Pivo nebo Neurol?

7. dubna 2017 v 15:40 |  Zpovědnice
Tak vám to hned za tepla musím všechno sepsat. Co jak bylo a nebylo, na tom našem divadelním představení.
Tři dny před tím jsem pocítila stav podobající se depresi. Motání hlavy, mozek jako ve svěráku, naprostá nenálada, krátkodobá paměť haprovala, představy mi zvedaly žaludek - a to jakékoliv, třeba i někam dojít nebo něco udělat. Zkrátka nejradši bych si lehla do postele a nevylezla z ní. Tedy rozhodně ne stav, vyjít na jeviště a něco tam hrát.

Volala jsem mamince. Že mám asi zase depresi a jestli se to ještě trochu zhorší, protože zatím s vypětím všech sil funguju, zajdu si do domu psychiatrů (co ho máme naštěstí za domem), pro antidepresiva.
Maminka řekla, ať si dám radši pivo, že se uklidnim.
Všichni blízcí se totiž shodli, že to je pouhá tréma. Já říkala kéž by! Mám totiž takový fígl, jak rozpoznat, o co jde. Když si odmyslím nadcházející představení - je mi líp? NE! Takže to není tím...


V den D to bylo ještě horší. Už jsem plánovala, že jim tam zavolám, těm psychiatrům, jestli nemají něco na okamžitou úlevu - plus ta dlouhodobá antidepresiva... Jenže nebyl čas. Adriánek se vezl k babičce do Loun, já si otupěle chystala šaty a účes, opakovala roli, no a taky zajišťovala auto na cestu, jelikož naše se jako na potvoru porouchalo.

Coby "patnáctiletá naivní fanynka z roku 1926", jsem zvolila pletené copy. Tedy, dala jsem na radu maminky. A že prý mi je taky udělá. Jen potřebuje, abych přijela dřív a ona to mohla na mně nejprve vyzkoušet, protože je nepletla léta. Co léta, desetiletí!
Naposledy prý sama sobě jako mladá. Jako momentální patnáctce mi příliš nelichotí, že si tu dobu pamatuju...

Pár dní před tím jsem sehnala šaty, co se podle mě hodily. Sice kratší, než se tehdá nosívaly, ale stylově i barevně mi přišly ideální. Hned jak jsem si je přivezla, tak jsem se v nich cvakla a poslala se ségrám a mámě. To bylo smíchu hned. Že prej tohle se nenosilo. Nato mi maminka poslala svou dlouhou, saténovou noční košili s mašlemi - jelikož ve scénáři stálo "fanynka v nedbalkách", což jsem já četla jako: CO TO JE? Jó, asi krátké sexy šaty! :)


A pak mi taky poslala šaty, co měla doma z toho našeho butiku. A ty byly tedy echt dobové, líbily se mi. Jenže já se jí líbila v té noční košili. Dobře, už je mi všechno jedno...

Volala mi Zuzka, kdy přijedu na ty copy. Ona mi je totiž původně nabídla, že by to jako zvládla rychle a bez nácviku. Jelikož si je prý dělává na horách, pod lyžařskou helmu. Takže by to zmákla mezi kojením.
Milá Zuzanko, já si to snad jenom nakulmuju, jak je mi blbě. Stejně tam budu v pyžamu, tak je to všechno jedno.


Přijela Kiki, a že mi půjčí káru, když ji nejdřív hodím zase zpátky domů.
Tak jsem vypravila kluky na cestu do Loun a odjela s Kiki a všemi svými věcmi, že to pak beru už rovnou přes Zuzku do Černošic.
Což jsem si ale nesměla představit, protože bych se asi pozvracela. A to by Kiki nebyla ráda.

Cestou jsme si všimly, jak jsme jely s Kiki k našim, že v protisměru, kudy se mám zase vracet, je šílená kolona. Kiki povídá: "Máš kulmu?"

Hned jsem pochopila, kam tím míří. Nestíhám Zuzku.

"Tak popros maminku," nadhodila.

"Ta mě akorát seřve, že to chci na vostro bez zkoušení a že nemá ani čas, znáš to..."

"Ne, dělej, pojď! Zkus ji!" Lákala mě škodolibě ségra z auta, když se vysadila před domem našich.


Vešla jsem do kuchyně, kde se právě dodělala koprovka. Kiki popadla knedlík a mlsně ho smočila v hrnci. Udělala jsem to hned taky, ani jsem si do teď nevšimla, jakej mám vlastně hlad.

"Maminko...," začala jsem.

"Nemám čas!"

"Vona chce ty copy," utrousila Kiki s knedlíkem v puse a s Julinkou na klíně.

"To si děláš srandu, ne? Tak dělej ale!" Usadila mě do židle a Kiki se tlemila - ale čekaly jsme to horší :)

"Za hodinu mám bejt v Černošicích," poznamenala jsem.

"A co já s tim jako?" Zlobila se maminka. A tahalo to!


Každopádně copy se jí povedly a když mě poplivaly pro štěstí, vyrazila jsem.
S plnou držkou druhýho knedlíku, co jsem si tam ještě pro něj stačila doběhnout.

"A dávej na to auto pozor, mám jenom jedno - takže mě tvoje depky moc nezajímaj," mávala mi Kiki na cestu...


Přijela jsem před KLUB KINO v Černošicích, kde jsem se přidala k právě příchozímu Vincentovi.

Oznámil mi, že na dnešek vůbec nespal, že je děsnej trémista a zřejmě i zapomene text. Co napsal.

Chtěla jsem mu říct, že jsem na tom hůř (a to i při tom štěku, co tam mám), ale styděla jsem se. Anebo jsem mu to řekla a on se na mě divně podíval? Radši už nevim...

Na to mi řekl, že je tak nervózní, že si běží koupit hroznovej cukr.
Takže jsem mu divnej pohled hned oplatila.

Já si vezla z domova krabičku Neurolu, co jsem měla v šuplíku po aféře s polykáním, a taky jednoho lahváče. Že kdyby bylo nejhůř, ať mám na výběr. Nečekala jsem, že tu bude bar s točenym...
Rozhodla jsem se s tím ale ještě počkat, přece jenom jsou teprve čtyři a představení je od osmi... :)


První hodinu se štěloval zvuk a různá aparatura na jevišti. To by člověk nevěřil, co všechno je třeba. Probíhaly dohady mezi herci a zvukařem, zda mikroporty, či ne, zda vůbec mikrofony, či ne. Zkoušelo se to a dolaďovalo, a já se procházela v zákulisí a dumala, jestli už je čas a na co. Neurol nebo pivo?

Druhou hodinu jsme si chystali garderobu. Holky si přinesly několik parádních šatů na ramínkách, boa a lišky na krk a klobouků několik. Já si tam vyndala to pyžamo...

Měla jsem s sebou i ty svý mini růžový a jak je viděl Vincent, řekl že SUPR, přesně takhle si mě představoval.
Nevím, jestli v té hře, anebo ve snech :), ale byla jsem ráda, že je mám schválený.

Už jsme se nastrojili a v šest začali zkoušet. Pro mě to byla defacto zkouška první, protože na pódiu jsem ještě nestála a tudíž se teprve dovídala, odkud kdy přijdu a kdy zalezu, a v jakých místech budu svou roli hrát.

Do toho se rozhodlo, že před každou scénou se tam projdu s vlajkou, aby divák věděl, v jaké zemi se právě ocitáme.

Nikdo ale netušil, jak bych se měla projít. Zkrátka projít přes scénu.
Vyslali mě tam a zalezli. Hlediště prázdný, takže mě nikdo neviděl - třeba jdu blbě, anebo se blbě tvářim - neví nikdo.
A já nevěděla, co je tohle teda za zkoušku :)

Mou pasáž jsme si přeříkávali na židlích. Já seděla u stolku a Vincent asi dva metry ode mě. Já mu psala dopis, nahlas, a on si ho nahlas četl. A střídali jsme se v odstavcích.

V sedm bylo "nazkoušeno" a nervozita stoupala - v mém případě: deprese se prohlubovala.
Protože když jsem nervózní, cítím se jinak. To si zítra půjdu pěkně pro ty prášky.

"Tak co teď?" Zeptal se někdo, když se začali trousit první návštěvnící - a to jen na pivo, protože tam to funguje, co jsem tak postřehla, i jako bar.

"Tak si půjdem dát na bar pivo, ne?" Navrhla jsem z posledních sil.

Někdo vyprskl smíchy, někdo se ušklíbl: "To rozhodně ne, to bysme se úplně odbourali!"

No když myslíte...

Jednu malou desítku! Poručila jsem si u baru. Už v těch svých šatičkách.
Seděl tam nějakej kluk a moh´na mně oči nechat. Na patnáctce...

Povídá přese mě barmance: "A co že to tady dneska hrajete?"

"Prvorepublikovou hru! A krásně zpívaj, slyšela jsem jak zkoušeli!" Odpověděla mu.

"Tak já asi zůstanu hele, asi koupim lupen...," zvažoval nahlas a pohledem mě přitom sjížděl od hlavy k patě.

Já tam ale nezpívám... A ještě před chvílí jsem zvažovala, jestli si nedám Neurol... Naštěstí do hlavy mi můj fanoušek neviděl, a tak zůstal :)


Pak se hlavní herečka přišla na bar ptát, zda si může hodit na první řadu rezervaci.
Prý potřebuje na někoho hrát. Koho zná.

Mě to nevadilo, sice měla dorazit Kiki a Mirek a Martin s přítelkyní, ale ještě si je nasadit takhle blízko! - Pokoušely se o mě znovu mrákoty. Dopila jsem rychle pivo a začala taky řešit ty lupeny.
Než jsem se nadála, měla hlavní hvězda zabraný obě první řady, a tak jsem rezervovala čtyři místa ve třetí. To už jde.


Sešli jsme se všichni účinkující vzadu. V nehostinném zákulisí. Žádný parádní šatny s pudřenkami, ani štendry s garderobou, natož služky. Nebo jak se jim říká... maskérky!

Bylo osm. Hlediště zaplněno. Kiki poslala fotku, jak tam UŽ JSOU. A že se na mě těšej.

A dopsala: Jo a jako vdaná už mám dva roky jiný příjmení, krávo!
To ty moje rezervace...
A hlava...


Než zazněla siréna - záoceánského parníku, jimiž připlouval slavný pár Mary Pickford a Douglas Fairbanks do Evropy, poplácávali se všichni herci po zádech a přáli si štěstí. Vlastně zlomení vazu. A pak vyšli na scénu.
Já měla ještě fůru času. Stála jsem nad otevřeným scénářem a sledovala, jak jim to jde.
Místy si někdo říkal něco po svém, ale z děje nevypadl a divák nic nepoznal.

Nakoukla jsem do hlediště. Viděla jsem Mirka. On si mě všiml a zasmál se na mě. Krve by se ve mně nedořezal. Tolik lidí... Plus u baru jeden fanoušek, co čeká, až mu krásně zazpívám...

A už je to tady, všichni zalezli za mnou a vystrčili mě.
S tou vlajkou.

Proběhla jsem to tam a zase rychle zpátky.

Za deset minut znovu. Zase s jinou vlajkou. Vzala jsem si aspoň paraplíčko a přes ramena pléd, ať jsem trochu jiná. Protože jinak jsem se za takový výběhy až styděla - co si ti lidi pomyslí? Ta má teda roli...

Mirek s Kiki později říkali, že se báli, že jsem se tam úplně zhroutila, tak mi to natolik osekali, že jen vybíhám ukázat vlajku :)

Ale pak to přišlo. Po jednom výběhu jsem zůstala, k překvapení diváků, na jevišti. Jenže ouha, moje židle byla jinde. Hned vedle Douglase! Kterýmu píšu ten dopis...

Tak jsme se usadili vedle sebe a já začala diktovat..

Všimla jsem si, že se na mě dívá. A když můj dopis čte, říká to mně. Tak jsem se chytila, jako profík, že jo, a začala jsem to říkat taky přímo jemu. Do toho jsem něco čmárala tužkou do toho růžovýho papíru, jakože píšu...
Najednou mě pohladil po koleni, ale ač jsem to nečekala, z role jsem nevypadla. Čmárala jsem dál a odříkávala naučený fráze. Kouzlem nechtěného se stalo, že jsem poslední větu řekla jiným tónem, než jsem secvičila doma na gauči a publikum se náhle rozesmálo.

" - neříkejte o nás zatím paní Pickford." Prosím ho tam.

Doma jsem to říkala rázně. A teď mi vyšla ta nesmělá prosba v hlase, (možná pod tíhou jeho ruky na mé noze), jak to asi mělo být a zafungovalo to.

A podruhé jsem rozesmála lidi při své poslední promenádě s vlajkou, kdy už mi bylo opravdu všechno jedno a místo, abych si i tuhle vlajku přišpendlila pěkně na tašku, jak jsem to nosila do teď, nesla jsem ji prostě jen tak v ruce. A mávala s ní do hlediště. Možná ta moje úleva byla znát, já se smála a oni taky. A pak jsem zalezla a začala si balit skutečnou tašku.

To byl zase úlet... To se nestalo... Uf - okamžitě celej ten text zapomenout!

Protože pro mě to tímhle hasne a hned jak dopějou a lidi dotleskaj´, běžim za svýma a jdem k tomu baru. Představa, jak se tam nalejvám pivem, mi kupodivu problém nedělala.

A už slyším aplaus. Vybíhám znovu před publikum, abych se přidala k ostatním klanícím se hercům. Vůbec nejlepší scéna. Tu jsem si konečně užila. Každá dostáváme květiny, a lidi plácaj, a Mirek mi nechává poslat puget, co ostatní už nedostaly - a tak jsem si odnášela dokonce nejvíc kytek, a vzadu pak hned šup do džín a rychle za nima.

Prodírala jsem se mezi odcházejícími lidmi až k tomu baru, protože oni už tam stáli a volali na mě HVĚZDO.

Kiki objednala hvězdě velký pivo a pak mi vyprávěli, jaký to bylo.

Když jsme se usadili, přišel za mnou Vincent s tím, že doufá, že jim zachovám přízeň, protože napříště by to rád hrál v nějakém velkém divadle. A ne na malém městě, kam nepřijde tolik lidí...

"Co že? Ty TOHLE chceš hrát znovu?"

"No samozřejmě! A v Praze!"

No to snad ne...

"Jasně, tak jooo...," zasmála jsem se křečovitě - protože svůj text jsem zrovna zcela rozpouštěla v tom pivním půllitru :)
***


Děkuju všem, kteří se na mě přišli podívat, a jestli to někdy příště bude v nějakém tom větším divadle, a znovu do toho půjdu, (protože nevím, jestli mi tři dny deprese stály za to), pozvu vás zas a všechny - protože když si teď představím, že to bude znovu přede mnou, neděje se nic, a tak už budu napříště zřejmě v klidu...




Ve svých starorůžových "nedbalkách" v "herecké šatně" před představením
- ale prej si mě takhle představoval...

Ručka na kolínku - avšak divák nepoznal, že autor improvizuje :)))

ze zkoušky

Představte si, že je to plný lidí a vy před nima. Třeba v pyžamu, málem.
Pivo nebo Neurol?


Tenhle pohled láká víc... Minimálně introverty, jako jsem já! - Fakt jsem! :)

A závěrečná děkovačka - fotky jsou vystřihaný z videa, co točila Kiki, protože kromě ní (a mě ze zákulisí) tam nikdo nefotil, netočil...

Při útěku z pódia za svou partou mi vešla do cesty dávná kamarádka ze školy - děkuju Kačenko, žes na mě TAJNĚ přijela! :)

A moje morální podpora - fotka od Kiki, co jsem si otevřela v zákulisí před představením a málem si zobla :)