Jak se bere zpátky nezodpovědná hovadina

Sobota v 13:46 |  Zpovědnice
V obchodě, kde jsem zase zaskakovala, se ukázalo tradičně pár nedostatků, který Kiki zvýšily tlak. Kolegyně, se kterou jsem dělala, mi hlásila, že došly nákupní tašky, ať napíšu Kiki o jejich doplnění. Tak jsem napsala.
A Kiki se hrozně diví: Fakt tam nejsou? Vždyť se tam nedávno vezly dvě krabice!

Šla jsem se tedy mrknout do skladu a našla je. Jenže úplně zaházený dalšíma věcma, nebyly vůbec vidět. Jenže to Kiki neobměkčilo a dožadovala se vysvětlení, proč se nejprve nepodíváme do lejstra, kde si píšeme evidenci tašek - než si napíšem o další.

Ptám se Nadi, kde je nějaký takový lejstro.
A ona na to: "Neni. To už dávno nezapisujem..."

"Jak dávno?"
"Asi tak půl roku."

Zůstala jsem chvíli koukat - tohle přece nemůžu šéfce tlumočit :)


Nakonec jsme ale musely s pravdou ven. Lejstro chtěla vyfotit.

Když jsem odpoledne mluvila s maminkou, vykládala mi, že Kiki ji tahá na nákupy, prý se potřebuje odreagovat, zrelaxovat. Rozdýchat to - půl roku prej... To snad neni možný!





Nechybělo moc a u nás doma to bylo jako v domově důchodců.
V jednu chvíli se doma mohl Mirek setkat se dvěma staříky - kdybych to nezvládla...
Ale pěkně popořádku.

Za rohem bydlí takovej starej a moc milej pán. Venčívá pejska a vždycky, když se venku potkáme, tak se náš Puclík s tím pejskem mazlí a pán se mnou - prohodí pár slov. Třeba mi řekl, že mu je už jednadevadesát a hůř slyší, no a ten pejsek, že je jedinej, koho na světě má.
Nevykládá mi tyhle věci sám od sebe na potkání, to jen když slovo dá slovo...
A tak o něm vím, že nemá vůbec nikoho, protože všichni už jsou tam nahoře a on si někdy přeje, aby si ho tam už taky vzali... Že mu je někdy smutno a nemít pejska, vůbec by to nešlo.
Přitom je celkem vitální, nemá ani hůlku a ani senilní se nezdá, poznává mě a pamatuje si, co mi říkal včera...

Neumim si sama sebe v tom věku představit. Přitom je jasný, že má pocit, že to uteklo strašně rychle a možná se na ten věk dokonce necítí.


To vždycky naše babička říká, jak rychle to utíká, a nemůžu nevzpomenout její citát: "To si člověk myslí, kolik má času, jak je život dlouhej a nakonec je rád, když vychová děti a udělá si pořádek ve věcech."



Ale zpátky ke starýmu pánovi. Tuhle jsem ho zahlédla, jak kouká do popelnice na papír. Zeptala jsem se ho opatrně, co tam hledá, aby se necítil trapně :) Ale on bez okolků odpověděl, že hledá něco ke čtení. Ptám se, co ho tak zajímá. A prý časopisy o dění ve světě.
Ale že je tam dneska nenašel.

Já odpoledne vyrazila na tradiční projížďku tramvají s Adriánkem a dojeli jsme až do metra, kde jsem pár takových časáků nakoupila. A že mu je hned zanesem.

Nemám sice klíč od jejich vchodu, ale měla jsem štěští - možná, že když je dobrej úmysl, tak ho ten nahoře posvětí tím, že sešle příznivý podmínky... (Ačkoliv žádný pravidlo to teda neni, o tom já něco vim).
Před barákem starýho pána právě zastavilo auto, co rozváží obědy.

Zeptala jsem se řidiče, jestli náhodou neveze oběd stařečkovi, co má pejska. A prej veze.
Tak mě pustil dovnitř.
Stařík měl velikou radost a odměnou mi dal nějaký sladkosti. Trval na tom, tak jsem si je holt vzala.

A pak jsem ho dlouho neviděla, ale sem tam jsem si na něj vzpomněla.
Ve smyslu, jestli ještě žije. Nebudu lhát.
Rozhodla jsem se, že si to ověřím u kolegyně z práce, která úplně náhodou bydlí ve stejném domě, jako on.

Na Štědrý den jsem jí napsala, jestli ho teď někdy viděla a jestli by mě pustila do baráku, že bych mu zanesla štědrou večeři.

Když mi potvrdila, že ho viděla před pár dny, domluvily jsme se, že mi přijde dolů otevřít.
Tak jsem na něj zazvonila a dobrůtky mu předala. Nebyla to jen ryba a salát (od mojí maminky), ale taky pár drobností k tomu, jako mandarinky, jablko, pribiňáček, časopis, co si koupil Mirek - sebrala jsem mu ho v zájmu starýho pána, no a taky vánočku jsme mu přibalili.

Jenže tu rybu jsem neosmažila a to byl problém. Pán mi řekl, že nemá žádný potřeby k vaření, že mu vozí obědy a rybu mi s těžkým srdcem vrátil. Poprosila jsem tedy kolegyni, která celou dobu stála na jeho prahu se mnou, jestli by mu to u sebe osmažila. A tak měl pán štědrou večeři se vším všudy a byl tak dojatej, že nás objal a ruce líbal, a pak odběhl, že mi něco za to chce dát.
To už tam kolegyně nestála - běžela smažit.
A stařík se přišoural zpátky s krásným řetízkem. Nevím, kde ho vzal, jestli mě náhodou nečekal :), ale od té doby ho nosím.

A teď druhej stařík. Úplnej opak tohohle. Soused shora, už znáte. Don Juan, baron Prášil... Věk cca 70+.
Potkal mě před domem a dal se se mnou do řeči. Jako pokaždý si povídal hlavně sám se sebou. Mluví a mluví, a kdybych mezitím zalezla domů, snad by si toho ani nevšiml.
Znovu slovo dalo slovo a přišla řeč na koníčky. On že miluje literaturu a co prej já. Dal mi tak dvě sekundy na odpověď a já v tom čase stihla zmínit knížku. Já blázen.
Hned ji chtěl vidět, což by mi vůbec nevadilo, jenže on ji chtěl s výkladem.
A taky říkal, že to neni možný, že má takhle pohlednou sousedku, která bejvá často sama doma - to že si jako všiml, no a že to tak nemůže nechat...

Já mu knihu půjčila a umně jsem se ho zbavila.

Otevřela jsem si pivo, pustila muziku a dala se do vytírání.
Když v tom bouchání na dveře. Napadlo mě, že ho ta hudba ruší. Že si možná chce poslechnout tu svou operu, v klidu.

Tak jsem otevřela s tím, že to hned ztišuju.
Jenže jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Dědek načesanej, vyvoněnej, ve flanelce a s trampským šátkem kolem krku, mi strká pod nos nějakou láhev vína a s tím, že mu bylo líto, otevřít si takovej poklad sám...

"2004. Ročník! No s tim mi nemůžete dát košem!" Halekal na celej barák.

"Nezlobte se, ale já už si otevřela pivo a zrovna vytírám, pak půjdu spát..."

"Já bych s vámi to víno hrozně rád vypil, chtěl bych, abyste mi vykládala o tý svý knize..."

No řeknu vám, že byl neodbytnej, skoro se mi vecpal do obejváku a vyloženě naléhal, abych s nim poseděla a popila. To by dávno každej vzdal, ale on mě přemlouval ke společnýmu večeru (MĚ!), jako by mu bylo dvacet. Nebo teda spíš třicet... No, spíš teda čtyřicet :))
Babička měla fakt pravdu, letí to jako blázen.


Nebudu vás napínat, zbavila jsem se ho, ale dalo to práci. Nechybělo moc, a seděli jsme spolu na gauči a popíjeli to starý víno. Já samozřejmě se sebezapřením, ale mohlo to skutečně tak dopadnout.
Ale ustála jsem to, dokonce ve vší slušnosti - neposlala jsem ho někam, jenom jsem si pak tak říkala, čím to je, že koho se člověk absolutně nesnaží zaujmout a vůbec se mu nehodlá líbit, ten na něj takhle bere...



Na Štědrej večer, když už jsme měli po všem a bylo uspáno, navštívil nás Zdeněk. Byl sám a bylo mu smutno, tak přišel na panáka. A já vyprávěla o starém pánovi s pejskem, a vyprávění jsem začala těmi časopisy.
Že hledal v popelnici něco ke čtení o světovém dění.

A Zděněk na to povídá: "Taks ho měla vzít domů a posadit k internetu!"

A já si představila takovou krajnost, že je pozdní večer (zdaleka ne Máj), Mirek přichází z práce a v kuchyni nám sedí stařík nad počítačem, zatímco já na gauči s dalším staříkem chlastám...
Musela jsem se smát při představě, jak by se Mirek, (krásnej a charismatickej!), asi tvářil.



Na Štědrej den Kiki psala Nataše. Jestli počítá s tou zítřejší směnou.
Už jednou se stalo, že nepočítala, dokud se Kiki nepřipomněla, a tak už se šéfová raději ujisťuje :)

Jenže z odpovědi šla znovu do kolen. Nepočítá. Je v Rusku a nemůže přiletět.
Jsou drahý letenky.

Kiki mi píše, že Natašu vyhodila s okamžitou platností.

Nechápala jsem, proč. Do zajebanejch šatů, vždyť je skvělá a je s ní prdel!
Navíc je Štědrej den!

Příštího dne jsem psala Nataše zprávu, že mě to mrzí. Dodala jsem, že teda do tý práce přiletět mohla, že co chudák Kiki - musela na rychlo někoho o Vánocích shánět... Ale že jinak byla fajn a že jí přeju štěstí. Nějak tak.
A ona mi odpověděla, že o svátcích jsou letenky několikanásobně dražší a že si to neuvědomila. Celej měsíc by pak vydělávala na tu letenku.
... "ale rozhodnutí Kiki chápu, jsem nezodpovědná hovadina..."

Nazvat se nezodpovědnou hovadinou, tím mě zas dostala.
A tak jsem to přeposlala Kiki s otázkou, jestli by nepřimhouřila nad nezodpovědnou hovadinou vánoční oko...

Nejdřív odepsala, že to má blbý.
A za hodinu psala, že ji vzala zpátky.
Naše nejlepší šéfka.



V obchodě další směna. K večeru mě přepadl hlad, tak jsem si došla pro jídlo. Nechala jsem si to zabalit s sebou a pak si to vezla výtahem. Nebo tedy chtěla vézt. Kdyby jel.
Postávalo před ním několik chlápků a divili se, že to tak dlouho nejede.
Tak jsem se divila s nimi.

Když jeden povídá: "Copak dneska vařili?"
A druhej: "Voní to dobře, co?"
Třetí: "Já mám takovej hlad..."

Až v tu chvíli jsem pochopila, že je zajímá, co mám dneska k večeři... Nejsem zvyklá, z těch podletištních chodeb, kde chodívám v doprovodu výřečné kolegyně z bot, že by taky někdo komunikoval se mnou...
Tiskla jsem křečovitě tu krabičku a pak jsem se odvázala.

Otevřela jsem víko a nechala je nahlédnout: "To je frankfurtskej závitek s knedlikem!"

A chlapi se nad jídlo naklonili a nasávali vůni.
A já jen doufala, že jim do toho neukápne slina.
Dobírali si mě, kolikpak to spořádám knedlíků a hlásili, kolik každej z nich.
No, pomalu by to stačilo, znovu si připomínám, že (a proč) nejsem extrovert, co se vybavuje s kdekym. Víko jsem zaklapla a šla radši po schodech.

Jenže nahoře, kde se musí projít turniketem na heslo, byla fronta taky.
Někdo uvízl vevnitř a nemohl ani zpátky, ani sem.
Takže čekal na záchranu a my s ním. Já s novými lidmi, co mi možná budou taky za chvíli šilhat po voňavý krabičce.

Nějak jsem si totiž všimla, že se děje všechno dvakrát. Zní to divně, ale dva starci, dva zátarasy cestou do krámu, dvě Natašiny hlášky, dvakrát prodám totéž v jeden den, dvakrát mě v jeden den zákaznice žádají, abych si pro ně něco zkusila, a dokonce dvakrát se v jeden den stalo, že ke mě přišly a jen ukázaly, co berou. Bez zkoušení a dumání.
Takový specialitky se běžně nestávají ani denně. Jo a měla jsem dva žloutky ve vajíčku. Dvakrát...




Píše mi Kiki. Posílá fotku postříkanýho stropu v koupelně. Prej má dost a potřebovala by se zhroutit, ale neví jak. A taky zbavit svéprávnosti.

Ptám se, co se stalo.
Prej si napouštěla vanu, aby se trochu zrelaxovala a uklidnila, protože ji zlobíme my v krámu a do toho pořád ječí Violka - ale všechna voda stříkala ze sprchy do stropu. Celou dobu, co myslela, že si napouští vanu.


A tak jsem ji uklidnila já. Že se mi tohle stává skoro denně, když napouštim vanu Adriánkovi.
Sprcha stříká do stropu, kde visí dávno suchý prádlo... Kolikrát, abych to vypla, musim se dát celá postříkat...

Odpověděla, že to ráda slyší. Že jí se to stalo poprvé.
A já se vrátila k tomu jejímu přání: "Mimochodem Kiki, zhroutit se, neni nic těžkýho!"
Píše, že jí to nejde.
Píšu, že tim pádem ještě nemá dost.
Píše, ať ji teda nečim dodělám. Třeba jestli holky vůbec používaj platební terminál na platby kartou, anebo už půl roku ne... Zkrátka, jestli v se krámu nepáchaj zas nějaký nezodpovědný hovadiny :)



To já se jedný málem dopustila taky! Na internetu na mě vyskočil jakýsi test, Jak poznat, zda nežijeme s despotou.
Hned si říkám - á, tak jdeme na to, teď si na tebe posvítím, Mirečku...

Když jsem se přistihla, že mi v reakcích na otázky několikrát letí hlavou: To on ne, to spíš já... Tak jsem to radši zavřela.
Co je to za debilní test?! Byl tam ještě jeden, na sobce, ale dál už jsem (se) radši netestovala...

Zato mě napadlo, že mu ty testy přepošlu, ale to by byla nezodpovědná hovadina, kterou bych zpátky asi nevzala.

A aby nebyla jedna, ale dvě, tak dvě málem byly.
S chřipkou jsem šla se smetím a potkala staříka s pejskem. Bylo to na Nový rok, a tak mi podal ruku a začal mi přát. A mně v tu chvíli vůbec nedošlo, že ho můžu nakazit.

Měla jsem pak černý svědomí. Taková chřipka, která u mě trvala tři týdny, by mohla bejt jeho konec...
Naštěstí jsem ho před pár dny potkala zas. A zdravýho.

A tak všechno dobře dopadlo a ráda bych řekla, že snad už je příchodem novýho roku všem nezodpovědným hovadinám konec. Ale myslím, že můžu jen doplnit babičky výrok: "...a nadělá se pár hovadin..." :)

Tak aby jich bylo co nejmíň (třeba 2 do roka? :)) - to je moje přání i Vám, a k tomu zdraví a štěstí.
***






Povalil stromek a hraje si pod nim s lištou... :)


Zuzka a Kiki slavily společně Sivestra - já byla nemocná...




Kiki s Violkou a Julinkou