Jak jsem se nestala Bohdalovou

20. května 2020 v 16:05 |  ZPOVĚDNICE - aktuální zpovědi
Tak milí přátelé, konečně jsem se dostala do příhodné situace, abych napravila článkový dluh - totiž Adriánek je u svýho táty a já mám první fázi prací na vznikající knížce dokončenou. ANO, na vznikající knížce!!!

Pochopitelně jsem se s Vámi o svou radost chtěla podělit bezodkladně poté, co kampaň za Butikovky skončila s úspěchem, ale chtěla jsem toho k tomu víc, taky bylo potřeba plno věcí dořešit, no a ještě, nestydím se to říct, potřebovala jsem chvíli klidu od všeho, co "musím", protože těch 40 dní limitu, knížku prodat, bylo pro mou mysl i psychiku hodně náročných. Nedávala jsem tu propagaci, jak už jsem vám psala, zkoušela jsem možné i nemožné, co by šlo a fungovalo - resp. nefungovalo, v mém případě...

Držela jsem se Werichova prohlášení, že někdy se neví, jak na to a jde to a jindy se ví až moc a nejde to.
No, takže nebyl to ten případ, byl to případ "někdy se neví a nejde to", (což žádnýmu přísloví nestojí za řeč), než se mě zželelo pár lidem a s propagací mi pomohli a ostatně pomáhají do teď, protože potřeba dostat Butikovky ke čtenářům je tu furt.

Knížka se v září ocitne v knihkupectví a co pak? Takže propagace je nutná i dál, jen už to tak nehoří, jako v případě omezeného času předprodejové kampaně, kdy šlo knížce "o život".
Teď už jí půjde jen o úspěch. A ten nebude bez prodejů... Není to jen tak, napsat knihu a čekat, co se stane. Protože nic.

Říká se, že tím to teprv začíná, přitom jaká je to dřina, a jak to trvá, než to člověk sepíše! Upraví, opraví, předělá...
Vychytá. Vyladí, vymazlí. A pak mu řeknou, že tohle si vezme na starost redaktor s korektorem. Takže jsem si vůbec nemusela dělat násilí.
Jenže musela, protože tím spíš jsem to potřebovala mít dobrý. Aby si ten korektor neřekl, "šmarjá panno!"
(Jano!) Jak kdysi ségry vymyslely vtipný dodatek.

A tak mi jako reakci na mnou odevzdaný rukopis napsal, že jeho práce běžně spočívá v tom, celý text rozbourat a znovu sestavit, aby se vůbec dal číst. Ale že to naštěstí není můj případ. Moje ego na to, že přesně pro TOHLE mě vedlo k těm přesčasům nad vícepracemi. Ne primárně kvůli čtenářům. Ale aby tenhle neřek´.

Pak taky trochu nelibě nese (ego), když se mi ten chlápek pokusí něco přepsat. Opravit, upravit, škrtat, všechno smí. Ale na synonyma k mým slovům a větám, ať zapomene.
Když to zkusil, běžela jsem s tím za maminkou. (No a co!)

Že mi tadyhle tou změnou změnil význam - že mi to proboha mění, že to zní teď úplně jinak!
Myslím, že jí to v tu chvíli nepřipadalo, jako zásadní problém dne, natož jara, protože právě šoupala nábytkem, aby vymalovala celou chalupu, ale poradila mi, ať tomu muži slušně sdělím své pocity a domluvíme se. Bez emocí.
Jak se mi to podařilo, nevím, ale odpověděl, že konečné slovo má mít autor, takže mi snad vyhoví.

Když jsem si ještě lámala hlavu, jak oslovit čtenáře a vzbudit jejich zájem až k samotné koupi Butikovek, sešly jsme se několikrát se sourozenci. Ne kvůli mně a mému celosvětovému problému. Ale pokaždé se k němu pár vět prohodilo, anebo se i celé téma na Butikovky stočilo a z pokecu nad kafem vznikla porada party marketingových znalců. Sestávající z majitelky butiku, soudní exekutorky a advokáta z ministerstva. Fakt jsem jediná ze sourozenců, kdo není vůbec ničím?!
Každopádně takhle popisnou větu jsem nikdy do teď nenapsala a už nenapíšu - nemám vůbec pocit, že píšu o nich!
Protože to nejsou žádní suchaři, my se v podstatě jenom smějem. Co na tom, že převážně mně :)))

"Nenapadlo tě, že třeba a prostě jenom nemáš talent?" Vyslovila Zuzka to nejhorší podezření, co člověka tak napadá, když mu knížku nechce vydat žádný vydavatel běžnou cestou.
A mě probodly hroty bodců všech bojovníků v historii celý historie.

"Možná je pro tebe ideální ten blog... Víš, jak nás, v jeho zlatý éře, lidi dokonce poznávali na ulici...," pokračovala. "To bylo zpětně docela hustý... Za mnou přišla tehdy i jedna ze zaměstnankyň, že mě zná z Niternice... Věděla o mně všechno!" Zahartusila s následným smíchem.

"Nejlepší to má ten, kdo má známý jméno," posteskla jsem si.
"No a co si jméno změnit?" Nadhodila hned Zuzka.
"No, jeden tip už v hlavě dávno mám!" Přiznala jsem a vyřkla ho nahlas: "Namísto Jana Sobíšková, být Sabina Janíčková!"

"A jaks přišla na Janíčkovou? Snad Janová, ne?!" Zhodnotila můj pseudonym přísně.
"Ale to se mi tolik nelíbí...," pípla jsem. Ale ona pokračovala: "A žádná Sabina, SOBĚSLAVA! To je tvoje otočený jméno!"

Následoval smích kolem stolu a někdo mě uvedl: "Představuji vám autorku Soběslavu Janovou!"
HAHAHA.

Jako taky jsem se smála, ale zároveň jsem dumala, proč bych tu přesmyčku musela dodržet takhle přesně a jak by mi jiný neznámý jméno k zájmu čtenářů vlastně pomohlo.

"Koneckonců, můžu si vymyslet i úplně něco jinýho, ne? Nemusí to s mým jménem nijak souviset," nadhodila jsem.

A pak jsem připomněla, že stejně je nejlepší, bejt něčí dcera, neteř, žena... a to jméno už mít. Tím je hned šance větší!

"Děda našeho táty byl přece údajně bratrancem sourozenců Čapkových," připomněla jsem starou legendu z naší rodinné historie. "Jenže jednak pro to nejsou důkazy a za druhý je to už přece jenom trochu z ruky. I z nohy. Aby tam mohl bejt jakejkoliv předpoklad pro zděděnej talent. To už spíš náš táta, ten psal!"

"Jenže nic nedopsal," utrousila Zuzka. Nevzpomíná na něj ráda, dost pil, no, vlastně to byl alkoholik, ale že psal, to je pravda. A že nic nedopsal, to bohužel taky. Právě proto, že tak pil. Anebo tak pil, protože psát nesměl. Byl disident, byl novinář, do dneška mám schovanou jeho průkazku. A taky ochotničil. A podle fotek víme, že se znal s Werichem a podle blahopřání ke svatbě, že i s Horníčkem, bylo jich víc, ale téměř celý tátův produktivní život se odehrál před mým narozením. Řekla bych, že já a Zuzka jsme jedním z posledních jeho produktů. Bylo mu padesát, když jsem se narodila. Bylo to za komunismu a on prodával zmrzlinu na nádraží. Sice tam za ním chodily známý osobnosti, třeba i starý pan Bohdal, otec Jiřiny, ale všechno to známe jen z vyprávění. Byl to bohém, byl ďas na Češtinu a všechny jeho scénáře a povídky, což tvoří jeho kompletní pozůstalost, mám u sebe já. A dneska už se o něm v naší rodině nemluví. Žil si pro sebe, pro své psaní a kamarády a na rodinu se příliš nezaměřoval. Přesto jsem k němu měla v dětství blízko, když si ho chci vybavit, vidím ho v oblaku kouře z cigaret, nad psacím strojem. Jak všema deseti ťuká a my musíme mlčet.
Po revoluci se stal poradcem ředitele ČT, vzpomínám, jak mu maminka nakoupila formální oblečení. A pak od něj utekla, protože už ty jeho alkoholový eskapády nemohla vydržet. Sama musela zastávat několik zaměstnání, aby nás uživila, i jeho... Sbalila nás a žili jsme s jejím novým mužem, který byl (a je) konečně pro rodinu. Přišla na svět Kiki a po ní Tom a od tý doby jsme čtyři a tvoříme nerozlučnou partu.
Náš táta už tady dávno není, ale když jsem nedávno vytáhla tašku jeho věcí, poprvé s plánem to všechno číst, cítila jsem se nějak zvláštně dobře. Možná až hrdě. (No tak neměl disciplínu, ani slávu, ale psát uměl!) Koukala jsem do těch zažloutlých a i po třiceti letech cigaretami načichlých papírů, a poznávala, že nejsem až taková kukačka v našem rodinném hnízdě. Sebekriticky jsem připustila, že na jeho psaní tedy nemám, on měl rozhled, zkušenosti a psaní měl v malíčku. To, když mě sebevědomě napadlo, že to po něm jednou dopíšu... Především jsem ale prožívala neznámě spokojený pocit, z aspoň pomyslně dokončeného příběhu. On měl se vším tím napsaným velké plány, ale psal pro mě, nakonec. A já to čtu (a vím) až dneska. Bohužel pivo už si spolu nedáme, aniž jsme si kdy dali, ale aspoň můžu podnikat soukromé výlety do jeho příběhů, coby čtenář. Ten jediný.
Maminka vždycky říkala, že mu jakýsi pan režišér Makovička volával: "Už to máš, Pavle, dopsaný? Já ti to zfilmuju, tak mi to dodej."
Ale že Pavlovi tohle stačilo ke štěstí. Zřejmě.

Jako narovinu - mně zavolat pan režisér, že mi něco touží zfilmovat, tak bych takhle čapla milýho Adriánka, šoupla ho k našim a než to dopíšu, čau! Ale to bych asi neměla říkat :)

Každopádně, náš táta je pro nás asi navždy neznámá osobnost obestřená samými protiklady, nevzpomínaná, zapomenutá. Avšak pro mě dosud lákavá k objevování - po té umělecké stránce.
TÁTOU je mi už dlouhá léta někdo jinej. Díky Bohu.


"No tak buď třeba Bohdalová!" Navrhuje nepochopitelně ségra.

"Jak jako, Bohdalová?" Zírala jsem na ni.

"Tak sama jsi říkala, že si můžeš říkat úplně jakkkoliv, tak proč ne jménem někoho, koho lidi znaj?"

Dál jsem zírala.

"Prostě budeš Jana Bohdalová a lidi si budou myslet, že jsi třeba její příbuzná a budou to ze zvědavosti kupovat," dokončila svou pragmatickou úvahu a ostatní jí přitakali. A čekalo se, co na to já.

"Nooo, víte... Já asi nakonec zůstanu sebou."

Bylo potřeba zvolit jinou cestu, s kterou bych se líp ztotožnila.
Ideálně vybudovat si jméno svý. Nic jinýho by mě stejně neuspokojilo. Tedy jeho, to ego mý.

Každopádně tím neříkám, že kdyby přišel režisér Makovička... který je po smrti... No nic, zkrátka nemám vyšlapanou cestu, a nezbejvá, než si pomoct sám.

Oslovila jsem Agátu.
Bydlí nedaleko, vídáme ji s Kiki, Zuzka ne, ta bydlí daleko.
Já mám vyloženě popisný talent :)

Zkrátka slovo dalo slovo a já zažila šok, když mě nečekaně pozvala na kafe, aby se mnou natočila upoutávku na Butikovky.
Což samozřejmě pomohlo.

Pomohlo taky, jak naplno se zapojilo několik mých přátel, žen, které mají samy své projekty, a přesto se po celou dobu kampaně mé knížky věnovaly jí. Dělaly to, co já dělat odmítla. Ale to i členové mé rodiny - obvolávat jednotlivé lidi a knihu jim představovat a přimět k její koupi. Sdíleli a mluvili o ní, kde se dalo, sami si nakoupili nabízené odměny, a další třetina cílové částky k výrobě Butikovek byla pokryta.

Nejvíc mi ale pomohla moje maminka, která si nakoupila hrozně moc knížek. A vzdala se jich. Řekla mi k tomu, že mi chce dát tu šanci. Možná místo táty, kterej už mi ji nedá. Odnepaměti prohlašuje, že jsem celá po něm. A já jsem za tak hodnou, chápavou a obětavou maminku strašně vděčná. To je mnohem víc, než kdyby mi dala slavný jméno.

Děkuju i Vám všem, kteří jste mě v tom uplynulém období podpořili a knížku si koupili.
Šanci tedy mám, dál se ukáže.
Nesmí mi to holt stačit.
Na pivo až pak :)
***





Táta na pivu s M. Horníčkem



Zatímco nám bylo nejlíp s dědečkem...