Vesmír za pultem

8. června 2019 v 17:42 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Dneska píšu z krámu. Kiki odletěla do Milána, objednat nový zboží. Nakonec.
Totiž, nejdřív měli dlouhý zpoždění, a tak se svou výpravou popíjela a cpala se někde v letištním baru, až nakonec letadlo uletělo. Tak letěli dalším.

A já držim stráž v kabelkách. Už jsem si toho dávno všimla, že přichází v jednom dni opakovaně požadavky na totéž. Všechno se vždycky děje dvakrát.
Nikdy se nikdo neptá na tu oranžovou kabelu tamhle nahoře, a teď přijdou dvě ženský po sobě, a chtějí po mně tu nemožnou oranžovku sundat k prozkoumání.

Příště se zas děsně zajímaj´, jak se tahle značka anglicky vyslovuje. Protože já totiž umim italsky děsně dobře, můžu tu z ní, na letišti, překládat do angličtiny.
Je to totiž Italská značka, takže název italskej a ještě taky vim, že to v Češtině znamená beruška, a to jim musí stačit.

Jedna přijde a má pocit, že je to "francouzský brand", a poučuje mě, že je to beruška.
Proboha neřikej - to je to jediný, co já tu vůbec vim, takže mi prosim tě nekřivdi!

O tom, jak jsem si tuhle zpívala s Klusem a ocenila mě nějaká rádoby herečka, jsem vám už psala na facebooku, ale tentokrát tu byla vědkyně z NASA. Nekecám. Řekla mi to sama.

Někdy mám pocit, že se mi sem ty ženský lezou pochlubit...


To byla ta druhá s oranžovou kabelkou. Jen nelida ji po mně chce sundat, jak je ten regál vysokej. Anebo vesmírná žena, která má o výškách trochu zkreslený představy. Nebo je takový mám já. Zpoza svýho pultu.

"Já si slíbila tuhle tašku za novou práci. Když ji získám a převelej´mě do Prahy, po čemž toužím, hned si ji nadělím za odměnu!"

Jelikož je to zrovna dneska s tržbou špatný, zkusila jsem ji nalomit.

"A vy to nechcete zakřiknout, že? Ale co to vzít z druhýho konce a zkusit tu práci přivolat?"

Rozesmála se a můj nápad zamítla. Vlastně ani nevysvětlila proč, podle mě byl přímo vesmírnej.

"Mně na tý pozici hodně záleží, víte, dělám pro NASA, což je vesmírná agentura. A ta práce je úplně skvělá," špitla ještě.


"Hmmmmmm...", to já mám doma vesmírnej dalekohled. Jednou jsem s nim viděla úplně nádherně měsíc. Včetně všech těch kráterů. Než jsem stihla zavolat Mirka, tak jsem si s tim nějak pohla a zjistila, že čumim na lampu v naší ulici a ty krátery, že jsou dešťový kapky. Mirek stejně už spal, a ráno jsem mu nic neřikala. Dalekohled je od tý doby v garáži, kde čeká, až mi někdo přečte návod. Já se v něm totiž nevyznám. Ale taky jsem chtěla bejt radši vesmírná vědkyně. Než prodávat kabelky. Nechápu, jak se to stalo.

"Kolik stojí tahle kabelka? Nevidim cenu!"
Jé, zas nějaká příjemná zákaznice...


Jinak jsem taky byla nakoupit v Kauflandu. Stavila jsem se jen pro meloun. Děti maj´rády.
Pokladny byly bez front, a před jednou, kde nebyl vůbec nikdo, postávali dva šediví důchodci a ještě si pročítali nákupní seznam. Asi jestli něco nezapomněli.
Tak jsem si ten meloun položila na pás a ten hned popojel ke kase.

"Co předbíháte?" Obořila se na mě babka.

"Vždyť nejste.. vždyť stojíte tamhle...," koktala jsem překvapeně. Protože já nepředbíhám!

"Nemáte ten meloun zvážený, mladá paní," uvědomila mě pokladní. Sakra!

"Hele ji, předbíhá a ještě nemá ani zváženo!" Přisadila si baba.

"Ale já vás nepředběhla!" Už jsem byla naštvaná. A šla jsem si zvážit meloun.

Staříci se hbitě přemístili k pokladně a "předběhli mě". Přestože jsem byla zpátky dřív, než všechno vyskládali na pás.

"Teď si počká, s tim melounem!" Radovala se k dědkovi. To už je fakt moc... Jedubaba.

Než pak stačili vyjet s vozíkem ven, míjela jsem je s melounem. A za chvíli ji slyšim, jak na celej parking huláká: "Stejně je buď zfetovaná nebo vožralá!"

Tak dost...
"A TY SEŠ HNUSNÁ JEDUBABA!"
UF.

A pak jsem si doma dala pivo. Jako skoro každej večer. Ale nefetuju. Leda nožičky Adriánka. A taky jeho vlásky.

Když jsme u něj, tak jsem seděla v KFC a zkoušela tam psát. Celej jeden týden jsem tam proseděla. Vždycky od devíti do dvou, co byl Adriánek ve školce. Jenže pak už to nešlo. Už mě tam znali a začali se dávat do řeči, a to už je rozptýlení větší, než žádoucí.
Přišel třeba týpek, co jsem mu dávala ještě dva dny, než se osmělí. Jo, čekala jsem ho. Ale překvapil a už u mě seděl.

"Co tady furt děláte?" Začal se vyptávat.

"Čekám na syna, je tu ve školce."

"Tady v tý logopedický?"

"Jo, v tý."

"Nenaučili jste ho doma mluvit?"

"Prosim? Nejde mu to, má problém...," nevim proč mu to vysvětluju.

"Nebo jste líný rodiče, co?" Myslel asi, že je vtipnej, "- no nic, já tu taky čekám na syna. Je tady na základce, já se odstěhoval, respektive jsem byl odejit mojí ještě stále ženou..."

Nato mi začal líčit politování hodný příběh o svém zbohatnutí a oškubání manželkou, její nevěře a následné žádosti o rozvod. A pak řekl, že dochází na psychoterapie.

"Ale to neni u tohohle stolu...," vrátila jsem mu líný rodiče.

Uznal to a pak se sebral, že už musí jít, ale že se uvidíme zítra.
Od tý doby tam nechodim.



A ty vypadni s tou Furlou! Promiňte, ale leze mi sem nějaká, co nosí úplně jinou značku, než co se nosí.
Ale stejně nechápu, kdo dá desítku za kabelku.


Můžete mi to tady ustříhnout? Ptá se Korejka a zpod trika si tahá štítek s informacemi o složení. Taky to vždycky stříhám. Někdy tak přísně, že vznikne díra a maminka mi pak nadává, že z Adriánka dělám trhana. Proto jsem Korejce radši ty nůžky půjčila, ať si tričko zničí sama.

Takže to radši dámičky s Furličkou, než obsluhovat takový, jako jsem já.



"Dobry den. Kolik u vas stoji kabelka?"
"Podle toho, jaká..."
"Tak například tahle."
"Tahle osm tisíc."
"Hmm, hmm, to je dobry psychologicky tah, že nemate vidět ceny. Ja vim, že vy s tim nic neudělate, ale marketingově je uspěšnějši u kupujicích, když ceny viděj. No nic, nam to už leti..."


"Kiki, pán z Ostravy nám radí, ať dáme ceny navrch."
"Co řikáš?"
"Že jeden pán... Nic prosim tě, jak bylo v Itálii?"


Vim, že máme na hovor jenom chvíli, čekám ještě jednu ženu, co bude chtít nůžky.
***