Březen 2011

Jak jsme nevyhráli první...

21. března 2011 v 21:35 Fejetony
Znáte to. Štěstí. Že znáte? Tak to se máte. Někoho se totiž netýká. Například mě...
Obzvláště ne to ve hře. Jakmile o cokoliv hraju, vždycky prohraju. Leda by se hrálo o něco hnědého, smradlavého, to věřím, že bych vyhrála všechno.
Na konci léta jsem vsadila sportku. Někdy to štěstí přece jenom pokouším, jestli se nesmiluje. Když jsem šla příště kolem trafiky, zalezla jsem dovnitř, dát si tiket zkontrolovat. Chlap za pultem ho vzal a zašel s ním někam dozadu. Za plentu. Po chvíli vylezl a kroutil hlavou, jako že NIC. "Bohužel."
Poděkovala jsem a šla. Venku jsem nemilou situaci - že NIC - oznámila příteli. Nebyl překvapený. Jen ho zaujalo, že mi prodavač ten nevýherní los nevrátil. "Jen jestli byl vážně nevýherní!"
"Jistě, že byl, vždyť byl náš!" Uklidňovala jsem ho.

Uplynulo téměř třičtvrtě roku a zaujala mě zpráva, že Sazka nevyplatila svého milionáře z léta. Dodnes na to nemá. Ten má pech, teda. Jednou za život se mu podaří vyhrát, takové štěstí nevídané, a oni zkrachujou. "To bych čekala, že se může stát tak jedině nám." Namítala jsem doma.

"Tak vidíš, a přitom se to stalo nějakýmu trafikantovi." Uklidňoval tentokrát přítel mě, aniž přitom tušil, jaké má vlastně štěstí - že mu špatně slouží paměť.

Rodinné perly

13. března 2011 v 19:18 Hlásnice (bonus pro přátele)
HLÁŠKY Z RODINNÉ KRONIKY


J. (v krámu): Už jsi dneska vytřela?
Kiki: Ještě ne... A co říkal táta, jak volal? - Ať teda přejdem na jinou řeč...
J.: Říkal, ať vytřeš.

Kiki (coby vedoucí nad zápisníkem v krámu): Já nevim, kolik má Radka ještě dovolený.
Tak uvidíme, o kolik si řekne...

J. (nad ránem, kdy se snaží znovu usnout, Zdeňkovi): A ať ti nezvoní budík, už si počkej!

J.: Tvůj kolega, co čte blog, mě dneska nepoznal!
Zdeněk: Tak tě viděl párkrát... Jsi nevýrazná.
J.: Né, já jsem krásná!

Zdeněk (na chalupě Janě): Chceš taky natrhat mátu na čaj?
Zuzka mi jde ukázat, kde roste.
J.: Jo? A když já ti nabízim kopřivovej, tak to tě nezajímá, kde rostou kopřivy co?

(Zuzka drží v ruce koláč a Jane ji stříká nohy
repelentem)
Zdeněk: Nastříkej jí hlavně buchtu!

Zdeněk Janě: Ty se v noci budíš, protože máš úzkost a já se budim, protože jsem kokot.

J.: Skopový je z prasete? Z telete?
Zuzka: Ne! To je ovec!

Kiki (o něco se za nás u našich přimlouvá): Zařizuju, abyste se měly aspoň tak dobře, jako já!

Kiki tátovi (koupila kočkám žrádlo): Tak mi to proplať, tamhle se ti válí stovka!
táta: Ale dolarů!

Kiki (u oběda poté, co se jí podařilo vyškemrat nějaký ten hadřík na tatínkovi):
Maminko přines mi prosim tě ještě brambory!
máma: Proč si nepřidáš sama?
Kiki: Ono se nemá vstávat od stolu...
máma: Jo, ale jenom na Štědrej den!
Kiki: A on snad neni?

Kiki (láká Dana na ruletu): Mohli bysme jít roztočit kuličku Danečku?

číšník (prochází kolem stolu): Neshází vám nic?
Zdeněk: Mně sebevědomí
Zuzka: Mně chlap. A děloha k pronájmu...

Kiki (když číšník položí na stůl brambůrky): Davajtě ku mňa!

Zdeněk (vypráví, jak postupovala jeho vášeň znát všechny vlajky světa):
Dokonce jsem se pak přiučil Pobřeží slonoviny...

Kiki (vypráví o tom, jak nějaký bezdomovec v Anglii žebral před burzou):
Pak zjistili, že má vilu na několik miliónů, prostě že je strašně bohatej, tak
dostal zákaz žebrání.
Martin: Měli by dát před tu burzu ceduli: Zákaz žebrání boháčům!

Jane (v noci prochází nahá obývákem): Jé, tady neni zataženo a já tu svítim!
Zdeněk: Stejně tam přes ten porost neni vidět!
(myslel živý plot před domem...)

Tom: Jak se jmenujou takový ty malý drahý rybičky, z kterých se dělá ta luxusní oranžová pomazánka?
Kiki: Jestli myslíš kaviár, tak jsi úplnej retard.

Zdeněk (dostal čípky na horečku): Proč si má dospělej chlap strkat čípek do zadku, to je úplně předpotopní!

Jane: Já chci taky poslat dopis!
Zdeněk (před odchodem na poštu): Tak mi ho dej.
Jane: Já ho ještě nemám napsanej!

Kiki: Zuzka chtěla půjčit náš odkódovač, protože jí někde prodali neodkódovaný šaty a on na
to normálně fungoval! Takže s sebou od teď nosim po nákupech odkódovač...

Zdeněk: Je tu všude vytřeno, už tu nejsou ty chuchvalce prachu, co tu byly - všimla sis jich viď?
Jane: Jo...
Zdeněk: No a co na to řikáš?
Jane: Že jsem ráda, že jsou pryč.

Kiki (v krámu hlídá kabinku a není si jistá, jestli tam paní ještě je):
"Třeba je ta pani kouzelník a nějak se odtamtud vyčarovala. To dělaj někdy..."

Zdeněk, když si Elenka prdla: Teda Elí, ty sis prdla jo?
Elenka: Taky si prdni!
Zdeněk: Já teď nepotřebuju.
Elenka: Tak si prdni, až budeš potřebovat!

Zuzka (vysvětluje nechápavé sestře): "Tohle je tohle - a tamto je tamto!"

Zuzka barmanovi na dotaz, jestli si dá taky panáka: "Ne, já to nerada míchám,
obzvlášť, když řídim..."

Zuzka při běžné silniční kontrole: "Dejchnout mi nedáte? Dneska by to šlo..."

Paní v nemocnici odpovídá na pozdrav Zuzce: Naskleanou!
Jane: Nechápu, že někdo říká "naskleanou".
A vzápětí sama volá na sestřičky: "Tak naskleanou!"

Týden po odletu Toma studovat do Anglie...
Zuzka (volá mámě): Nemůžu se na vás dozvonit, Tom ještě spí nebo co?
Maminka: Tom je v Anglii...

Kiki (veze mámu, která jí mluví do řízení): Já mami nejsem takový pras...sopes jako ty, abych to tam střihla!

Zdeněk: "Proč si bereš teploměr?"
Jane: "Mám pocit, že mám teplotu..."
Zdeněk: "Tak kolik máš?"
Jane: "37,1 "

Po deseti minutách
Zdeněk: "Proč se zase měříš?"
Jane: "Mám pocit, že mám furt teplotu.."
Zdeněk: "Tak kolik máš?"
Jane: "Zase 37,1 "

babička (na své 76.narozeniny): Člověk si pořád říká, až bude mít pravnoučátko, co všechno s ním bude dělat, a když ho pak konečně má, tak zjistí, že už nemůže...

babička: Prospala jsem vípí zprávy.

Jane: Tys mi řek´lásko?
Zdeněk: Ty krásko, jsem řek´. Ale to jsem neřikal tobě.

Zdeněk: Už mě sere to hnusný počasí, to je ňákej červen? Já jdu jenom v tričku, normálně proti tomu půjdu čelem!

Zuzka: Ta je Kiki je hrozná, myslí pořád jenom na sebe... I když teď mi jede pro antibiotika, tak musim bejt hodná...

Kiki vyhmátne policajt na zákazu zastavení, kde se pudruje a poradí jí, že může zajet do garáže,
kde jsou tři hodiny stání zdarma a tři hodiny se tam může pudrovat,
Kiki: No to bych vypadala!

Kiki: Dan mi nabídl společný bydlení!
Jane (zaskočená): Fakt? A co na to vona?
Kiki: Vona řekla, že se uvidí.

Jane (nad souhlasy k Elenky operaci): Dneska je třicátýho, ale to jste asi napsal schválně, to starší datum, že jo?
doktor: Ne, to se vám omlouvám, já jsem totiž dezorientovanej.
Zdeněk: To rádi slyšíme, když máte za hodinu operovat naši dceru.

Martin: Měli jste mu říct, tak dělej, jedna plus jedna? Hlavní město Čech? Mám ti pomoct?

Kiki (na řasách): Ticho Jani, já přemejšlim.
Jane: Aha, o čem?
Kiki: Jak je příjemný, mít v hlavě úplný prázdno.

Babička: Dejte Elenku operovat do toho Lipska. Mohla by tam chodit už teď na kontroly.

Jane (domáhá se, aby jí lékaři zavolali, kdyby se u Elenky vyskytly pooperační komplikace): Můžeme se tak domluvit?
doktor: Kdyby se vyskytly komplikace, tak budeme řešit především ten urgentní stav, než vám volat...

Maminka: Kiki, na Staromáku ani nezaparkuješ...
Kiki: Když si vezmu s sebou Elenku, tak můžu na krypla...

Kiki: Tvůj román je na mě moc dlouhej, já jsem zjistila, že mám nějakou poruchu čtení
dlouhých textů...

Kiki: Šmarjá panno, Jano!

Kiki: Jdu si umejt pracky z toho nechutnýho pracáku!

Maminka: Kiki, pomůžeš mi snést z půdy vánoční ozdoby?
Kiki: Nemám čas - z principu.

Jane: Kiki, přečti si dnešní blog.
Kiki: Když já se teď zrovna nenudim.

Zdeněk (přišel z práce opilý): Janičko, já ti musim něco říct. Už nevim co, ale je toho hodně.

Zdeněk (tentýž večer): Janičko. Sedmnáctýho nebo devatenáctýho, anebo možná dvacátýho, jdem s kolegama chlastat. Budou tam úplně všichni, takže do tý doby někam taky běž, pořádně se pobav, ať mi to pak nevyčítáš. Jo? Budou tam úplně všichni od nás, takže nechci, abys mě odtamtud nějak stahovala... Jo? Je mi to jedno, prostě někam vysmahni, užij si to venku, ať pak můžu zase jít já a neděláš mi problémy...

Zdeněk (týž večer): Elenko, musíš bejt silná holka.
Jane: Nech jí! Nevychovávej jí v tomhle stavu.
Zdeněk: Nech mě, já jí to musim říct. Elenko. Ty se nesmíš tý injekce bát.
Jane: Nech toho!
Zdeněk: Nesmí se toho bát!
Jane: Jsou jí dva!
Zdeněk: Ale jednou jí bude pět a patnáct... A třeba si to bude muset píchat sama... Nesmí se bát!
Jane: Tak to s ní probereš za deset let...
Zdeněk: Musíme začít hned. Víš, já viděl film, kde rodiče udělaj ze svý dcery strašně drsnou holku... Tim nechci říct, že Elenka má zejtra střílet z luku a v pěti chodit na střelnici, ale musí bejt silná do života...

Kiki: Nemám už žádný čistý oblečení, mami. Nestíháš, jinak si to neumim vysvětlit. No, co ti na to říct, měla by sis najmout pani na výpomoc.

Zdeněk (jde večer po tmě do kuchyně): Tady něco sedí, asi kočka. Doufám, že je to ona. Jinak tam nejdu...

Jane: Měla jsem v pokoji dva králíky, co se rychle množili - když jich bylo už šest, tak jsem tam začala nechodit.

Martin: Nebudu jmenovat, ale ten člověk říkala...

Kiki (na mámu před pracovní schůzkou): Tebe čeká praní kalhotek a mě čeká paní z MaxMary...

babička (poté, co si Elenka dohrála s drobnýma): Nemusíš jí mejt ruce, dyť ty peníze už jsou tak ošahaný...

Jane: Budem mít tříleté výročí, to je tak málo!
Zdeněk: Tak málo na to, jak už tě mám dost...

Jane: Jakou stavbu bys rád, aby nám vrátili v restituci?
Tom: To já nevim, co všechno je zabavený...

babička: Přidá se tam křišťálovej cukr...

Zuzka (nad obloženýma mísama): Dejte to sem, já už na tu dietu kašlu!

Zuzka: Jak vono se to jmenuje, když se housenka zakuklí?
Zdeněk: Kukla.
Zuzka: Jo...

Tom (o tom, jak byl hysterický mimino): Pamatuju si, jak jednou mámě radil nějaký doktor, aby mě osprchovala studenýho.

Zuzka (říká vrchnímu o pivo): Tak poslední. A připomeňte mi pak, že bylo poslední!

Jane (když v noci otevřela okno a za ním začala mňoukat kočka): To jsem tady spíš vymňoukala, než vyvětrala...

Zdeněk (obouvá si pantofle, co má pod oknem): Já si dycky vobuju i záclonu!

Kiki: Byla jsem asi po deseti letech u očařky a ona zjistila, že má moji starou adresu. Tak chtěla novou.
Stejně je to zbytečný, za celou dobu mi ani jednou nenapsala...

maminka: Ještě, že jsme tý Kiki trochu znepříjemnili život tou školou (gympl pro věřící, kde vyučovaly jeptišky, pozn.J.), jinak by ho měla strašně snadnej!
Kiki: Ale já ho chci mít snadnej!
maminka: Jenže ty ho máš snadnej na úkor nás všech!

Kiki: Ta práce, co mi nabídli, spočívá v tom, že bych nabízela parfémy značky Kenzo, taková voňavá práce.
Jane: To je hezký, takovou bych brala taky. Kdybych byla trochu víc povrchní.

Zuzka (vypráví zážitek z moře): Normálně tam plavaly ryby, co vypadaly jako tráva! Já šla do moře a tam plaval chomáč trávy, tak jsem ho rozhrnovala rukama a najednou se jedna ta travička vyděsila a uplavala.
Tak jsem to říkala Kiki, že jsem viděla rybu, co vypadala jako tahle travička, vzala jsem do ruky stéblo trávy a ona to byla zase ryba...

Kiki (jde se Zuzkou po pláži): Mně se tady udělalo ječný zrno, tak za chvíli, až zapomenu, že jsem ti to řekla,
mi nevídaně plivni do oka!

Kiki: Vy my pořád říkáte, že jsem blbá a já si na to nakonec zvyknu a uvěřim tomu a budu fakt blbá.
A to jsem zvědavá, jak se potom budete cejtit...

maminka (vypráví o Kiki): Já jí pošlu esemesku, ať pro Elenku koupí Sunárek a přepíšu se, a ona mi pak volá, že Sumárek nemaj...

Kiki: Můj foťák se musel nějak nachladit, jak ho mám pořád na okně.
Začal nějak blbnout...

Martin: Co si dáš, Kiki?
Kiki: Něco mi vyber.
Martin: Třeba utopence?
Kiki: Ne! Ty nejim!
Martin: Ale jíš...
Kiki: To nejsou ryby?

Jane: Ty jo, včera zapomněla máma peněženku u mě a dneska já u ní. Co to asi znamená?
Zdeněk: Že jste úplně vypatlaný.

Martin: Co takhle dát Elence nějaký vitamíny, co podporujou chuť k jídlu?
Jane: Ty nějaký takový znáš?
Martin: Zeptám se mámy, mám pocit, že mi něco takovýho musela dřív podstrkovat.

Jane: Vezmeš si do práce ten termix?
Zdeněk: Vzal bych si ho, ale nechci tahat lžičku.
Jane: Ale termix je větší...

Kiki (v sedmnácti): Já si jdu snít...

táta (pod vánočním stromečkem, když vidí Tomův vlažný výraz po rozbalení letenky do USA):
Tome, tak co říkáš na tu letenku? Ta je elektronická...
Tom: Já už jsem ji viděl nahoře, u tebe na počítači, tak už jsem se radoval tam.

Jane (když Zdeněk v posteli zakašlal): Ukašlánku
Zdeněk: Co že? Ukaž slánku? Teď jsem si nějak neuměl představit, co chceš vidět...

dědeček: Janičko, a jak se jmenuje ten novej Martin?

Martin (v autě podává Zdeňkovi MfD): Na, tady máš kvalitní denní tisk.
Zdeněk: Ale je ňákej rozprcanej.
Martin: No já už jsem ho prcal.

Zdeněk (o tom, co všechno se může stát): Taky už se při bungee jumpingu stalo, že bylo moc dlouhý lano.
Nebo naopak nevystačilo...

Martin (bere v restauraci do ruky Zdeňkovu velkou peněženku a rozevírá ji): Tak co mají v MENU?
Zdeněk: To je moje peněženka vole, ty pičo!

Martin: Je mi to nesmírně líto, ale plivnul jsem na tebe. Poslouchej, já plivnul na talíř, ale ono se to od něj odrazilo.
Zdeněk: ...jo.

Jane (v lese slyší rámus): Tady jezdí vlak?
Zdeněk: To je letadlo. Ty nepoznáš vlak?
Jane: Já nepoznám letadlo.

Zdeňkova maminka (krátce po seznámení): Jani, chtěla jsem se zeptat...
Zdeněk (skočí jí do řeči): Máma se chtěla zeptat, jak tě můžem zdeptat.

Zdeněk (komentuje těžko splachovací wc u jeho mámy):
Na ten záchod, abych s sebou bral sedm chlapů, aby mi pomohli spláchnout.

Zuzka: Já se úplně natláskala. Jako že jsem se dost dobře najedla.
Jane: Já pochopila, co to znamená.

Jane (v noci u McDrive): Máte tady pivo?
No máme.
Jane: Tak já ho nechci.

Kiki (před odchodem do školy): Cejtim, že mám skoliózu. Že mi ty záda jdou šejdrem.
Jane: To je zajímavý, že tyhle věci neřešíš taky o víkendu.
Kiki: To nene, pořád to řešim, furt mámě říkám, ať jdeme k doktorovi, ale jí to nezajímá.
To Tomáš si zlomí hnátu a už jedou.

Zuzka: Ty vstupenky seženeš v každý sběrně Sazky. To jako všude tam, kde si můžeš vsadit Sportku.

Jane: Já jsem poslední dobou nějaká lakomá.
Zuzka: To jsem celej život.

maminka (nabídla Martinovi kafe): Ten Martin je hroznej, člověk mu něco nabídne a on to hned chce.

Kiki (v den svých šestnáctin): Nechci smažený vajíčka, já nebudu jíst na svý narozeniny obvyklý jídlo!

Kiki (ve stejný den): Nechci ten dárek teď, já si určim, kdy se mi bude přát.

Kiki: Já nejim ryby. I když možná už je jim, když mi začalo chutnat filé, co myslíš?

Kiki (o psovi): Max nevidí, protože mu padaj ty chlupy do ok.

Kiki (sleduje, jak Jane mazlí kocoura Vilíka): Víš, jak musí bejt zoufalej z týhle chvilky, vždycky když přijedeš?

Kiki (cpe se svíčkovou s knedlíky): Bolí mě v krku, asi tam mám knedlík.

Kiki: Nejim čočku!
maminka: Čočku přece jíš!
Kiki: Ale ne ve čtvrtek!

Kiki: Tobě už přišel ten 13.plat?
Jane: No už zase odešel.

Kiki: Jani, ty mluvíš strašně spisovně. Když teda vynechám kurva, do píči...

Kiki: Já furt usínám ve škole. Jemu se to stává taky, tomu učiteli.

Tom (když jsme cestou na hory zapadli někde ve sněhu): Dej mi ten mobil, já jim popíšu přesně místo, kde jsme. Jsme v piči.

Kiki: Tuhle větu nechápu... Nepochybuju o tom, že kdyby moh, tak bude farář. Zuzi, vysvětli mi to.
Zuzka: No... jako že nepochybuje, že kdyby moh, tak bude farář.
Kiki: Jo... aha... dík.

Jane: Kéž bysme měli vlastní knihkupectví...
Kiki: Knihkupectví ne! Abych byla ňáká knihovnice stará, který trčej chlupy z nosu...

Tom (před partií kulečníku): Jo a jsem sračka, kdyby něco.
Martin: Těší mě, Martin...

Tom čtvrt hodiny vybírá z MENU v restauraci
maminka: Tak co si teda dáš Tome?
Tom: Já nevim, jsem ubohej.

maminka: Co kuřecí prsa v kouřovém aroma?
Tom: Já nejim aroma.

Martin: Proč jsi mi nedala ten NAČATEJ med?
Jane: Protože nešel vytrhnout z police.

Jane: Co je? Čemu se nesměješ?
Martin: Tady tomu, co vyprávíš...

maminka (na oslavě narozenin): Čemu se směješ?
Zuzka: Já nevim, já už jsem nalitá.
Tom : Ty už jsi nalitá Zuzi? A to poznáš sama?

maminka: Jani, prosim tě, běž se podívat za branku, jestli tam neni pes, mně se zdálo, že teď načuhoval.
Jane (otevře vrátka): Dane! Neni tam.
maminka: No vždyť sedí tady! Prošla´s kolem něho, já myslela, že ho vidíš. Bylo mi divný, proč vůbec otvíráš ty vrátka...
Martin: Ona mu cestou řekla "Uhni Dane, já se jdu podívat, jestli nejsi venku".

Zuzka u vody s tisícem černých broučků na žlutém tílku...
Jane: Vždyť víš, že na žlutou jdou, už se ti to stalo. Neměla sis ho brát.
Zuzka: Já nevěděla, že tady budou...

Jane: Kde je kočka?
babička: Vytekla ven!

Jane (v autě): Já ten lesk na rty asi vyhodila z okna místo vajglu.

Kiki: Tyhle šaty jsou pro tebe jak stvořený.
Jane: Jo? To mi říkalo hodně lidí, ale mně se na sobě zas tolik nelíběj.
Kiki: To je stejný, jako já s těma bílejma, taky mi je každej strašně chválí, ale sama sobě se v nich nelíbim.
Jane: Tak jestli ti nekecaj...
Kiki: Taky jestli teď nekecám já tobě...

Po Martinovi na díze pokukuje slečna u vedlejšího stolu.
Jane: Co říkáš na slečnu tady, nelíbí? Stará mladá, viď?
Martin: hmmm
Jane: A co říkáš na mě?
Martin: Jenom stará.

Kiki (pojídá sýr): Víš, co je divný? Mně sýr jako chutná, ale nemůžu říct TY JO! MNĚ TAK CHUTNÁ! Nedokážu to o sýru říct...

Jane: Už jsi někdy řídil?
Tom: Jenom jsem točil volantem.
Jane: Takže jsem první, kdo tě nechal řídit?
Tom: No já nevim, jestli´s to nepůjčila třeba Martinovi nebo někomu...

Tom: Kolik týdnů mi zbývá, než budu plnoletý?
Zuzka: Tak si to spočítej...
Tom: Jedna, dva...

Kiki (po ránu): Nesnášim vypraný džíny!
Jane: Tak udělej pár dřepů.
Kiki: Nesnášim dřepy... Nesnášim ráno!

Kiki (zaházená v autě taškami): Jsem tady úplně zamindrákovaná!

Kiki: Zuzi, kolik mám mozkovou kapacitu? V megabitech...

Tom (nese v ruce mokré boty): Vyčistil jsem si zuby, kde je můžu sušit?

Zuzka (řídí): Tys mi dala pusu na rameno?
Jane (sedí za ní): Proč bych ti dávala pusu na rameno?
Zuzka: No mně se zdálo, žes mi dala pusu na rameno.
Jane: Tys usnula?
Martin: Vy jste krávy.

Tom: Dneska jsem byl povolán jako svědek jedné rvačky. Učitelé se ptali, jestli to někdo viděl a může říct, jak to bylo.
maminka: A ty ses přihlásil?
Tom: Jo! Já to viděl. A hledali svědka!
Jane: Tomu se neříká svědčit, ale práskat. V pondělí budeš bit, počítej s tím.
Tom: A sakra.
maminka: Přihlásil se ještě někdo?
Tom: Jo, ještě jeden Ital, ale ten řekl, že nic neviděl.
Jane: Takže na ně budeš sám...
Tom: Ale aspoň mě pochválili, učitelé...
Kiki: To je debil.

Kiki: Jedna holka neudělala reparát. Jinak už by byla stejně stará jako já.

Tom (když Jane chce pohladit Vilíka-kocoura, a ten uteče): Bojí se tě, Vilík. Každý by se tě bál. Každý chlap by si vzal radši smrtelnou injekci nebo by skočil z Nuselského mostu.

Babička: Opice kadí, kudy chodí, protože nemají svěrák.

babička: Řekni jim, že Elenka nesmí do Dopravních podniků. (měla na mysli hromadnou dopravu)

babička: Ukaž, jaký džíny sis koupila? Jo dokonce JEANS, jo? (jako že "značkový")

babička: V Lomnici je matrika. Když se narodíš nebo umřeš, všechno ti vystavěj tady.

Jane: Píšou tu, že Čech uháněl Alpami 195 km/hod.
Zdenda: Jako na lyžích, jo?

Kiki (vypráví, jak za barem obsluhovala Dejdara): On si koupil víš co...
Jane: Co? Kondomy?
Kiki: Ne! Mentosky!
Jane: Když řekneš "víš co", tak to zní, jako že něco sprostýho...
Kiki: Aha. No já nevim, proč jsem řekla to "víš co". Asi aby to bylo zajímavý.

Jane: Kolik je prosim tě přesně hodin?
Zdenda: Jedenáct pryč.

Zdenda: Tohle tričko si neber, to je tak na doma.
Jane: Neni na doma!
Zdenda: Ale mělo by bejt...

BONUS:
Debata tří sester:

Zuzka: Jak tě může přitahovat takovej vesnickej balík?
Jane: Je to jenom fyzický.
Zuzka: No právě!
Jane: Když on je takovej divokej...
Zuzka: A co ten kluk, jak jsi říkala, že je chytrej, slušnej a milej?
Jane: S tim nic mít nemusim, tam je to duševní, dobře se s nim povídá, rozumíme si...
Kiki: O čem se tady bavíte?
Zuzka: Že chce vojet Vénu.
Kiki: Jani, ty jsi prase! A co Ondra?
Zuzka: S tim si chce jenom povídat...

Kiki vs. Tom

13. března 2011 v 14:56 Hlásnice (bonus pro přátele)

Kristýnka dřepí a hraje si s Elenkou.
Tom: Čumí ti prdel, Kiki!
Kiki: To je dobře.
Tom: Laskavě s tim něco udělej, je to dost nechutný.
Kiki: Tak ať se lidi poblejou...
Tom jde a zapíchne jí TAM tužku, co držel zrovna v ruce.
Tom: Takhle ti tam můžou lidi strkat tužky. A smát se ti.
*

Pár hlášek ze Silvestra 2008:
*
Tom (když se Kiki vzbudila po silvestrovském mejdanu a byla OK):
Měli jsme jí ještě nalejt tu becherovku, já vám to říkal.
*
Tom (komentuje fotky po Silvestru): Kiki, tady jsem ti řekl, ať Janičce políbíš prdel. A pak´s jí sáhla na prsa,
úplně v pohodičce, a to jsem ti už neřekl. Lesbo.
(Nakonec dodává) Aspoň můžu něčim novym vydírat Kiki.
*
Kiki: Zuzka tu nespala, jo? Já jsem se s ní ani nerozloučila.
Tom: Jak ses s ní taky mohla rozloučit, leda že bys ji poblila...
*
Tom (nad fotkami, kde Kiki kouří a válí se po zemi): No, až ty fotky uvidí tatínek, tak tě určitě moc rád nechá
v New Yorku samotnou nakupovat. A taky ti určitě zaplatí školný na příští rok... Budeš takhle doma ležet, jak
chcíplá moucha. Jo, a taky máš lesbický nahrávky, lesbo.
*
Kiki: Tome, já tě vyfotim. A nebo ne, to je plejtvání fotek.
*
Kiki (o Tomovi): Všímáš si, jak mu trvá, než mu něco dojde? Po patnácti minutách mu dojde, cos říkala a teď se směje sám.
*****
Kiki (o Tomovi): Tomáš má pod hlavou čtyři polštáře, když spí. On skoro sedí...
*
K: Tome, vez ten vozejk. Bude bouřka a já nechci, aby do mě uhodil blesk.
T: Tak jo, stejně už jsem nachcípaný...


Kiki: Jsi kretén!
Tom: Dobře.
*
K: Tome? A nebo nic.
T: Ne, co jsi chtěla?
K: Nic, ty to pro mě neuděláš.
T: Tak řekni, co.
K: Ne, ty bys to fakt neudělal.
T: Tak mě zkus.
K: Doneseš mi pouzdo na čočky?
T: Naser si!

K: Jednou Tomovi nakecali, že existuje čert...
T: On existuje, Kiki! To tobě nakecali, že ne...
*

T: Kiki, kdy mi dáš těch šest stovek?
K: Brzy...
*
Tom: Kiki! Ty jsi mi ztratila ten foťák?
Kiki: Já nevim, kde je! Tak si ho najdi!
*

Žena má vždycky pravdu

11. března 2011 v 12:53 Fejetony
Můj muž přišel s tím, že ode dneška bude jíst nějaké vitaminy, a to vždy půl hodiny před večeří. Jenže když s tou novinou přišel, byla večeře téměř hotová. "No nic", řekl, "tak vitaminy až od zítřka." "Né, tak to né, když chceš vitaminy před jídlem, tak si je klidně dej, já tu véču můžu pozdržet…" a vypnula jsem vztekle troubu s nedodělanou pizzou. "Když seš takovej a nebude se kvůli tobě jíst včas." Neudržela jsem se a dodala výtku.
"Né, vždyť říkám, že teda až od zítřka…" Ale marná snaha, jednou projevil přání, tak ať to má. Pizza v tý troubě klidně počká. Člověk se tady snaží, aby druhej měl na talíři s příchodem domů...
"Prosim tě, vyndej už tu pizzu, ať se teda najíme, já ty vitaminy odkládám, nevzal jsem si je!" Halekal manžel, a tak dlouho mě přemlouval, až jsem svolila. Šla jsem tedy do kuchyně a otevřela dvířka trouby. Vzala jsem chňapku a vytáhla plech s černým kolem. Pizza. Úplně černá.
"No, víš… tak si ty vitaminy dej klidně dneska… za půl hoďky si dáš chleba s paštikou a máš to…" Namítla jsem ledabyle… "Co se stalo?" Manžel se přiřítil do kuchyně a u hlavy mu zřetelně plála bulbina s nápisem: SPÁLILA TO!
"No tak je černá, no. Tak dlouho ses handrkoval o kus žvance, až se to připálilo!" Marně namítal, že chtěl vitaminy odložit a nehandrkovat se.
Žena má vždycky pravdu a jíst se má včas.

Jak (ne)telefonovat

11. března 2011 v 12:45 Fejetony
Znáte to. Když něco děláte poprvé a nevíte přesně, jak se to dělá, dochází mnohdy k úsměvným kouskům. Měli jsme před svatbou. Tedy, plánovali jsme ji. Místo bylo vybráno, na termínu jsme se také shodli, tak už to jen zarezervovat. Můj snoubenec se toho chopil a zavolal na matriku. A podle hlasu dámě v letech na druhém konci telefonu řekl: "Dobrý den, já bych si chtěl s váma domluvit svatbu. Teda ne jako s váma, ale se svou přítelkyní, vám to chci jenom říct." Musela jsem opustit místnost, abych ho nestrhla s sebou do záchvatu smíchu.
Nechápu to, i když nemám zkušenosti s danou věcí, tak snad než někam zavolám, tak si nejdřív dobře rozmyslim, co a jak řeknu, ne? Příští svatební záležitosti vyřizuju sama. Bylo potřeba mi sehnat svatební šaty. Našla jsem na internetu odkaz, obrázky mě docela zaujaly, obzvlášť jeden, moc krásný šatičky! Takže jsem nemeškala a vytočila číslo salónu. Ještě jsem ale počkala, až bude se mnou v místnosti přítel. Nenásilnou formou mu předvedu, jak se telefonuje. Vědět, co se chce, je jedna věc. Vědět, jak to formulovat, druhá. Tím se člověk vyhne koktání a opravování a ten na drátě nemusí dvacet let čekat, než se volající vyžvýkne.
Když jsem měla konečně partnera pěkně po ruce, nadhodila jsem, že jsem si vyhlídla svatební šaty a musím si tam VLASTNĚ zavolat! Kývl hlavou a já se do toho dala: Dobrý den, já bych chtěla zarezervovat šaty pro nevěstu.A má už vybráno? Ano. Tak ať si je přijde zkusit a hned to můžem zarezervovat. Termín už maj? Maj. Pípla jsem nesměle. A prosim vás, kdy má přijít? Zeptala jsem se na závěr a bylo jasný, že lekce se nekonala. "O kom jste mluvili?" Ušklíbl se pobaveně přítel. Tak ať si to přístě vyřizuje sám, když nemá pochopení. Člověk to nikdy nedělal…

Jak se jmenuje ten náš?

11. března 2011 v 12:43 Fejetony
Znáte to. S pamětí máme občas potíž snad všichni. Co jsem to chtěl říct? Nezapomněla jsem vypnout žehličku? Kam jsem dal ty brýle? Ovšem jsou i tací, kteří se s tím rozhodli bojovat. Jedním z nich je náš dědeček, i když pokud jde o jeho zapomínání, trošku tu hraje roli i věk, co si budeme povídat.
Tuhle novinu mi sdělil u odpolední kávy, když jsem jednoho dne přijela na návštěvu: "Beru Ginko, to mi dal doktor na paměť." "A pomáhá to?" Otázala jsem se. "Ale jo, je to lepší. Vždyť já už jsem si nevzpomněl ani… na hodně věcí jsem si ani nevzpomněl." No tak sláva, dědeček se cítí líp. Taky bych byla nervózní, kdybych měla pocit, že mi neslouží paměť.
Vyrazili jsme na procházku vesnicí, kde s babičkou už léta žijou. Cestou mi vyprávěl, co je tu nového, kdo se oženil, kdo odstěhoval a která chalupa je vlastně čí. "Tuhle koupil nějakej podnikatel, tak si to tady předělává…" "A támhle tu? Ta se mi líbí…" Ukázala jsem na nové stavení u silnice s krásně upravenou zahradou. "Tu koupil…" Nedořekl. Přemýšlí. Jdeme pomalu dál a dědeček stále vypadá, že přemýšlí. To jsem zvědavá, jestli si nakonec vzpomene. Ono je to vlastně nakonec úplně jedno, kdo to koupil… pomyslela jsem si. Koukla jsem na něj a ještě pořád měl zadumaný výraz, přitom chalupa už byla skoro v nedohlednu. "Ještě furt přemejšlíš?" Zeptala jsem se opatrně. "O čem?" " Kdo to koupil." "Kdo co koupil?" Chvíli jsem se chystala zopakovat mu náš předchozí rozhovor, ale vypadlo ze mě jen: "To nic…" Barák byl daleko za námi a pak, nebudu ho stresovat, že ta Ginko nefunguje.
Vrátili jsme se domů a před domem stál soused se psem. Dědeček otevřel vrátka a z nich vyběhl jejich pejsek - Dan, Dendík mu říkají. Soused křikl na toho svého - evidentně se bál nějaké psí rvačky, ale náš dědeček ho uklidnil: "To se nebojte, Bendík mu nic neudělá. Náš Bendík…" Zopakoval nejistě. "Nebo jak se jmenuje ten náš?" Otočil se na mě diskrétně. "Dendík dědečku." "Ááá, já mám špatnou paměť!" Posteskl si už ve dvoře. Z lavičky ho uklidňoval můj bratr: "Já taky dědečku, z toho si nic nedělej! Taky si pletu vaše kočky." "Kočky?" Zvedl dědeček obočí. "Ty já nevim do dneška, jak se jmenujou… já jim říkám kočky." "No vidíš," rozlouskla jsem to, "tak jsi na tom s pamětí stejně jako čtrnáctiletej kluk." Bratr se na mě nehezky podíval: "Mně je sedmnáct!"

Jsou prý všude!

11. března 2011 v 12:40 Fejetony
Znáte to. Ve dne jste na koni. Realita všedních, i výjimečných prožitků dnešní doby dává na oko zapravdu tezím, že duchové nejsou. Nebo aspoň ne u nás. Ne tady a teď. Zkrátka, nemyslíme na ně. Ale sotva se sešeří… Babička mi vyprávěla, že jednou, kdysi dávno, když byla ještě malá, se na jejich zahradě najednou objevil její tatínek. Zvláštní na tom bylo, že zemřel pár let předtím - zabil se na motorce. A teď zatahovala závěsy a zahlédla ho. Stál tam pod stromem a díval se na ni do okna. Neuvěřitelné. Ale co když se to vážně stalo?
Chvěju se hrůzou, husí kůže mi naskakuje pokaždé, když něco takového slyším. I já mám podobný zážitek. Je to už dávno. Bylo mi sedmnáct a stalo se to pár dní potom, co i mně zemřel tatínek. Usínám a najednou mám pocit, že mi někdo dýchá za krk. Jenže… byla jsem už v polospánku, takže jsem to zaspala. A možná, že to bylo i uklidňující. A možná se to nestalo... Ráno jsem si na to nevzpomněla až do chvíle, kdy ke snídani přišla sestra a u stolu se nám svěřila se stejným prožitkem. Usínala a "něco" jí dýchalo za krk. Ihned se mi vzpomínka vybavila a vyhrkla jsem, že mně se stalo totéž. Po chvíli rozpačitých pohledů jsme se pustili všichni do snídaně. A dál se o tom nebavili. To sem nepatří. To se nestalo. Jenže co když ano? Co když tady jsou? Ne, odmítám to. Přesto hlásek v mém nitru pochybuje…
Kdykoliv jsem doma sama (zvláštní, proč jen o samotě?), napadne mě, že by se mohl zjevit někdo "odjinud". Nepřeji si to, bojím se toho, přesto na to myslím. A to potom vždycky všude rozsvítím a zapnu televizi. Jako posledně. Přítel byl na noční a já ve tři ráno, vzbuzená zlým snem, zapínám tu bedýnku vysvobození. Čert ví proč tam zrovna běžel pořad o duchách. Jsou prý všude. Ale jen někdo je může vnímat. Jen ten, kdo je jim otevřen. Jen ten, kdo na ně věří... A pokud se jich bojím, pak na ně věřím! Takže jsem jak vyšitá. Ideální příležitost, kdy se mi zjevit a postrašit mě, mají právě teď. Roztřesená lezu do peřin. Pod peřinu, respektivě. Nevěřím na duchy, nevěřím na duchy… opakovala jsem si programově.
V záchraně před infarktem jsem z pod peřiny sáhla na stolek pro telefon. Zavolám příteli do práce, potřebuju ho aspoň slyšet. Miláčku!!! Spustila jsem do sluchátka.
Ale tam se ozýval jen šum a hučení. Hlas mého milého zněl z dálky a elektronicky.
Přestaň, co to děláš? Teď na to fakt není vhodná doba!
Na co zlatíčko? Ozval se robot a já omdlévala hrůzou.
Zavěsila jsem a celá roztřesená se zabalila do peřin. I do té jeho. Strach mě nakonec uspal a ráno mě probudil zpěv ptáčků za oknem… Ta úleva. Přítel už byl doma a hlasitě podřimoval vedle mě. To je krásné ráno! Duchové nejsou. Nejsou. Nejsou!

Šup s tím do koše!

11. března 2011 v 12:37 Fejetony
Znáte to. To věčné shromažďování čehokoliv, o čem jsme přesvědčeni, že jednou upotřebíme. Že se jednou bude hodit. Harampádí, tak zvaně. Prázdné pixly, krabice, přečtené časopisy o bydlení, výstřižky receptů, kelímky od jogurtů, a to jsem jen v kuchyni. O větších věcech ani nemluvím. Když pominu zákon schválnosti, že pokud se něčeho konečně se sebezapřením zbavíte, nejpozději do týdne by se to skutečně hodilo, nehodí se nám tyhle věci už nikdy. Jenže co kdyby… A tak hromadíme. I já hromadím.
Nedávno měla dcerka průjem, což není podstatné (teď už), podstatné je, že dostala v malých skleněných lahvičkách mrkvovou šťávu. A ty skleničky, když už byly prázdné… šup s nimi do dřezu a na odkapávač. Manžel nemá tohle mé hromadění rád. A tak si jich při úklidu nádobí nemohl nevšimnout. "K čemu jsou ty lahvičky v tom odkapávači? Proč to vůbec myješ?" "Mně se zdálo, že by se mohly někdy na něco hodit." Odpověděla jsem s výrazem důvtipné hospodyně. "Na co a kdy?" Zeptal se s výrazem někoho, kdo opravdu nemyslí na "strýčka příhodu". "Noooo, třeba…." Nemohla jsem si rychle vybavit situaci, kdy bych je vítězoslavně vytáhla ze špajzky… "Nikdy a na nic!" Odzbrojil mně můj muž a milé láhvičky vzal a vyhodil.
Nakonec měl pravdu, osvítil mě a já se při představě "nehromadit", cítila volněji už teď. Hned další den jsem měla v plánu všechno to přebrat a vyházet. Ať tu máme jen to, co opravdu potřebujeme nebo chceme mít. Knoflíky na poličce? K čemu? Šup do koše. A tak dál, a tak dál. Večer se manžel vrátil z práce a hned ode dveří na mě volal: "Tak už se to stalo, čekal jsem to každou chvíli! Urval se mi knoflík tady z klopy." Jeho další kroky mířili přímo k poličce v kuchyni. "Kde jsou ty knoflíčky, co tady byly?"
Ajaj. Knoflíky. A s košem už jsem byla. Byl plný harampádí... Tak jsem se aspoň rozesmála. Ne že by mu to pomohlo, nebo snad mně, to spíš naopak, jenže mně v ten moment nic lepšího nenapadlo.
"Tys je vyhodila?" Uhodil na mě. "Já si řekla: když je na oblečení našitej náhradní knoflík a já ho odstřihnu a schovám, tak ho pak nikdy nepotřebuju. Tak jsem je vyhodila.Sám jsi přece včera říkal..." "Jenže tyhle knoflíky už neseženu, protože jsou kovový a s timhle vzorem," třepal mi kabátem před očima, "a je jich tu celkem osm, takže když koupim jinej, tak abych přešíval všech osm!"
Od té doby opět hromadím. Ať si říká, co chce - jak by bylo fajn, kdybych ze škatulky "zbytečností", jako jsou skleněné láhvičky, vytáhla teď jeden takový knoflík, kovový. S tím vzorem…

Zákon schválnosti

11. března 2011 v 12:36 Fejetony
Znáte ho. Zákon schválnosti. Ten neřád. Někam se chystáte a čím více jste natěšení, tím stoupá šance, že vám to něco překazí. Nebo dáte schnout prádlo ven a začne pršet. A prší příští tři dny, dokud se nenaštvete a s tím, že si to necháte doschnout doma, strháte kalhoty a košile ze šňůry - a od té chvíle se začne vyčasovat, aby příští dny už byly jako malované.
Tohle se mi stává. Vždycky úplně šílím. Vymýšlím, jak na ten hloupý zákon schválnosti vyzrát. Posledně už jsem myslela, že se podařilo. Prádlo na šňůře dva dny, lilo jak z konve, ale já vytrvala - on se přece taky musí unavit, když nad jeho kousky nikdo nelamentuje a jím očekávané divadlo se nekoná. To by otrávilo i osla, natož jeho milost Zákon. Vytrvala jsem a třetí den vysvitlo slunce. Prádlo krásně uschlo a já hurá pro něj. To jsem ho převezla! Jenže při sbírání jsem si všimla, že na prostěradle je velké ptačí… trus. Tak mě přece dostal. Navíc chybí ponožka. To snad ne. Vydala jsem se ji hledat, je jasný, že ji někam odvál vítr. Byla špatně přikolíčkovaná. Nebo možná vůbec. To si "zákon" nemohl nechat ujít. Řekl si určitě: Jejda, co to tady máme? Chybí kolíček? Tak fúúúúúúú! Přivolal k tomu dešti ještě vítr.
"Tak kam jsi mi tu ponožku nechal odvát, co?" Ptám se ho s hlavou zvednutou ke slunci. Lidi, co šli zrovna kolem, mi taky samozřejmě přizval on. Ať má publikum, řekl si zřejmě. Ať se pěkně ztrapní před sousedy. "Hééééj! Co to má bejt?!" Obořila jsem se na něj, když smějící se kolemjdoucí zašli za roh. Neodpověděl, tak jsem začala hledat tu fusekli. A po desetiminutové obhlídce nejbližších křovin jsem to vzdala. Kašlu na to. Snad si nemyslí, že se tu budu do tmy plazit křovím kvůli ponožce. "Mám doma náhradní!!!" Zavolala jsem k nebi. Samozřejmě nemám, to jen aby měl vztek.
S košem sebraného prádla a s pocitem aspoň malého zadostiučinění, jsem se pomalu šourala k domovu. U vchodu jsem sáhla do kapsy pro klíče. Ale ne! To je zlej sen. Nechala jsem je doma? Ne, vím jistě, že jsem je do té kapsy dávala. Takže jsou v křoví. Zákon se naštval, že se mu to s tou ponožkou nepovedlo, je mi to jasný. Fajn. "Kecala jsem! Nemám náhradní ponožku! Slyšíííš?!" Otevřelo se okno v přízemí. Naše okno. Vyklonil se přítel: "Co tu řveš? Nemáš klíče, co?" "No… nemám", pípla jsem celá rudá, že mě slyšel. "Nechalas je na stole, já ti jdu otevřít." Zvedla jsem hlavu vděčně vzhůru a pokorně se uklonila. Vracím se bez ponožky a s posraným prostěradlem, ale neztratila jsem klíče!

Máte pro nás něco?

11. března 2011 v 12:34 Fejetony
Znáte to. Někdy se člověk tak zamotá do vlastních sítí, že by se v nich ztratil i mistr pavouk. A teď není řeč o drbech, ani intrikách, nýbrž o svízelích toho, když rozjedete víc "projektů", než zvládnete uřídit. Nám doma na to stačily dva. Auto v servisu po nehodě a plánovaná svatba. Napadlo nás, nechat se na ni odvézt autobusem. Se všemi svatebčany. Pronajmout autobus tam a zpátky. A pěkně si ho vyzdobit… Kolik by to tak stálo?
Našli jsme pár autodopravců a jednomu jsem zavolala. Nikdo to nebral, takže nezbývalo, než to zkusit později. Za chvíli mi ale zvonil telefon a tam pán ze servisu - že prý potřebuje znát údaje o viníkovi té nehody. Slíbila jsem, že je zjistim a zavolám mu zpátky. Můj nastávající se tomu ale velmi podivil: "Neříkali nám náhodou posledně, že si viníka zjistěj sami? Že se o nic nemusíme starat?" Vzpomněla jsem si na to taky a rozhořčeně popadla svůj mobil s tím, že jim to okamžitě připomenu. Číslo jsem uložené neměla, ale před chvílí volali, takže je to poslední přijaté. Bůh tedy ví, proč jsem vytočila poslední volané - autobusovou firmu. Asi aby byla sranda… Vzali to. Kdybych chtěla znova zkusit objednat autobus, nevzali by to. Ale že volám jinam, než chci… "No já vám hned volám zpátky…" Spustila jsem rázně. "Uvědomila jsem totiž, že jste říkal, že si toho viníka najdete sami. A teď ho chcete po nás! Hlas v telefonu zaváhal: "Aha… ale já vůbec nevím, o co jde…" "Vždyť jsme spolu před chvílí mluvili!" Pán byl lehce rozpačitý: "No.. to asi ne…" "No volám do servisu, ne?" Jenže ouha.. "Tady autobusová přeprava" ozvalo se ve sluchátku a mě polilo horko. Omluvila jsem se a se smíchem zavěsila. Přítel se mi vysmál a podotknul, že jsem se rovnou mohla zeptat na ten autobus, když už jsem se dovolala.
"No… nic, zavolej tam prosim tě ty, já asi dneska nemám den." Podala jsem mu svůj telefon a tentokrát pečlivě našla číslo poslední přijaté, aby opět nedošlo k mýlce a skutečně volal do toho servisu. A můj milý ženich se do telefonu představil a spustil: Dobrý den, já se omlouvám za přítelkyni, ona je nějaká zmatená… My vám volali už dopoledne, chcem se zeptat, co by stálo půjčení autobusu… jo? Máte pro nás něco, jo?" Marně jsem se ho snažila upozornit, že mluví se servisem. Takže si na to nakonec přišel sám a s omluvou, celý rudý, zavěsil.
Nedalo se nenamítnout, že jim zapomněl říct - když už je měl na drátě - že si toho viníka chtěli zjistit sami…

Člověk míní

11. března 2011 v 12:33 Fejetony
Znáte to. Někdy z původního záměru úplně sejde a všechno dopadne jinak. Aneb člověk míní a Pánbů mění.
Můj přítel jednoho dubnového rána projevil přání, abych upekla. Aspoň jednou v roce, když máme ty Velikonoce… Prý třeba jen zajíčka, ten je nenáročný. Ne, že by nevěřil v mé kuchařské schopnosti, spíš mi chtěl ušetřit čas, kterého je s malým miminkem opravdu málo. "Uvidíme, jestli to stihnu, chtěla jsem žehlit…" Odvětila jsem a v duchu už viděla, jak ho vítá ta sladká vůně,co se poline z našich oken, až se bude vracet domů. Ráda ho překvapuju, proto jsem mu neřekla hned ANO.
Vypravila jsem ho s kočárkem na procházku a otevřela kuchařku. Připravila jsem si na stůl všechny ingredience. Máslo, vejce, mouka - z níž na mě po otevření vylétl mol. A uvnitř viseli ze stran takové ty typické moučné nitky - prostě plná mouka molů. A totéž cukr. Napadlo mě, že skočím k sousedům, ale jen jsem si představila, jak zvoním a ptám se po "troše mouky a cukru", cítila jsem se tak trapně, že jsem nápad hned nato zavrhla. No tak mu upeču něco jiného… Už dlouho mě láká jeden historický recept na bramborové placky, a ty jsou snad jen z brambor a vajec…
V domnění, že si postup pamatuju, dala jsem vařit brambory ve slupce. Když byly hotové, dala jsem je chladit, abych je následně oloupala, a pro další postup jsem přece jen musela odběhnout do svého sešitku. Mouka… aha.
Takže mám problém. A hotové brambory. Studené. Hlavně zachovat klid. Co k nim? Koukla jsem do mrazáku a vytáhla kuře.
Když se můj milý vrátil s naší dcerkou z procházky, nestačil se divit. Místo zajíčka jsem mu naservírovala kuře s bramborem. To bylo ale překvapení.
"Já myslel, že upečeš toho zajíčka." Nezastíral své zklamání. "Hele, zítra je po Velikonocích, de facto už skončily, tak nebudu na poslední chvíli jako blázen péct zajíčka. To sis měl vzpomenout dřív."
Nebudu přece svému snoubenci vykládat složitý příběh, jak se mi ze zajíčka povedlo kuře. Dokud si mě míní vzít…

Tichý měsíc (ukončení)

10. března 2011 v 21:13 Povídky nemocniční
Noc byla opět hlučná, jako každá tady. Řev toho malého paviána se mi už zajídal. Ničil mě, budil mě i Elenku a ráno jsem měla na jeho matku pokaždé vztek, že ho celou noc nechovala nebo nekrmila nebo kdoví, co potřeboval, že tak vřískal. Zkrátka, že mu nevyhověla.
Hned dopoledne, než dorazila vizita, volala jsem kamarádovi. Zahrnula jsem ho stížnostmi na ukecanou maminu, s kterou přebýváme, (a která byla právě v umývárně), pověděla příběh o lupě, kterou jsem pozřela, o tom, jak se nedá v noci pro samý křik spát, a ještě jsem pro něj měla "pecku" od snídaně:
"Pila jsem kafe a u automatu stála ženská, která třikrát během pěti minut zopakovala slovní spojení MARMELÁDOVÁ KOBLIHA. Nejdřív, že má na ni chuť, pak že si jde rozměnit prachy, aby si ji mohla koupit a potom, že si ji teda už jde koupit. A vážně to tý kamarádce pokaždý řekla celý! Já nevěřila svým uším!" Rozčílila jsem se do telefonu.
.
Kamarád se smál, a když zkonstatoval, že někteří lidé jsou vážně divní, vzpomněla jsem si na sebe a svěřila mu tu záhadu: "Slýchám hlasy!"
"Co že?" Ujišťoval se Marek, že mi dobře rozuměl. V tu chvíli jsem na rychlo změnila plánovaný obsah sdělení a rozhodla se o tom hlavním hlasu pomlčet.
"Píšu si tady deník, víš… A někdo, jako by mi předčítal, co psát… Někdy začne úplně sám a já běžim pro tužku, abych to stihla zapsat! Ale samozřejmě ho slyším jen v duchu..." Dodala jsem s úsměvem. Marek se zamyslel a potom s úšklebkem řekl: "Jestli on to nebude tvůj talent, kterej má potřebu O TOM VŠEM TAM psát." Vida, to mě nenapadlo. Tak talent, říká…
*
V tom si nás dala zavolat jistá doktorka Škvorová, aby Elence mrkla ultrazvukem na srdce, jak bije týden po těžké operaci. Mělo jít o vyšetření před propuštěním. Když ho dokončila, řekla, ať si Elenku obleču, a že si budeme chvíli povídat.
Posadila se proti mně a vstřícným zúčastněným tónem v hlase vysvětlovala, že Elenku mám jen půjčenou. Že neví, jestli dožije svých patnáctých narozenin, ani jak dlouho tady s námi bude.
"Musíte se s tím smířit, protože to je podmínka toho, abyste si ji mohla naplno užívat. Když se oprostíte od všech otázek, proč zrovna vás tohle potkalo, zažijete s ní krásné chvíle, které vám už nikdo nesebere, a které budou vaším bohatstvím, až tady jednou nebude".
.
Nemohla jsem popadnout dech. Do očí se mi vhrnuly slzy a celý svět jako by se zastavil. Jak to? Vždyť primář si operaci tak pochvaloval… "Potřebujete si ještě povídat?" Zeptala se mě úlisně.
"Já bych potřebovala, aby to, co jste mi řekla, nebyla pravda." Vysoukala jsem ze sebe a rozbrečela se naplno.
"Smiřte se s tím, ve vlastním zájmu. Plakat jste měla, když jste ji porodila, teď utřete slzy a užívejte si společné dny." Radila ta "zrůda", za kterou jsem ji v tu ránu měla.

Šla jsem pryč a měla pocit, že je všechno špatně, že nic nemá smysl a že si celou dobu myslím, že jsou věci jinak, než jsou. Zavřela jsem se v koupelně a brečela tam, schovaná před nemožnou spolubydlící. Ta mi najednou přišla tak nechutně šťastná, když jejímu dítěti srdce už spravili definitivně a ona řeší jen teplotu jeho hoven. Tak už to ale chodí. Já včera vedle hluchého táty se synem řešila zase ji. A teď je mi tak jedno... Asi tak, jako jsem já jedno těm hluchým.
.
"Až dofilozofuješ, uvědom si, že se pořád můžeš ptát… Teď bys měla mít konečně pořádnej dotaz, tak do toho!" Zaznělo koupelnou a ozvěna to nechala ještě chvíli znít. Ta chvíle navíc stačila, abych otázku nepoložila, i když jsem původně chtěla.
"Já nevím, jestli bych pravdu unesla. Obzvlášť jestli je Elenky osud už napsanej." Bylo ticho.
"Tak je?" Zase ticho.
Tak jsem běžela za Elenkou a objímala ji, jako by se měla každou chvíli rozplynout.
*
Bylo mi mizerně. Permanentně do breku. Deziluze. Zase se zázrak nekonal. A to jsem myslela, že je to za námi.
"Je to pro mě trest? Že jsem se zabývala moc sebou?" Volala jsem na záchodě s hlavou v dlaních.
"Spíš to vypadá jako trest pro Elen, když už... Ale ne! Trest to není. Škvorová ti dala tu horší alternativu, řekla, jak to taky může dopadnout. Primář, s tou svou vizí, že tahle operace byla možná definitivní, ti dal naopak ten lepší scénář. Nemáš si vybrat, máš prostě pochopit, že stát se může cokoliv. Elen neumírá! Naopak, její srdce je zase o něco víc funkční. Tak nebul a raduj se z toho. Nikdo z lidí neví, co bude dál."
.
"To zní dobře, děkuju." Zafňukala jsem a utřela si nos kusem toaletního papíru. "Proč jste mi to neřekl hned?" "Neposlouchala bys, bylas plná emocí." Odvětil hlas zkušeně a dodal: "Zítra vás pustí domů, tak hoď celou nemocnici za hlavu, užívej si Elenku a piš si ten svůj příběh."
"K tomu mám dotaz. Mám talent?"
"Ten je ale soutěžní!" Zahřměl laskavým tónem hlas. "Počítám s tím, tak dal? Myslím talent na psaní."
Odmlčel se a já se zadumala.

"Prostě mi pořád něco vede ruku, jako by to šlo samo," vysvětlila jsem mu, proč se ptám.
"No nekecej, žes v sobě objevila prozaika, ty mě nepřestáváš bavit!"

Že se mu člověk vůbec svěřuje...
Radši jsem si rozložila křeslo ke spánku. To nervové vypětí a hodiny pláče mě vyčerpaly natolik, že jsem zalehla, a před spaním stihla jen doufat v klidnou noc.

Jenže v noci, sotva po dvou hodinách spánku, to začalo. Ten známý hrůzostrašný řev. Po marném pokusu ho ignorovat, jsem zvedla hlavu, abych se podívala, jestli to jeho matka hodlá nějak řešit. Snažila jsem se na ni dohlédnout, ale postýlky našich dětí mi bránily ve výhledu. Lampičku má rozsvícenou, tak to asi vytuhla a tvrdě spí, zatímco celé oddělení je nejspíš na nohou, protože u tohohle se fakt spát nedá.

To si dělá prdel, pavián jí tady vříská a ona takhle chrápe! Popadal mě vztek. Jestli je na to zvyklá, tak by aspoň mohla brát ohledy na nás. Ale já už na to kašlu, nebudu se ostýchat a řeknu jí to. Dneska už je mi fakt všechno jedno. Nadechla jsem se a spustila:
"Mohla byste si ho laskavě utišit?! Já bych se ráda aspoň jednou vyspala, to je každou noc, tohle! Do teď jsem to nekomentovala, protože nikdo nemůže za to, že mu dítě brečí, ale když vidim, že s tim nic neděláte a jsme vám tady všichni jedno, tak nad tim teda přivírat oči nebudu!"
.
V tom se otevřely dveře a ona vešla. "Už ti to nesu, Vašíku!" Byla mu pro mléko u sester.
"Brečel moc, co?" Zeptala se mě omluvně.
"Ale ne, dobrý..." Řekla jsem a otočila jsem se na druhý bok. Pokojem se rozezněl "vševědův" smích, zatímco pan Talent labužnicky polknul. Kašlu na oba, spím!
*
Ráno jsem byla jako praštěná. Elenku jsem neustále objímala a věnovala se jí, co to šlo. Až jí to milé nebylo. Vzpomněla jsem si znova na všechny ty hnusné věty doktorky Škvorové a bylo mi zle. A to i přes milý výklad, který mi na záchodě přednesl pan hlas. Přesto nebo možná právě proto jsem akutně potřebovala slyšet pozitivní prognózu od nějakého doktora. Něco, co by přebilo tu zlou.

Zalezla jsem do umývárny, abych si vyčistila zuby, a přitom zase poslouchala vyprávění "objeveného prozaika". Rozebírá zrovna Škvorovou, jestli je to s Elenkou fakt tak zlé a jak strašně zlé je, když jsou nemocné děti. Zatímco vymýšlel věty do deníku, zadívala jsem se bezděky na nápis na láhvi pod zrcadlem, stálo tam "Tichý měsíc". Byla to dezinfekce a já si říkala, že to zní tak poeticky. Ale co to znamená? Že by to byl název vůně?
.
A najednou prozaik představuje TICHÝ MĚSÍC jako název své knihy.
"Jen proto, že to tady je napsaný?" Oponoval mu hlas.
"Proč ne? Podle mě to sedí." Vložila jsem se do jejich debaty.
"A vás jsem se na nic neptala! Nehodlám zas dělat kašpara, jako večer." Řekla jsem hlasu nazlobeně, i když jen na oko a on to věděl.
"To byl skeč jak z filmu, náramně jsem se pobavil."
"No dobře, dobře. A tichý měsíc se vám teda nezdá, jo?"
"Nezdá se mi, že by to někdo četl." Kritizoval hlas.
"Mně se zdá ten název příhodnej. Tichý měsíc je tenhle měsíc, kdy Elenku operovali. Je to měsíc plný strachu a modliteb. Ani oslava nebyla bujará, aby se něco nezakřiklo. A tichý byl i měsíc v úplňku, který svítil nad nemocnicí, když Elenka ležela v umělém spánku po operaci a já ho z okna domova vyzívala, ať jí pošle svou sílu a energii.

V té době už se tvořily první věty a řádky v mém tehdy ještě pomyslném zápisníku - když jsem oblékala Elenku na cestu do nemocnice, když jsem jí chystala pytlíček pro štěstí, když jsem pak usínala tady na nepohodlném křesle, když na mě mluvil tajemný hlas, když spolunocležnice lamentovala nad další teplotou syna, když ten kulhavej kluk vezl Elenku chodbou z rentgenu...
.
Když jsem přemýšlela, na kterou část mého oběda dopadla ta lupa, jestli na knedlík, či do zelí… A i když jsem viděla Marii. Holku ze školy, kterou jsem kdysi pozvala na mejdan, stejně jako kluka, do kterého jsem byla děsně zamilovaná. Ona o tom věděla a přála mi ho. Říkávala. Jenže pak se na tom mejdanu svlékla a sbalila ho. Líbali se na stole v kuchyni a já byla celá špatná z toho, že jsem víc nebojovala. A teď stála tady před ošetřovnou a byla celá špatná z pohledu na pooperační stehy svého potomka. Tak ho tam nechala samotnýho a radši čekala venku, zatímco on uvnitř brečel, když mu ránu převazovali. Kam se poděla její kuráž?!
.
"Co to tady plácáš? Kam se poděla souvislost s tichým měsícem?" Přerušil mě hlas.
"Já jenom, že dneska už je mi to jedno, co bylo tehdy. Neřešim to. Jsem ticho. V tom by mohla bejt spojitost… "
V tom mi došlo, že jednak mluvím sama se sebou v nemocniční koupelně, ale hlavně, že to není "T", ale "L", v tom nápisu. Je tam napsáno Lichý měsíc.
"Tak co teď s tím?" Zajímalal se poťouchle hlas a můj prozaik mu odpověděl: "Coby, nic. Tichý zní líp..."
Pousmála jsem se. Asi je to fakt.
Ale hlas řekl: "Když myslíte, podle mě je lichý měsíc zajímavější, ale stejně to bude nakonec jinak. Jo a nikdy se jí po tom mejdanu neozval. Jenom pro tvůj klid."
.
"Ne?" Trapka, to jí teda stálo za to. I když, mně je to už dneska jedno.
"Je to úplně jedno, máš pravdu." Rozsekl to hlas nakonec.
"Ale legraci si ujít nenechám."
"Vždyť jsem to nechtěla vědět!"
"Na tom nezáleží. Tuhle srandu máš dávno ve scénáři, jestli mi rozumíš. A vědět jsi to chtěla, moc nekecej".
*
Vešla sestra s přáním, ať Elenku probudím, že nás čekají na ECHU. Tak jsem ji něžně vzbudila a odnesla k dalšímu trápení. Přesto, že to nebolí, ona plakala tak moc, že vyšetřující doktor musel přerušit okružní jízdu "čidlem" po jejím hrudníčku. Podíval se na mě, jako bych za její neklid mohla a já měla chuť zeptat se ho, co čumí. Nakonec jsem jen přidala na hlase při vyprávění o zvířátkách v knížce. Snažila jsem se Elenku zapojit, abych odvedla její pozornost od vyšetření. Ale ten čumil řekl najednou podrážděně:

"Neptejte se jí, jak dělá kravička, vy ji bavte! Vy jí řekněte, jak dělá!"
"Bú, bú!" Zvolala jsem ordinací. "Bú, bú!" Dělala jsem krávu.

Doktor se zatvářil spokojeně, i když Elenka bulela dál. Od té chvíle byl daleko milejší:
"Srdíčko vypadá moc dobře, dneska vás pustíme domů. S výsledkem operace můžem být spokojení."
*
To jsem potřebovala slyšet. Přitiskla jsem Elenku k sobě a chvíli jsem ji tak nechala. Do notesu jsem si pak během čekání na odvoz zapsala poslední větu: Mnoho epizod z mého života, včetně téhle, by se mohlo jmenovat: Jak jsem dělala krávu. Ale když prozaik našel název Tichý měsíc...
"Ba ne, teď když slyšim tohle, tak měnim názor." Zastavil najednou sám mou píšící ruku.
"JAK JSEM DĚLALA KRÁVU zní líp. To si jednou Elenka s chutí přečte!"

"Nic neříkejte, nechci to vědět, nic z budoucnosti. Chci se nechat překvapit!" Upozornila jsem rychle hlas, než se stačil nadechnout.

"Říkal jsem, že to nevydržíš dlouho. A dobře děláš. Nevědět je zajímavější."

Tichý měsíc (pokračování)

10. března 2011 v 21:10 Povídky nemocniční
Pak mě pustili na pět minut za Elenkou. Byla najednou úplně jiná. Ještě včera pochodovala po dětském koutku a zvesela žvatlala, než ji udolali, a teď tady leží úplně odevzdaná. A její život závisí na hadičkách. Má je všude, všude! Chtěla jsem si ji vyfotit na telefon, aby ji doma mohli politovat, ale tamní sestra se na mě divně podívala. Jako bych byla nějaká masochistka. Hned ji celou zakryla dekou se slovy: "Takhle to bude lepší. Na tohle většinou nikdo nekouká rád."
.
A potom mě poprosila o ukončení návštěvy z hygienických důvodů. Připadala jsem si divně. Ale co, je to moje holčička, můžu si ji fotit, kdy chci!
"Je to moje holčička, juchú!" Výskla jsem si zvesela ještě na chodbě. Byla jsem v euforii.
Od toho dne jsme s mužem denně jezdili nakukovat, jak se nám Elenka zotavuje. Úspěšnou operaci jsme i trochu oslavili. Netrvalo dlouho a pozvali mě, ať si za ní zase přijdu "lehnout" - že ji budou přemísťovat z JIPky.
.
Sbalila jsem si a přijela do nemocnice. Elen už byla probuzená z umělého spánku a sestra mi vylíčila, jakého máme "hodného andílka". Prý vůbec nebrečí, spolupracuje… Ovšem jen mě Elenka uviděla, všechno se změnilo. Začala naříkat, až přešla v usedavý pláč a evidentní výčitky. Pusa jí jela až do večera, kdy mi usnula vyčerpaná v klíně. A já byla šťastná. Nic mě nemůže rozhodit, žádná blbost mě nemůže naštvat. Ať si lupy padají kam chtějí a cikáni ať ji hladí klidně od rána do večera - no, to jsem přehnala, ale kdyby Boženka chtěla… To je jedno.
Jsem teď úplně vyrovnaná a život je krásný!
.
V pokoji jsme bydlely čtyři. Dvě mámy a dvě děti. Ta druhá máma se ovšem ukázala jako velmi ambiciózní. Dobře už tyhle typy znám ze svých předchozích pobytů tady. Je jich takových většina. I když dalo by se říct naštěstí, jejich protipóly jsou ty, co odhodí svá miminka do sněhové závěje nebo někam k lesu. Ale to nejsou matky.
Tohle matka je a zároveň trpí tím postižením, že se cítí být se svým dítětem "v tandemu". "My jsme kakali!", "My už umíme papat lžičkou!" Vždycky mě napadne: To jsi teda šikovná, že ses to konečně naučila…
.
Leze mi to na nervy. Už v těhotenství jsem se zapřísáhla, že takhle mluvit nebudu. Elenka je Elenka a já jsem já. Když slyším to její MY, pokaždé mám chuť vyletět z kůže. Navíc pani ráda povídá o sobě - jako o matce, no a samozřejmě o synkovi. Tedy O NICH. A když se neptám, což pro ni musí být hrozné, má způsob, jak mi to stejně sdělit. "Ta vaše spinká tak hezky…" Řekne třeba. A aniž čeká na reakci, hned pokračuje: "To my vůbec, doma teda jo, ale co jsme tady, tak spíme jako ponocnej… viď?!" A zaksichtí se na chlapečka do postýlky. Ach jo.
*
A tak jsem se dověděla, že už měli být dávno propuštění, ale mají teplotu a lékaři neví proč. Dokonce prý za nimi byl primář ptát se, co blbnou. A když byl u nich ten mladý doktor, zaškemrala prý, aby hošíkovi domluvil, a ten mu prý domluvil slovy: No tak neblbni už, ať tě můžem pustit domů! Ale chlapeček blbne dál. Jinak je ale hrozně hodnej, nezabrečí, jak je noc dlouhá, jedině když má hlad.
.
Všechny tyhle údaje jsem slyšela během prvních pár dnů ještě několikrát, a to když paní telefonovala. Pokaždé to vyprávěla stejně, i se stejným výrazem a mácháním rukou, a to mě ničilo nejvíc. Vlastně nejhorší pro mě bylo, že těm na drátě lhala. Kluk probrečel kolikrát celou noc a ona mi potom ráno vysvětlovala, že je chudák už alergický na tu postýlku tady. A já začínám být alergická na ni.
.
Pokud jde o ten pláč jejího synka, tak podle mě to je vrzání a skřípot, jako když tahá kočku za ocas. A noc co noc se ten příšerný zvuk rozléhá pokojem. Elen se vždycky vyděsí a spustí taky. Hodil by se speciální pokoj jenom pro nás. A to zvukotěsný, protože kolikrát i z chodby je slyšet řev. A s pořádnou postelí! V tom dávám tady synkovi zapravdu. I když jeho postýlka se s tou mojí nedá rovnat. Tohle křeslo, co my matky máme na spaní, je extrémně nepohodlné. I ve stanu bez karimatky se vyspíte líp. Ale o mě tady nejde... Tuhle větu si musím opakovat několikrát denně.
*
Mám sklon zabývat se moc sebou. Svými pocity a situacemi, do kterých se dostávám. Všechno hodnotím a rozebírám. A někdy se moc zkoumám.
"Jak říkám, labilní." Ozvalo se najednou.
"Já si jenom přemejšlim!"
"A nenapadlo tě někdy, že třeba proto máš dceru s nemocným srdíčkem, aby ses přestala tak pozorovat?"
"To víte, že napadlo. Jenže si nemůžu pomoct." Odvětila jsem.
.
"Jestli ti můžu poradit, piš si zase deník, jaks to dělávala dřív. To tě srovná. Aspoň trošku." Řekl mi hlas.
"Myslíte?"
Hlas kýval.
"Budu o tom přemýšlet, tak děkuju za radu." A ještě jsem dodada: "Ale neptala jsem se na ni!"
"Taky za ni nic nechci, neboj se. Ani za tu diagnózu."
.
Spolunocležnice ambiciózní dávala okázale najevo, jak se o svého synka perfektně stará a jak to s ním umí. Povídala mu, dokonce zpívala! Ve skutečnosti to ale bylo tak, že když měla potřebu se vykecat, a já neposlouchala, říkala to jako jemu. A přitom mně…
"To je ale hnusně venku dneska... viď? To se asi taťka z tý chalupy vrátí dřív... musim mu pak zavolat... a jestli bude chtít přijet za náma, tak mu řeknu, aby mi přivezl čistou košili, tuhle už tady nosim tejden..."
.
Nedá se to poslouchat. Na tohle prostě nemám. Nezajímá mě ani její špinavá košile, ani kdy pojede její manžel z chaty, dokonce ani, že prší! Ať mi to nevykládá! Vím, že nejde o mě, že jsem tady kvůli té malé, vím to, vím to! Být aspoň dobře vyspalá, snad by ty její projevy byly snesitelnější. Dokážu být i docela tolerantní...

"Neříkej…" Ozvalo se zas. Poposedla jsem na kraj křesla, abych vyskočila, ale nechtěla jsem vyplašit paňmámu.
"Proč hodnotíte moje myšlenky? A mě?!" Zeptala jsem se ho polohlasem, aby to ona neslyšela.
"Baví mě to. Lidi si často nalhávají, že jsou jiní, než jsou, je to sranda."
"Ale já bych za určitých okolností opravdu mohla ty její žvásty ignorovat a hledět si svýho. Jenže tady je člověk pod tlakem, má svých starostí dost, nespí, pomalu nejí…" Vyčítala jsem své nesnáze.
"Nedramatizuj to. Tobě se tady nic neděje. Koukni na Elenku, ta má trápení, ta je pod tlakem, každou chvíli ji buděj na léky, měří jí tlak, pulz, teplotu… i v noci. Ty by ses posrala."
.
"No dovolte…" Obořila jsem se nahlas na hlas. Paňmáma se na mě tázavě podívala.
"Nic! To já jenom tak pro sebe…"
Nedůvěřivě se usmála a už si mě nevšímala. Zrovna zas synkovi měřila teplotu. Za co mě ten někdo má?
Vešla sestra měřit Elence tlak a saturace na prstíčku. Cvakla jí ho do nějakých kleští a sledovala displej. Elen se rozbulela a natahovala ke mně ruce.
"Dobrý miláčku, vydrž to, vždyť to nebolí!" Utěšovala jsem ji.
Chtěla jsem dodat něco povzbudivého ve smyslu, že už je to naposled, jenže není. A to ani pro dnešek. Ani že to bude brzy dobré, se jí nedá říct. I když nepřijdou další operace, tak lékařskému dohledu se nevyhne. Na sport může zapomenout, na děti možná taky. Musím uznat, že hlas má pravdu, je to k posrání.
.
Ženská vytáhla teploměr z prdelky brečícího chlapečka. A spolu s teploměrem vyjelo i hovínko. Úžasná podívaná. Taková běžná zkušenost matek malých dětí.
"To hovno zahřejvalo ten teploměr!" Vykřikla.
"Vidíte?! Já se na to vyseru!" Rozčílila se a čekala, že se snad rozčílím taky.
"Tak to zkuste znova, když už je to venku." Poradila jsem jí, abych aspoň něco řekla.
"To si pište, že jo! A běda mu!" Hrozila nad zadečkem malého křiklouna, až jsem se musela smát.

"Směješ se a přitom jsi kolikrát stejně směšná." Ozvalo se pokojem.
*
Rozhodla jsem se, že to zkusím s tím psaním. Třeba mi to pomůže urovnat si myšlenky. Srovnat se, jak říkal hlas. Hned další den jsem si v nemocniční trafice koupila notes a vždycky, když mě něco napadlo, zapsala jsem to do něj. Zjistila jsem, že když začnu psát, jako bych nemohla přestat. A vždycky před spaním, když zavřu oči, odvíjí se příběh v mé mysli dál. Jako by mi ho někdo četl na dobrou noc. Nedalo se to zastavit, ani zaplašit. Kolikrát jsem narychlo popadla propisku, abych stačila zapisovat. A když byla noc, natáhla jsem se na stolek pro telefon a ťukala do něj poznámku. Sotva jsem si všechno stihla zapamatovat, jak se to na mě valilo. Jakmile jsem si zase lehla a zavřela oči, vyprávělo se dál… Ale to už jsem většinou zaspala.
.
Vešla sestra ptát se, kolik byla teplota. A taky mi nesla informaci: "Ráno v osm si vezmete na chodbě kočárek a odvezete si Elenku na kontrolní rentgen, jestli nemá výpotky", prozradila mi ranní program.
"Dobře, snad tam ještě trefim...", odvětila jsem.
"Když tak si v sesterně řekněte o plánek." Jo, tak ten bych si mohla vzít, i když s mým orientačním smyslem nevím, jestli pomůže.
.
"Plánek si brát nemusíš, tentokrát tam trefíš na poprvé. Samotnýho mě to překvapuje." Zase je tady hlas a machruje. "Počkejte! Chci se vás zeptat… už píšu ten deník, víte… a jako by mi někdo diktoval…"
"Nebuď paranoidní, teď slyšíš všude hlasy? Nech toho nebo si fakt budu myslet, že nejsi normální."
"A jsem?"
"To je otázka pro mě?"
"Jo, já se vás ptám."
"Ptáš se hlasu, který slyšíš jenom ty, jestli jsi normální?"
"Tak odpovíte mi?" Vykřikla jsem rozčileně.
"Já bych tě asi neuspokojil."
"Tak si to nechte, stejně to vim nejlíp sama." Uzavřela jsem to.
"Teď jsi na to kápla." Dodal hlas.
"Ale žádnej fór za tohle nečekejte!"

A potom už jsem jen poslouchala tiše oddychující Elenku, dokud se zase neozval ten druhý hlas, aby vyprávěl dál. A spalo se. Možná přece jen nejsem normální.

Když příštího dne zrentgenovaná Elenka už zase seděla v erárním kočárku a trpělivě čekala, až ji odvezu zpátky na "naše" oddělení, vyšla ven sestra, aby zjistila, kdo je po nás další na řadě.
"Taky jste z kardia?" Houkla na plnoštíhlou maminu kluka v pyžamu, která tam seděla.
"Tak si počkejte chvíli!" Dodala a zabouchla dveře ordinace.
Boubelatá paní svěřila rozcuchanýmu synkovi obavu: "Doufám, že potom trefíme zpátky".
Tou větou jako by mě chytila do lasa.
"Máme na vás počkat? My jsme taky z kardia." Nabídla jsem jí. Nejsem zrovna družná, ale když si o to takhle řekla, tak co se dá dělat.
"Tak jo, to budete hodná." Tak budu hodná.
*
Vzpomínám, jak jsme tady taky bloudily, když jsem tu s Elenkou ležela poprvé. Dneska jsme to vážně našli napoprvé. Jen jestli to není tím, že jsem předem věděla, že to najdu. "Jenom uvažuju pro sebe!" Upozornila jsem předem hlas, kdyby ho náhodou zase napadlo se do toho míchat.
"Ale je to zajímavá úvaha." Uznal hlas.

Tenhle špitál je trochu jako labyrint. A nejen chodeb, často se tu ztrácíte i sami v sobě, pod tíhou skutečností; diagnóz a prognóz.
"Tys prognózu ještě neslyšela a už jsi ztracená." Opět se vnutil hlas se svým moudrem, zatímco čekám na ty dva.
.
Kluk se upřeně díval na Elenku. "To je hezká holčička" Pochválil mi koktavě dceru a hned na to se poškrabal na noze: "Mami, mně svědí ten ekzém!"
Ošila jsem se, ještě že moje holčička je taková čistá, krásná, hebká a voňavá…
"A vy na nás počkáte?" Zeptal se kluk ještě pro jistotu. Když jsem řekla, že jo, zatvářil se spokojeně. Asi chudáci dlouho bloudili a to nebylo nic pro jeho špatně sloužící nohy - jak jsem si všimla, když za chvíli vcházel do dveří s nápisem RTG.
.
Jakmile pak vyšel ven, hned se chopil madla kočárku, že poveze Elenku on. Chvíli jsem byla rozpačitá. Nevěděla jsem, jestli to dovolit - jak na něj bude Elen reagovat a pak, škrábal si ten ekzém… Vím, že by neměl být infekční, když je s námi na oddělení, tak nebudu opět paranoidní. Kluk už stejně vyrazil. A když jsem viděla, s jakou péčí ji veze, nechala jsem to být. Snad proto, že se najednou zase ozvalo to tajemné vyprávění...
.
"Jel s ní pomalu a opatrně, aby se stačil vyhýbat všem pacientům v čekárně, a ti si poposedali a dívali se, jak malej rozčepejřenej kluk v pyžamu veze malou holčičku, jak se ti dva dívají sobě vzájemně do očí a probíhá mezi nimi tichý dialog. Možná se ještě někdy v budoucnu potkají. Třeba je to Elenky ženich. Ale nejspíš vůbec ne, nejspíš už se nepotkají nikdy a tohle je jejich jediná společná jízda. I když, kdoví, svět je malej a cesty páně nevyzpytatelné. Teď tady srdíčko veze srdíčko a velká jizva na malých hrudnících je oba pojí. Co je proti tomu ekzém..."
.
"Ty trubko! Zrovna toho ekzému bylo na místě se bát! A ne tady básnit." Ozvalo se chodbou.
Kluk zrovna dovezl kočár až k výtahu a nabídl mi: "Nechcete si ji taky povozit na chvíli?" Tak jsem mu poděkovala a se staženými rukávy přes dlaně - kvůli ekzému na madle, jsem vezla svoji čerstvě zamilovanou princeznu dál sama. Kluk nám držel dveře, volal před nás na všechny "s dovolením!", až nám pomalu přestal stačit, a tak volal na nás:
"Nemohli byste trochu zpomalit?!"
Kdoví, co měl s těma nohama, jisté bylo, že neměl jen vadu srdce.
"To se neptám, jenom dumám!"
"V pořádku…", na to hlas. "Hlavně že na sebe při tom dáváš pozor. Mimochodem, zajímá tě toho čím dál míň. Co by za to kdo dal, mít možnost nahlédnout do budoucnosti. A tobě je pár trapasů hodně..."
*
Když se Elenka odpoledne probudila, vzala jsem ji zase do dětského koutku, ať si pohraje. Seděl tam chlap s naslouchátkem a vedle něj si kreslil malý kluk. Dlouho mlčeli, chlap jenom koukal, jak kluk maluje. Pak už jsem je nesledovala, stavěla jsem Elence věž z kostek. Asi tak po půl hodině mi přišlo divné, že jsem je ještě pořád neslyšela říct jediné slovo. Otočila jsem hlavu a zjistila, že se mýlím - povídají si. Rukama a očima. Oba jsou hluchoněmí. A kluk má navíc nemocné srdce. To jsou osudy...
A já se tady trápím s nepohodlnou postelí a užvaněnou protivnou spolubydlící.
"To se ti snažím celou dobu říct - že jsi malicherná." Nepřestával mě kritizovat hlas.
.
Přišel čas oběda, tak jsem se vydala vyzvednout Elence jídlo. Jenže ouha, oběd pro ni nedorazil.
"Jak jako nedorazil?!" Obořila jsem se na sestru, která mi tuhle nemilou skutečnost sdělovala.
"Já nevim, mladá pani, asi ho noční sestra zapomněla objednat..." Nevěřícně jsem na ni zírala a pořád ještě čekala na nějaký dovětek, jako že mi ho zajde koupit nebo na rychlo něco uvaří... Což byla utopie.
Když se pomalu vzdalovala, došlo mi, že fakt nic nebude.
"A co má jako jíst?!" Zavolala jsem na ni.
"Já vám můžu jedině nabídnout něco z ledničky, jogurt, přesnídávku...".
Ale to je nepřípustné, moje holčička je zvyklá na teplý maso-zeleninový oběd.
Vzala jsem od sestry nakonec termix a vešla s ním do pokoje, kde se zrovna spolubydlící vykecávala nějakému chudákovi do telefonu, zatímco krmila toho svého kňourala. Zase mluvila o teplotě a doktorech a o tom, jak Vašík krásně spí. Prostě zase lhala.
Elenka už vykřikovala: "PAPÚ! PAPÚ!" A to jsem chtěla doběhnout ven do krámu, koupit jí ten obídek, na který je zvyklá. Jenže jak jí vysvětlit, že musí ještě počkat? Ženština mezitím dokončila hovor a ptala se, jestli už jsem byla "malý" pro oběd. Chtěla zřejmě zase mluvit o nich, že jim moc chutná nebo naopak nechutná, co já vím. Ale když jsem si postěžovala, že pro Elen oběd nedorazil, šla ke skříni a vyndala přesně ten příkrm ve skle, pro který jsem chtěla běžet.
.
"Jéé, to jste hodná! Nebude vám chybět? Kolik vám dám?" Roztála jsem nad její dobrotou. Nechtěla nic, jenom mi vyprávět, jak malému paviánovi dneska nechutná. Asi že má tu teplotu. Možná má v sobě vařící hovna, napadla mě reakce, která se vůbec nehodila, a tak jsem ji zavrhla. Je hodná za to jídlo. Od teď už ji budu poslouchat, když bude mít potřebu mluvit. Snad to vydržím.
"Nevydržíš, ale hezký předsevzetí." Nemohl si odpustit hlas.

Večer, když jsem už, už usínala na svém rozkládacím křesle, pomalu se začal vyprávět příběh toho dne. Jenže já už neměla sílu psát.
"Nešlo by to nechat na zítra?" Zeptala jsem se vypravěče. Ale nepřestal. Tak jsem holt usnula bez zápisků.
*

Tichý měsíc

10. března 2011 v 21:09 Povídky nemocniční
Věnuji své malé Elence s přáním, aby všechny další operace dopadaly jen dobře, jako tomu bylo dosud, aby jich bylo co nejmíň, a mohla se jednou zasmát tomu, jak se v tom její maminka plácala...
.
V nemocniční jídelně jsem vystála frontu na oběd. Vybrala jsem si knedlo, vepřo, zelo. Dlouho jsem ho neměla, tak se těším. U kasy přede mnou platil takový tlustý upocený chlápek v montérkách, a když měl zaplaceno, řekl najednou: "Ještě jsem chtěl támhle ubrousek!"
.
A natáhl se nad mým tácem, aby dosáhl na ubrousky v zásobníku. Jenže jak se tak natahoval, viděla jsem zřetelně, že z jeho vlasů padá cosi malého bílého a přímo na můj oběd. Byla jsem naprosto konsternovaná. LUPA! A nejhorší je, že jsem neviděla, kam na talíři přesně dopadla. Při mé smůle jistě přímo na knedlo, zelo nebo vepřo. Možná těsně vedle, ale to pochybuju. Nejdřív mě napadlo tlusťochovi říct, ať si tu lupu laskavě vezme zpátky, ale to by nikam nevedlo. Ani nemůžu říct pokladní, že toužím vyměnit oběd, protože mi tam právě dopadla tady pánova lupa. Chybí mi důkaz!
.
Dívala jsem se bezradně do talíře, dokud mě pokladní nevyzvala k zaplacení. Ani jsem nepípla a podala jí stravenku. Potom jsem u stolu dlouho srkala polévku, abych měla dost času najít v hlavním jídle tu odpornou věc. Jenže na světlých knedlících a bílém zelí, abyste lupu pohledali. Nemít takový hlad, tak to tady namouduši nechám. Na lupy já jsem "cimprlín". Odhodila jsem aspoň z talíře vrchní knedlík a vsugerovala si, že lupa je na něm. Kde byla doopravdy, to už se asi nedovím. Předpokládám, že jsem ji snědla.
.
Po mém návratu zpět na oddělení dětského kardia, kde s dcerkou ležím, jsem se tiše přikradla k její postýlce. Ještě pořád spí. Je chudinka utahaná ze všech těch předoperačních peripetií. Rentgeny, EKG, odběry, výtěry… Ona i já to tady máme těžké. Zatímco jí jde o život, mně jde o hovno. Tedy v porovnání s ní! Uznejte sami, že lupa v jídle je otřesný zážitek, a to hned z kraje naší hospitalizace - už čtvrté v pořadí.
.
Když se Elen vzbudila, byla celá rozmrzelá, zřejmě doufala, že měla jen zlý sen o staré známé nemocnici. Tak jsem se ji snažila všemožně rozveselit. Posadila jsem ji uplakanou na polštář v herně a hrála jí divadlo s maňásky. Moc to ale nefungovalo. Elenka pofňukávala dál a bylo jasné, že má všeho dost. Jak mého představení, tak celé té staré známé nemocnice. To brzo.
.
Mezi pokoji pobíhala malá ušmudlaná cikánečka, asi tak pětiletá. Volali na ni Boženko, což mě zaujalo. Taková všetečka zvědavá, u všeho musela být a všechno vidět. Myslím, že ta už viděla hodně. I tady ji každý všude pustil. Sestry do sesterny, i maminky do svých pokojů, jak jsem si všimla... Mně jsou ale jejich důvody jedno. Ať si o mně každý myslí, co chce, na Elenku ať ta holčička nesahá. Je před operací, nechci, aby něco chytila.
.
Uložila jsem ji plačící do erárního kočárku, a zatímco ji houpu, pozoruju Boženku. Přemýšlím, jak asi bude vypadat za deset, patnáct let. A jak to asi chodí u nich doma, že tu nemá rodiče. Přitom zjišťuju, že mě samotnou tyhle úvahy otravují. Je mi jí trochu líto, a to ani nevím, jestli je k tomu důvod. Pro to její nemocné srdíčko určitě. A to ji, ať chci nebo ne, spojuje i s mou Elenkou. Tady jsou na stejné lodi. Moje filozofování nad tmavou Boženkou přerušila sama Boženka. Přišla k mé brečící dcerce a podává jí plyšového medvěda, kterého s sebou celou dobu tahala. "Už neplakej, tady ten méďa tě vyléčí!" Řekla jí.
.
To snad ne… Chtěla jsem předání zabránit, tak jsem medvěda hned vzala za ucho, ale než jsem ho Elence stačila sebrat, Boženka mi bezelstně povídá: "Neboj se, má roušku!" ALE TY NE! Vyjekla jsem málem. Jenže jsem cítila, že mě vlastně zcela odzbrojila. Všechny mé předsudky se rozplynuly pod tíhou nezvratných důkazů. Medvěd doktor s hadrovou rouškou. Toho k ní nejde nepustit. Zřejmě plyšový odborník přes srdce…
.
Znova žasnu a taju nad tím, jak jsou ty děti starostlivé, upřímné, bezelstné a naivní. A to ať jsou naše nebo cizí. Tak jsem Elence medvěda nechala. Boženka je čistá.
.
Příštího rána, v den operace, jsem Elenku vykoupala a vezla v kočárku na sál. Bylo to těžké, už vnímá všechno, ne jako když ji operovali v zimě. Přece jen už jí je rok.
V doprovodu sestry jsem ji přivezla k velkým dvoukřídlým dveřím, kde si ji převzala paní v zeleném. Elen plakala a já taky. Ještě že neumí mluvit, stačilo by slovo a já bych ji popadla a utekla s ní někam daleko.
.
Měla jsem pro ni připravený sáček s ingrediencemi pro štěstí: kamínek, šupinku, čtyřlístek, sošku slůněte. Jenže teď už je na sále a my na odchodu i s pytlíkem pro štěstí.

"Já jí nedala taštičku!" Vyhrkla jsem, až se sestra lekla. Nejdřív mě asi chtěla odbýt nějakým soucitným pohledem, ale když viděla, že znova natahuju, vzala mi sáček z ruky a utíkala zpátky ke dveřím, kde zabušila a někomu ho tam vnutila. Jestlipak se talismany dostanou až Elence? A jestlipak pomůžou?

Jdu si sbalit a budu čekat. Nemohla bych odjet domů, musím zůstat, dokud nebudu vědět, že se operace povedla. Mám o ni strach. Strašný strach, že už ji nikdy neuvidím. A mám tendence těmhle myšlenkám propadat. Proč by to mělo být dobré? Protože ona si to zaslouží? A jestlipak i já? Nezasloužím nějaký trest? Zpytovala jsem svědomí, jako by mé činy vážně měly mít vliv na úspěch operace. Přestože jsem si žádných svých provinění nebyla vědoma, byla jsem na zhroucení. A podle toho také vypadaly mé úvahy, zatím co jsem si balila tašku. "Nashle!" Pozdravila jsem nepřítomně přítomnou jedno-noční spolubydlící a šla, aniž jsem věděla kam.
.
Skončila jsem ve vestibulu na lavičce s houskou v ruce. Dobře, tak k ní přikusuju sýr. To, že moji dceru zrovna operují, neznamená, že je mi jedno, do čeho koušu. Jestli z toho něco mám, to už je jiná věc.
Všimla jsem si, že o pár lavic dál sedí nějaký krasavec. Aniž by si také on všiml mě, zastyděla jsem se. Elenku zrovna operují a já tady čumím po chlapech! Ale pak jsem si to zdůvodnila - ani ve spárech strachu neztrácím vkus. Ale není to rouhání? Začala jsem do sebe znovu rýt s pusou plnou sýra. Kluk za chvíli vstal a odešel. A já jedla dál a moje myšlenky se znova upnuly na Elenku.
.
Pořád mě napadají katastrofické scénáře, co všechno se může stát. Moje fantazie je nekonečná. Včera večer, když mi anesteziolog diktoval, v kolik smím dát dceři naposledy jíst a pít, mohla jsem mu položit případné otázky ohledně té operace. Měla jsem jedinou, takovou komplexní, kterou jsem si chystala asi hodinu: "Tak mě by, pane doktore, zajímalo, co všechno se může stát." On si mě změřil pohledem a pak oficiálním tónem řekl: "Stát se může kdykoliv cokoliv".
"Aha." Na to já.
Ale to je přece úplně k zbláznění!
.
Volala mi máma, že se jí doma zastavily hodiny. Obě jsme se tetelily strachem, jestli to neznamená…
"Ale třeba už ty hodiny stojí dýl a já si toho všimla až teď…", snažila se mě máma nakonec uklidnit. Marně. Už jsem viděla černě - jak se otevírají ty velké dveře a vychází doktor s rukama od krve a říká něco strašného, co mi bude nadosmrti znít v uších. Já nutně potřebuju znát budoucnost!
Musím vědět, jak to dopadne, nebo zešílím. Jak to ti, co utěšují, že to bude dobré, vědí? Nevědí to! Ale já to vědět potřebuju, nemůžu tady klidně sedět a cpát se a něčemu si jen tak pro sebe věřit.
Bez podkladů. Když jde o tolik.
.
"Můžeš znát odpověď klidně hned..." Řekl někdo tichým hlasem.
"Neohlížej se! Nemá to smysl. Stejně mě nespatříš." Pokračoval a já pomalu uklízela svou housku a sýr do sáčku.
Dobře, tohle se nestalo. Nic jsem neslyšela. Teď se zvednu a půjdu si sednout jinam...
"Ať si sedneš kamkoliv, pořád tě bude zajímat, jak to s ní dopadne. Když to nebudeš vědět, zhroutíš se tady. Znám tě, jsi tak trochu labilní."
"Kdo to je? Kdo to mluví?!" Ohradila jsem se, ale přitom jsem dbala na to, aby si toho nikdo v hale nevšiml. Přece nejsem blázen! Nebo už jo?
"Zajímá tě, kdo jsem nebo jak to s Elen dopadne?" Ozvalo se zas.
"Víte, jak dopadne operace?" Zeptala jsem se hlasu nesměle.
"Vím." Odpověděl. "A ty můžeš vědět taky." Dodal.
"Tak jak teda?" Vyhrkla jsem nervózně.
"Něco za něco." Smlouval hlas.
"Nechápu... za co?" Začala jsem se bát, opravdu a hodně bát. Co se to děje?
.
"Co se to děje?!" Zopakovala jsem nahlas, až se poblíž sedící lidé na mě překvapeně otočili.
"Klid, budou si myslet, že jsi blázen." Zhodnotil situaci ve vestibulu nemocnice ten hlas a já zůstala stát jako zařezaná. Rozhlížela jsem se nenápadně kolem sebe a přitom jsem si všimla těch podivných pohledů, které na mě byly upřeny. Kašlu na ně, tady se teď děje něco hodně zvláštního.
.
"Můžeme jít teda jinam?" Navrhla jsem a ON souhlasil. Zalezla jsem na "dámy" a pořád doufala, že se mi to jenom zdálo.
"Už se cítíš v bezpečí?" Ozvalo se najednou.
"Když na mě mluvíte, tak ne..." Přiznala jsem. "Tak co chcete?"
"Chci ti dát odpovědi."
"A jak je znáte?" Uhodila jsem na něj nedůvěřivě.
"Řekněme, že znám všechno..."
"Jste duch?"
"Jsem ten, který ti chce pomoct." Vyhnul se odpovědi.
"Ale já to, k sakru, nechápu!"
"Víš, jak ses snažila zachránit toho holuba?"
"Jste ten holub?"
"Nejsem holub, ale líbilo se mi to. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Štítila ses ho vzít domů ke kamnům, tak jsi ho zabalila do svý oblíbený bundy a šoupla ho do vymrzlýho sklepa… Nic si z toho nedělej, stejně už byl zmrzlej, když jsi ho zvedala. Zbytečně jsi vyhodila bundu. Protože ses bála nákazy…" Řekl posměšně.
.
Ale jak tohle sakra ví?!
"Baví mě tě sledovat, jsi komická".
"Tak hlavně že se bavíte…" Už jsem chtěla naštvaně otevřít dveře záchodku, když slyším:
"Vážně se bavím, mám to rád. Většina lidí mě nudí, ber to jako poklonu."
"Ok, tak jak dopadne ta operace? Jsem jak na trní!"
"Vím, že jsi, ale nejdřív si ujasníme pravidla."
"Povídejte..." Řekla jsem s úšklebkem.
"Já ti dám odpovědi na ty tvé veledůležité dotazy a ty mě na oplátku za každou z nich pobavíš."
"Prosim?"
"V podstatě stejně, jako do teď. Jen kdyby žádná komická situace nebyla na programu, přichystám ji sám."
"Budete mnou manipulovat?!"
"Ne tebou, těmi kolem tebe."
"To jste mě uklidnil…"
"Abys chápala, to, co má být, změnit nemůžu, ale ne všechno být musí, a to mi skýtá dost prostoru k drobným úpravám, abych tak řekl. Rád se bavím."
"Sice vám vůbec nerozumim, ale jestli by šlo jenom o srandu, tak to by snad šlo…"
"To rád slyším!" Přijal mé ano s nadšením.
"A za to mi budete dávat odpovědi na cokoliv budu chtít?"
"Ano."
"Napořád?"
"Nemyslím, že to vydržíš dlouho."
"Pche! No dobře, tak jak dopadne ta operace?"
"Dobře dopadne. Můžeš být v klidu."
.
"A co ta lupa?"
"Tu jsi snědla."
*
Odmlčela jsem se pro samé znechucení a pak se jízlivě zeptala: "Eště něco?"
"Boženka je z dětskýho domova." Pokračoval hlas. "A nákazy ses od ní bát nemusela, prošla stejnými vyšetřeními jako tvoje Elen. Někdy ti to moc nepálí."
"Dobře, to stačí… děkuju." Poděkovala jsem, aniž jsem věděla komu.
.
Celá otřesená ze zvláštního zážitku jsem se vrátila na lavici v hale. Vytáhla jsem z kabelky telefon, že uklidním rodinu, ale když jsem si v mysli přehrála ten hovor, zase jsem telefon uklidila. Rozbalila jsem si svou housku se sýrem a spokojeně papkala. Napadlo mě navštívit potom to kadeřnictví tady, ale než jsem dojedla, zavrhla jsem i to. To by asi primář koukal, kdybych se přišla na Elenku ptát s novým účesem. Měl by mě za cynika. Ještě bych mu mohla jako na vysvětlenou povědět, že jsem věděla, že to dopadne dobře, tak jsem si krátila čas u holiče.
Nakonec jsem si jen nakoupila časopisy a pomalu se přemístila k těm dvoukřídlým dveřím, za kterými ještě pořád Elenku operují. Tam jsem si sedla a četla.
Dlouho nikdo nevyšel. Od osmi, kdy začali, až do jedné, by mě nechali bez jediné informace, jak to vypadá! Ještě že vím, že dobře. Ale kdo to byl, ten šarlatán? Snažila jsem se raději myšlenky na podivný hlas zaplašit.
.
Střídavě mi volali manžel, máma, sourozenci, i babičky, aby se zeptali na Elenku. Jejich nervozita gradovala a bylo nesmírně obtížné předstírat před nimi, že se také bojím. A jak jsem to tak na ně hrála, napadla mě strašná myšlenka. Co když mi ten někdo schválně zalhal, aby se potom mohl pobavit nad mojí reakcí?! Když se tak rád baví… A vůbec, co když jsem měla jenom nějakou psychickou indispozici a nikdo nemluvil? Vždyť říkal, že jsem labilní… Proboha!!
*
Těsně předtím, než jsem se zhroutila, přesně ve 13:13, přišlo vysvobození.
"Tak jsme skončili, proběhlo to bez komplikací, povedlo se všechno, co jsme chtěli udělat a mohlo by to být definitivní. Ovšem bez záruky!"
Měla jsem chuť na toho úžasného primáře skočit a dát mu pusu. Celý svět je najednou tak krásný! Naše plány a sny o tom, co všechno s Elenkou v budoucnu podnikneme, jsou najednou jako by opatřeny pečetí shůry. Dovoleno. Staň se. Bože děkuju!
.
Když jsem tu radostnou zprávu zavolala do všech stran, znova jsem si sedla a čekala, až Elenku povezou ze sálu na pooperační jednotku intenzivní péče. K časopisům jsem se už nevrátila, přestaly mě bavit. Radši bych teď běhala po rozkvetlé louce. Ale uvnitř mi stále silněji hlodal červíček pochybností o mém duševním zdraví. Teď, když ze mě spadl ten balvan strachu o Elenku, začala jsem se opět zaměřovat na sebe. A to nikdy nic dobrého nepřinese.

Když ji konečně vezli, běžela jsem chvíli vedle postýlky, kde to pípalo a funělo, jak pracovaly všechny ty přístroje, na nichž byla napojena. Měla zpocené vlásky a u pusinky jí sestra mačkala nějaký měchýř, který za ni dýchal. A v nohách jí ležel ten sáček pro štěstí. Dopadlo by to takhle i bez něj? Proběhlo mi hlavou hned, jak jsem ho zahlédla. Dopadlo by to takhle, i kdybych si třeba s tím klukem ráno v hale domluvila rande? I kdybych o ni vůbec neměla strach a bylo mi jedno, jak dopadne? Honily se mi hlavou spousty myšlenek, když v tom jsem si vzpomněla, že odpovědi můžu znát… Ale vyberu jenom jednu otázku, dokud nevím, co si představuje za tu zábavu.
.
"Ovlivňuje naše víra a činy, jestli věci, na kterých nám záleží, ale které nemůžeme změnit, dopadnou dobře nebo špatně?" Rozléhal se můj dotaz prázdnou chodbou.

"Vaše víra a činy ovlivňují především vaše svědomí, proto ty propriety pro štěstí a vyčítání si sýru v housce, když někomu se děje něco zlýho. To, na co vy nedosáhnete, abyste si pozměnili sami, za to se modlíte a doufáte v moc padající hvězdy... Ano. Můžete získat štěstí na svou stranu - něco se teprve určí. Něco je ale už psáno. A s tím nejde hnout."
"Jste Bůh?" Vypadlo ze mě.
"Ne, počkejte, neříkejte mi to! To nemusím vědět…"
"Stejně jsi teď na řadě ty, budem se smát."
*

Verše říkáte?

10. března 2011 v 20:31
Ty já ale nepíšu...
ne, že bych je neuměla,
jak na to, že bych nevěděla,
rým dohromady snad nedala,
to zase ne.
Kdybych já se do veršování dala,
celá země by mi zatleskala -
až bych s tím zase přestala... :)

Pro zpříjemnění všedních dnů...

10. března 2011 v 20:24
zahnání případné nudy a k pobavení, i jiným pocitovým zážitkům, věnuji tento blog:

Jako poděkování za stvoření první verze tohohle blogu své ex-kolegyni z letiště Renátce Krejčíkové, protože bez její pomoci bych se tehdy neobešla, a tudíž bych blog neměla, a tudíž by se mi později nemohl nabídnout prostřednictvím své úžasné přítelkyně jeden úžasný grafik-samouk, že design mého blogu vezme do svých šikovných rukou.
Tímto děkuji (baronovi) Štěpánu Prášilovi...

Dále blog věnuji: Svému skvělému muži Zdeněčkovi za to, že mě drží v těžkých chvílích - dělej to prosím dál,

všem těm, kterým se mé psaní líbí,

svému tatínkovi, který měl velký literární talent, za to, že mi snad trochu z něho dal, protože jinak bych neuměla zhola nic...

A konečně všem, o kterých píšu, které jsem zapojila do svých povídek a seriálů, nechala je dělat věci, které by možná nikdy neudělali, anebo jejichž skutečnými příhodami nebo rovnou osudem jsem se inspirovala.

esej O STRACHU

10. března 2011 v 20:09
Napsáno na objednávku studentky civilního letectví pro předmět psychologie

…z létání (aviofobie)
O fobiích obecně platí, že je člověk těžko ovládá a v mnohých případech vůbec nezvládá. A pokud jde o létání, tyto těžší případy se ho proto vzdávají úplně. Ke své škodě. Protože na dovolenou do vzdálenější destinace se jiným způsobem dostanou sotva.

Ty lehčí případy, které se svou fobií nehodlají nechat o návštěvy cizích zemí připravit, volí nejrozmanitější způsoby, jak "přežít" létání. Mezi nejčastější patří prášky na spaní, různé talismany, které mají zabránit případnému neštěstí, anebo alkohol. Ten ovšem mnohdy strach ještě prohloubí, a tak už se stalo, že podnapilý cestující vůbec neodletěl. Buď ztropil panickou scénu ještě před nástupem do letadla a byl ostrahou vyveden nebo si celou dovolenou sám rozmyslel a odjel z letiště zase zpátky domů.

Strach z létání má ale většina lidí. Ne panický nebo nezvladatelný, prostě jen obavy. Ty potlačí rozumově, snaží se většinou na nebezpečí nemyslet a po dobu letu se hledí zabavit například četbou či poslechem oblíbené hudby. Případně spánkem. Zažila jsem pána, který odváděl svou pozornost od faktu, že letíme hodně vysoko nad zemí - a že vůbec letíme, tím, že vyprávěl jeden vtip za druhým a hystericky se každému z nich sám zasmál. Nejprve se zdálo, že se snaží uklidnit kamaráda sedícího vedle, ale na tom bylo postupem času víc a víc patrné, že by si přece jenom raději četl…

O talismanech jsem se už zmínila. Většinou jsou to drobnosti, které se vejdou do kapsy u kalhot. Jako kamínek, mušlička, korálky, malý plyšák nebo soška… Já osobně s sebou vozím skleněný čtyřlístek s beruškou. A věřím, že nosí štěstí. To je totiž zásadní podmínka - věřit svému talismanu. Jinak by postrádal smysl. A tak lze v odletových čekárnách spatřit nervózní cestující tisknoucí v dlaních ty své propriety a kolikrát i něco mumlající si… Vypadá to komicky. Ovšem když nám to pomáhá, proč ne. Já tedy nemumlám, ale mačkám taky.
Největší umění, jak překonat strach, je dle mého soudu přenesení se "do jiného světa". Sugescí se přemístit na nějaké oblíbené místo na Zemi a tam let přečkat. Pomáhají k tomu klapky na oči, případně kapuce přetažená přes hlavu. I takoví cestující létají.

Určitě je k překonání strachu dobré neletět sám. Když si má člověk s kým povídat nebo koho chytit ve slabších momentech za ruku, přináší to jistou úlevu. Protože není asi horšího prohlubování obav, než nervózně sledovat dění v letadle a očima "hledat" skrytého teroristu. Případně sledovat z okénka křídlo chvějící se za letu a "čekat", jesli se neutrhne či nerozlomí. O promítání katastrofických filmů ani nemluvím. Ty by si slabší povahy neměly pouštět ani doma ve svém obýváku, natož tisíce kilometrů vysoko, kde se tragický děj filmu odehrává.

Řada lidí se létat nebojí vůbec. Dokonce ho vyhledávají, je to pro ně vítaná atrakce, kterou si zpestřují začátek a závěr každé dovolené. Záviděníhodné. Někdy se ale i za hrdinsky laděnou tváří skrývá strach. A možná větší, než máte vy. Pokud patříte k té ustrašené většině. "Hrdinovi" tahle póza zkrátka jen dobře pomáhá své obavy překonat. Nepřipouští si je. Ale vraťme se k těm, kteří se skutečně neobávají a let si užívají. Možná byste je na palubě hledali mezi zabranými čtenáři či vášnivými posluchači diskmanů, ovšem to nejsou oni. (To jsou naopak ti nejustrašenější, kteří se urputně snaží předstírat, že je u nich vše v pořádku). Ti, kdo mají pro strach uděláno, nejsou na první pohled vidět. Chovají se prostě normálně, stejně tak, jak se snaží chovat "strašpytlové". I když samozřejmě jisté rozdíly v normálním chování a ve snaze o normální chování určitě jsou. Ale kdo si takhle důkladně prohlíží ostatní? Snad jen ten, kdo se snaží zaplašit strach… Nebo psycholog.

A poznáme vůbec v letadle ustrašeného psychologa? Sedí a zaujatě pozoruje spolucestující, anebo svůj strach nezvládl natolik, že je na cestě autobusem z letiště zpátky domů?

…z výšek
Strach z výšek, neboli akrofobie, je jednou z nejčastějších fóbií (hned po aviofobii). Takto postižení mají ale život těžší, než "nelétaví". Neprožívají strach pouze při cestě na dovolenou, ale během celé dovolené; je-li zájezd poznávací, jsou nuceni se vyhnout např. rozhlednám, je-li pobytový, musí si odpustit např. skoky z výšky do vody, či hotelovou vyhlídku. Ostatně za svou fóbií nemusejí jezdit (létat) daleko. Jestli bydlí ve vyšším patře, potkávají se s ní denně. A to, i když nekoukají z okna a nechodí na balkon. Už jen fakt, že to nedělají, znamená, že fóbie je tady. Ale co s ní? Ať už letíme letadlem, nebo stoupáme vzhůru po schodech na rozhlednu, cítíme-li strach, snažíme se ho v sobě zpracovat. Pokud je to fóbie, co nás přepadlo, nemáme šanci. Vyžaduje prý speciální terapie pod psychologickým dohledem. Pochopitelně vyžadujícím překonání té či oné fóbie, kterou trpíme. Proto pro mnoho lidí terapie nepřijatelné.

Poslední dobou se rozmohl zajímavý architektonický prvek a to průhledná podlaha. Někdy jsou průhledné dokonce schody, a to je pro akrofobiky obzvlášť nepříjemné. Můžete je vidět zavěšené na zábradlí a pomalu se po něm sunoucí… Taktéž jezdící schody jsou pro ně těžko sjízdné. Pokud se jim nedá vyhnout nebo strach není nepřekonatelný, vědí si obvykle rady. Buď se na eskalátory posadí nebo nastoupí vždy až za někoho, aby neviděli dolů. Při jízdě nahoru se potom vyvarují ohlédnutí a celkem bez problémů cestu zvládnou. S údivem přitom sledují ty, kteří se ženou dolů po schodech, jako by ty stály. To je mimochodem další strašák - náhlé zastavení eskalátorů a následný prudký pád cestujícího dolů. Proto se tak pevně drží pohyblivých madel. Ale to je jen v pořádku, držme se.

Rovněž cesty výtahem, či lanovkou jsou obdobně "nebezpečné" pro další skupinu fobiků. Nejen ze strachu z výšky nebo ze ztísněných prostorů, ale také z pádu stroje. Obava, že se kabina utrhne. Stejná obava, jako že spadne letadlo. Nebo že se pod námi utrhne balkón. Je to skutečně reálné, rozdíl je jen v tom, že běžného člověka bez fóbie (nebo s fóbií z pavouků), tyto katastrofické scénáře jednoduše nenapadnou. Arachnofibik na balkóně bude trpět úzkostí, že se na něj shora spustí pavouk. Což by zase vůbec nenapadlo "výškaře". Laik by řekl, že akrofobii a aviofobici jsou inteligentnější, protože se obávají něčeho, co by jim mohlo skutečně ublížit, zatímco pavoukářům by neublížil pavouk ani omylem (aspoň ne ten náš, malý, český). Mohou si to snáz rozumově zpracovat. Vždyť logicky, ať se bojíme nebo ne, hrozba nebezpečí se tím neodvrací ani nemění, je stále stejná, pokud vůbec je. Ale holt rozum je na fóbii krátký. A ta vůbec nemá co dělat s inteligencí.

Aby se dalo mluvit o fóbii, musí být splněno několik podmínek. Člověk jí trpící musí mít aspoň dva příznaky té dané fóbie, přičemž jeden z nich musí být vegetačního původu - pocení, sucho v ústech apod.
Ovšem strach (z výšek, či létání), dokáže člověku pořádně otrávit život, a to nemusí být fobický. Pokud pomůže k jeho překonání talisman nebo modlitba, je vyhráno a není co řešit. Sužuje-li ovšem dotyčného neutuchající panický strach, který jim nedovolí myslet racionálně, jsou veškeré berličky v podobě talismanů marné. Dlužno dodat, že ty využívají především aviofobici - ti, kteří v dostatečném předstihu vědí, že poletí. Tedy že budou "vystaveni nebezpečí". Arachnofobici s sebou raději nosí sprej na hubení hmyzu. Cítí se jistější. V tomto ohledu se opět nabízí otázka, jak se dívá laik na tyto dvě skupiny fobiků - kdo se jeví teď inteligentnější? Sprejeři nebo ti, kteří spoléhají na tajemnou moc svých talismanů? Sprej na hubení hmyzu hmyz skutečně hubí…

Jak už ale bylo řečeno, fóbie s inteligencí nemají co dělat. Prý ani s dosaženým vzděláním "pacienta". Přišli na to psychologové. Zřejmě testovali vzorek vzdělanců a zjistili, že se za letu třesou úplně stejně, jako blbci. Mají-li strach. Strach nezničí množství přečtených knih, ani kdyby měly samé dobré konce. Jsou to přece JEN knihy. Nestačí vědět, že tisíckrát se nic nestalo, když se ví, že se může stát po stotisící první.

Cokoliv se může stát, má z toho někdo strach. Ale dějou se i věci, kterých by nás nenapadlo se bát. V USA údajně 600 lidí ročně spadne v noci z postele a zabije se. Je to ohromující počet, daleko větší, než kolik lidí zemře při leteckých katastrofách. A přesto - kolik z nás se bojí, že se zabije pádem z postele?

Ale vraťme se na palubu, kde nepomáhají ani slova útěchy a konejšení ve smyslu "neboj se, dobře to dopadne". Protože JAK TO KDO VÍ?! Nepomůžou statistické údaje, ani fakt, že letecká doprava je údajně nejbezpečnější ze všech. Ani žádná jiná fakta.
České aerolinie dokonce pořádají specializované kurzy s názvem "Létání beze strachu". Ale ať je na nich řečeno či promítáno cokoliv, nevyloučí to možnost katastrofy. To je fakt. Může to jen pomoci účastníkům kurzu ve zvládnutí svých obav.

Ovšem existuje i nákaza obavou. Ti, kteří se dosud nebáli, se bát začali, například po zhlédnutí katastrofického filmu, či po nějaké tragické události, které se strala. Nedávno vznikla zcela jistě zajímavá kniha, napsaná lidmi z ČSA, tedy od letectva. Nese název stejný, jako pořádané kurzy, tedy Létání beze strachu. A po jejím přečtení napsal jeden čtenář v internetové diskuzi tuto reakci: Dosud jsem se létat nebál, ale po přečtení, co všechno se může v letadle pokazit, už se bojím. Někdy nás nevědomost může ochránit před strachem. Ne však před tím, co se může stát.

Fakt je, že stát se může cokoliv. Od pádu letadla po pád pavouka sezhora přímo za krk. A nezáleží na tom, jestli letíte na konec světa nebo jenom věšíte prádlo na balkóně. Dokonce ani na tom, jestli se bojíte nebo ne. Ale pokud ano, mějte své talismany a hubiče hmyzu raději vždy s sebou. Ať ten strach přežijete. Protože pokud se něco má stát, stane se to, ať jste nebo nejste připraven, ať se bojíte či jste naprosto klidný. Jako psycholog.

Podtrženo, sečteno...

10. března 2011 v 19:51 Zpovědnice
Bavily jsme se s mámou asi takhle.
Já: Ve zprávách říkali, kolik je ohrožených druhů zvířat, to je hrozný. Prej i zajíců je strašně málo.
A ona: Těch bylo vždycky málo. To už když jsem já byla mála, se říkalo, jak je málo zajíců.
A já: Nejradši bych založila chovnou stanici pro zajíčky, aby nevymřeli.
Ona: To já bych nejradši vyhrála těch stopadesát milionů a založila zvířecí pojišťovnu.
Já: A pojišťovala bys i zajíce?
Ona: No, kdyby sis tu chovnou stanici dala pojistit, tak to víš, že jo.
Já: Dobře, tak my přijdem…
*
Takhle absurdní rozhovory my spolu vedeme. Obě jsme doma, ona v domácnosti, já na mateřské. A je to na nás znát. Člověk by nevěřil, jak mu nečinnost ducha omezí rozhled. Nebo možná věřil, protože já mám teď omezený rozhled, tak to nemůžu tak přesně posoudit. A nejen rozhled, ale především témata konverzace. Vyprávím buď, co jsem slyšela ve zprávách nebo v nějakém pořadu, který jsem shlédla, a nebo co nového umí moje dcerka. Nic o mužích. Nic ze společnosti. Nic napínavého, nic zajímavého - pro ty, kteří sledují zprávy také a nejsou zrovna babičkou nebo tetičkou mé dcerky.

Má dvě. Tetičky. Mé sestry. A všechny vypráví zajímavé a napínavé příběhy ze společnosti a o mužích… Mě málokdy pustí ke slovu. To, co jejich neteř umí nového, nakonec vidí samy. Takže mi zbývá zpravodajství. A můj muž, když je v práci, logicky nestíhá sledovat, co je nového ve světě…
A on potom má o téma k vyprávění víc. O zajímavé téma, o ženách… Říká na mou adresu, že by nikdy nevěřil, jak nečinnost ducha omezuje témata konverzace. A moje matka mu na to odvětí, že naše hlavní téma má teď být naše holčička. A sestry se odejdou bavit a lovit muže. A pak je čas koupat dcerku. A uspávat. A spát. A ještě před spaním chvíli vzpomínat, jak jsem se chodila bavit a lovit muže. A v tom najít další téma k hovoru. Vzpomínky! To budou všichni rádi, obzvlášť můj muž.
Nakonec jsem objevila tento blog a zajásala. Tady se písemně vykecám, což mi sedí, stejně jako žádoucí následky - pobavit vás, sobě uchovat zdravý rozum a tím snad zachovat stav "zadaná". Pojala jsem ho tedy jako svou povinnou duševní činnost. Avšak nepovinnou četbu...
*
Sestry si mě často dobírají za mé oblečení. Prý nemám vkus. S nabytými kily se prý vytrácí i má soudnost. Minule jsem přijela v legínách, na nichž jsem předminule měla ještě sukni. Tu okomentovaly jako kus hadru. A když jsem ji pak neměla, ptaly se, proč prý nemám přes zadek aspoň ten kus hadru. To je vždycky balzám na mé sebevědomí, návštěva u rodičů.

Tuhle mi maminka povídá: Měla bys se sebou něco dělat. Je ti třicet, tohle si může dovolit padesátnice, ne ty. A ani ta padesátnice by si tohle nedovolila. Tím "tohle" měla na mysli mou děravou ponožku, legíny a vytahaný svetr na roláku. No co, tak upřednostňuji pohodlí, namítla jsem. A namítám pokaždé. Jsem snad doma…

"Jenže takhle bys neměla chodit ani doma, milá zlatá. Jestli se mu chceš líbit." Namítá ona pokaždé.
"Já se mu líbím!" Bráním se pokaždé.
"To si jenom myslíš, samozřejmě se mu takhle nemůžeš líbit!"
*
Když jsem dostatečně nahlodaná a válím se hlavou po stole, jak je všechno ztraceno a můj milostný život skončil, počne mě utěšovat, že to tak nemyslela.
"Stačí, když budeš čistá a neděravá, no…"
A já se zeptám: "A tepláky nevadí?"

Jak jsem už říkala, vedeme s mou matkou absurdní hovory. Můj muž je do mě stále blázen. Ještě ten večer mi po příchodu z práce vyznával lásku:
"Ty jsi můj hnědáček tepláček děraváček." No není to krásné? Hned jsem se uklidnila - vidí tepláky, vidí fusekli a přece jsem jeho!
*
"To teda vůbec neřekl omylem!" Usadila mě matka. "Je slušnej, tak ti to naznačuje šetrně."
"Naznačuje mi co?!" Ječím na ni já. Ačkoliv to moc dobře vím. Zase tolik ta duševní nečinnost ty obzory neomezuje. Ale budu dělat, že ano, protože si to prostě nehodlám přiznat. To bych pak musela učinit nějaké rozhodnutí, jako "budu chodit běhat", "budu držet dietu"…

A to se mně nechce. On taky není kdoví jakej kulturista. Já vim, já vim… všechno to vim! Prostě budu doufat, že se mi to nevymstí. No. Jsem po porodu.
To je mimochodem moje oblíbená formulka k legalizaci nadbytečných kil. Sice jsem po něm už přes rok, ale jsem. Výhodou je, že tohle budu moct říkat už napořád. A nevýhodou je - bude - že mi to jednou bude prd platný, až mi uteče s jinou. Ale jak říkám, budu doufat, že jsem si vybrala správně a tudíž neuteče. Jenže já jsem smolař... Přesto budu tentokrát doufat ve štěstí. Jinak bych musela činit nějaká rozhodnutí typu "budu chodit běhat"… jak se teď ode mě očekává… Mně se vážně nechce.

Zajímavé je, že se cítím být pořád stejná, tedy uvnitř. On je stejný, já jsem stejná… krása je uvnitř… a třeba tu vnější nevnímá. Nevnímá, protože už žádná není! Jako bych slyšela ségry. Ale on to třeba nepostřehl. Jak jsme spolu pořád a ta moje změna nebyla nijak násilná…

Postřehl, to si piš! Jako bych slyšela maminku.
Jsi pořád moc krásná, jsi nejhezčí holčička na světě! Jako bych slyšela svého muže. A komu já asi tak uvěřím? Samozřejmě jemu, jinak bych musela dělat nějaká trapná rozhodnutí, jako "budu chodit běhat"… A mně se opravdu nechce.
---
Někdy se hezky nalíčím a obléknu. To když mám dost času, zpravidla když dcerka je u babičky. A vyrazím na nákup, kam jindy chodím nenalíčená a nehezky oblečená. Proč nehezky? Asi proto, že na to kašlu. Jsem povznesená nad módu, mám pocit a utěšuju se tím, že když lidi vidí, že mám miminko, pochopí, že nějaká moje image jde stranou. Že nade mnou zkrátka přivřou oči. A zdá se, že mě nikdo neřeší. Proplouvám mezi regály a nerušeně, nepozorovaně nakupuju. Možná bych mohla i krást a nikdo by si mě nevšiml...

Kdežto, když mám "pré" a hezky nalíčená a oblečená nakupuju v samošce, proplouvám mezi regály jako královna, nevynechám žádnou zrcadlovou stěnu, v níž bych se neshlédla a žádného pěkného muže, po němž bych očkem nehodila. Jinak ale vše zůstává při starém - nerušeně a nepozorovaně nakupuju.
Jen mám o něco víc času prohlédnout si i novinky mezi jogurty pro děti a nejsem tak vynervovaná, jako když stojím v dlouhé frontě s malou dcerkou ve vozíku, kterou už to nebaví…

Přemýšlím, jaký na mě asi je pohled: nehezky oděná, nenalíčená, vynervovaná… Ještě že lidé jsou tak nevšímaví. Nedávno si nevšimli stařečka o berlích v metru. Tehdy mě to od nich mrzelo. Ale jsou i chvíle, kdy jsem jim za lhostejnost vděčná.
Já například lhostejná nebývám. Uvedu teď příklad, který to však úplně nedokládá.

Zůstaneme v tom metru ještě. Jdu takhle po nástupišti spolu s davem k eskalátorům a pod nohy se mi, koukám, kutálí desetikoruna. Jé! Říkám si a raduju se. Zašlápnu ji a sehnu se pro ni. Jenže jakmile se s ní zvednu, někdo ke mně natáhne ruku a děkuje. Upadla nějaké slečně a myslela, že jí ji podávám. Tak jsem ji při tom nechala, samozřejmě, a minci jí nadšeně vrátila.

Ovšem zažila jsem také případ velké lidské sounáležitosti a soucitu. Také v metru. Invalida o berlích se belhal ven a nějaký mladík jdoucí kus za ním, ho dohonil a dal mu tisícovku. Nekecám, tisícovku. A šel dál. Stařec se překvapením zastavil a jestli neumřel, tak tam stojí dodnes. A já, nemít tehdy rande s budoucím otcem své dcery a život před sebou, tak tam taky ještě stojím. A holka ke mně natahuje ruku kvůli desetikoruně, jako by si nevšimla, že jsem nevyspalá matka před zhroucením a se směšnou mateřskou… že se nestydí!
*
Když nemám zrovna holčičku doma, tak spím. A taky píšu, zapisuju. Je to moje velká vášeň. Píšu deníček o naší dcerce, je tam všechno, co kdy poprvé udělala, snědla, řekla… Už je skoro popsaný. A to jí je teprve rok. Je to pak takové domácí čtení, které oceníme především coby babička s dědečkem, až budeme vzpomínat. Ta vyhlídka mě děsí, mimochodem.

Nevím, proč mám pocit, že bych si měla všechno znamenat, nevím, jak to obhájit… Zapisuju si například hlášky - co kdo z rodiny řekl vtipného nebo hloupého… Na Silvestra si z té knihy řečí, jak ji nazval můj bratr, když byl malý, předčítáme a hodnotíme, kdo měl nejlepší hlášku v uplynulém roce. Chtělo by to možná příklad…
Tak třeba, jak jeden člen rodiny sedí na posteli a ptá se "Ach jo, proč nemůžu zabrat?"
a druhý člen rodiny mu odpovídá: "Protože sedíš".
Tahle hláška je poměrně nová, letos bude soutěžit.
Už jsem říkala, že nečinnost ducha úží obzory, tak se nedivte ničemu.
*
Ještě mám jednu hlášku na ukázku, ale ta je spíš z těch hloupých. Dva členové rodiny přijedou za ostatními členy rodiny a jeden ten příchozí člen říká na uvítanou "Pozdravuje vás člen rodiny, který nepřijel." A druhý příchozí člen ho zrazuje slovy "Nic takovýho neříkal!" Holt lhát se nemá. Je poklad mít někoho takového v rodině. Kdo lže výhradně jen o svých osobních záležitostech a pokud jde o druhé, má rád jasno...

Teď mě tak napadá, že jsme doma takoví asi všichni. Nic se neutají, všichni na sebe napráskáme všechno, a pokud chceme (i nechceme), aby to do hodiny věděl i ten, kdo není přítomný, stačí říct heslo "nikomu to neříkej". Funguje to. Ale když heslo neřeknu, funguje to taky.

Podtrženo, sečteno, všechno funguje tak, jak má, všechno je v nejlepším pořádku, ovšem všeho do času. Buď se ještě proberu, třeba i díky své oblíbené činnosti, kterou je psaní a dám tomu všemu, co tvoří mé JÁ a můj ŽIVOT mnohem víc, a nebo to mám spočítaný. A nebo mám opravdu, ale opravdu velké štěstí, a ať to povedu jakkoliv, bude to dobře. V nejhorším založím zajícům tu záchrannou stanici. Takže, až mě jednou potkáte, a já vám povím, že pomáhám zvířátkům, budete vědět, že jsem opravdu štěstí neměla...

Napíšu knihu knih!

10. března 2011 v 19:37 Fejetony
Od mala mám velký přání - stát se slavnou spisovatelkou. Nevadí, že do třiceti jsem nenapsala v podstatě ani řádku. Pořád čekám, až to na mě sedne, a pak sednu já a napíšu naráz knihu. U hrnku s kafem.
A brnknu nějakýmu vydavateli, a on spráskne ruce, že to bude kniha století. A já pak do smrti nebudu muset nic. Jen sledovat, jak se moje dokonalá záležitost stává bestsellerem, pak podepsat práva ke zfilmování a rozdávat autogramy. Ale to nebudu muset, to budu jen moct... To zní!
Jenže nějak to ne a ne na mě sednout. Slyšela jsem nedávno takovej židovskej fór, kdy žiďák prosí Boha, ať ho nechá vyhrát v loterii a furt nic, až mu nakonec Bůh vzkáže, že by si mohl aspoň vsadit. Trklo mě to a vydala jsem se svýmu "osvícení" naproti. Jen takový vstřícný krok… Sedla jsem ke svýmu počítači a začala zkoušet něco naťukat... Co to jako dá. Nic moc, pár slov, co jsem stejně tůhle někde četla... to by ani neplatilo. Jenže pak jsem se vyděsila, že nemám talent. Proboha! Celej život s ním počítám, že mě nakonec zachrání, až bude nejhůř... Co já budu dělat?!
Neházej flintu do žita, uklidňovala jsem se. Teď to zavři a zkus to zas později. Důležitý je nevzdávat to, vydržet. A nevzdalovat se od toho compu moc daleko, kdyby to náhodou přišlo.
Už se takhle trápím několikátý měsíc. Vždycky dám dohromady pár vět a potom je začnu předělávat. První dám nakonec, druhou na začátek... A pak to smáznu a začínám nanovo. Chvíli už se zdálo, že to přišlo, ale byl to jen slovní průjem po hádce s manželem. Nikomu by to nic nedalo. Vezmu to z jinýho konce, vymyslím si nejdřív téma. Ne, nejdřív pointu. Ne, styl. Ne, do háje, velikost písma! Nakonec nevyplodim ani to. Nic neni dost dobrý pro mou knihu knih. Tak se říká Bibli... Tohle by mohla bejt teda druhá kniha knih, snesu to. Bible si to zaslouží, je tak obsáhlá a zašifrovaná, to bych nedala nikdy. To to tehdá na někoho hodně přišlo. Očekávám nejmíň stejnou smršť nápadů a fantazie, mám na to kapacitu, cejtim to odmala.
Možná to vezmu z ještě trochu jinýho konce - začnu shánět vydavatele. Ať pak můžu už jenom odpočívat. Najdu si toho nejlepšího... Nebo ne, bude lepší nějakej chudák, co mu nejdou kšefty, pomůžu mu. Vždycky jsem měla ráda dobrý skutky. Vybarvim mu, co se chystám, a že to bude pecka, a ať se na to nachystá. Aby pak stíhal dotisky a tak. Nevim přesně, co všechno je kolem vydávání třeba, to nechám na něm. Chci jenom, aby byl ready a čekal na telefon. Ale něco za něco, bude mi muset k tomu psaní připravit zázemí hodné spisovatele. Chtělo by to nějakou úroveň, ne abych tady ležela na proleženym gauči s kafem a ťukala to na tom svym kolovrátku. Z toho by mě ďahlo, sekne se a co potom... Přetrhne se nitka a nebude nic. Jestli to chce riskovat a neposkytne mi novej computer, tak to budu radši snad vyšívat do tý deky, co na ní ležim. Nebo potom napsat to na papír, taky možnost...
No uvidíme, jak bude rozumnej. Jdu to zjistit... Držte mi palce, ať se toho románu - toho vrcholu veškeré světové literární tvorby, dočkáte. Je to i ve vašem zájmu! Chcete přece být současníky světoznámé spisovatelky, o které se budou učit tisíce po nás. A po nich. A po nich. O mně. Ó, já se těšim! Škoda, že mi je teprve třicet...

Já chci klid!

10. března 2011 v 16:50 Fejetony
Vzniklo jako dočasná úleva od sousedské tyranie :)
Poslední dobou mě pořád v noci něco budí. Když to není dcerka, dělá soused nad námi mejdan, a když spí výjimečně i on, tak rámusí kotel z kotelny pod naší ložnicí. Pěkně se to střídá, jednu noc soused, druhou kotel, třetí - k tomu jsem se ještě nedostala - vchodové dveře. Kdokoliv je odemyká, otevírá a nechává za sebou zabouchnout, na toho se v duchu hrozně zlobím. Protože ten mě vzbudí. Ložnici máme jen přes zeď.
Na chodbě jsou pro jistotu ještě jedny dveře, lítačky, ani nevím proč. Asi aby vrzaly. Aby byl ten hluk pojištěn, kdyby nějaký z iniciátorů "zaspal". No a kromě toho, jak už jsem říkala, mám dcerku, která spí velmi neklidně. Každou hodinu zakřičí ze spaní, a když má dobrou noc, pak vydrží spát tiše asi tak tři hodiny. A to se to krásně spí… Spalo by se! Kdyby byl v domě klid...
Jednou takhle po obědě jsem ji pracně uspala a sama usnula potom taky. Nebo možná předtím… Prostě jsme spaly. A za chvíli, za půl hodiny, BUM - PRÁSK! Dveře. Někdo měl potřebu jít ven. Chápu. Tak jsem se otočila na druhý bok a snažila se znova usnout. Trvá mi to tím déle, čím častěji jsem vzbuzená. Možná už mám poruchu spánku! Takhle jsem si dumala, když v tom znova BUM - PRÁSK! Dveře. Někdo měl zase potřebu jít zpátky. Jestli to byl tentýž domorodec, s chutí bych se ho zeptala, jestli mu ten pětiminutový výlet vůbec stál za obutí bot. Ale nic, nesmím ztrácet čas, mám tak hodinku, v luxusním případě.
Snažím se, snažím, ale zase slyším odemykání a popadá mě zlost. Kdo to zase jde? A hlavně proč!? To je provoz najednou! Vzpomínám, jak jsme minulý měsíc zabouchli dveře a za nimi zůstala na klice viset taška s klíči. Neptejte se, jak se nám to mohlo stát. Důležité je, že mrzlo, já držela tu naši malou a můj muž marně zvonil na všechny zvonky, hodinu jsme před domem čekali na záchranu! A marně, nikdo nešel. Ani ven, ani domů. Nikdo! A teď? Trajdají tady, jak v nějaké pasáži. Mám na ně vztek. A po dalším a dalším bouchnutí dveří i chuť vyběhnout z bytu, zastavit dotyčného příchozího a říct mu:
"Kam jdeš?! Že domů? A kdes byl? Že venku? A proč tak krátce? Že je tam zima? Tak dřep doma u kamen, vole!"
Ten by asi koukal. A já koukám, co to mám ve třiceti letech za důchodcovské myšlenky. Já si to totiž takhle vážně představuju. A bojím se, že to jednou vážně provedu...
"Kdes byl?! Že mi do toho nic není?! To by ses divil, jak mi do toho je! Když mě můžeš budit, tak mě taky pojď uspat! Knížku, židli a čti… Stejně nemáš co dělat, jenom tady couráš sem a tam!"
To se lehce může stát. Ještě párkrát a neručím za sebe.
Dlužno dodat, že jsem kromě této, řešila i situaci v kotelně dole, i u souseda nahoře. Tam písemně a tam osobně. Na dceru si stěžuju mamince a babičce a sestře a jak to jde, ráda jim ji zapůjčím, holátko jedno roztomilé… Jen s těmi vrzaly si nějak nevím rady. Tak si místo spaní pěkně vymýšlím, jak na ně. Vzkaz na nástěnce, který jsem tam pověsila, a který zněl: "Omezte noční vrzání" (aspoň to noční, protože to denní jim zakázat nemůžu), nebyl vůbec vyslyšen. Nebo byl, ale potom ho pochopili jinak, než byl míněn… A to mi jaksi nepomůže. Naopak, kdyby radši vrzali, než vrzali…