Beruška s diagnózou

Středa v 10:37 |  ZPOVĚDNICE
Když jsem se vracela od Kiki, našla jsem berušku. Možná tam ležela, už když jsme s Luečkem na to kafe šli, množná jsme ji dokonce přišlápli, anebo kdoví, proč nemohla lézt, ani letět, ale v první chvíli jsem usoudila, že je zkřehlá a je potřeba ji zahřát.
A tak jsem ji vzala s sebou, že na ni cestou k nám budu dejchat.

Skutečně se po chvíli začala hejbat, ale jen nepatrně. Jen dvě nožky vystrčila zpod krovek a snažila se jít...

Bez většího přemejšlení jsem ji donesla až domů, kde jsem ji vložila do sklenice s trochou hlíny a lupení, a tu dala na prosluněný parapet - ať tam procitne a klidně i přečká zimu - jestli má problém, stejně by venku umrzla. A vůbec by umrzla, je polovina října!

Líp vám to asi nevysvětlim, proč jsem najednou měla doma "terárko" s beruškou.

Dál jsem se pochopitelně věnovala synovi, ale občas jsem se na ni zašla k tomu oknu podívat. Jak jí je.
Ani druhej den na tom nebyla o moc líp. Možná trpí hlady. Jenže kde teď seženu mšice?
Vyřešila jsem to cukrem. Rozpustila jsem ho ve vodě a kápla jí tam.

A opravdu sosala! Kápla jsem zas a zas, omylem i na ni, ale hlavně, že baští - že žije!

I další den však zůstávala nehybná. Žádná změna k lepšímu.

Říkám si, že jsem ji možná tou cukrovou vodou slepila - musim ji umejt!

Já si pokaždý nahlas říkám, co v příštích chvílích musim všechno udělat. Třeba: Ták, teď vyndat prádlo, dát sušit, udělat Adriánkovi čajík... vykoupat berušku...

To už ale i mě zarazilo, co to mám kurva za bod v programu.
Fakt si plánuju VYKOUPAT BERUŠKU???

Jo, vykoupala jsem ji.

A co mě ještě zarazilo, že se Mirek ani jednou nezeptal, co to KURVA dělám :)

Na jeho obranu musim říct, že si berušky ve sklenici s hlínou, listím a mističkou s cukrem na okně nad dřezem nevšiml...

Do toho poslala máma nějakej odkaz na článek o pani, co našla pochroumanýho holuba a vážila s nim dalekou cestu do záchranný stanice, namísto aby se na něj prostě vysrala.

Poslala to se smajlíkem, jestli jsem to prej nebyla já...
Ne, je to se mnou horší, mami, právě sušim brouka po koupeli...



Další ráno jsem, ještě v posteli, zkoukla článek o druhý nejčastější psychický potíži, která lidi trápí hned po depresi. O obsedantně kompulsivní poruše.
Byly tam zmíněný znaky, kterýma se tahle nemoc projevuje.

Přehnané mytí rukou bez důvodu.

A sakra, takže jsem jasná. Myju si ruce snad po každym úkonu. I po sáhnutí na berušku. I po nakrmení koček. Prostě furt.

Takže mám dva nejčastější psychický problémy lidstva, super.

Další bod to jen potvrdil - neustálé srovnávání věcí. Jasně no...

Promítlo se mi, jak Kiki popíjí to naše ranní kafe a já pobíhám kolem a hned sklízim, co děti vytahaly, anebo umazaly, takže si za celou dobu ani nesednu. A připadám si přitom normální. Víc, než Kiki, kterou ten bordel nechává v klidu a to kafe si (ne)normálně vychutnává...


Vstala jsem. S otázkou: PROČ ZROVNA JÁ?!
Jak už to tak u mě bejvá, informace ke mně přichází v pravej čas. To ráno jsem si totiž měla dojet pro recept na další antidepresiva. Takže budu mluvit se svojí doktorkou. Takže mám příležitost jí svou nově odhalenou diagnózu svěřit, ať připíše nějaký léčky...

Mrkla jsem na berušku. Stav se nezměnil. A to je umytá, najezená...
Mirek se konečně zeptal.

"Co tam pořád máš?"
"Berušku."
"Aha."

Tak to mě buď nevnímá, anebo už ho nic nepřekvapí.


Koťata vyběhla na linku za mnou. Taky je zajímalo, co tam pořád mám.
Normálně už bych je hnala dolů a pucuvala pracovní desku. Teď na to ale jednak nemám čas a pak - ještě před odjezdem jsem se rozhodla. Uzdravim se sama!

S okamžitou platností mám všechno v pyči, jako Kiki!

Ať si tu kočky lezou, kde chtěj. Puclík ať klidně vysype všechny ty mince z pixly, nebudu je hned sbírat (a pak si hned mejt ruce.) A vůbec, pocem - beruško. Hrábla jsem pro ni do hlíny, která se mi dostala pod nehet. Neřešim, jedu tak!

I s beruškou, kterou jsem položila venku pod strom a přikryla listem. Dál se děj vůle Boží.


V busu jsem si ujasňovala, co teda po těch třech měsících s doktorkou řešit. Určitě svou paměť, někdo mi řekne, že mi TO řikal a já TO nevim.
Anebo že já něco řikala/chtěla/psala, přitom to nevim.

Zato vim, že mi často přijde zpráva a já si nespojim, že mi asi odpovídá ten nebo ten, a co hůř, po přečtení náhledu vůbec netušim, na co to má bejt reakce.

Musim rozkliknout a osvěžit si paměť, s čim jsem to vlastně koho votravovala.
Jako bych prostě v tý hlavě neudržela všechno, co dřív.


"Paměť vám slouží dobře, komu neslouží, ten o tom zpravidla neví."

"Ale mně to řekli..."

"Každopádně ani ta antidepresiva, která užíváte, vám na paměť nijak nepůsobí, avšak lidi s úzkostmi jsou příliš zaměstnáni sami sebou, než aby naplno vnímali podněty z okolí, a tak to do tý paměti zkrátka neuloží... Takže ne, že to tam bylo a už není, ono to tam ani nebylo," uklidnila mě lékařka...

O svý nový poruše jsem se nakonec nezmínila, protože ji mám plně pod kontrolou. A dobře jsem udělala, cestou zpátky jsem článek dočítala. Další příznaky: Pacient má nutkavou potřebu dělat všechno třikrát. Anebo prostě několikrát. Než definitivně odemkne, musí třikrát zamknout, než si rozsvítí, musí třikrát zhasnout, anebo se dokonce vrátit o tři kroky zpět, třikrát. Než se někam vypraví.

Vzpomněla jsem si na pána z autobusu, co se mnou kdysi pravidelně jezdíval. Předtím, než vystoupil, musel (pravděpodobně) stačit sáhnout na úplně všechny tyče. Kolikrát si za celou cestu nestačil ani sednout.
Všimla si ho tenkrát i Zuzka, smály jsme se mu.

A on to byl pacient. A nakonec nechybí moc a můžu ho tadyhle potkat vedle sebe v křesle u doktorky. Kde on by osahával třeba židle a já je srovnávala.

Nic, tuhle nemoc si fakt okamžitě zakazuju.
Dva příznaky z deseti mi to snad umožní.


Po cestě na tramvaj jsem oznámila synkovi, že se stavíme ještě tady v Bille. Pro rohlík a tak.
Především jsem se chtěla vyhnout metru, do něhož by okamžitě chtěl.

Do týhle Billy jsme, až do letošního jara, chodívali skoro denně. Než jsme se z Dejvic odstěhovali.

Takže starý známý tváře za kasou, i před skladem.
Kluk, co jsem se s nim vždycky bavila. Někdy se mnou dokonce procházel mezi regály a něco vykládal, zatímco já nakupovala (a neukládala jeho historky do paměti). Přesto jsem si všimla, že je všude a nikde, dělá tam všechno a je plnej energie, a tak jsem mu na rozloučenou předala číslo na Kiki a poslala ho na pohovor, když hledali někoho schopnýho do bot. S tim, že tam by ale musel bejt.

Tehdy se neozval a co hůř. Teď mě nepoznal. Čumim na něj a čekám, jestli aspoň pozdraví. Čumí taky, ale tváří se zaskočeně, až polichoceně, že tak čumim. No to snad ne.

"No dobrý den ne?!" Volám přes pult.

"Dobrý den...," tápe v paměti, zda se známe, ale evidentně ho můj zájem těší.

Ten člověk má něco s pamětí...

Asi ho tentokrát odkážu na svou doktorku. Jestli se znovu seznámíme...
***


Butiková konvice, něco pro mě...

Chvíle, kdy se neposadim. V pozadí na okně beruška s diagnózou ve skle.