Že nědaš mňa gól?!

19. května 2018 v 15:41 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Jsem botanik amatér, ale pořádně zapálenej - kdykoliv postřehnu zahradnickou příležitost, jdu do toho.
Takže jsem si na procházce vydloubla párek ostružin, jinde znovu nějaký, později ještě a už myslím, že můžu tvrdit, že přesazování tohohle keříku nefunguje...
Zato smrček to zvládne. Ale o tom se asi nemluví... :)

Při úpravě kamení kolem růže, jsem objevila nečekané. Rajčatová slupka z loňskýho léta a pod ní desítky semínek!
Pochopitelně došlo na jejich vysbírání a vložení do mokrý vaty v misce na slunném vnitřním parapetu.
Náš táta je taky takhle rok co rok piplá, ačkoliv touhle dobou už je s rajčaty mnohem dál. Má rajčata všude, maminka z toho šílí.

A já? Jedno z dvaceti zasazených semen mi vzešlo! Zato krásně, centimetr po centimetru, den co den, se rostlinka zvětšovala a já měla radost. Taky větší a větší...
Pak měla už třeba dvacet čísel, když u mě jedno odpoledne byla maminka. Míjela květináček a rozhořčila se: "Neni to rajče, že ne?!"

Myslím, že vůbec nikdo z rodiny nemá pro mý amatérský pěstění, ani amatérský pokusy o cokoliv, žádný pochopení.
Ale já jedu dál.



V podstatě všechen čas věnuju Adriánkovi. Jsme pořád spolu a děláme, co on chce. Chce se projet vlakem, tak jedeme. Chce zmrzku, tak na ni jdeme. Chce jet autem, tak někam jedeme...

Chtěl jít na hřiště, tak jsme vyrazili.
Vzala jsem s sebou kýbl, co jsem měla připravenej po čištění akvárka. Kýbl plnej přemnoženejch šneků, co jsem si DVA loni
donesla z jezírka právě na tom hřišti, kam teď míříme.

Úplně nenápadně je tam vleju zpátky. To jsem si dala, s nima. Už jsme nechovali rybičky, ale šneky.

Přijdem do tý zahrady a tam plno lidu. A bába proti mně: "Co nesete?"
Hergot, co je ti do toho, nemůžu přijít s kýblem?!

"Šneky," pípla jsem.

"Šneky joooo?" Zopakovala nahlas, až se všichni otáčeli. Jak někdo nese šneky.

Tak jsem je tam za jásotu všech dětí vypustila...
To se nestalo, opakovala jsem si po akci.


Zahrada pokračuje fotbalovým hřištěm, kde si parta školáků kopala. Jenže když mezi ně vběhl Pucleček, nechali balón ležet a šli jinam.
Jenže nás to baví s klukama víc...

"Hej hoši, nechcete se vrátit?" Zkusila jsem je.

Ale dělali, že neslyšej.

"No ták...," nedala jsem si pokoj. Ať si jdou okamžitě hrát s mym synem!

V tom mi připadá, že hoši spolu mluvěj Rusky.
Ale pro mě žádnej PROBLJEM...

"Nu! Malčik! Chačeš kopať? Čutať? Futbol? H? Prachadil ku mňa... Já budu zděz, v bráně, ponimaješ? Kak ťa nazavuď? Že nědaš mňa gól?" Snažila jsem se ho hecovat.

Malčik koukal a pak doběhl ostatní.
"Počkajte na mňa!"

Kdo by na českym hřišti čekal Slovenštinu, že jo... navíc je skoro jako Ruština. Nebo vám nepřijde? :)


Šli jsme na písek. A tam zas jiná partička. Starší děti na lavičkách.
A pěkně sprostý děti!

"Chtělo by to mírnit slovník, jste na dětskym hřišti!" napomenula jsem je.


V tom vidím, že Slováci běží zas kopat. A Adriánek radostně za nima. Takže já taky!


"Hej kluci, co kdybych byla tadyhle v bráně, co?"

Vehementně jsem se jim tam cpala, i přes jejich nechápavý pohledy.
To aby přihrávali i mýmu synkovi! On by se bez dozoru autority nedostal k balónu, totiž...

Na odpověď jsem nečekala a už jsem stála v brance.

A chytli se!
Zato já nic nechytila. Lítalo mi to tam,a jen to, co mi posílal Adriánek, jsem zvládla odrážet.
Jedna rána mi zničila květinovou aplikaci na pantofli. Druhá rána mě připravila o celou pantofli, odkopla jsem ji, kdoví kam.

"Takhle zblízka kurva? - Doprdele! Nemám! - Takový rány?! To ste se posrali ne?!" Neovládala jsem svůj slovník a chtělo se mi smát. Jak jsem před chvílí moralizovala ty puberťáky. I tomu, že úplně cejtim, jak se mi dělaj modřiny...

A že jsem ztratila botu. Ale můj Adriáneček hraje fotbal s velkýma klukama! :)))


Kde se vzal, tu se vzal fotřík jednoho z těch urputných hráčů a že prej mě vystřídá. Nemůžu říct, že jsem mu nebyla vděčná. Dokonce dbal na to, aby se přihrávalo i nejmladším...
Nechápu, kde byl ten chlap do teď.


Taky tam, u jednoho z dřevěných stolů, probíhala nějaká oslava. Banda lidí si pochutnávala na dortech a chlebíčkách a taky buřty pekli...

Než jsem se rozkoukala, seděl Puclík mezi nima.
U stolu. A než jsem přiběhla, byl mu oslavenkyní naservírován kus dortu i s jahodou. A vidličkou.

Chtěla jsem říct, že on ještě příborem neumí, když v tom jsem ztuhla. Adriánek si umně oddělil vidličkou kus korpusu a následně ho napíchl a strčil do pusy. Tohle přece neumí...

Byla jsem přizvána taky, a tak jsem mohla zblízka sledovat úplně jinýho Adriánka, než toho, kterýho znám z domova, kde mu všechno krájíme a strkáme do pusy, div ne předžvykujeme...

Připadala jsem si jako blbec. A současně se mi chtělo jásat a tleskat mu. Ale zachovala jsem tvář. Kterou jsem jen během týhle jediný návštěvy hřiště ztratila tolikrát :)



KVĚTEN
Přišel čas přesadit svý vypiplaný a denně zalejvaný rajče. Už je celkem pěkný, cca dvacet čísel.
Tak ho hrdě nesu ven, do tý naší mini zahrádky.
Kde koukám jako blázen, protože v místě, kde jsem vysbírávala z pod kamenů ta semínka, roste trs rajčat. A jsou stejně vysoký a silný, jako to moje, co mezi ně teď s kamennou tváří sázím... :)
***





Pěstitel amatér (s Julinkou), zahradnictví je můj rajón


Moje Mazlenka - cokoliv chce... :))


Moje spontánně vzrostlá rajčata...


A když se synkovi chce vlakem... :)