Hynek, ryba a moje psí kusy

Úterý v 18:29 |  Zápisky z ...

Tak jsem konečně taky zavítala do našeho novýho letištního obchodu, abych v něm strávila hned několik směn. Musim říct, že je to úplně jiný kafe, než obchůdek starý. Příjemný dekorace na zdech, plno vitrínek a komod, dřevěná podlaha, koberec, na něm křesílko se stolkem, luxusní kabinky - skoro bych řekla, že to je spíš takový útulný bejváček, taková velká dámská šatna s posezením.
Přesto první, na co jsem se zeptala kolegyně stojící za kasou, bylo: Kde je židle?

Myslela jsem totiž naši židli, za kasou. Ta chyběla.
Zatímco mi kolegyně vysvětluje, že židle tu není schválně, abychom neseděly, ale stály, píšu Kiki tutéž otázku.
Odpovídá stejně - máme stát, ne sedět.

Jdu se kouknout vedle do nových bot, kde kolegyně pohodlně hačá za kasou.

Píšu Kiki, jak to, že oni jo a my ne?!

Odpověděla, že oni jsou tam celý den po jednom, my po dvou, takže se můžeme prostřídat. Druhá může odpočívat na židli ve skladu. Když nebudou lidi.

Ale dočkala jsem se - před třetí směnou mi Kiki píše, že tentokrát budu sama. A dovezli židli. První problém byl tedy vyřešen...

Pokud jde o zákaznice, tak na tomhle terminálu chybí Rusky, což je docela nezvyk. Co se mu těžko odvyká - odpustit si ZDRASTVUJŤA! Ale stačila mi první směna, abych si odvykla.
Zato Češky, ty jsou všude stejný...

Nemáte tuhle bundičku v jiný barvě?
Máme.
Ale ono je to stejně moc malý.
Neni, máme ve skladu větší.
Když já těch bundiček mám...

Vždycky se musim ptát PROČ? Sama sebe tedy.
Zkrátka pořád ta samá písnička.


Výhodou těhlech nových obchodů je, že jsou hned vedle sebe a mají společný zadní sklad. Takže se můžeme mezi sebou navštěvovat. Což zřejmě nebylo hlavní myšlenkou při řešení dispozic - a vlastně ani nevím, proč to označuju za výhodu, protože já se nejradši s nikým nenavštěvuju... :)

Tuhle tam seděl kluk, co ho neznám. Podávám mu ruku a zahajujeme úvodní pokec. Pak mi během dne připadalo, že se ke mně trochu víc má, tak z legrace píšu Kiki, jestli by mě ten Hynek mohl přestat balit. Tím jsem ji pobavila a ptala se, jak prodává.

Nakoukla jsem nenápadně do toho průchozího zázemí, a vidím, že tu sedí a poloodhaleným závěsem nahlíží do jejich krámu, zřejmě vyhlíží potenciální zákazníky.

Píšu Kiki, že je jako pavouk čekající v zákrytu na svou kořist.

Jenže to jsem tomu dala.

Šéfka mínila, že rozhodně musí sedět za kasou a ne v zázemí, byť si to uvnitř krámu hlídá - totiž prej zákazník nikdy nevejde do prázdnýho krámu! Anebo nerad.
Namítám, že zloděj třeba vejde. Nato mi zadala úkol. Říct Hynkovi, aby se přesunul ke kase.

Fajn.

Ale jak?

Co mně je do toho, jak on si tam vede?

Kiki vymýšlela různý způsoby, jak to provést přátelsky, což je z mý pozice jediný přijatelný, protože mu přece nepůjdu kázat, že Kiki říkala, aby šel hned dovnitř...
A jak to Kiki ví?
No, víš...

Vůbec se mi do toho nechtělo, až jsem si nakonec vymyslela způsob svůj.
NECH TO NA MNĚ, KIKI!


Zašla jsem tam a chtěla mu říct, že občas chodí nenadálý kontroly šéfů, a že tohle by se jim asi nelíbilo, když není zvenčí pro lidi vidět. Potud to bylo ještě z hlavy Kiki.

Z hlavy mojí přišla improvizace ve chvíli, kdy jsem se tam vplížila a on tam už neseděl. Zato mě zmerčil od kasy...

Byl zjevně rád, že k němu přicházím. (Na domnělou návštěvu). Protože co mu chci? Teď, když už je na svym místě.

"Mně napadlo, ééé, no... jestli nechceš třeba vystřídat... Když jsi tu celej den tak sám...," soukala jsem ze sebe.

Potěšilo ho to natolik, že se rozhodl mojí nabídky využít.

Píšu Kiki, že dřepim v botách, protože jsem Hynkovi udělala pauzu. Ani to nechtěla vysvětlit.

Jenže kolega zřejmě nabyl dojmu, že ho balim taky :)
Normální by totiž bylo, aby si o vystřídání přišel říct sám. Tak to tu děláme...


K nám, do oblečení, docházela celej den nějaká holka z kdoví jakýho krámu, aby pokecala s mou kolegyní. Nevadilo mi to, dokud se nerozvalila v tom křesle pro hosty, aby se jí líp vykládalo, k čemuž si pomáhala i výrazným mácháním rukou.

V tom vešly zákaznice, ale holka dřepěla v klidu dál.
Gestem ruky jsem ji vybídla, aby vstala.
Dotčeně si mě pohledem změřila od hlavy k patě - co si to jako dovoluju. Že si tu může sedět. NEBO CO SE MI TO SNAŽILA NEVERBÁLNĚ SDĚLIT.

Tak jsem se vám neudržela a povídám: Mohla byste se postavit, když přišli lidi? A na tom křesle vůbec nemáte co sedět.


Ona něco zahartusila Rusky a odběhla.
Tak ze zkušenosti s minulou vyhozenou předpokládám, že ji Kiki co nevidět u nás zaměstná... :)


Když se blížil konec směny, uklízela jsem si ve skladu věci, když mě překvapil Hynek:

"To jsi ty, tady ta?" A ukazoval na nějakej papír na zdi.

Seznam telefonních čísel všech zaměstnanců.
Sakra.

"Jóó, to jsem já," kejvla jsem. Ale nevolej mi...



A máme ještě jednu novou kolegyni.
Když mi ji Kiki poprvé ukázala na facebooku, zbystřila jsem. Taková barbína, řasy až nad obočí, obrovský botoxový rty, nehty, žehlenej blond přeliv, sebevědomí jí tryská z očí, prostě taková ta typická moderní krasavice.
Z Ruska.

A vůbec máme víc nových kolegyň, a hledají se další (= šance pro mý čtenářky!) :)
Seznamuju se s nimi průběžně, prostě přijdu do práce a tam zas někdo cizí... A jsem s nim dvanáct hodin a odcházíme domů jako známí.

Nebo třeba přijdu do bot, ať mě někdo na chvíli zastoupí a zvedá se nějaká blonďatá slečna s oteklou pusou.
Unylá, bez energie, taková ťunťa sehnutá. Na seznámenou pípne svý jméno, podá lelkou rybu...

Mně to bylo fuk, prostě zas nějaká kolegyně, hotovo.
Jenže pak se mě jiná kolegyně bokem ptá, co na ni řikám. Jestli jsem taky v šoku.

Protože TOHLE je ta bohyně z fotek!

Vůbec jsem nemohla uvěřit.

Všechny holky jsme se (výjimečně) shodly, že jsme čekaly úplně jinou osobu, než jaká přišla.
A přezdily ji ryba.

A já si tak zpětně promítla několik těch tváří z životopisů, co jsem Kiki onehdá při někdejším výběrku vyselektovala, jakože TUHLE NEBRAT. Z důvodů osobních :)



Pořád ještě neskočily zimní výprodeje, takže furt prodáváme kulíšky a králíčky, norečky...
Přišla Češka a natáhla jeden ten čepec.
Ale prej je moc těsnej, tak jestli nemáme širší. Povídám, že je to všechno jedna velikost, a tak to sundávala a znovu nasazovala, než se rozhodla čepici nevzít.

Podle mě ji stačilo položit zpátky do stylovýho kufříku, v kterym zimní doplňky nabízíme, a ušetřit mě příběhu, proč NE...

"Je moc těsnej, víte. Je to hrozná škoda, že je jediná velikost. Potřebovala bych větší. Už teď mám otlačený čelo, no podívejte!"
A? Mám ti to pofoukat nebo co?


Sama bych potřebovala pofoukat paty. Nebo aspoň zalepit.
Odřený od nových pracovních bot.

To jsem jednoho rána přišla ve svých, Kiki mě zhlídla a nakázala okamžitej odchod - do bot. Kde nákup bot :)

Pomohla mi s výběrem naše nejlepší prodavačka (ta legenda, co obula beznohýho, známe), přesto ty boty zezadu tlačí.
Nechci jí tam lézt a vykládat, že mám krvavý achylovky, abych jí nepřivodila stejný podráždění, jako mně ta s otlakem na čele, ale nakonec si o moje zafňukání řekla sama...
Cupitám po špičkách (protože tak to míň bolí) takhle ze záchoda, když ona telefonuje před krámem. Najednou vidím, že displej obrací proti mně a tam živě nějaká slečna.
Prej její dcera. Představuje mě jí...


"To je naše Jánička," volá do dálky, "vidíš jak jde? Jak baletka!"

Tak přicupitám blíž a říkám té dcérce: "A víš proč jdu jako baletka? Protože mi tvoje maminka prodala těsný boty - hele!"

Pravděpodobně mi to v duchu nabízela pofoukat... :)



Největší svízel tady těch nových obchodů je, že do nich nechodí úplně dost lidí. S tím bojujeme, minimálně teď při rozjezdu.
Legenda seděla v botách s prázdnou kasou a já na tom u nás nebyla o moc líp.
Během dne se poštěstilo, ale jenom mně.

Kolegyně si ke mně přišla párkrát postěžovat, jak by prodávala, ale nemá komu, a že je to zoufalý...
A já si tak vzpomněla, že kdykokliv někoho zastupuju tam u nich, dojde na zákon schválnosti a přijdou lidi kupovat boty. Protože já to tam u nich neumím s kasou a co hůř, nevyznám se jim tam mezi těmi krabicemi. Sice je na každý z nich černobílý obrázek boty, skrývající se uvnitř, ale pro mě bota jako bota, navíc kreslená...

Teď jako bych slyšela Kiki - pro tebe je i kabát jako kabát, triko jako triko...

No, zkrátka, pokaždý je tutovka, že po mně bude někdo něco chtít. Tam u nich.

Přišla jsem si divně, když jsem to kolegyni nabízela. Tu naši výměnu.

Nejdřív mě nechápala. Jak se jako prostřídáme? Chci si někam snad skočit?

"Já půjdu místo tebe a ty místo mě!"

"Jak chceš Jánička..."

Nato jsme kolem sebe ve skladu prošly a každá vylezla v cizim krámu :)

Chvíli tam sedim, hodnotim jakou muziku si tam pouštěla, až mě napadlo ještě jedno lákadlo na zákazníky.

Když jsme ještě s Kiki dělaly spolu, všimly jsme si (a nesnášely to), že když přijde zboží, co ještě neni vybalený, protože nestíháme, nahrne se houf zvědavek, co nutně potřebujou právě to, co je ještě v krabici...
Anebo když krabici prozatim šoupnem k nějakýmu regálu. Nejvíc potřebujou věci z regálu.

Takže, zamezit přístup, nemít čas a mít nevybalený zboží.
Tohle si Kiki určitě ráda přečte :)))

Když kolegyně zvědavě nakoukla, jak si vedu, viděla mě na zemi mezi krabicemi.
Otevírala jsem je a zase ukládala zpátky, jakože je teprve vystavuju k prodeji.
Zvedla palec, jakože dobrý a zase zalezla.

A už tu byla! Korejka, která chtěla zkoušet a já se musela utrhnout od svý rozdělaný práce a jít jí podat botu.

A zavolat kolegyni, protože se ukázalo, že její zájem je vážnej.


Hbitě a nepozorovaně jsme se zase prohodily. Pro ně jsme údajně taky všichni stejní, takže snad nepostřehla, že se blondýna změnila v černovlásku...

A po chvíli už boty hlásily první prodej, čímž se prokletí toho dne prolomilo, kolegyně se uklidnila a přišla mi za pomoc poděkovat.
Dmula jsem se pýchou. Napadlo mě, že mi ta školení možná dokonce škodí! Kiki... :)

Je to jak z toho Werichova citátu o tom, že kolikrát se neví jak, a jde to. A jindy se ví až moc a nejde to.

A taky jsem si vzpomněla na slova režiséra Formana, když vykládal, jaký měl štěstí, že nevystudoval režii, protože pro něj tak nebylo nic nemožný. Nechápal, proč by něco nešlo... "To musí jít!" Říkal.

A jelikož já nejsem dost dobře vzdělaná v ničem, nahrazuju tohle svý neumětelství intuicí snad ve všech oblastech života.
Až na vztahy. Tam to nefunguje. Když to neni ten pravej, tak jím prostě nebude, i kdybych se na hlavu stavěla.

Což ovšem mezi mý tajný vztahbudující zbraně nepatří :)
Zato do bot by to možná přitáhlo lidi. Můžu to zkusit příště. A moc se těšim, až se na mě kolegyně zpoza závěsu podívá...
***






Já s legendou z bot - ukazuju jí, jak se to dělá :)))