Není nutno, aby bylo přímo vesmírno

15. listopadu 2018 v 12:01 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi


"Tak jak se máte?"

"No... Než znovu zabraly moje původní léky, to bylo výletů do nejhlubších pekel... to jsem si užila. V sobě, sama."

Líčila jsem doktorce, když jsem se po dvou měsících přišla ukázat.

Posledně jsem tu psala, že je to dobrý, že jo? Tak to zas rychle přešlo, byl to jen dobrej den, dva... Propady do celý širý škály negativních nálad a pocitů přicházely, jak se jim zachtělo, až nakonec dorazila poslední lahůdka, co mi tahle depresivní epizoda přichystala - smutek celýho světa, snad. Ano, ten jedinej ještě chyběl.

Tím se bouře v mý duši přehnala a jsem zas OK. Což teda taky neni úplně jistý.
Záleží, jaký bude mý poslední slovo Mirkovi, ohledně Ježíška. Ne jestli podle mě existuje, ale co od něj nakonec chci. Zda radši vysavač, anebo ten hvězdářskej dalekohled, co si už léta přeju.
- Cože? Napsala jsem, že si přeju hvězdářskej dalekohled? :)
No ale pořádnej, rozumíte, ne nějakou hračku, co si můžu půjčit u Adriánka v pokoji. Já potřebuju vidět až na měšíc!


Náhodou, je to známka (ne punku), ale toho, že už je mi zas dobře. Protože to bylo moc zlý. A nekonečný. Já, coby prvok. Co nemůže nic. Co neví nic, co nic nechápe, co tápe, co se mu zvedá žaludek z jakýchkoliv představ, co se proto různými představami pořád testuje, aby zjistil, že ještě furt blbý, co brečel, aniž tušil proč, anebo sám nad sebou, že není, kým je, a tak...

"Víte, pro tohle se ujal název pseudodemence," potěšila mě paní doktorka. "To si lidi prostě připadaj´dementní, dokonce se dávaj´na demenci testovat. A nejsou. Pořád jim to myslí, jenom ve svý úzkosti nemaj´ten pocit."

AHA! "To já tomu řikám, že jsem prvok," oblažila jsem ji svým PSEUDOodborným termínem.


Jak postupně léky zabíraly, projasnil se mi sem tam nějakej den. To vám byla úleva. Protože jsem si hned říkala, že to se mnou nemůže bejt tak zlý, když mi ještě dovede bejt i dobře.


Jedna z úplně posledních depresivních nálad, ten světabol, mě provázela toho večera, co jsem vyjevila Mirkovi přání, abychom si pustili Angeliku. Vždycky jsem ji měla ráda. A vždycky jsem chtěla bejt jako ona. Krásná, rafinovaná, ušlechtilá, co umí využít svých ženských předností ve svůj prospěch - a proč taky ne?
Naopak Mirkovi se její povaha moc nezamlouvá, nicméně vyhověl mi a pustil nám Markýzu Andělů...

Já, s tísní na hrudi i v žaludku, jsem bedlivě sledovala, zatímco Mirek podřimoval.
Dokud jsem v závěru filmu nenadhodila otázku: "Jak asi ta herečka vypadá dneska?"

Načež mi ji vyhledal v googlu.
Ty jo. Stařenka.

(Ne, že by mě to tolik překvapilo, řikám, že v realitě už jsem tou dobou byla), jen mi to najednou přišlo líto.
I jak je ten život vlastně krátkej. Taková krásná tady byla, a teď? A co ze všeho? Všechno je pryč, mládí i krása pominula, a o čem ten život vlastně byl?
To nejlepší brzy skončí a vzpomínky nás pak ničí...

I dala jsem se do usedavýho pláče.

Mirek se na mě nevěřícně díval. "Brečíš, protože ta herečka zestárla?"

"No, fňuk, byla tak krásná a teď je to pryč..."

Nemoh by mu to někdo vysvětlit líp?


Jelikož jsem v tý realitě už fakt byla, aspoň do tý míry, abych se poslouchala, a v sebereflexi chápala, že se teď vysvětlit nedám, odešla jsem spát.
Naštěstí za mnou nešel. Což teda jako taky nechápu... :))
A naneštěstí volala maminka...

"Ty brečíš?"
"Jo!" Polevila jsem si. Protože jí můžu.
"A proč, co se děje?"
"Angelika je dneska stařenka, její krása je pryč, a zbyly jenom vzpomínky..."

Odmlčela se.

"Jsi v pořádku?"

"Ne! Je mi smutno ze života. Jak je všechno pomíjivý a nevrací se nic, co bylo krásný..."

"No jo, ale tak zas přichází nový krásný věci...," snažila se maminka. Marně.

"Já si vzpomínám, jak jsme byly se Zuzkou malý a tys měla ty dlouhý krásný vlasy... vzlyk, vzlyk... a teď už máš vlásky šedivý..."

"No tak to ti děkuju," zasmála se, "to mám mít jako depku taky?"

"Promiň, já jenom, jak je všecho krásný pryč a o čem ten život je?"

"Radši mi řekni, co Adriánkovi k Vánocům..."

"Jo, to ty vždycky děláš, že se mě snažíš přivést na jiný myšlenky..."

Znovu se rozesmála. Zatímco já jí bulela do ucha.

"Tak si pusť Ivanku Devátou, byla teď u Šípa. Ona tam moc hezky vypráví o sobě. Jak se zbláznila a odvezli ji do blázince... A taky byla krásná, když byla mladá," dodala.

"No, tak to mi bude určitě líp..."

Maminka vyprskla smíchy: "Jsi tam, kdes byla, že jo... Tak se na mě zas příště obrať!"

Ale aspoň mě rozptýlila a já už věděla, že vám o tom budu snad brzy psát.



Když jsem odcházela od doktorky, usadila jsem se ještě v čekárně, než mi vypíše recept.
Právě se loučil nějaký pacient, co vyšel z jiný ordinace, a ačkoliv bylo jedenáct dopoledne, popřál paní recepční hezký večer.
Ta se na mě podívala a propukla v smích.
Přišlo mi to skoro nevhodný, ale nenechala jsem ji v tom, protože mi to samotný nešlo. Navíc pán už byl ten tam, takže netušil, že pobavil...

"Tak ten tu byl správně," prohlásila. "Teď už čekám jenom toho Kolumba!"

Jak mohla vědět, že vítězoslavně nezvolám, že jsem to já? Napadlo mě. A hned jsem poděkovala tam nahoru, že to já nejsem :) Že se naopak znovu cejtim dobře, a že mě zas život těší - a že když si přeju teleskop, tak vim proč. I když nepochybuju, že tady pani recepční by můj vánoční seznam velmi zajímal...


Loni jsem si přála - a dostala - fotopast. Taky jsem dávno věděla, co všechno s ní podniknu. Vzpomínáte, jak nás tehdy v létě na chalupě sužoval noční rámus od kun z půdy? Tak na ty jsem si chtěla posvítit. Vidět, co dělaj´, když vydávaj´ty děsivý zvuky. A čim do čeho tak děsně bušej, že se nedá spát. Jenže co mám fotopast a "posvítit" bych si na ně mohla, jsem v tý chalupě u našich nespala. Jenom u babičky. No a tam je klid...

Takovej klid, že jsem si dokonce troufla i na stan. Normálně jsem si na dvoře rozbila stan a s Adriánkem v něm strávila noc. Řeknete si, to je toho, ale pro sraba, jako jsem já, to byl extrémní bobřík odvahy!

Ale ne, že by kuny byly jediný, na koho jsem chtěla líčit fotopast... Přivázala jsem ji například na noc na vrata. Cokoliv projde kolem, bude zvěčněno. To je tak vzrušující!

Naši mi věštili, že ráno budu akorát o drahej aparát chudší. Ale kdeže!
Ráno, ještě před snídaní, jsem si přístroj přinesla do chalupy. A než babička domíchala vajíčka, už jsem věděla, že kolem plotu za celou noc prošla JEDNA KOČKA. Prostě jedna. Kočka. Neuvěřitelný.

Druhou noc moje hračka strávila v polích. Na transformátoru, maskovaná jehličím. Pro jistotu. A pro ještě větší jistotu jsem před ní poházela kočičí granule. Ty k jídlu, ne do záchodku.

A co myslíte ráno? Kanec? Srny? Nebo snad liška, zajíc? Ne... Nic! Vůbec nic.

To už ale neni možný!

A tak, do třetice, jsem políčila svý tajný očko za vsí, k opuštěnýmu prasečáku. A přišla jsem si pro něj později, než brzy. Asi tak v devět.
A tenhle čas navíc, co jsem tomu dala, mi přinesl obrázky močícího traktoristy.

Přijel, zastavil, vystoupil, došel ke sloupku s uvázanou fotopastí, který si k mýmu údivu ani nevšiml, chytil se rukou někde nad ní a prostě se vychcal.

A já si to prostě u kafe prohlížela. Pak jsem to smazala a milou fotopast schovala do tašky. Zkusim to jindy a jinde.
Teď bych docela mrkla na ty hvězdy...

Nebo rychle a důkladně vysávala drobky z Brumíka, co se denně sypou po desítkách pod stůl?
Ano! Přeju si vysavač a vim proč. I to zní příčetněji.


Jenže... Když jsem byla malá (a maminka měla ty dlouhý vlásky a krásná Angelika prožívala svý milostný románky - a věděla proč!), byla jsem přesvědčená, že až si jednou budu přát radši takový věci, jako je hrnec, police, pračka nebo lux, než nějakej tajtrlik, budu definitivně na cestě ke stáří. A já si sice přeju všechny ty "nudný pomocníky do domácnosti", možná už mi ani nepřipadaj´tak nudný, ale úplně stejně mě láká ten dalekohled, a tak bych řekla, že jsem na cestě ke stáří, ale vzala bych to přes vesmír.

Na druhou stranu... Když jsme teda v tý realitě... Tak když nebude ten vesmír, nevadí. Jen ať už to neni peklo.
***






Co čekám, že uvidím hvězdářským dalekohledem... minimálně :)
(zdroj internet - samozřejmě, protože já nemám ten dalekohled)


A co jsem čekala, že minimálně uvidím na snímcích z fotopasti..
(viděli jsme bohudík jen v táborský zoo:) )