SUKA

29. června 2017 v 17:17 |  ZPOVĚDNICE
Jak jsem posledně předeslala, zabydlujeme se v novém.
A jelikož se můj stav zlepšil, neřku-li úplně napravil, (ovšem nerada bych to zakřikla), začala jsem si domov konečně s chutí zařizovat a tak nějak řešit. Vědomě a radostně.
Pochopitelně něco s větší radostí, jako třeba nákupy doplňků a vymýšlení, co kde a jak bude, a záležitosti, jako uvolněný elektrický zásuvky nebo kliky ode dveří, naopak nerada - zato s vervou!
Chci totiž mít doma všechno perfektní!

Pozvala jsem tedy elektrikáře. Poslali Rusáka, ale šikovnýho.
Uměl po našem a co neuměl, tomu jsem beztak rozuměla, jelikož jsem vycvičená z butiku, že ano...

Já vám už umim slov! I některý sprostý. Jako třeba "suka". Což je dle wikipedie "hrubá nadávka ženě", něco jako "kurva". Ale to jsem pochytila spíš od kolegyň, než od zákaznic.

No a o tohle slůvko, představte si, právě šlo.
Ač zprvu nic nenasvědčovalo, že bych si ho měla vysloužit...

Jenomže, jak já to chci mít, teď v tom novém, všechno perfektní, honila jsem chlapa od zásuvky k vypínači a zas k zásuvce, a tak nakonec utahoval a znovu nasazoval v podstatě všechno.

Nakonec jsem ho hnala ještě ke Kiki, která měla na některých místech stejnou potíž.

Procházela jsem s ním místnosti a jen mu ukazovala. A on už byl otrávenej, protože tvrdil, že podle norem je nějaká vůle v pohyblivosti zásuvek povolená, vypínače taky můžou bejt klidně odchlíplý - jenže já to tak nechci a nějaký normy mě tudíž nezajímaj...

Měl to se mnou těžký.
Když už se mu moje rozmachování rukama a hesla: "Tady zásuvka!" "Tam vypínač!, zdály marnivý,
ze sympaťáka se stával brbla, až to nakonec fakt přehnal...

"Vypínač, jo, dobrý..., zamumlal si pro sebe, když jsem zas hlásila, kde co.

"A tamhle zásuvka!" Volám hned na to.

"Suka!" Ujelo mu nešťastně a já se zarazila. Bylo mi jasný, že spoléhá na jazykovou bariéru. Myslí si, že nevim, jak mě nazval. Ale to se hoch přepočítal...


"CO ŽE? CO JSTE TO ŘEK´?" Ohradila jsem se rázně. Protože teď bude zle.

Koukl na mě překvapeně. Myslel, že neumim Rusky...

"No co jste řikal?" Naléhala jsem s rukama v bok.

"Zásuvka?" Zopakoval nejistě, jako by zároveň zpytoval, čím se mě to dotklo.

"Zásuvka ste řek???"

"No vy řekla tam zásuvka, tak já po vás opakoval," vysvětlil mi zaraženě a mě polilo horko. Trapný horko.

"Dobře, dobře, správně... Já slyšela SUKA, víte... haha, pardon..."


Jestli já už tu Ruštinu neovládám až moc... :)



Víte, jak mám občas takový ty řečičky, že si člověk až před spaním kolikrát uvědomí, že přes den se v určitý chvíli mohl zachovat jinak - někoho si třeba víc všimnout, zeptat se, jak se má nebo jestli něco nepotřebuje, prostě nebejt celej den orientovanej tolik na sebe a svý záležitosti... No, tak jsem asi jenom blbej teoretik, co ví všechno nejlíp, až když se jde spát.
Takovej ten generál po bitvě.

Jde o tu moji kočku. O Sáru. Měla jsem ji deset let - byly jí tři, když jsem ji našla opuštěnou a vyhládlou. Kiki a Zuzka mi tehdy pomohly s její záchranou. Vypadala tenkrát úplně zubožená.

No a teď se stěhovala s námi. A já nebyla ty první týdny duchem přítomná, jak jsem se svěřila minule, a tak jsem nějak nezpozorovala, že pomalu hlásí svůj odchod.
A když se mi udělalo líp, zaměřila jsem pozornost na to nový bydlení, namísto, abych ji odvezla na veterinu, když jednoho dne přestala jíst a pít. Usoudila jsem, že je to přechodný a zítra se tp zase srovná. Hlavně, aby teď ty zásuvky nebyly křivý...

Příští den měla nějakej náběh na zvracení, tak jsem ji vynesla ven, protože teď máme malou zahrádku, a přece si nedám poblinkat naše krásný nový dlaždičky.. .A od tý chvíle jsem ji už neviděla.
Odešla.
Což tedy dělávala. Běžně se vracela až ráno. Jenže teď se už neukázala.

Začala jsem zpytovat svědomí a moc jsem si přála, aby přišla domů. Že bych s ní hned jela, kdyby jí bylo ještě pořád zle.


Pátrací lístky jsem vytiskla a vylepila na sloupy v okolí.
Ale nic.

Kiki mě utěšila větou, že Sára už holt nepřijde, že šla někam umřít. Ale ať si z toho nic nedělám, že každej máme nějakej svůj smutnej zvířecí příběh.



Taky jsme doma řešili hlínu. Kde ji vzít. Protože ten náš malej dvoreček je samá suť a kámen, nedá se do toho kopnout rýčem. A na to mě zrovna tolik užije!

Holt se bude shánět hlína no. Nedá se svítit. Protože já potřebuju sázet. A pěstovat!
Bude potřeba hodně pytlů. Na tom jsme se shodli. To by člověk nevěřil, kolik hlíny je potřeba navozit, aby jí bylo na pár metrech čtverečních dost.


Nechápala jsem proto, když jsem příštího dne viděla z okna, jak se Mirek vybavuje se sousedem a ten mu přes plot podává pytel zeminy. Jeden...

Přitáhl mi to do kuchyně a prej mám hádat, co v tom pytli je.

Tvářil se úplně jako by nic, na pytli nápis Z E M I N A, přesto mi najednou vlítlo na mysl i jazyk: "Sára?!!"

Mlčky kývl. Byla tam. Sousedi ji našli u nich v trávě, zvláštní bylo jenom to, že podle všeho nebyla mrtvá dlouho. I soused říkal, že takovýho půl dne maximálně. Tak jak to, že už týden nepřišla?

Tuhle záhadu už nikdy nevyřeším, zato se dostavily výčitky. Že jsem jí nepomohla, nechala ji utrápit se, a tak.

Adriánek si zrovna pouštěl video na mém telefonu, když svěřuju Mirkovi svou prvotní emoci: "Já ji chudinku utrápila..."
A víte co? Najednou se ten můj mobil roztříštil o dlaždičky. O ty krásný nový... Prostě Puclíkovi spadl ze stolu a to se mu ještě nikdy nestalo.

Sehla jsem se a koukám na ten rozbitej displej.

"To je znamení, že mám pravdu, utrápila jsem ji!" Odvodila jsem z toho, ale Mirek si poklepal na hlavu.
Jenže já na znamení věřim, byl to jasnej signál. Celá nešťastná jsem šla věšet prádlo. Aspoň bejt chvilku se svou vinou sama.

Zpytuju a věším, věším a zpytuju, když v tom vidím, že na parapetu po sobě Sárinka zanechala otisk tlapek, jak jsem ji párkrát pouštěla domů oknem. Natáhla jsem ruku a chtěla se dotknout. Aspoň pohladit její stopu.

A víte co tentokrát?
Dostala jsem fakt velkej elektickej výboj. Leknutím jsem uskočila.
Zlobí se na mě!


"Ono ji to přejde..." Odpověděl mi k mýmu překvapení Mirek, když jsem mu chvíli nato tenhle zážitek pověděla.

Neřekl, že jsem blázen, ale že ji to přejde. Nepopřel znovu můj dojem. Ach jo!


Bylo potřeba se nějak vypořádat s jejím tělem. Začala ta největší vedra a plastovém pytli jsme ji nemohli nechat dlouho.
Jenže zrovna toho bylo tolik k řešení, měli přijet udělat vestavnou skříň a taky zarovnat hrbolatej dvorek, aby byl trochu k použití...

A tak ještě do večera v pytli zůstala. A ten připravenej u dveří, protože hned, jak pracanti odejdou, vyrazim kopat někam hrob.

Chlap přijel zanedlouho. Všude roztahal prkna a začal stloukat. Skríň na míru a taky ten botník, co jsem si ho sama vymyslela. Lavice se zrcadlem a háčky, ovšem s vychytávkou. Bok pod lavicí dutý, abych tam mohla zasouvat Sárinky kadibudku. Léta jsem doma marně nacházela místo, kde by nepřekážela, anebo nepůsobila nevzhledně, rušivě.

Když bylo skoro hotovo, povídá mi chlápek, že teď už jen donese z auta vršek té lavice... Čapnul přitom pytel ZEMINY do ruky: "Jenom potřebuju tohle dát na chvíli někam pryč, ať se to tu neplete, teď budu dělat tý vaší kočičce tu budku tadyhle..."

Koukala jsem na ten výjev. Drží ji mrtvou v pytli a mluví o budce pro ni...

"A kde ji vůbec máte?"
"V tom pytli."
"Jo schovala jste ji?" - Ale do pytle?" Odtáhl ho překvapeně od těla a zadíval se na něj. A pak mu to došlo.

"Nedočkala se kadibudky. Dneska ráno nám ji dali sousedi, prej ji našli v trávě...," objasnila jsem mu.

Ale budku stejně dodělal. Prej budu mít určitě novou. V tý chvíli jsem zamítavě kroutila hlavou, že rozhodně už ne. Sárinka byla jediná. A teď se na mě dokonce zlobí, představte si, dostala jsem ránu od parapetu a rozbil se mi mobil, takže...


Uplynulo pár týdnů a novou už mám. A zas v tom měla prsty Kiki. Ale o tom zase příště.

Teď jsem byla ještě v Kauflandu.

Mám nakoupeno a už odcházim, když jsem zahlédla toho elektrikáře. Stál venku s kámošem a vypaloval.

"Dobrý den!" Pozdravila jsem ho.
Chvíli koukal a pak rozpačitě odvětil.

Ach jo, nepoznává mě.
"Byl jste u nás, ne? Elektrikář, ne? A já SUKA! Haha... Co?" Smála jsem se, ale on jenom kroutil hlavou, protože netušil, o čem mluvim.

Nebyl to on. A já bych v tu chvíli taky radši nebyla já. Ale díky lékům už jsem to já zas byla - a to zcela ve formě :)
***









Ségry poprvé u mě na návštěvě :)

Puclík přemýšlí, co by podnikl na našem malém, nehostinném dvorečku...:)

Sem tam nacházím i srdíčka... Která považuji, na rozdíl od prasklých displejů a elektřiny do prstů, za dobrá znamení...

S Adriánkem ve formě :)