůj problém pustit tak říkajíc k vodě! Stačí mi zavolat, říct datum svého narození a co vás trápí. O všechno další se postarám. Společně všechno vyřešíme…."
Lákala diváky zmalovaná a zlatem ověšená čarodějka, držíc přitom v ruce telefonní sluchátko. Bertu kdoví proč napadlo, že by to možná stálo za zkoušku.
.
Opsala číslo na noviny, které ležely na stole, a ještě chvíli váhala.
"Volejte, drahouškové! Nebojte se! Horší je nezavolat, než zavolat! Vytočte naše číslo a vězte, že vám přinese štěstí a úlevu. Ostatně pro důkaz nemusíte nikam daleko, vlastně vůbec nikam, tak zavolejte…" Pokračovala věštkyně.
"Nikdo mi nevolá? To nemáte problémy? To nás sledují samí šťastní? Kéž by to tak bylo! Haló, haló! Telefon je stále hluchý! Kdy už se někdo rozhodne dát svým problémům sbohem? Haló! Ááá, kdo je na druhém konci, prosím?"
.
"Tady Berta."
"Zdravím vás Berto, zlatíčko, tak povídejte!"
"Mám pořád dokola stejnej sen…"
"A ten vám nedá spát! Je mi to jasný, holčičko. Tak mi ještě povězte, kdy jste se ráčila narodit…"
"Prvního srpna osmdesát."
"Dóbře miláčku, tak můžete zavěsit, ať šetříte korunky a hned se na to podíváme, tááák…" Čarodějka zavřela oči a hluboce se nadechla, zatímco její ruce jako by se napojovaly na ty nejtajemnější z tajemných sil.
"Koukám, že tam to není jednoduchý, tam trpí dušička. Dejte si do okna kamínek, který najdete cestou někam, kam se budete těšit a mělo by to pomoct. Tak přeju hodně štěstí, pusinko a pevný nervy!"
.
Berta vypnula televizi a dala čelo do dlaní. To snad ne, jak mohla uvěřit, že by nějaká taková mohla rozluštit tu záhadu… Ta by sama potřebovala pomoct, napadlo ji.
"I když já jí vlastně pomohla, poslala jsem jí prachy…" Řekla si pro sebe Berta, když odcházela z obýváku.
.
"To se občas stává, mně se taky někdy zdá to samý." Uklidňovali ji další den kolegové v kanceláři.
"Kolikrát se ti to zdá, dvakrát? Nebo denně, jako mně?!" Odrážela Berta pokusy o svou útěchu.
"Vždyť já už i blbě spim, jakmile tu ženskou dohonim, už jsem vzhůru. Nedá se to snášet. A do toho ty hodiny…"
"Co s hodinama?" Zeptala se jedna z kolegyň.
"Stejný čísla, kouknu na mobil a tam je dvanáct - dvanáct, pět - pět. A tak."
"Tak to je hodně divný…" Usoudila kolegyně, ale jiná řekla: "To už jsem někde slyšela. Nebo četla…"
"A vzpomeneš si?" Naléhala Berta a Radka se dala do přemýšlení.
"Znamenalo to něco jako… že se něco stane… teď si nevzpomenu, já o tom budu přemýšlet, jo?" Slíbila pobledlé Bertě a ta trpce kývla na souhlas. Co jí také zbývalo.
.
Odpoledne ve firemní jídelně, když Berta v pauze hltala salát, otočila se podívat, kolik je hodin, aby se stihla včas vrátit k práci. Na stěně za kasami visí velké kované hodiny. A jedna ručička na nich zrovna překrývá druhou… Chvíli po čtvrt na čtyři. Berta nemohla uvěřit, že ji tyhle náhody pronásledují až takhle důsledně. Rychle dojedla a spěchala chodbou zpátky do své kanceláře. Ve výtahu ji najednou přepadl zvláštní pocit.
.
Co je to se mnou? Zeptala se sama sebe, a přitom se prohlížela v zrcadle kabiny. Měla dojem, jako by mizela. Jako by její vnitřní svět, její já, odcházelo někam do neznáma. Jako by s ní nenastoupilo do výtahu. Posedla ji panika a začala se plácat přes tváře, aby se probrala. Opravdu to zase odeznělo a ona, vykulená z divného zážitku, se pomalu vlekla ke svému stolu.
Za hodinu jí zvonil mobil, volala Radka z vedlejší kanceláře, že už ví, co znamenají ta čísla.
"Stejný čísla na hodinách nebo jiných přístrojích, kde se čísla mění, jsou prej předzvěstí nějaký změny, ale nevim, jaký. Mělo by to být tak velký, jak často to vídáš."
"Vídám to pořád!" Opáčila Berta a Radka se soucitně usmála: "No tak to bude asi hodně veliký…"
.
Berta se už nedokázala soustředit na nic pořádně, práci odbývala a už se viděla doma. Potřebuju vypnout, kéž by se mi aspoň nic nezdálo, běželo jí hlavou. Vyspat se potřebuju. To bude určitě tim, ten dnešní divnej stav.
Koupila si ve zdravotních potřebách noční klapky na oči a špunty do uší, jako by ji snad někdo v noci budil. Přitom dobře věděla, že problém nepřichází zvenčí…
Hned, jak za sebou zavřela dveře, otočila klíčem v zámku s tím, že si dneska půjde brzy lehnout. Nakrmila kocoura, který ji vítal se zdviženým ocasem už u dveří, a potom se rychle osprchovala. I večerní zprávy si pro dnešek odpustila, aby se na noc nerozrušovala ničím negativním.
.
Podívala se jen na internet, jestli se neozval někdo na focení. Poslala své fotky do pár agentur, ráda by si přivydělávala jako modelka. Ani neví, jestli na to má, dala na radu kamarádky. Ale teď, když si znova prohlíží své odvážné fotky, zjišťuje, že ji vzpomínka na dobu jejich vzniku, uklidňuje. Bylo to v létě, po žních, stála polonahá v poli, o kus dál ležela láhev vína - to pro uvolnění, a Jakub držel prst na spoušti a radil jí, jak se nastavit. Jakub se jí vždycky líbil. Tehdy doufala, že by to mezi nimi mohlo vyjít, jenže on je holt profesionál…
.
Také pomyslela na jeho tetu, u níž potom byli na kávě, cestou zpátky do Prahy. Taková jednoduchá venkovská ženská.

Kéž bych měla její mysl. Čistou a veselou. Plnou babských mouder a drbů. Běželo Bertě hlavou... Ta si v zimě zaleze ke kamnům a luští křížovky, peče cukroví, sleduje filmy pro pamětníky a těší se na jaro, až přijde čas sázet kytky. A pak už jenom sází, zalejvá, kropí, přesazuje, krmí drůbež a králíky, a vysedává se sousedkami před krámem, když se tam sejdou. Večer si umyje nohy v lavóru a do postele si bere kuchařku, kde hledá, co zajímavýho uvaří další den. Tomu řikám šťastná. Ale co já?

Berta se doslova vžívala do své představy o chodu života tam v té zapadlé vesnici, a bylo jí až do breku, že jí se ten lehký osud netýká. Přitom, co je jinak? Praha? I tady se dá žít jednoduše. Je to v hlavě...
.
V noci se vzbudila a koukla na mobil. Tři - tři. Zakroutila nešťastně hlavou a vstala z postele, že si dojde na záchod. Měla zvláštní pocit, jako by nebyla sama sebou. To bude únavou, asi spala moc tvrdě a teď se nedokáže na rychlo vzpamatovat. Zadívala se na sebe v zrcadle. Rudé oči a rozespalá tvář jako by nepatřila jí.
Ale nezdálo se mi o ní, proběhlo Bertě tou cizí hlavou.
.
Ráno se probudila zase s tím samým pocitem, jako ve výtahu. Není tady. Ne dáma, Berta tady není. Chodila bytem, jako by se hledala. Jako by poslední zbytky její osobnosti byly nitkou, která ji drží při životě. Životadárná nitka, nitka vědomí, které je už hodně otrhané, nemá nalíčenou tvář, ani barevné šaty, je omezeno na pouhé JSEM.
.
Bertě se zdálo, že se vytrácí její duše, že před ní utíká, možná jako ta dáma ve snech, které možná už ustaly - aspoň soudě podle dnešní noci. Snažila se své JÁ udržet zuby nehty, problém byl v tom, že je nemělo! Nebylo jej za co chytit, utíkalo… Do neznáma. A jakmile zmizí, Berta nebude. Nebude o sobě vědět, tak to cítila. A to bylo hrozné, děsil ji tenhle stav. Co se to děje?
Pořád se ujišťovala, že ještě vnímá, že je se svým nitrem ještě pořád v kontaktu. Snažila se vzpomínat na příjemné věci, na slunce, rozkvetlou louku, kluka, co se jí líbil… Vybavil se jí, ale v dálce. Přitom jako by v dálce stála Berta. Daleko od sebe sama. Ve svém bytě, a přece jinde. Vyděšená neznámou situací volala té psycholožce, kterou před pár dny navštívila.
.
Mohla k ní přijít hned. Jenže Berta měla pocit, že by přece jenom měla jít do práce. Byla zodpovědná a nerada zanedbávala své povinnosti. I v očích kolegů platila za spolehlivou a pracovitou, někdy možná až přepracovanou.
Cestou do kanceláře měla těžkou hlavu, jako by jí na ní něco sedělo. A čepice to nebyla. Ani těžký účes. Sáhla si na temeno a sjela si rukou po vlasech za krk. To se jen ujišťovala, že vážně na hlavě nic nemá.
.
Ale uvnitř, v hlavě, cítila podivné prázdno. Ruch kolem ní v tramvaji jako by se odehrával za sklem. Přitom Berta se vezla. Revizor, který chtěl zkontrolovat jízdenku, jako by se Bertě jenom zdál. A když konečně promluvila, slyšela se opět zdálky. Tlumeně. A mluvila vůbec?
.
Zažívala dokonalé zmatení. Během dne se jí chvílemi "rozjasnilo" a cítila se líp. Večer ji čekalo grilování s přáteli na zahradě jednoho z nich. Necítila se, ale doufala, že pivo nebo dvě by ji mohly uvolnit, možná je přetažená. Vlastně dnes po dlouhé době spala bez nočních můr. Ani zatím neviděla stejná čísla na hodinkách - z toho se radovala, ačkoliv k pravé radosti měla daleko. Trápila se svým změněným stavem, jak si ho pro sebe nazvala.
.
Posezení s přáteli neprobíhalo tak, jak si představovala. Bylo veselo, všichni se bavili, hrála muzika, teklo pivo ze soudku a maso se peklo a vonělo. Jenže Berta jako by tam nebyla. Jako by seděla doma v obýváku a sledovala to všechno v televizi. A když se napila, bylo jí ještě hůř. Přesto se snažila, aby nikdo z přátel nic nepoznal. Nebyli to ani tak přátelé, jako převážně kolegové. Přátelé jen dva z nich. Radka a Kamil. Oba zná Berta hodně dlouho, a přece by nerada, aby na ní něco poznali. Nevěděla ani, jak popsat svůj stav a hlavně, jestli by to chápali, jestli by ji neměli za blázna.
.
"Co je s tebou? Ňáká mimo, ne?" Ozvalo se za sklem z úst kluka, kterého Berta znala jen od vidění. A to ji rozhodilo definitivně, ono je to i vidět? Nemůže tady zůstat.
On, i ostatní jsou evidentně naladěni na úplně jinou notu. Jak ráda by jim stačila, ale teď spíš cítí, že odpadává. Je čas jít domů.
.
Vlastně nevěděla, kam jít, ovládal ji pocit, že ať půjde kamkoliv, nikde jí teď nebude zase dobře. Není místo, kam před sebou utéct, není, kam se schovat. Je to průser.
Nedopité pivo postavila pod stůl a nenápadně se vytratila. Utíkala domů, jako by chtěla utéct zpoza toho skla, které jí překáželo ve výhledu, byť bylo průhledné. Neutekla. Celá uřícená doběhla až před dům, kde se zrovna zavírala vrata. Nebyl to známý dům, přesto ho znala. Ta vrata… nejsou to ta z jejích snů o černé dámě? Zastavila se zrovna tady, protože se potřebovala vydýchat nebo se potřebovala vydýchat proto, aby zastavila zrovna tady?
.
Chvíli o ně zůstala opřená a potom šla dál. Už neběžela, jen šla a bylo jí do pláče. Já nejsem já, běželo jí hlavou a tekly první slzy po dlouhé době. Pláč jí pomohl z nejhoršího, posunul ji o krok zpátky. Ale nevrátil zcela do života. Ještě jednou ten večer cítila úlevu, a to když kocour v kuchyni zavadil o plech opřený vedle trouby, a ten se velmi hlučně sesunul na dlaždice. Po leknutí přišla úleva. Ale ne proto, že to byl jen plech. Proto, že ji ta rána přiměla ke krátkému návratu do svého bytu. A Berta se začala považovat za zblázněnou.
.
Hned ráno po probuzení se ocitla ve stejném oparu, který jí předchozí den pokazil večírek. Využila svého pátečního volna a vydala se k psycholožce. Ta už ji čekala, jen netušila, s čím tentokrát Berta přichází.
.
"Posaďte se, slečno. Tady jsou kapesníčky, vidím, že jste rozladěná… povídejte."
Berta se nadechla a jako by to bylo to poslední, co možná stihne tady na Zemi říct, než se její duše rozplyne a zmizí, začala hystericky drmolit věty o tom, že je za tlustým sklem…
"Nemám žádný myšlenky, vůbec žádný, jenom prázdno! A přitom, jako když mi něco sedí na hlavě, cítím tíhu seshora, ale nic tam nemám."
Přejela si teatrálně rukou po vlasech, aniž zamýšlela cokoliv hrát.
"Dokonce každej pokus o přemýšlení nebo představu mě tam trochu zabolí. Cítim úzkost, dívám se dlouho na stejný místo - jako by se na tom místě oči samy zasekly a nešlo s nima hnout. Jsem jako sobě ztracená, všechno je pryč, daleko… prostě za sklem. Mám sevřenej žaludek, nemůžu jíst."
Brečela Berta, zatím co tahala z připravené krabičky jeden kapesník za druhým.
.
"Tomu se říká depresivní stav, slečno." Přerušila krátké ticho doktorka.
"Příznaky, které popisujete, jsou pro depresi typické. Jsou na to léky. Teď ale potřebuju ještě zjistit pár informací, abych vám napsala ty správné. Nemáte myšlenky na sebevraždu?"
"Spíš naopak, myslim na život. Teda snažim se." Zavzlykala Berta.
"Když je mi nejhůř, ráda si vybavuju obyčejný věci, vzpomínám na jednu pani, která je tak jednoduchá, až je šťastná…" Líčila doktorce tetu Jakuba, protože myšlenky na ni ji uklidňovaly.
.
"Potřebujete neschopenku?" Zeptala se na závěr psycholožka.
"Tu bych uvítala, ale pokud možno, ať tam není vaše razítko…" Žádala Berta doktorku, která hned chápala, že se její pacientka za návštěvy u ní stydí.
"Tak já se spojím s vaší praktickou lékařkou. Může tam napsat záda… třeba krční páteř, to se nedá napadnout. Záda jsou jediný, co vám nikdo nedokáže, že nebolí." Uzavřela zkušeně doktorka a odběhla k vedle ordinující psychiatričce pro razítko na recept.
"Holt psycholog je na léky malý pán." Dodala na vysvětlenou a lehce se usmála.
.
Uplakaná Berta pak zamířila rovnou do blízké lékárny. Ve frontě si četla lékařskou zprávu, stojí tam v diagnóze: mírná fáze depresivní. Jenom mírná?! Překvapilo ji. To teda chudáci s tou těžkou. Tak hlavně aby léky zabraly, ať je svět jako dřív.

*
/překlikněte na druhou část, kde je pokračování, které se do jednoho článku nevešlo/
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.