Víla

24. února 2019 v 8:59 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Chtěla jsem po mamince něco ušít. Ona umí a šije ráda, na stroji, pochopitelně. Když jsme byly malý holky, byl náš šatník převážně z její dílny. I tomu "přála" doba. Ale tehdy jsem teda neměla pocit, že nějak zvlášť umí...

No a mně se teď zachtělo, aby ušila prvorepublikovej svršek, co se mi někde na starý fotce zalíbil. Na malym chlapečkovi.
Jenže jí se TEN HADR nelíbil, a tak se sekla, a že neušije.

Povídám, nu což, přemlouvat tě nebudu (po několikadenním přemlouvání), ušiju sama!
"Půjč mi stroj!"

"Klidně!"

"A jak se na něm... si na to přijdu!"

"Tak si neprošpikuj prsty. A ty máš střih?"

"Jakej střih?"

"Tak potřebuješ látku a střih, ne?"

"Pche! Žádnej střih JÁ nepotřebuju! Mám obrázek a představivost! Beru si stroj a jedu!"

Úplně jsem viděla, jak to doma koumám, jak si jedu pro látku a pak beru Adriánkovi míry a motám ho do tý látky, abych si něco zkusila...


"Nechceš místo toho šití radši něco psát?" Zaujala mě u dveří nečekanou otázkou.
Konečně slovo do pranice.

Protože já udělám ve většině případů nejlíp, když svý nápady hodim na papír. S tečkou.

Protože střih, prej. A jak snadno si švadlena proděraví prsty, taky vyprávěla... Naštěstí šicí ambice v sobě (taky) nemám, tak jsem jí tam ten stroj nechala a jela si psát (o tom, že jsem od šití staromódní námořnický halenky takhle upustila).


Nechápu, že maminka byla o patnáct let mladší, než jsem teď já, když nám šila (byť nemožný)kabáty... Podle střihu... Možná je normální to umět, možná já jsem ta divná, co pořád čeká, až to na mě sedne taky, tenhle um. A taky různej jinej... (Správně doplňujete to vaření...)


Tak jsem jela ke Kiki na kafe. (To by mi šlo). Už si ani nedáváme vědět, čeká mě kdykoliv. Obzvlášť po ránu, když odvezem děti do školky. Přesto to kafe nikdy nemá hotový.



"Mám žízeň - než bude to kafe", hlásim od dubovýho stolu.

Staví přede mě nějakej pidi hrnek a lije do něj džus.

"Proč do hrnku?"

Zvedá oči vsloup, jakože svatá prostoto, bere hrneček do ruky a jásá:

"To je ale hezkej hrneček, no ne!"

Chvíli nechápu, vlastně až dokud mi neprozradí, že má novej porcelán. A já si toho ani nevšimla!



Zuzka "objevila" zemědělský muzeum, říkala, že se tam Mařence hrozně líbilo. A tak jsme vyrazili taky.

Traktory a různý zemědělský náčiní všech dob. A taky sýpky se zrním a atrapa pece, aby si děti mohly pohrát, že pečou chleba.

V jedný tý sýpce s obilím se Adriánek vyválel. Plaval v zrní. Věděla jsem, že ho bude mít úplně všude. Ale hlavně, že se baví.

Pak venku pochodoval kohout, a tak jsem dostala ten nápad.

"Pocem! Já ti zuju botu a nasypeš mu zrní!"

Mirek kroutil hlavou a ukazoval mi ceduli NEKRMTE NÁS!

Já na to, že nikdo nečeká, že bychom přišli s obilím...

Zula jsem sněhuli, otočila ji podrážkou vzhůru a nic. Dvě zrnka vypadla do sněhový břečky, kohout aby je pohledal.

Adriánek byl zklamanej a já taky :)

Přijedem domů, na chodbě ho vyzouvám, a jak mu stáhnu druhou sněhuli, začne se z ní sypat celej žejdlík ječmene - věrtel ječmene - kopec ječmene!

TO SNAD NE. Tak on to měl celou dobu v tý druhý botě? Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi to skoro podezřelý. V jedný nic a v druhý všechno? A když chci nasypat kohoutovi, kterýmu sypat nemám, tak nic? A když doma sypat nechci, tak sypu?



Taky jsme s Kiki u toho kafe probíraly, jak je jejich Julinka moc hezká, a že by klidně taky mohla mít svůj instagramovej účet, jako má ta jedna holčička, co jsme viděly!
Povídám jí, že bychom mohly udělat s Julinkou na ty krávy matky parodii.

"Jak parodii? Já jsem taky ta kráva!"



No a za mnou byl, v našem novym butiku, zas podivín. Nenabízel mi sice mikinu k pošlapání, zato mi donesl jablko.

Chtěla jsem odmítnout, ale trval na tom. Abych měla vitamíny. Protože mu na mně totiž záleží. Jsem jeho tajná láska. Jinak má jenom maminku... Vypráví mi o ní, je už stará a nemocná.

V tom vešla kolegyně z módy (ne vYšla - haha) a chlap se rozloučil. Ona na mě zírala, jakože co to bylo.
Jen nápadník... Něco proti?

Prej ho taky zná. Stejně jako Ivona a Ekatěrina a Nataša. Prej jim nosí pomeranče a chová se divně.
Jó, to je on...

Takže nejsem jeho jediná. Ale určitě jsem jediná, která na něj myslí i doma, a dokonce o něm píše...
Jó, to jsem já :)


Taky mě na sobě překvapilo, že se vůbec nedá odhadnout, co budu dělat za hodinu.
Ano, pravděpodobně budu doma, kde jsem nejradši. Ale taky je klidně možný, že budu lítat po poli...

Začne to přitom docela nenápadně, Zuzka se zmíní, že Mařenka zvrací a nemůže se ani napít, aby to nešlo hned ven. Rodinná rada se usnesla, že by to chtělo meloun. Jenže Zuzka je sama doma a nemá si ho jak dojet koupit. Takže já se tajně rozhodnu, že jí ho opatřim a zavezu. Že je překvapim.
Bydlí kousek za Prahou, mám to k ní čtvrt hodiny. V půli cesty stojí Lídl. Plán mám jasnej.
Ale neni v něm možnost, že v Lídlu nemaj meloun. Když v Kauflandu na Podbabě ho maj!

Do toho Zuzka oznamuje, že Mařenka konečně pije, takže akutně nic netřeba. Takže jsem v Lídlu, za nímž už je pole. Nic tu nepotřebuju, tak jdu k autu (s plnym vozejkem), a když ho odemykám, proletí nade mnou volavka. A něco nese v zobáku, velikýho.

Óóó!
Točila jsem za ní hlavu.

Usadila se v poli, kde je úplně nenápadná. Jen já o ní vim, jen já budu mít fotku dne!!!

Naházela jsem nákup do kufru a rychle do polí... Vítr foukal proti mně, což je dobrý, neucejtí mě. Sice na mě kouká, ale neví, co si myslet. Nemůže uvěřit, že jdu fakt k ní. Asi.
Asi jsme dvě.

"Hlavně postůj, počkej chvíli tak, jak jsi..."

Jenže se rozletěla a byla zas o kus dál. A já už na botách nánosy bláta, kdyby mě teď někdo viděl, třeba Kiki. Nebo Zuzka. Maminka... babička. Mirek... Adriánek...
Myslí, že sedim doma, uklízim, píšu, možná šiju ten obleček. Ručně, jehlou a bez střihu.
Ale kdeže! Já tu běhám po poli za volavkou, protože Mařenka už meloun nepotřebuje.

A navíc si povídám pro sebe.


To je taky kapitola k zamyšlení, ty mý dialogy. Když je to ještě s volavkou, tak dobrý. Ale já je běžně vedu i sama se sebou.

Jak se léčím s tou depresí, začala mi paní doktorka dávat terapii. Jenže mě napadlo, (něco jsem zas četla), že to můžu mít klidně vrozený, a ne zapříčiněný událostmi, a jestli je teda to povídání si o problémech užitečný. (!)
Doktorka na to řekla, že vrozený to nemám, protože k tomu by se pak vázaly ještě další symptomy, jako třeba bludy.
Polkla jsem.

"A ty vy nemáte, přece," uzavřela mé obavy vyvolané Googlem.

Promítlo se mi, jak jsem před pár dny usínala, když v tom jsem si všimla, že do okna intenzivně svítí měsíc v úplňku. Celej pruh světla mi hází do postele. A že se stačí trošku posunout a budu luxusně usínat v měsíčním svitu! Jak víla na paloučku...

Netrvalo dlouho a dočítám se (možná bych měla míň číst), že dřív lidi věřili bludům, jako třeba, že kdo spí osvícen měsícem v úplňku, zblázní se.


"Děláš si prdel?
Tak to jsem nemohla vědět... Ale píšou, že to je blud, a ty je přece nemáš, ne?
Jistěže ne - ale co když je to pravda? A já se do toho ještě sunu...
A libuješ si, jaká jsi víla..."
***










Obrázek z internetu, kde si často hledám diagnózy...

Pravou má plnou zrní, ale já ji nezkusila - kohout má smůlu (anebo štěstí?)

Chtěl by vyšplhat až nahoru, ale neni to snadný, ač se to tak jeví. Asi jako spíchnout mu košili.

Prchající volavka je v kroužku - kterej taky neni vidět :)